D16

1977, 30. květen, Praha. – Dopis Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR o pracovní diskriminaci chartistů a občanů, kteří odmítli Chartu 77 odsoudit, spolupodepsaný deseti signatáři Charty 77.

Právo na práci je skutečně jedním z nejdůležitějších práv člověka a občana. Právem na práci se rozumí, že člověk má možnost vykonávat takovou práci, která odpovídá jeho schopnostem, kvalifikaci a zájmům. Československá ústava zaručuje toto právo všem občanům a nespojuje je s žádnými dalšími politickými či sociálními požadavky. Avšak pracovní a sociální diskriminace statisíců československých občanů v minulosti a v současnosti prokazuje, že v Československu je toto právo uplatňováno podmíněně, že neplatí pro všechny a že kritéria, podle kterých platí toto právo pro někoho více, pro někoho méně a pro jiné vůbec ne, nejsou dána platnou právní normou, ale jsou svévolná, tj. mění se podle okamžitých potřeb politické moci.

Zbavení práva na práci jako forma „politického trestu“ není v Československu ničím novým. V živé paměti společnosti jsou vlny takových represí po roce 1948, v padesátých letech, po „maďarských událostech“ a po roce 1969. Je nesporné, že touto pracovní diskriminací nebyli postiženi jenom jednotliví občané, ale že jí byla značně ochuzena celá naše společnost.

Případy pracovních postihů, zejména po roce 1969, byly ve stovkách a tisících případů zdokumentovány: tyto represe nebyly až na zanedbatelné případy napraveny. Proto, jsou-li dnes opět tak či onak vyhazovány z práce „pouze“ desítky a stovky lidí, je to velmi srozumitelnou hrozbou pro celou společnost, že kritický názor a aktivní občanský postoj přináší riziko, že repríza masového propouštění z práce je opět možná. Není tudíž nadsázkou, konstatujeme-li, že právo na práci je v ČSSR spíše odměnou než právem, odměnou, kterou je možné kdykoli a komukoli „za trest“ odejmout.

Takový stav je ovšem v rozporu s Ústavou i s platnými zákony. Novelizace Zákoníku práce v roce 1975 nově formulovala ta ustanovení, která byla upravena po roce 1969 s cílem umožnit masové propouštění občanů podle potřeb politické moci. Na mezinárodním fóru – v Mezinárodní organizaci práce (MOP), kde ČSSR byla na seznamu států nedodržujících přijaté závazky, vládní mluvčí ČSSR prohlásil, že nové znění příslušných ustanovení Zákoníku práce již vyhovuje mezinárodním normám, mj. i mezinárodním paktům o občanských a politických právech a o právech hospodářských, sociálních a kulturních, a že znemožňuje, aby docházelo k propouštění z práce z politických důvodů. Mimo jiné konkrétně prohlásil, že „revidovaný text čl. 53 Z[ákoníku]P[ráce] (týkající se okamžitého propuštění z práce – pozn. autorů) se týká případů, v nichž pracovník ohrozil bezpečnost státu. V takových případech je nutno podat důkazy, že pracovník se dopustil činu takového rázu, že uvádí v nebezpečí bezpečnost státu. Bezpečností státu se rozumí neporušenost státního území, neporušenost způsobilosti státu organizovat svoji obranu, neporušenost státních institucí a státního tajemství“ (podle zápisu č. 36 ze 60. zasedání MOP v Ženevě). Československý státní mluvčí nenamítal proti závěru komise znalců MOP, která po tomto oficiálním ujištění zaujala následující stanovisko (viz cit. zápis): „Nyní se zdá, že nové znění článků 46 a 53 zákoníku práce, v nichž byl nahrazen pojem ‚porušení socialistického společenského řádu‘ pojmem ‚ohrožení bezpečnosti státu‘, odstraňuje charakteristiké znaky předchozího textu, které mohly dávat podklad k námitkám. Je důležité, aby tyto změny byly propagovány a skutečně uplatňovány. Je třeba zdůraznit, že neshodu v politických rozhodnutích nebo politických názorech nelze považovat za vázánu na bezpečnost státu, nýbrž za věc vztahující se k svobodě myšlení. Je důležité uplatňovat literu, ale také ducha dohody.“

