D290

1984, 1. prosinec, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR o systematickém porušování práva na svobodu informací v Československu. (Dokument č. 20/84)E1Originál dopisu je na četných místech podtrhán červeným fixem, podobně jako v dokumentech Charty 77, které zasílal předseda Federálního shromáždění A. Indra prezidentu Husákovi. U dokumentu je uložena obálka adresovaná Federálnímu shromáždění, na níž je jako odesílatel uveden Jan Ruml, Kremelská 104, Praha 10. Ve složce jsou dále uloženy dvě kopie, z nichž jedna je podtrhána různobarevnými tužkami.

Právo na informace

Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 19 (Sbírka zákonů č. 120/1976)

Charta 77 se už několikrát vyjadřovala k porušování tohoto práva v Československu a zejména v souvislosti s madridskou konferencí dokumentovala, že čs. vláda neplní závazky, jež přijala v Závěrečném aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Situace se však v poslední době ještě zhoršila.

Občan kteréhokoli státu by měl mít možnost získávat základní pravdivé a úplné informace o aktuálním dění především z domácího i zahraničního tisku, rozhlasu a televize. V Československu jsou již od roku 1948 veškeré informační zdroje v rukou jediné politické strany a jejího úřednického aparátu. Ten určuje jak oficiální stanoviska v komentářích, tak i výběr základních informací. Hromadné sdělovací prostředky se tak staly výlučně nástrojem ideologické propagandy, namísto aby umožňovaly občanům spoluúčast na politickém dění a řízení, systematicky vytvářejí falešné vědomí o stavu světa.

Připomeňme některé události tohoto roku: např. kolem olympiády v Los Angeles vznikla kampaň dezinformací. Čs. sdělovací prostředky jsou plně odpovědny nejen za přejímání nepravdivé moskevské propagandy, ale i za vlastní lži a pomluvy v souvislosti s OH 1984.E2Olympijské hry v Los Angeles (29. 7.–12. 8. 1984) se konaly bez účasti sportovců sovětského bloku. Oficiálně kvůli obavám o bezpečnost účastníků a o znečištění životního prostředí v USA, ve skutečnosti šlo o odplatu za neúčast na olympiádě v Moskvě (9. 7.–3. 8. 1980), k níž vyzval sportovce USA prezident Jim Carter po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu. Zklamali i sportovní novináři, kteří místo objektivního zaznamenání ovzduší a sportovních výsledků posílali z Los Angeles propagandistické komentáře odporující základním olympijským myšlenkám.

Nejinak tomu bylo v souvislosti s návratem čs. občanů ze zajetí v Angole. Dlouho byla veřejnost informována o osudu našich spoluobčanů jen sporadicky, později se z kratičké oficiální zprávy dozvěděla, že v Praze byla představiteli čs. vlády přijata delegace opoziční Unity, kterou naše hromadné sdělovací prostředky více než rok označovaly za organizaci banditů, s níž čs. vláda nebude nikdy jednat. Posléze vyšlo několik komentářů a pečlivě cenzurovaných rozhovorů s navrátilci, ale ani slovo o pravých příčinách únosu a okolnostech návratu; zejména se naše veřejnost nesměla dozvědět nic o tom, že se o propuštění našich občanů zasloužil též poslanec Evropského parlamentu, čs. exulant Jiří Pelikán. Místo toho zorganizovala čs. propaganda pomlouvačnou kampaň proti Jiřímu Pelikánovi.E3Viz D241 (22. 5. 1983) a dále prohlášení Jiřího Pelikána poskytnuté italské tiskové agentuře ANJA. Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 9, s. 21–22.

O Etiopii jsme si přečetli a viděli jsme na obrazovkách mnoho reportáží o radostném životě země v souvislosti s letošním výročím revoluční moci, včetně monumentálního Marxova pomníku. Ale vůbec jsme neměli být informováni, že zde ve stejné době panoval hladomor: teprve když oběti šly do statisíců a když se naplno rozvinula pomoc západních zemí, o níž se naši občané dozvídali ze zahraničních sdělovacích prostředků, začalo se také u nás psát o pomoci SSSR a ČSSR, a tak jsme se spíše mezi řádky seznámili i s druhou tváří revoluční Etiopie.

