D303

1985, 22. květen, Praha. – Dopis Ministerstvu práce a sociálních věcí a Mezinárodní organizaci práce o porušování práv čs. občanů v zaměstnání a rozbor usnesení ÚV KSČ o kádrové a personální práci. (Dokument č. 11/85)

Diskriminace v zaměstnání

Mezinárodní organizace práce projednává od roku 1977 (na základě stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů) porušování úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání vůči signatářům Prohlášení Charty 77 a proti občanům, kteří s nimi vyslovili sympatie.E1Srv. D16 (30. 5. 1977), D40 (9. 1. 1978), D49 (6. 4. 1978), D86 (18. 12. 1978), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D144 (15. 5. 1980), D170 (26. 3. 1981), D204 (17. 5. 1982), D242 (24. 5. 1983), D279 (7. 5. 1984). Mnozí z těchto signatářů byli nezákonně propuštěni z práce. Rozhodnutí soudů, které se zabývaly těmito pracovními spory, většinou tento diskriminační postup legalizovala. V průběhu let se projednávaná tematika rozšířila a zahrnuje celkové porušování práv československých občanů v zaměstnání a povolání.

Touto problematikou se opět kriticky zabývala i komise konference pro aplikaci úmluv a doporučení. V této souvislosti byl také široce posuzován dosah, který má pro jejich uplatňování – či lépe řečeno porušování – stále platné usnesení předsednictva ÚV KSČ ze 6. 11. 1970 ke kádrové a personální práci.E2NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 143, a.j. 221. Též in: Hradecká, V. – Koudelka, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974, s. 120–133.

Českoslovenští zástupci vždy zdůrazňovali, že Československo se úmluvami řídí, že jednotlivé případy jejich porušení byly napraveny, že zákonná úprava a aplikační praxe zaručují jejich dodržování, že zmíněné usnesení se projednávané problematiky přímo netýká a nemůže tedy být projednáváno na půdě Mezinárodní organizace práce.

Charta 77 je přesvědčena, že tomu tak není. Téměř každoročně poukazuje ve svých dokumentech na konkrétní případy porušování úmluvy o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání ze strany československých zaměstnavatelských organizací; na praxi soudů, která toto porušování svými rozsudky v pracovněprávních sporech umožňují, když potvrzují oprávněnost propouštění pro odlišné politické a náboženské přesvědčení, na nedostatky v právní úpravě pracovního práva, zejména na nedostatečné formulace některých ustanovení Zákoníku práce i na postup nejvyšších soudů čs. federace a národních republik, které svými výklady jen prohlubují vady právní úpravy a tak umožňují postup, který je v rozporu se závazky přijatými Československem při přistoupení k úmluvě č. 111.1Viz např. znění § 46 odst. 1, písm. e) Zákoníku práce o kvalifikačních požadavcích kladených na pracovníka, § 53 odst. 1, písm. c) ZP o okamžitém zrušení pracovního poměru, jichž se využívá v případech, kdy je v zájmu politických mocenských orgánů zrušit pracovní poměr s těmi občany, kteří zastávají nebo projevují odlišné politické názory či občanské postoje; dále viz např. Závěry ze semináře uspořádaného nejvyššími soudy 19. 6. 1975, publikované pod č. 51/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech občanskoprávních; zpráva o zhodnocení poznatků soudů při uplatňování zákona č. 20/1975 Sb. v otázkách skončení pracovního poměru, projednávaná a schválená občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSSR dne 24. 3. 1978 a publikovaná pod č. 15/1978 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech občanskoprávních; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976 publikovaný pod č. 38/1979 citované Sbírky.

Domníváme se, že tato praxe je důsledkem základních politicko-ideologických východisek při úpravě pracovněprávních vztahů. Ta ovlivňují jednak formulaci základních ustanovení československého pracovního práva, jednak jejich naplnění. Především zde jde o způsob realizace tzv. vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, o čemž svědčí i zmíněné usnesení z 6. 11. 1970 o personální práci. Z toho plynou i důsledky pro dodržování požadavků úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání. V příloze předkládáme rozbor tohoto usnesení, který vypracovala skupina odborníků.