Propouštění ze zaměstnání řady československých občanů za to, že podepsali Prohlášení Charty 77, dovolávající se dodržování paktů o lidských právech ratifikovaných Federálním shromážděním a publikovaných ve Sbírce zákonů č. 120/1976, a dalších pak za to, že odmítli Chartu 77 odsoudit, svědčí o tom, že výklad Zákoníku práce podaný československým zástupcem v MOP není v Československu obecně přijatým výkladem. I dnes považuje mnoho zaměstnavatelů například podpis Charty 77 za „ohrožení bezpečnosti státu“. Stejné stanovisko zaujímá i generální prokurátor ČSSR, funkcionář, jehož základní povinností je dbát na dodržování jak litery, tak i ducha zákonů a nepřipouštět, aby byly rozdílně vykládány pro domácí a zahraniční potřebu, i soudy, které projednávají pracovněprávní spory.E1Generální prokurátura vydala 31. 3. 1977 pod číslem Sekretariát Generální prokuratury ČSSR, Značka VII – FGn 5/77-8 následující stanovisko, které citujeme z opisu, o jehož původu není nic známo: „V tak zvaném prohlášení Charty 77 je v rozporu s objektivní skutečností, pomocí lží a polopravd zejména tvrzeno, že v ČSSR jsou hromadně porušována základní lidská práva a zákony, že občané jsou vystaveni útlaku, který se rovná apartheidu a žijí proto v neustálém strachu před zvůlí bezpečnostních orgánů a pod jejich kontrolou. Obsah písemnosti je celkově zaměřen proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, je v něm útočeno proti základnímu společenskému principu zakotvenému v čl. 4 Ústavy, je vyzýváno k akcím, které nejsou v souladu s článkem 29 Ústavy a v rozporu s články 19, 29 a 34 Ústavy je požadována volnost organizovat protilidovou a protisocialistickou činnost. S ohledem na uvedené okolnosti je tak zvané prohlášení Charty 77 objektivně způsobilé ohrožovat socialistické společenské a státní zřízení a je nerozhodné, že tento škodlivý následek nenastal. V Praze dne 31. 3. 1977 Generální prokurátor ČSSR, v z. (podpis nečitelný)“ Pod opisem je připojena poznámka psaná týmž strojem: „ Pozn.: O toto vyjádření se opírá strana zaměstnavatele při pracovněprávních procesech týkajících se rozvázání pracovního poměru se signatáři a těmi, kteří odmítli Chartu 77 odsoudit.“ Libri prohibiti, sb. Charta 77, strojopis, průpis.

Shromáždili jsme řadu údajů, které prokazují postih občanů v pracovní sféře. Hnutí Charta 77 chce spolupůsobit při řešení problémů spojených s uplatňováním občanských a lidských práv a v této souvislosti mj. zveřejňovat případy porušování československým právním řádem garantovaných práv občanů. Jestliže jsou v této zprávě zachyceny převážně případy porušování práv těch občanů, kteří podepsali Chartu 77, není to v žádném případě proto, že by se hnutí Charta 77 zajímalo výlučně o osudy svých signatářů. Avšak v současné vlně pracovních perzekucí jsou převážně postihováni právě oni. Charta 77 hodlá tedy i nadále zveřejňovat všechny případy porušování práv občanů, o kterých se její signatáři dovědí, a předkládat je kompetentním československým místům.