Zemím tzv. socialistického tábora je věnováno mnoho místa v televizi, rozhlase i na stránkách tisku. Nikoliv však skutečné situaci v Polsku nebo např. přijetí Rumunů na letních OH 1984 či rumunským stanoviskům k různým mezinárodním otázkám; podobně se nezveřejňují pravdivé informace o ekonomických reformách v Maďarsku nebo o zlepšujících se vzájemných kontaktech mezi oběma německými státy. Tyto a podobné otázky jsou našim občanům vysvětlovány v přísně cenzurovaných komentářích, v nichž jsou téměř všechna základní fakta potlačena nebo překroucena.

Tak tomu bylo i v případě zavraždění polského katolického kněze Popieluszka, kdy čs. sdělovací prostředky jen zdráhavě přiznaly vinu bezpečnostního aparátu na jeho smrti, ale zcela zamlčely společenský dopad této události, např. i fakt, že se pohřbu zúčastnily statisíce Poláků.E4Viz D289 (2. 11. 1984).

Dezinformace je často natolik rafinovaná, že lži podvržené některým cizím sdělovacím prostředkům jsou vydávány za nestranné hledisko a pak široce přejímány ve všech zemích uniformovaného tisku.

Mnoho zásahů mocenského aparátu by bylo možno dokumentovat i na poli informací o umění (nemluvě o cenzurním zglajchšaltování umění jako takového). Projevilo se to např. při udělení Nobelovy ceny za literaturu národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi. Všechny světové informační zdroje je oznámily okamžitě. Praha se až po jistém váhání rozhodla k vlažnému souhlasu s přijetím této pocty a teprve pak vydala ČTK lakonickou zprávu, že podle západních agentur byla J. Seifertovi udělena Nobelova cena a že mu blahopřál subalterní kulturní činitel.E5Na okraji vpisek červeným fixem: to byla nepravda? V následujících sporadických komentářích se však nesmělo mluvit o pevném občanském postoji posledního předsedy rozpuštěného Svazu čs. spisovatelů; o tom, že je jedním z prvních signatářů Charty 77 a že jeho novější díla byla dlouho na indexu a vycházela jen jako samizdaty zabavované policií a používané soudy k důkazu protistátní činnosti (ostatně právě nyní se v Brně připravuje proces proti čs. občanům, jejichž jediná vina spočívá v tom, že se pokusili předat do zahraničí poslední sbírky jiných dvou básníků).E6Petr Kozánek a Zdeněk Kotrlý byli trestně stíháni v souvislosti s pokusem o převezení básní Ivy Kotrlé a další samizdatové literatury do Rakouska. Viz Sdělení VONS č. 392, Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 10, s. 1; Sdělení VONS č. 395, tamtéž, č. 11, s. 4; Sdělení VONS č. 454, tamtéž, roč. 8 (1985), č. 8, s. 4. Oficiální propaganda se naopak velmi rozhořčila, že tyto skutečnosti zveřejnily západní sdělovací prostředky. V rozporu s pravdou tvrdila, že Seifert je naším nejvydávanějším básníkem a že se distancuje od nezávislých občanských aktivit, přičemž samozřejmě zamlčela téměř desetiletou ediční pauzu a také to, že poslední práce Jaroslava Seiferta vycházejí bez cenzurních zásahů jen v cizině a v samizdatových opisech.