Rozbor některých problémů úpravy pracovněprávních vztahů a jejího uplatňování ukazuje, že je hluboký rozpor mezi úmluvou č. 111 a čs. praxí. Diskriminace občanů, kteří zastávají odlišné politické názory a občanské postoje a zejména politika tzv. kádrového stropu, která se dotýká milionů československých občanů, je nejen porušováním závazků, které na sebe Československo převzalo přistoupením k úmluvě č. 111. Je něčím horším. Ochuzuje naši zemi o možný přínos těchto občanů jejímu rozvoji, a to nejen v ekonomické oblasti, ale i ve vědě, kultuře, školství, zdravotnictví a v mnoha dalších oblastech. To se projevuje ve stále se prohlubujícím zaostávání Československa za hospodářsky nejvyspělejšími zeměmi, v nízké výkonnosti ekonomiky a zpožděném technickém rozvoji, v nedostatečném využití vědy, v omezování kultury, v opožďování školství a zdravotnictví za požadavky a potřebami občanů. Charta 77 je přesvědčena, že překonání tohoto stavu by bylo ku prospěchu a v zájmu celé naší země. Proto by nejvyšší československé orgány a instituce měly zrevidovat svoji politiku v této oblasti.

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77

Příloha

Komunistická strana Československa (KSČ) uskutečňuje svoji politiku a uplatňuje svoje zájmy nejenom prostřednictvím rozsáhlé sítě svých orgánů ve všech územních celcích, hospodářských i jiných organizacích atd., ale zejména i prostřednictvím svých členů zařazených do důležitějších funkcí ve státním aparátě, v hospodářských organizacích atd. Proto klade tak velký důraz na tzv. kádrovou práci, jejímž základním úkolem je zajistit, aby vedoucí nebo i jiné důležitější funkce všude zastávali výlučně jen členové komunistické strany anebo v krajním případě alespoň takoví občané, kteří projevují dostatečně hlubokou oddanost komunistické straně a politice jejích ústředních orgánů.

V letošním roce uplyne 15 let od schválení dosud plně platného a v praxi stále uplatňovaného usnesení předsednictva Ústředního výboru KSČ ze dne 6. 11. 1970 ke kádrové a personální práci, jež bylo později potvrzeno XIV. sjezdem KSČ (srv. knižní vydání tohoto usnesení v nakladatelství Svoboda, Praha 1974). Toto usnesení není aktem státního orgánu a přirozeně tedy nemá povahu zákona nebo jiného právního předpisu, ve skutečnosti však má – stejně jako jiná usnesení stranických orgánů – před zákony a jinými právními předpisy přednost, protože prvořadou povinností vedoucích i jiných pracovníků zaměstnavatelských organizací, státního aparátu i soudců je uplatňovat politiku komunistické strany. Jakýmsi „prováděcím předpisem“ k tomuto usnesení je pak publikace kolektivu autorů z katedry teorie a praxe výstavby strany Vysoké školy politické ÚV KSČ nazvaná Aktuální otázky kádrové politiky a kádrové práce (1974).

V citovaném usnesení se uvádí, že kádrová práce je nedílnou součástí každé řídící práce. Jejím obsahem je výběr, organizování přípravy a výchovy lidí pro vedoucí a jiné důležité funkce, jejich rozmísťování podle politických i odborných předpokladů, osobních a morálních vlastností, pravidelné vyhodnocování jejich práce, každodenní péče o kádry a vedení nezbytné dokumentace o jejich vývoji.

Vymezuje se zde i obsah pojmu „kvalifikace“: kvalifikaci podle citovaného usnesení tvoří politická vyspělost, třídní uvědomělost, požadovaný stupeň teoretických znalostí a vědomostí, životních a zejména pracovních zkušeností, dovedností a návyků, všeobecného rozhledu a intelektu, morálních vlastností a osobních schopností; její významnou součástí jsou politické postoje, věrnost socialismu, marxisticko-leninské politice Komunistické strany Československa a socialistického státu, přátelství k Sovětskému svazu. Podle textu i podle praxe je tedy prvořadým kritériem pro posouzení pracovníka politický názor, který projevuje, a stupeň angažovanosti, tedy intenzita, s níž tento politický názor prosazuje, přičemž musí jít vždy o názor, který je v souladu s aktuálními stanovisky ústředních orgánů – jakýkoliv jiný politický názor není v souladu s požadavkem politické uvědomělosti, třídní vyspělosti atp.