Dokumentace není úplná a nepodchycuje ani všechny případy propouštění ze zaměstnání, k nimž došlo v posledních týdnech. K pracovním postihům totiž dochází i nadále a soudní spory o jejich neplatnost vesměs neskončily a dokumentace se obtížně opatřuje zejména z mimopražských míst. K 30. dubnu je ve zprávě podchyceno 81 případů, a to buď kopiemi výpovědí a dalších úředních dokladů, dále podrobnými záznamy či jinými informacemi o konkrétních případech. V textu jsou odkazy na dokumentaci uvedeny čísly v závorkách.E2Součástí dokumentu je 47 příloh, které se zde nepublikují. Jde o dokumentaci jednotlivých případů, obsahující 44 výpovědi z pracovišť a 3 rozsudky soudu o odmítnutí žaloby na zrušení pracovního poměru (Oldřich Hromádko, Zdeněk Mlynář, Ladislav Dvořák, Blanka Dobešová, Radim Palouš, Anna Fárová, František Jiránek, Petr Kabeš, Miroslav Kusý, Petr Pithart, Květoslava Princová, Helena Seidlová, Břetislav Verner, Karel Kyncl, Jan Urban, Karel Pecháček, Michal Rabas, Vladimír Kašík, Karel Kostroun, Tomáš Brunclík, Pavel Blattný, Jiří Čutka, Antonín Bělohoubek, Zuzana Dienstbierová, Zbyněk Hejda, Zdeněk Jičínský, Vladimír Klokočka, Jiří Pallas, Martin Palouš, Zdeněk Pinc, Jan Šabata, Richard Urx, Jiřina Zelenková, Luboš Kohout, Jitka Matzenauerová, František Vaněček, Ivan Dejmal, Milan Machovec, Jan Princ, Jan Tesař, Jitka Bidlasová). Dokumentace je uložena v ČSDS, sb. Charta 77 a perzekuce.


Občané zaujímající aktivně kritický vztah k současnému režimu jsou v pracovněprávní sféře postihováni zejména takto:

  1. okamžitým zrušením pracovního poměru;
  2. výpovědí s 1–3měsíční výpovědní lhůtou;
  3. rozvázáním pracovního poměru dohodou, k níž byl zaměstnanec donucen nejrůznějším nátlakem, nejednou i vydíráním;
  4. neuzavřením smlouvy o trvalém pracovním poměru po uplynutí měsíční zkušební lhůty s těmi, kteří právě měnili místo nebo kteří se snaží nastoupit nové místo poté, kdy jejich předchozí pracovní poměr byl protiprávně ukončen;
  5. vytvořením situace, kdy občan po ukončení jednoho zaměstnání nemůže získat zaměstnání nové;
  6. přeřazením na horší nebo méně placenou práci, neodpovídající schopnostem, kvalifikaci či zájmům, s čímž pracovník musí souhlasit, protože mu jinak hrozí rozvázání pracovního poměru;
  7. jinými způsoby, které nelze postihnout jedinou shrnující charakteristikou.

Pro názornost uvedeme několik případů, prokazujících nezákonnost postupu zaměstnavatelů:

1. Je zdokumentováno 19 případů, kdy zejména v souvislosti s Chartou 77 byl občanům okamžitě zrušen pracovní poměr.

Důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru samostatného přípraváře v Pražské stavební obnově s ing. Oldřichem Hromádkem (1) např. bylo, že podpisem Charty 77 se dopustil: „a) …vážného provinění proti zájmům dělnické třídy a našeho socialistického zřízení a hrubého porušení pracovní kázně; b) přímo se podílel na ohrožení bezpečnosti ČSSR, a to zejména integrity jejího státního zřízení a mezinárodních vztahů.“ Ve vyjádření k žalobě doc. Zd. Mlynáře (2), entomologa v Národním muzeu, se praví: „Tím, že žalobce tzv. Chartu 77 podepsal, způsobil spolu s ostatními podepisovateli, že její uveřejnění v západních sdělovacích prostředcích se stalo podnětem k pomlouvačné kampani proti stěžejním základům našeho socialistického zřízení. Socialistické společenské zřízení našeho státu je v rámci spojenectví států socialistické soustavy hlavní zárukou naší bezpečnosti. Dobrovolný podpis tzv. Charty 77 je proto nutné pokládat za ohrožení bezpečnosti státu…“ V další výpovědi, dané Ladislavu Dvořákovi (3) ředitelem Státní knihovny ČSR v Praze, chybí jen výše trestu, k němuž zaměstnavatel odsuzuje svého zaměstnance: „…Současně jste se dopustil jednání, naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu proti základům republiky…“ V těchto odůvodněních výpovědí stejně jako v řadě dalších se za ohrožení bezpečnosti státu vydává právě to, co československý vládní mluvčí na fóru MOP vyloučil.