Zamlčování a falšování se však zdaleka netýká jen neuralgických bodů zahraniční politiky či „kulturně ideologické fronty“. Se stejnou samozřejmostí je zakázáno zveřejňovat cokoli např. o závažnějších ekonomických či ekologických problémech, namísto toho jsou systematicky publikovány optimistické smyšlenky – a to i v případech, kdy nedostatek informací, respektive nepravdivé informace mohou znamenat přímou hrozbu pro chod hospodářství nebo zdraví obyvatelstva. Fakticky neexistuje oblast, která by nebyla takto postižena. Sotva před měsícem došlo k požáru sociálního ústavu, při kterém uhořelo 26 chovanců. Sdělovací prostředky zveřejnily zprávu o této otřesné události s týdenním zpožděním, na nedůstojném místě a zamlčely, že oběťmi byly děti – psaly výhradně o „tělesně postižených osobách“. K jakýmkoli závažnějším tragédiím se tisk zásadně nevrací a výsledky šetření zůstávají utajeny, protože by mohly ve veřejnosti vyvolat nežádoucí otázky.

Podobných dezinformací a neseriózností čs. sdělovacích prostředků lze uvádět bezpočet a všechny mají společnou příčinu: monopolní právo mocenského aparátu na rozhodování o informacích všeho druhu. Na jeho libovůli jsou závislí jak řadoví novináři, tak šéfredaktoři a cenzoři. Funkcionáři stranického aparátu diktují, co se smí uveřejnit k té či oné politické nebo ekonomické události, a zejména pak cenzurním způsobem vymezují, o čem se psát nesmí, co se musí zamlčet a jak je třeba skutečnost upravit, aby byla totožná s aktuální politickou linií mocenských orgánů.

Po celou dobu tzv. socialistické výstavby se sdělovací prostředky na příkaz shora zbavovaly novinářů, kteří nesouhlasili s politikou vládnoucí skupiny, kteří se odvážili kritizovat její omyly a chyby, nebo kteří se prostě jen při své práci víc radili s vlastní hlavou a svědomím než s dohlížitelskými orgány. Politické čistky začaly bezprostředně po únoru 1948, kdy byla valná část novinářů donucena opustit redakce a už se nikdy nesměli ke své profesi vrátit. Někteří byli uvězněni nebo i popraveni (Záviš Kalandra), mnozí další raději volili odchod z vlasti.

I v dalších letech byl ve sdělovacích prostředcích udržován a záměrně pěstován existenční strach, odvážným hrozilo propuštění nebo i vězení. Další masové čistky přišly po dubnu 1969, kdy nové vedení KSČ v průběhu necelého roku vyhodilo z redakcí několik tisíc novinářů. Současně byly zakázány nejpopulárnější noviny a časopisy jako Listy, Reportér, Politika, Zítřek, Student, Dějiny a současnost, Filmové a televizní noviny, Plamen, Host do domu atd. atd. Mnozí vyhození novináři byli vyslýcháni a zastrašováni Státní bezpečností. Zejména ti, kteří se aktivně účastní občanské iniciativy Charta 77, jsou pod stálým dohledem StB a někteří z nich byli pro své přesvědčení odsouzeni a žalářováni.

Mocenské orgány se snaží chránit svůj informační monopol i trestním zákonem, který šíření objektivních informací trestá jako pobuřování, poškozování zájmů republiky v cizině, poškozování spřáteleného státu apod. Státní bezpečnost např. běžně označuje rukopisné šíření necenzurovaných textů (a to i zcela nepolitického obsahu) za trestný čin podvracení republiky a soudy za ně odsuzují k vysokým trestům.