Tato tzv. kádrová politika je zajišťována zejména prostřednictvím dvou základních nástrojů: kádrových pořádků a kádrových a personálních útvarů ve všech organizacích a institucích.

Kádrové pořádkyE3Blíže tamtéž, s. 86–96, dokumenty o kádrových pořádcích s. 133–213. jsou podle citovaného usnesení základním předpokladem k vytvoření cílevědomého systému kádrové práce a jejich uplatňování je projevem vedoucí úlohy komunistické strany a tzv. demokratického centralismu. Vymezují práva a povinnosti jednotlivých stranických orgánů, plén, předsednictev a funkcionářů ve státní a hospodářské správě atd. Zpravidla mají zahrnovat rozhodující funkce v aparátě strany, v ostatních oblastech státního, hospodářského, společenského a kulturního života. Kádrový pořádek je závazný pro vedoucí pracovníky ve všech oblastech společenského života. Do funkcí zařazených v kádrovém pořádku mohou být pracovníci povoláni nebo z nich odvoláni teprve po schválení příslušným stranickým orgánem; přitom není rozhodující, zda jde o členy KSČ, příslušníky jiné politické strany anebo o tzv. bezpartijní občany. V souvislosti s tím všechny stranické orgány vypracovávají i dlouhodobé kádrové programy (plánem se stanoví např. i procento členů KSČ z celkového počtu pracovníků organizací a institucí).

Svůj kádrový pořádek vypracovávají vždy vyšší stranické orgány – Ústředním výborem KSČ počínaje přes krajské a okresní výbory až po celozávodní výbory KSČ. Pouze základní stranické organizace v hospodářských organizacích kádrový pořádek nevypracovávají. Stanovy KSČ (článek 68/h) jim však ukládají „cílevědomě se starat o přípravu lidí, o správný výběr, výchovu a rozmísťování kádrů“ atd. Stranické orgány a organizace ve výrobě, dopravě a obchodu mají právo se vyjadřovat k jmenování hospodářských vedoucích v okruhu své působnosti (článek 70 stanov). V citované publikaci se na str. 52 k tomu uvádí, že do seznamu funkcí, k jejichž obsazení se stranický orgán nebo organizace vyjadřuje, nemají být zařazováni pracovníci vnitřních útvarů, jako např. účetní, ale ani dělníci nebo zřízenci, jak se v mnoha stranických organizacích děje.

Útvary pro kádrovou a personální práciE4Tamtéž, s. 108–117. jsou sice podřízeny přímo vedoucímu (řediteli apod.) organizace či instituce, podle citovaného usnesení však stranické orgány mají těmto orgánům věnovat soustavnou metodickou pomoc a kontrolovat jejich prostřednictvím, jak jsou dodržovány zásady kádrové práce stanovené komunistickou stranou. Rovněž základní organizace strany mají za úkol sledovat práci těchto útvarů, hodnotit, jak je vedoucí organizace vede atd. V těchto útvarech mohou pracovat jen „třídně uvědomělí, politicky vyspělí, morálně pevní, spolehliví a odborně schopní pracovníci s životními zkušenostmi, kteří k socialismu prokazují politickou angažovaností a společenskou aktivitou“ (citovaná publikace, str. 83).

V Československu mohou občané vykonávat výdělečnou činnost prakticky jen jako pracovníci státních a společenských organizací nebo členové družstev. Výjimka se poskytuje především umělcům v některých oborech (spisovatelé, výtvarníci, výkonní umělci apod.); ostatek je zcela zanedbatelný, i když od roku 1983 byla možnost soukromého provádění některých řemeslnických prací apod. právně poněkud rozšířena. Zásadní význam má tedy pro občany otázka přístupu k zaměstnání, tj. zejména možnosti uzavření pracovního poměru s některou organizací.

Zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb. v platném znění) sice všem občanům zaručuje právo na práci, současně však uvádí, že jejich přední povinností a současně předním právem i věcí cti je „práce ve prospěch společnosti a podle jejích potřeb“ (článek I). Nijak tedy občanům nezaručuje pracovní uplatnění i v souladu s jejich vlastními zájmy a potřebami, což je velmi citelně postihuje tím více, čím mají vyšší odbornou kvalifikaci, užší specializaci apod.

Zatímco úmluva chápe „kvalifikaci pro určité povolání“ tak, že do ní určité náboženství, určitý politický názor atp. nepatří, v soudobém Československu se uplatňuje – jak bylo výše uvedeno – výklad zcela opačný.

Požadavek, aby uchazeč o zaměstnání splňoval tzv. kádrové předpoklady, se velmi často zcela bezostyšně uvádí i přímo v inzerátech publikovaných v denním tisku. Uvedeme několik namátkově vybraných příkladů:

– Kožedělný podnik hl.m. Prahy přijme do podnikové kontroly referenta v TKK 10 – kádrové předpoklady (deník Svobodné slovo, 9. 3. 1985, str. 6);

– „Praxi a kádrové předpoklady“ požaduje stavební organizace se sídlem v Praze pro vedoucího mzdové účtárny, mzdové a výrobní účetní, plánovače, ekonomy, vedoucího zásobování, vedoucího subdodávek, cenové referenty, strojního technika, mistry, stavbyvedoucí atd. (tamtéž);

– Ředitelství Krušnohorského divadla v Teplicích vypisuje konkurz na funkci dirigenta v žánru operety, muzikálu a hudební komedie a požaduje „kádrové a kvalifikační předpoklady“ (deník Mladá fronta, 9. 3. 1985, str. 14);

– národní podnik Léčiva v Praze 10 přijme pracovníka do vyšší hospodářské funkce, požaduje vysokoškolské vzdělání ekonomické, praxi a kádrové předpoklady (deník Lidová demokracie, 8. 3. 1985, str. 14);

– Vývojová a provozní základna výzkumných ústavů v Praze přijme vedoucího pracovníka vývoje a vedoucího odboru výstavby, požaduje vysokoškolské vzdělání a dále splnění těchto předpokladů: „řídící a organizační schopnosti, kádrové předpoklady“ (tamtéž).

Z těchto příkladů je zřejmé, že „kádrové předpoklady“ jsou považovány za něco, co stojí vedle vlastní kvalifikace: lidé, kteří by se chtěli o nabízené místo ucházet, jsou předem upozorňováni, že nemají šanci na přijetí, nejsou-li členy komunistické strany nebo (v nejpříznivějším případě) nejsou-li schopni alespoň prokázat, že aktivně prosazují aktuální politiku ústředních orgánů KSČ a projevují tak konformní politický názor (u mladých lidí např. členství a funkce v Socialistickém svazu mládeže, který je monopolní a komunistickou stranou řízenou organizací sdružující mládež). V mnoha jiných případech však takové preventivní upozornění chybí a uchazeč o zaměstnání je prostě odmítnut (není s ním uzavřena pracovní smlouva). Je-li více uchazečů, má přednost ten, kdo v nejvyšší míře splňuje „kádrové předpoklady“, nikoliv ten, kdo má nejlepší kvalifikaci (vzdělání, odborně úspěšnou praxi, morální vlastnosti, organizátorské schopnosti atd.).

Uchazeč o zaměstnání odmítnutý – diskriminovaný – pro svůj politický názor, náboženství atd. nejenom nemá k dispozici vůbec žádný právní prostředek, kterým by se mohl proti takovému diskriminačnímu postupu organizace bránit, ale nemá ani žádnou možnost vynutit si podání oficiální zprávy o tom, kdo a z jakých důvodů o jeho nepřijetí do zaměstnání rozhodl (nemůže přirozeně počítat ani s nejmenší pomocí ze strany komunistickou stranou řízených odborů).