Obdobně je právo porušováno při zdůvodňování okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53, odst. 1b, tj. tak hrubým porušením pracovní kázně, že by setrvání pracovníka na pracovišti během výpovědní lhůty bránilo udržet pracovní kázeň v organizaci. Je nezákonné vydávat za „hrubé porušení pracovní kázně“ podpis dokumentů o lidských právech, k němuž se pracovníci rozhodli zcela mimo pracovní proces, ve své soukromé sféře. Například rektor Univerzity Karlovy ve výpovědích Blanky Dobešové (4) a doc. Radima Palouše (5) uvádí, že důvodem k výpovědi „…je skutečnost, že jste podepsala protisocialistické prohlášení tzv. Charty 77. Tím jste porušila pracovní kázeň tak hrubým způsobem, že Vaše ponechání na Univerzitě Karlově do uplynutí výpovědní lhůty není možné z důvodu udržení pracovní kázně“. Obdobně byli na hodinu propuštěni historička Anna Fárová (6, 7), doc. Fr. Jiránek (8), který v minulých dnech zemřel, ing.Petr Kabeš (9), prof. Miroslav Kusý (10), Ivan Medek, JUDr. Petr Pithart (11), Květoslava Princová (12), Drahuše Proboštová, Helena Seidlová (13), Břetislav Verner (14). Karel Kyncl (15, 16) byl nejdříve změnou pracovní smlouvy, s níž nesouhlasil, přeložen na jinou práci a byl mu zakázán přístup na původní pracoviště. Protože se odmítl dostavit na nově určené pracoviště, byl jeho pracovní poměr okamžitě zrušen pro hrubé porušení pracovní kázně. Tak byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání občan, který podepsal Chartu 77, aniž o této rozhodující okolnosti ve výpovědi padlo jediné slovo.

Podle stejného ustanovení zákoníku práce byl okamžitě zrušen pracovní poměr středoškolských profesorů Jana Urbana (17) a Karla Pecháčka (18) i řidiče Michala Rabase (19), protože odmítli na svém pracovišti hlasovat pro rezoluci odsuzující Chartu 77!

2. V dokumentech je uvedeno 23 případů rozvázání pracovního poměru podle § 46. Podle tohoto paragrafu lze dát výpověď, „nesplňuje-li pracovník předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“ nebo „nesplňuje-li požadavky, které jsou nezbytnou potřebou pro řádný výkon jeho práce“. Výzkumný ústav polygrafický sdělil prof. Vl. Kašíkovi (20), že „vzhledem ke skutečnosti, že jste… signatářem v dokumentu Charta 77, který byl sepsán a použit proti zájmům ČSSR a proti socialistickému zřízení našeho státu, považujeme Vaši další činnost… v našem ústavu za neúnosnou“. Za neúnosné považovali rovněž vedoucí pracovníci n. p. Vojenské stavby setrvání na stavbě pražského metra jako dělníka-vrátkaře dr. Karla Kostrouna (21), jako nočního hlídače v Národní galerii filozofa Tomáše Brunclíka (22) a Pavla Blattného (23) v n. p. Železniční stavitelství jako dělníka-vedoucího party dr. Jiřího Čutky (24). Obdobné výpovědi dostali ing.Antonín Bělohoubek (25), Zuzana Dienstbierová (26), Zbyněk Hejda (27), prof. Zdeněk Jičínský (28), ing.Jan Leštínský, Jindra Kadlecová (29), doc. Vladimír Klokočka (30), Jiří Pallas (31), RNDr. Martin Palouš (32), PhDr. Zdeněk Pinc (33), Jan Šabata (34), PhDr. Tomáš Vrba, ing.Richard Urx (35), MUDr. Jiřina Zelenková (36) a dále Bonaventura Bouše, Miluše Čechová, Vladimír Čech, Michael Dymáček, Vladimír Nepustil a Tomáš Růžička. Jak je zřejmé, navzdory tvrzení československého vládního mluvčího v MOP jsou i nadále českoslovenští občané propouštěni ze zaměstnání z politických důvodů.