Pokud jde o přístup k zahraničnímu tisku, čs. vláda rovněž neplní závazek přijatý v Helsinkách a podrobně rozvedený v Madridu: „Účastnické státy budou podporovat svobodnější a širší rozšiřování periodického i neperiodického tisku, který je dovážen z jiných účastnických států, jakož i zvýšení počtu míst, v nichž tyto publikace budou vyloženy k volnému prodeji. Tyto publikace budou rovněž přístupny v čítárnách, velkých veřejných knihovnách a podobných institucích.“ Bez omezení je může číst pouze nevelká skupina přísně prověřených funkcionářů a prominentních novinářů. Zahraniční tisk je v úřadech i redakcích považován za tajný materiál a jeho zabezpečení před „nepovolanými“ je přísně kontrolováno. Do stejné kategorie patří i tzv. monitor, zvláštní zpravodajství ČTK, určené pro vnitřní potřeby stranického aparátu, vládních úřadů a pro výše postavené redaktory. Je to obsáhlý přehled zpráv, statí a komentářů zahraničního tisku, prostě mnohostranných a seriózních informací. Tomuto vybranému okruhu slouží zahraniční tisk i monitor především k účelům antipropagandy a dezinformace, bez přímého pokynu mocenských orgánů je vyloučeno cokoli z něj přetisknout nebo obšírněji citovat.

Československý občan si nemůže volně předplatit západní tisk. Před rokem byla sice vydána směrnice, že je možné si jej objednat v PNS s podmínkou, že předplatné plus přirážka budou složeny v devizách, zdá se však, že tato směrnice byla čistě kosmetickou úpravou v důsledku kritiky ČSSR na madridské konferenci KBSE: ačkoli např. výslovně jmenovala i některé exilové časopisy, byly všechny pokusy o jejich objednávku předem odmítnuty s odůvodněním, že o existenci takových titulů není nic známo nebo že bohužel právě zanikly. Nadále tedy platí dosavadní praxe, podle níž si nepatrná menšina čs. občanů, kteří mají bohatší příbuzné v zahraničí nebo smějí disponovat devizovými konty, může ze Západu objednat nevelký okruh vysloveně nepolitických magazínů (např. o módě, ne však již o kultuře) či vědeckých a odborných časopisů (ne však již z oblasti politických a společenských věd). Ani přijetím objednávky a zaplacením vysokých poplatků však trampoty čtenáře nekončí: veškeré tiskoviny jsou při poštovní přepravě podrobovány cenzuře a při sebemenší pochybnosti bez náhrady zabavovány s odůvodněním, že jsou zakázány a státu nebezpečné (dokonce i zdánlivě tak nepodezřelé časopisy jako Scientific American či National Geographic v některých obdobích častěji nedocházejí než docházejí). Cenzura zahraničního tisku jde tak daleko, že jsou v PNS zabavovány i výtisky novin a časopisů ze socialistických států (včetně SSSR), pokud náhodou obsahují takové informace, které jsou v čs. tisku na seznamu nevhodných nebo zakázaných. Je také všeobecně známo, že vracejícím se čs. turistům a zahraničním návštěvníkům jsou na hranicích zabavovány západoevropské a americké noviny a časopisy.

Stejně úřady postupují vůči většině ze Západu dovážené či zasílané literatury. Zvláště náboženská literatura (včetně biblí, liturgických knih i svatých obrázků) a jakékoli exilové publikace patří k zakázaným artiklům: ve výročních zprávách o úspěších celních orgánů figurují vždy hned vedle množství zabavených drog. Televize již několikrát publikovala sugestivní záběry, jak je „nevhodná“ literatura rozemílána ve stoupě – je to účinné zvláště v souvislosti s oznámením o uvěznění těch, u nichž byla nalezena.

Pokud se náš občan chce seznámit s tiskem a literaturou západních států přímo na jejich zastupitelských úřadech či v informačních střediscích, musí počítat s tím, že bude snímán skrytými kamerami, zanesen do záznamů bezpečnostních orgánů a dříve či později vystaven jejich nátlaku.

