D329

1986, 18. březen, Praha. – Prohlášení k 10. výročí platnosti mezinárodních paktů o občanských a lidských právech v Československu, zaslané Federálnímu shromáždění ČSSR. (Dokument č. 9/86)

Dne 23. března 1986 uplyne deset let od chvíle, kdy po schválení všemi příslušnými instancemi vstoupily v Československu v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.E1Souhrnně vyšly in Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humanitních otázkách. Praha 1989, Melantrich, s. 13–41. Tyto zákonné normy mezi jiným zaručují, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence (článek 17 prvého paktu), že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (článek 18 prvého paktu), že každý má právo na svobodu projevu, totiž svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky bez ohledu na hranice, a to ústně, písemně nebo tiskem či jakýmikoli prostředky podle vlastní volby (článek 19 prvého paktu); uznává se zde právo na pokojné shromažďování (článek 21 prvého paktu), právo každého sdružovat se s jinými a zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace (článek 22 prvého paktu), právo každého na vzdělání (článek 13 druhého paktu), právo každého na účast v kulturním životě a na svobodu nezbytnou pro vědeckou a tvůrčí činnost (článek 15 druhého paktu).

Po přijetí a ratifikaci obou paktů je třeba všechna jejich ustanovení považovat za upřesnění, popř. rozvedení článků 19–33 Ústavy ČSSR, totiž konkrétně rozvoje a zájmu každého občana v souladu s rozvojem a zájmy společnosti (článek 19), rovnoprávnosti občanů (článek 20), práva na práci a odměnu (článek 21), práva na odpočinek (článek 22), práva na ochranu zdraví (článek 23) a na vzdělání (článek 24), ochrany zdraví a rodiny (článek 26), rovnoprávnosti žen (článek 27), svobody projevu a shromažďování (článek 28), petičního práva (článek 29), nedotknutelnosti osoby (článek 30), nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a svobody pobytu (článek 31), svobody vyznání (článek 32) a práva azylu (článek 33).

Úplné znění obou přijatých paktů bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů ČSSR dne 13. 10. 1976 jako vyhláška 120. Každému československému občanu se tak dostalo práva užívat všech zde stvrzených svobod a vyžadovat, aby je státní moc plně uznávala. Po deseti letech od přijetí obou paktů je nicméně nutno konstatovat, že řada jejich článků byla u nás uvedena do praxe buď málo účinně, nebo prakticky vůbec ne a že mnohé z nich státní moc příliš nerespektovala. Kontrole dodržování závazků z těchto paktů plynoucích se náš stát vyhýbá již tím, že se nepřipojil k tzv. opčnímu protokolu ustanovujícímu jako „dozorčí orgán“ Výbor pro lidská práva. Dále u nás nebyla přijata potřebná jurisdikční opatření, která předvídá první z obou paktů v částce 2 článku 2 části II, zavazující každý signatářský stát uplatnit práva uznaná v paktech eventuálními legislativními úpravami. Tak dodnes existují mezi zněním jednotlivých článků paktů a zněním dříve přijatých a dosud stále platných anebo dokonce i nových československých zákonů, ustanovení, vládních vyhlášek a nařízení vážné rozpory.

Podrobnou analýzu stavu československé zákonnosti ve vztahu k přijatým paktům spolu s konkrétními návrhy potřebných legislativních úprav obsahuje dokument Charty 77 č. 7/85.E2Srv. D299 (20. 3. 1985). Zde pouze pro ilustraci uvádíme případ, kde je podle našeho mínění rozpor mezi textem paktů a československou právní realitou zcela zjevný: jde o článek 12 prvního paktu, jenž jednoznačně stanoví, že každý může svobodně opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní. (Podrobně analyzoval tuto problematiku dokument Charty 77 Svoboda cestování do ciziny, vydaný 26. března 1979.)E3Srv. D97 (26. 3. 1979).

Podíváme-li se blíže, jak československé úřady zde deklarované právo každého svobodně cestovat a pohybovat se z jedné země do druhé chápou a jak je v praxi vykládají, zjistíme, že pro československého občana je toto právo do značné míry pomyslné, mající spíše povahu privilegia než zákonného nároku. K „svobodnému“ cestování je totiž podle platných směrnic zapotřebí výjezdního povolení; rozhodnutí, komu takovéto povolení bude a komu nebude uděleno, závisí zcela na správních orgánech, aniž má občan jakoukoliv právní ochranu v případě jejich zamítavého postoje. Odvolat se totiž může zase jen k týmž orgánům a jedině ony jsou kompetentní posoudit, zda cestování toho kterého občana do ciziny je či není „v souladu se státními zájmy ČSSR“. Ve skutečnosti tedy kdokoli může být pouhým administrativním aktem, bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, aniž by byl z čehokoliv obviněn a měl možnost se hájit, dokonce aniž většinou bývá seznámen s důvody, které k tomuto rozhodnutí správní orgány vedly, na libovolně dlouhou dobu svého „papírově“ stvrzeného práva svobodně cestovat zbaven. A nejen to: ve výkladu k § 109 trestního zákona se dočteme, že „setrváním v cizině bez povolení se rozumí, že pachatel zůstane v cizině i po uplynutí doby, která mu byla k pobytu příslušnými orgány povolena, anebo přejde do jiného státu, než do kterého mu bylo povoleno vycestování“. Z toho plyne, že je v kompetenci úřadů nejen rozhodovat, kdo smí a kdo nesmí překročit hranice, ale navíc i vymezovat i délku a místo pobytu.