3. Po dohodě byl pracovní poměr rozvázán se šesti občany, kteří podepsali Chartu 77. Platnost takových dohod je sporná, protože byly uzavírány pod nátlakem, pod hrozbou ztráty zaměstnání podle §§ 46 nebo 53 ZP. Jitka Matzenauerová (37) uvádí, že jí organizace (Státní knihovna) pohrozila, že neskončí-li pracovní poměr sama (tj. dohodou), dostane výpověď „pro ztrátu důvěry“. Obdobně ukončil svůj pracovní poměr Ludvík Kavín, Hana Svobodová a František Vaněček (38); dr. Jaroslav Krejčí a Jaroslava Binarová museli ukončit svůj pracovní poměr dohodou, neboť jejich zaměstnavatelé jim pohrozili, že jinak nedostanou souhlas s jejich vystěhováním do Rakouska, o což žádají.

4. Během zkušební lhůty bylo propuštěno ze zaměstnání pět občanů, kteří právě měnili zaměstnání a u nichž časová i věcná souvislost mezi neuzavřením pracovní smlouvy a podpisem Charty 77 je očividná. Jde o čítankový příklad zneužití práva, protože odmítnutí uzavřít smlouvu není nutné nijak zdůvodňovat. Tímto způsobem přišli o práci Miluše Števichová, prodavačka ve Verneřicích (prodejna uzavřena, protože v ní neměl kdo prodávat), Pavel Šremer, Ivan Dejmal (39), který myl výklady v podniku Úklid (bylo mu písemně sděleno, že „…dostali jsme příkaz rozvázat s Vámi pracovní poměr ve zkušební lhůtě“) a Jaromír Litera. S Drahuší Proboštovou byl nejdříve rozvázán pracovní poměr podle § 53. Za pomoci odboru pracovních sil ONV Praha 1 našla nové zaměstnání, avšak ve zkušební době byla propuštěna.

V souvislosti s Chartou 77 ztratili další občané práci za rozmanitých okolností. Filozof Milan Machovec (40) nesmí hrát na varhany v kostele sv. Antonína v Praze. Ústně mu bylo sděleno, že ze skutečnosti, že hraje v kostele, bylo vyvozeno, že je církevní osobou, a proto potřebuje k výkonu svého povolání státní souhlas obdobně jako duchovní. Duchovní František Korbela ještě 28. 2. 1977 obdržel příslib státního souhlasu, ale vzápětí byl slib odvolán. Doc. Ján Mlynárik nedostal místo vrátného ve studentské koleji, Jan Princ (41), který opouštěl místo asistenta ve Filozofickém ústavu ČSAV, protože následoval manželku do místa bydliště, nedostal slíbené místo ekonoma na Státním statku Verneřice a ani další místa v místním podniku bytového hospodářství ve Verneřicích, v n. p. Potraviny, v družstvu Meliorace, ve Státních lesích Děčín apod. Z důvodu „reorganizace“ ztratil místo ing. dr. J. S. Trojan. Bez práce jsou bývalí političtí vězňové Milan Hübl a Jiří Müller. Další bývalý politický vězeň, dr. Jan Tesař (42), který zprvu hledal práci odpovídající jeho kvalifikaci a později jakoukoli, jen aby se uživil, od podniku Povodí Moravy dostal písemné sdělení: „Po stránce kádrové – nelze přijmout do funkce vrátného-hlídače v objektu povodňového dvora Brno Komárov.“ Jelikož dosud nenašel žádné místo, požádal o umožnění pracovního poměru v zahraničí se zachováním trvalého bydliště v Československu.

6. Podle našich informací bylo v souvislosti s Chartou 77 přeřazeno na horší a méně placenou práci nejméně devět občanů. Formálně je přeřazení aktem, který předpokládá alespoň pasivní souhlas přeřazeného. Toto řešení bylo postiženými přijato většinou jen proto, aby mohli uživit své rodiny a sebe. Například Jitka Bidlasová (43) byla přeložena „…v důsledku nezbytné provozní potřeby, jelikož nesplňuje předpoklady stanovené usnesením ÚV KSČ Ke kádrové a personální práci, z funkce samostatného ekonomického pracovníka výzkumného a vývojového pracoviště Pražských cukráren a sodovkáren na práci dělnice v cukrářské výrobě. Podobně bylo postupováno proti ing.Karlu Fridrichovi, dr. Jiřímu Grušovi, dr. Václavu Hyndrákovi, kterému byl současně zrušen vedlejší pracovní poměr u Pražské informační služby, kde pracoval jako tlumočník a překladatel, Janu Lopatkovi, Václavu Novákovi, Aleši Richtrovi a JUDr. Milanu Richtrovi.