Řada osob byla v Československu trestně stíhána a odsouzena za šíření zpráv zahraničních rozhlasových či televizních stanic nebo za umožnění jejich poslechu (komentář k trestnímu zákonu výslovně uvádí, že „umožnění poslechu nepřátelské relace cizí rozhlasové stanice“ nejméně dvěma osobám je trestným činem pobuřování, za který může být pachatel uvězněn až na tři roky). V rozporu s Mezinárodním telekomunikačním řádem Československo ve velkém rozsahu ruší zahraniční vysílání. Provoz těchto rušiček je navíc velice nákladný a energeticky náročný. Přesto počet posluchačů zahraničních stanic neustále roste. Nejposlouchanější jsou česká a slovenská vysílání Hlasu Ameriky, BBC, Svobodné Evropy, DLF a dalších. V rozsáhlých oblastech republiky je navíc možno sledovat pořady západoněmeckých a rakouských televizních stanic. Nezávisle na úrovni a míře tendenčního zaměření tkví význam těchto vysílání jednak v tom, že zaplňují informační vakuum vytvářené čs. sdělovacími prostředky, jednak v tom, že posluchač či divák může konfrontovat rozdílná stanoviska a vytvářet si tak svůj vlastní názor na danou problematiku. To druhé je zvlášť důležité, neboť čs. sdělovací prostředky jsou sice podle mocenských pokynů ochotny převrátit své postoje doslova ze dne na den (viz např. stanovisko k rozmísťování raket středního doletu nebo ze starších hodnocení Pol Potovy vlády v Kambodži), zato však dodržují zásadu naprosté jednoty: polemika, byť o tématu sebeodlehlejším, je prakticky vyloučena.

Stejně nezastupitelnou roli mají české a slovenské časopisy a knihy vydávané v zahraničí. Tyto tiskoviny mají nedostatečné náklady, do Československa se dostávají s obtížemi a i pak jsou často zabavovány, jsou však důležitým zdrojem necenzurovaných informací a v jistém smyslu i zárukou kulturní kontinuity a oporou občanského sebevědomí. Každý takový materiál koluje mezi desítkami čtenářů, i když všichni musí počítat s nebezpečím, že jeho čtení a rozšiřování bude považováno za trestný čin.

Ještě několik slov o odpovědnosti, respektive spoluodpovědnosti novinářů za tento kritický stav v čs. sdělovacích prostředcích. Na jaře 1969, kdy byla zahájena největší čistka, byli do jednotlivých redakcí vysláni prověření pracovníci stranického aparátu, namnoze spolupracovníci StB. Většina zastává dodnes vedoucí funkce v tisku, rozhlasu a televizi a odpovídají především za kádrové obsazení redakcí. Při prověrkách v roce 1969 byla vyhlášena zásada, že novinářem může zůstat jen ten, kdo se naprosto a bez výhrad ztotožnil se zásahem vojsk pěti států v srpnu 1968 a kdo odsoudil předchozí demokratizační vývoj. Také všichni nově přijímaní novináři samozřejmě prošli sítem tvrdých kádrových prověrek.

Nikomu z dnešních čs. novinářů nejsou skutečnosti uvedené v tomto dokumentu neznámé. Šéfredaktoři předávají svým redakcím důvěrné informace, získané od představitelů aparátu KSČ, o politické a ekonomické situaci doma i ve světě, samozřejmě včetně instrukcí, co z toho se nesmí uveřejnit, a naopak, jak některé skutečnosti je nutno vykládat naprosto jinak. Ve všech redakcích se tedy víceméně otevřeně projednávají kampaně dezinformací. Vzepřít se, odmítnout podíl na této hře ovšem znamená trvalou ztrátu možnosti vykonávat novinářské povolání. Bylo by nesprávné stavět se do pozice povýšených soudců a chtít redukovat problém odpovědnosti novinářů na konflikt mezi profesionální etikou a obavami ze ztráty existenčního zajištění. Existuje zajisté mnoho novinářů, kteří mají rádi své povolání a jsou přesvědčeni, že se jim výběrem třeba jen zdánlivě okrajových témat, opatrným přimícháním pravdy do lži či jinak podaří oklamat pozornost moci a přece jen poněkud informovat veřejnost.