Za této situace, kdy je právo na cestování v rozporu s přijatými pakty takto okleštěno, dostávají se i ustanovení § 109 trestního zákona trestající opuštění republiky „bez povolení“ „odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku“ do zvláštního světla. Přísnými tresty se tu hrozí lidem, kteří by chtěli jednat dle článku 12 Paktu o občanských a politických právech, jenž se stal součástí našeho právního řádu. Tvrdí-li Komentář k trestnímu zákonu, že § 109 s článkem 12 prvého paktu v rozporu není a neurčitě se odvolává na omezení, která pakt připouští (ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku nebo morálky, ochranu práv druhých), pak zpochybňuje nejen smysl tohoto článku, ale ducha celého paktu vůbec.

Podobně problematický výklad převažuje v současné československé právní praxi i u ostatních článků obou paktů. Nicméně deset let, kdy tyto pakty mají u nás platnost zákona, nebylo jen dobou jejich porušování a nerespektování ze strany úřadů, ale i občanského úsilí o jejich dodržování a důsledné naplňování. Lze říci, že tím, že se tyto pakty staly součástí československého právního řádu, respekt k lidským právům v celé naší společnosti stoupl. Jestliže politická moc uplatňuje nejenergičtěji ty zákony, které usnadňují výkon vlády, je především na občanech samotných, aby se zastávali právě zákonů, které moc z těch či oněch důvodů opomíjí, zejména těch, které stvrzují a vůbec definují pravomoci občanů, aby důrazně připomínali vládcům, že i oni a právě oni jsou povinni respektovat zákon, nemá-li se jejich vláda zvrhnout v pouhou zvůli.

V žádném případě nemůže být taková občanská iniciativa, jak se občas slýchá, „protispolečenská“ či „protistátní“. Československý stát přece není totožný se svou momentální byrokraticko-mocenskou strukturou či politickou reprezentací, která v něm v té či oné době vládne, ale je, jak říká jeho Ústava, „společným státem Čechů a Slováků“ (a ovšem i dalších národností), je republikou, neboli věcí společnou či veřejnou. Proto aktivita občanů usilujících o dodržování zákonnosti, reklamujících svá zákonná práva, otevřeně se hlásících o svůj podíl na zodpovědnosti za tuto „věc společnou“, naopak společnosti i státu prospívá.

Stát, jenž se cítí takovým konáním ohrožen a jenž své občany, kteří tak činí, pronásleduje, jenž chápe sám sebe čistě mocensky jako nástroj účelové a dokonce násilné manipulace, takový stát se zpronevěřuje svému poslání. Vždyť smyslem státu, který se definuje jako republika, tj. věc společná a veřejná, je vytvářet prostor pro život občanské pospolitosti, lidského společenství pod vládou zákonů. Tyto zákony nejenže mají regulovat a tak vůbec umožňovat složitý chod takového společenství, v němž panuje tolik rozličných a mnohdy i protichůdných zájmů, ale především mají být zárukou jeho svobody. Mají být výrazem toho, že toto společenství ctí a respektuje něco více než okamžitý prospěch těch, kdo jsou právě u moci: že stojí na základě mravním.

Charta 77, která starost o občanská a lidská práva přijala za svůj základní úkol, bude i nadále, věrna své dnes již téměř desetileté tradici, upozorňovat na zákony státní mocí opomíjené, volat po nápravě při jejich nedodržování a porušování, vyjadřovat solidaritu a pomáhat podle svých možností všem, kdo se stanou obětí nezákonného pronásledování. Takovéto úsilí nepovažujeme jen za vnitřní záležitost naší země, nýbrž za příspěvek k všeobecnému plnění smluvních závazků. Vždyť právě vzrůst důvěry ve smluvní partnerství může přispět ke snižování napětí mezi státy. Lidská práva jsou univerzální povahy a Charta 77 prokázala své pochopení pro jejich univerzalitu tím, že se důrazně přihlásila k duchu Helsinek, k oběma paktům a k Všeobecné deklaraci lidských práv v řadě dokumentů, jež se zabývaly ohrožením těchto práv především v Československu, ale i jinde ve světě.

Charta 77 je přesvědčena, že její úsilí o dodržování práva a omezení libovůle odpovídá zájmům a přání naprosté většiny obyvatel naší země. Chováme proto naději, že si občané výročí právního uznání obou paktů Československou republikou připomenou nejen jako pozoruhodnost týkající se jen minulosti, ale jako živou výzvu ujímat se svých zákonem zaručených práv spontánně a beze strachu.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj
  • ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.
Plné znění
  • In: Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 4, s. 6–8
  • Listy, roč. 16 (1986), č. 4, s. 39–40.
Komentář s výňatky
  • Nový domov, roč. 39 (1986), č. 7.
E1.Souhrnně vyšly in Mezinárodní dokumenty o lidských právech a humanitních otázkách. Praha 1989, Melantrich, s. 13–41.
E2.Srv. D299 (20. 3. 1985).
E3.Srv. D97 (26. 3. 1979).

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den18
Měsíc3
Rok1986
Zpracovanýtrue
OCRfalse