7. Josef Císařovský, bývalý docent estetiky na Univerzitě Karlově, je malířem a uměleckým kovářem. Umělecká komise ČFVU s ním nyní, poté co podepsal Chartu 77, odmítá uzavřít jakékoli smlouvy a odmítá přijmout do prodeje v monopolních prodejnách uměleckých děl Dílo jakékoli jeho práce. Navíc s ním byly zrušeny již uzavřené smlouvy, což může vést ke ztrátě statutu občana vykonávajícího svobodné povolání a ke ztrátě nároku na nemocenské a důchodové zabezpečení. Podobný osud postihl uměleckého šperkaře Václava Šabatu v Brně.

Spisovatelka Hana Ponická pro své upřímné a statečné vystoupení na letošním sjezdu slovenských spisovatelů byla z tohoto svazu vyloučena. Zároveň jí byla zakázána publikační činnost a bylo zastaveno natáčení filmu podle jejího scénáře. Spisovatel Karol Sidon se nemůže živit ani prodejem v trafice. PNS ho propustila na základě doložky v pracovní smlouvě, že organizace může jednostranně ukončit pracovní poměr bez udání důvodů. Dělník Jiří Olt z Teplic v dopise zaslaném deníku Průboj nesouhlasil se způsobem vedení kampaně proti Chartě. Jmenovaný deník jej napadl a uvedl s jeho jménem pro jistotu i jeho adresu. Článek Průboje byl domovní správě v Teplicích dostatečným důvodem k tomu, aby nedodržela dohodu o jeho nástupu. Neuspěl ani v podnicích Trizon, PNS a Sklounion, ačkoli tam byla volná místa. Obdobně za různých okolností přišli o zaměstnání Vratislav Brabenec, doc. Luboš Kohout, Miroslav Řežba a Andrej Stankovič.

Existují však další „mírnější“ formy postihu. Tak např. dr. Jaroslavu Opatovi a ing.Karlu Lánskému byly v n. p. Montované stavby, kde pracují jako dělníci, odňaty prémie za vykonanou práci. Takových případů by bylo možno uvést celou řadu…


Na existenčním postihu a pracovní diskriminaci se podílejí i československé odbory. Předsednictvo ÚRO dalo směrnici vyloučit všechny signatáře Charty 77 z odborů. Vyloučeni byli např. J. Opat, K. Lánský, J. Pallas, V. Klokočka, Zd. Jičínský, T. Vrba a mnoho dalších. Všechny výpovědi rovněž schvalují závodní výbory příslušných pracovišť. Odbory nehájí práva svých členů pronásledovaných za politické názory, nezvou je k projednání jejich případů, neposkytují jim právní pomoc. Například J. Čutka (24) na svoji žádost o právní pomoc dostal následující odpověď: „Svým podpisem protistranického a protistátního pamfletu Charta 77 jsi porušil povinnosti člena ROH vyplývající z čl. 5 stanov. Proto Ti v souladu s řádem právní pomoci nemůžeme žádnou právní pomoc poskytnout.“ Ke cti některých odborářských funkcionářů je nutné zdůraznit, že souhlas není vždy jednomyslný. Našli se, a zřejmě se i napříště najdou takoví členové závodních výborů, kteří nepodporují nespravedlnost a hlasují buď proti, nebo se alespoň hlasování zdrží.


První zkušenosti z projednávání pracovněprávních sporů před soudy první instance ukazují, že soudy se ztotožňují s uvedeným pracovněprávním postihem. Přitom se často zcela opomíjí jakékoli důkazní řízení a právoplatnost zrušení pracovního poměru se uznává s odkazem toliko na stanovisko generálního prokurátora, jež není pro soudy závazné. Charta 77 se před soudem nečte ani není založena ve spisech, takže soud nejenže nemá možnost, ale ani se nesnaží přesvědčit se o tom, zda se argumentace zaměstnavatelů zakládá na pravdě. Příkladem takového rozsudku jsou rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci Zd. Mlynáře (45), Zd. Jičínského (46) a Jiřího Pallase (47). Soudci se v rozporu s platnými právními normami ani neodváží takového zkoumání, protože jsou si vědomi důsledků, které by pro jejich postavení znamenalo vyhovění žalobám, tj. faktické zjištění, že Charta 77 neohrožuje bezpečnost státu, že podpis Charty 77 není hrubým porušením pracovní kázně, a že tedy výpovědi jsou neplatné…