Tento realisticky vyhlížející postoj má však jedno úskalí. Bývaly doby, kdy méně vzdělaní lidé měli sklon věřit tištěnému slovu již jen proto, že zde stálo „černé na bílém“. Dnes čs. občan přistupuje k našim sdělovacím prostředkům s přesvědčením, že lžou vždy a všude, a každé jejich sdělení si snaží přeměnit v pravý opak (samozřejmě to stejně nevylučuje úspěšnou indoktrinaci; ostatně dezinformační centra se v tichosti naučila počítat s touto mentalitou obyvatelstva a úspěšně ji využívat). Dokud nebude tato atmosféra radikálně změněna, dokud nebudou obnoveny základní podmínky pro důvěru mezi veřejností a sdělovacími prostředky, hrozí vážné nebezpečí, že i ta sebepoctivější a profesionálně sebehodnotnější novinářská práce bude fakticky jen zvyšovat přesvědčivost lží a dodávat jí lesku. Jedním z minimálních požadavků na odpovědnost novináře (ať již byl vyhnán k lopatě, či ať se s poctivými úmysly snaží setrvat v redakci) by proto měl být stálý zřetel k dosažení tohoto cíle, tj. zásadní nápravy obecných věcí.

Charta 77 znovu připomíná jednu ze základních myšlenek Závěrečného aktu helsinské konference:

„Zúčastněné státy stanoví si za cíl usnadňovat volnější a větší rozšiřování informací všeho druhu, podporovat spolupráci v oblasti informací a výměny informací s druhými zeměmi.“

Tímto dokumentem chceme upozornit odpovědné orgány, že zatím neučinily nic pro realizaci této zásady.E7Pracovní koncept dokumentu se škrty a stylistickými úpravami je uložen v Libri prohibiti, sb. Charta 77.

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77

Zdroj
  • ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.
Plné znění
  • In: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 12, s. 1–5
  • Listy, roč. 13 (1985), č. 1 (příloha s. XIII–XV)
  • Národní politika, 1985, č. 4
  • Hlas Ameriky, 22.–26. prosince 1984. ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 35/84, RO 36/84, kart. 7.
Komentář a úryvky
  • In: ÚSD, sb. RFE, pol. blok 966 (29. prosince 1984)
  • Charta77. 1977–1989. Scheinfeld-Bratislava 1990, s. 258–265.
E1.Originál dopisu je na četných místech podtrhán červeným fixem, podobně jako v dokumentech Charty 77, které zasílal předseda Federálního shromáždění A. Indra prezidentu Husákovi. U dokumentu je uložena obálka adresovaná Federálnímu shromáždění, na níž je jako odesílatel uveden Jan Ruml, Kremelská 104, Praha 10. Ve složce jsou dále uloženy dvě kopie, z nichž jedna je podtrhána různobarevnými tužkami.
E2.Olympijské hry v Los Angeles (29. 7.–12. 8. 1984) se konaly bez účasti sportovců sovětského bloku. Oficiálně kvůli obavám o bezpečnost účastníků a o znečištění životního prostředí v USA, ve skutečnosti šlo o odplatu za neúčast na olympiádě v Moskvě (9. 7.–3. 8. 1980), k níž vyzval sportovce USA prezident Jim Carter po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu.
E3.Viz D241 (22. 5. 1983) a dále prohlášení Jiřího Pelikána poskytnuté italské tiskové agentuře ANJA. Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 9, s. 21–22.
E4.Viz D289 (2. 11. 1984).
E5.Na okraji vpisek červeným fixem: to byla nepravda?
E6.Petr Kozánek a Zdeněk Kotrlý byli trestně stíháni v souvislosti s pokusem o převezení básní Ivy Kotrlé a další samizdatové literatury do Rakouska. Viz Sdělení VONS č. 392, Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 10, s. 1; Sdělení VONS č. 395, tamtéž, č. 11, s. 4; Sdělení VONS č. 454, tamtéž, roč. 8 (1985), č. 8, s. 4.
E7.Pracovní koncept dokumentu se škrty a stylistickými úpravami je uložen v Libri prohibiti, sb. Charta 77.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den1
Měsíc12
Rok1984
Zpracovanýtrue
OCRfalse