Většina těch, kteří v posledních týdnech ztratili práci, nemůže najít nové zaměstnání, a to ani tehdy, jestliže vzhledem k potřebě uživit rodinu a sebe netrvají na zaměstnání odpovídajícím jejich schopnostem a kvalifikaci. Stát jako jediný zaměstnavatel, jako instituce řídící činnost soudů i Bezpečnosti, sociálních a zdravotních služeb i škol, může dát síti kádrových referentů pokyn, kdo nesmí a kdo smí pracovat a případně na jakých místech. Velice snadno lze za těchto okolností dosáhnout toho, aby stovky a tisíce lidí, ještě před ukončením pracovněprávních sporů odsouzených politickými či policejními orgány, dostaly práci jen tehdy a tam, kde a kdy to moc svým zvláštním pokynem dovolí. A touto metodou přidělování míst vůči tomuto typu lidí je tedy v praxi realizován systém vnucené a nesvobodné práce. Z tohoto systému není téměř úniku, pro někoho zbývá poslední rozhodnutí – opustit svou vlast.


Navrhujeme, aby Federální shromáždění jako nejvyšší zákonodárný orgán republiky, které jediné (dosud totiž nebyl zřízen ústavou předpokládaný ústavní soud) je oprávněno podávat obecně závazný výklad zákonů, podalo výklad §§ 46 a 53 zákoníku práce a sdělilo československým občanům, který výklad je správný – výklad podaný mluvčím vlády u Mezinárodní organizace práce, nebo stanovisko generálního prokurátora zaslané soudům.

Navrhujeme dále, aby ústavněprávní výbor Federálního shromáždění přezkoumal dokumentaci týkající se desítek občanů, kterou mu předáváme zároveň s touto zprávou, a dal podnět ke zrušení neoprávněně daných výpovědí a dalších pracovních postihů. Měla by ovšem být přezkoumána i praxe minulých let a sjednána pro desetitisíce postižených občanů veškerá možná náprava.

Navrhujeme, aby Federální shromáždění jako orgán, jemuž jsou zodpovědné soudy i prokuratura, prozkoumalo jejich praxi při projednávání pracovních sporů, zejména sporů o platnost výpovědí daných pro občanské postoje nebo neskrývané politické názory, a zajistilo, aby výklad zákonů soudy a prokuraturou byl v souladu s později přijatými právními normami, v tomto případě s pakty o občanských a politických právech. Federální shromáždění by mělo rovněž zajistit, aby s přesným výkladem zákonů se měli možnost seznámit všichni českoslovenští občané.

Jsme připraveni i v budoucnu postoupit Federálnímu shromáždění veškerou dokumentaci, kterou získáme, a pokud o to bude zájem, všestranně s ním spolupracovat při objasňování a odstraňování diskriminační praxe. Je naším názorem, že odpovědnost za zachování právních řádů mají nejen příslušné instituce, ale také všichni občané. To je ostatně základní motiv hnutí Charty 77.


Opisy tohoto dopisu současně zasíláme Generální prokuratuře ČSSR, předsednictvu Ústřední rady odborů, Ministerstvu práce a sociálních věcí ČSSR, Světové odborové federaci.E3Na tento dokument reagovala pouze Mezinárodní konfederace svobodných odborů, která vypracovala obšírnou zprávu pro zvláštní komisi Mezinárodní organizace práce vyšetřující soustavné porušování konvence č. 111 o diskriminaci v zaměstnání v ČSSR. Viz D40 (19. 1. 1978).

Karol Sidon, dr. Jiří Čutka, dr. Petr Pithart, Zuzana Dienstbierová, Ivan Medek, Jiří Pallas, Karel Kyncl, doc. Vladimír Klokočka, prof. Zdeněk Jičínský, doc. Luboš Kohout, prof. dr. Jiří Hájek, DrSc., mluvčí Charty 77

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.
Plné znění textu (bez příloh)
  • Charta 77. Dokumenty, prohlášení, sdělení, dopisy. Rok 1977. Samizdatový sborník, s. 58–63
  • Kniha Charty 77, březen – červen 1977, 2. díl. Samizdatový sborník
  • Kniha Charty. Index 1977, s. 180–191
  • Informační materiály 24–25 (září 1977), s. 14–21.
Krácené znění a komentáře
  • ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-3 (8. 6. 1977), S-6 (11. 6. 1977), S-9 (14. 6. 1977)
  • Svědectví, roč. 14 (1977), č. 24, s. 208–213
  • Kvetko, Martin: Porušovanie sociálnych práv v Československu. Naše snahy, roč. 17 (1981), č. 1.
E1.Generální prokurátura vydala 31. 3. 1977 pod číslem Sekretariát Generální prokuratury ČSSR, Značka VII – FGn 5/77-8 následující stanovisko, které citujeme z opisu, o jehož původu není nic známo: „V tak zvaném prohlášení Charty 77 je v rozporu s objektivní skutečností, pomocí lží a polopravd zejména tvrzeno, že v ČSSR jsou hromadně porušována základní lidská práva a zákony, že občané jsou vystaveni útlaku, který se rovná apartheidu a žijí proto v neustálém strachu před zvůlí bezpečnostních orgánů a pod jejich kontrolou. Obsah písemnosti je celkově zaměřen proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, je v něm útočeno proti základnímu společenskému principu zakotvenému v čl. 4 Ústavy, je vyzýváno k akcím, které nejsou v souladu s článkem 29 Ústavy a v rozporu s články 19, 29 a 34 Ústavy je požadována volnost organizovat protilidovou a protisocialistickou činnost. S ohledem na uvedené okolnosti je tak zvané prohlášení Charty 77 objektivně způsobilé ohrožovat socialistické společenské a státní zřízení a je nerozhodné, že tento škodlivý následek nenastal. V Praze dne 31. 3. 1977 Generální prokurátor ČSSR, v z. (podpis nečitelný)“ Pod opisem je připojena poznámka psaná týmž strojem: „ Pozn.: O toto vyjádření se opírá strana zaměstnavatele při pracovněprávních procesech týkajících se rozvázání pracovního poměru se signatáři a těmi, kteří odmítli Chartu 77 odsoudit.“ Libri prohibiti, sb. Charta 77, strojopis, průpis.
E2.Součástí dokumentu je 47 příloh, které se zde nepublikují. Jde o dokumentaci jednotlivých případů, obsahující 44 výpovědi z pracovišť a 3 rozsudky soudu o odmítnutí žaloby na zrušení pracovního poměru (Oldřich Hromádko, Zdeněk Mlynář, Ladislav Dvořák, Blanka Dobešová, Radim Palouš, Anna Fárová, František Jiránek, Petr Kabeš, Miroslav Kusý, Petr Pithart, Květoslava Princová, Helena Seidlová, Břetislav Verner, Karel Kyncl, Jan Urban, Karel Pecháček, Michal Rabas, Vladimír Kašík, Karel Kostroun, Tomáš Brunclík, Pavel Blattný, Jiří Čutka, Antonín Bělohoubek, Zuzana Dienstbierová, Zbyněk Hejda, Zdeněk Jičínský, Vladimír Klokočka, Jiří Pallas, Martin Palouš, Zdeněk Pinc, Jan Šabata, Richard Urx, Jiřina Zelenková, Luboš Kohout, Jitka Matzenauerová, František Vaněček, Ivan Dejmal, Milan Machovec, Jan Princ, Jan Tesař, Jitka Bidlasová). Dokumentace je uložena v ČSDS, sb. Charta 77 a perzekuce.
E3.Na tento dokument reagovala pouze Mezinárodní konfederace svobodných odborů, která vypracovala obšírnou zprávu pro zvláštní komisi Mezinárodní organizace práce vyšetřující soustavné porušování konvence č. 111 o diskriminaci v zaměstnání v ČSSR. Viz D40 (19. 1. 1978).

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den30
Měsíc5
Rok1977
Zpracovanýtrue
OCRfalse