U některých povolání jsou ovšem tzv. kádrové předpoklady stanoveny i přímo zákonem (např. u notářů a advokátů se vyžaduje „oddanost socialistickému společenskému zřízení“). Vojáci a příslušníci Sboru národní bezpečnosti musejí přísahat věrnost Komunistické straně Československa atd. Avšak i např. učitelé a jiní pracovníci škol a školských zařízení jsou nuceni složit slib, že budou vždy pracovat v zájmu dělnické třídy, uskutečňovat politiku KSČ, vychovávat žáky v duchu marxleninského světového názoru atd. Jinak je jim přístup k těmto povoláním uzavřen.

Obdobným způsobem jsou diskriminováni i někteří příslušníci tzv. svobodných povolání (umělci různých oborů apod.). Např. při publikaci literárních děl umělecké i odborné povahy nejde zdaleka jen o to, zda dílo samo odpovídá požadavkům cenzury: v prvé řadě jde totiž o osobu autora, tj. o to, zda autor splňuje kádrové předpoklady stanovené stranickými a státními orgány. Podobně výtvarní umělci jsou ve vystavování i prodeji svých děl výrazně omezeni; např. organizacím nemohou svá díla vůbec prodávat (organizace totiž mohou nakupovat díla výtvarných umění žijících autorů výhradně jen od tzv. fondů výtvarných umění, které ve vztazích k umělcům uplatňují obdobné kádrové požadavky jako organizace zaměstnavatelské). Základním předpokladem umělcova uplatnění je členství v některém z monopolních tzv. uměleckých svazů (svaz spisovatelů, svaz výtvarných umělců apod.), které jsou řízeny komunistickou stranou a do nichž jsou přijímáni jen takoví umělci, kteří splňují kádrové předpoklady, tj. zejména projevují určitý požadovaný politický názor.

Totéž, co bylo uvedeno o omezeních v přístupu k zaměstnání (povolání), platí i pro přeřazování na jinou práci v rámci téže organizace.

Jen se znalostí těchto skutečností, s nimiž se nelze seznámit v žádném publikovaném právním předpisu ani soudním judikátu, je možno správně hodnotit aktuální stav dodržování Úmluvy o diskriminaci v zaměstnání a povolání z roku 1958 v Československu.

Úmluva výslovně zakazuje diskriminaci, tj. jakékoliv rozlišování, vyloučení nebo preferování lidí založené na rase, barvě, pohlaví, náboženství, politických názorech, národní příslušnosti nebo sociálním původu, jejichž cílem je anulovat nebo ohrozit stejné možnosti nebo zacházení v otázkách zaměstnanosti nebo povolání, tedy pokud jde o přístup k odbornému výcviku, přístup k zaměstnání a k různým povoláním, jakož i o podmínky zaměstnání. Každý stát, na který se vztahuje úmluva, má povinnost zajistit stejné příležitosti a stejné zacházení v otázkách zaměstnání a povolání v tom směru, aby byla odstraněna jakákoliv diskriminace v této oblasti.

Platný československý právní řád však nejenom neposkytuje účinné prostředky ochrany pro případ, že k takové diskriminaci dojde (zvláště když jde o diskriminaci z důvodů náboženství a politického názoru), ale dokonce pro ni některými svými nevyhovujícími ustanoveními vytváří prostor, který ani justiční orgány – uskutečňujíce politiku komunistické strany – svou interpretační praxí nijak nezužují.

Zdroj
  • ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis.
Plné znění
  • In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 7, s. 1–5.
Krácené znění
  • Nový domov, roč. 36 (1985), č. 12–13.
1.Viz např. znění § 46 odst. 1, písm. e) Zákoníku práce o kvalifikačních požadavcích kladených na pracovníka, § 53 odst. 1, písm. c) ZP o okamžitém zrušení pracovního poměru, jichž se využívá v případech, kdy je v zájmu politických mocenských orgánů zrušit pracovní poměr s těmi občany, kteří zastávají nebo projevují odlišné politické názory či občanské postoje; dále viz např. Závěry ze semináře uspořádaného nejvyššími soudy 19. 6. 1975, publikované pod č. 51/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech občanskoprávních; zpráva o zhodnocení poznatků soudů při uplatňování zákona č. 20/1975 Sb. v otázkách skončení pracovního poměru, projednávaná a schválená občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSSR dne 24. 3. 1978 a publikovaná pod č. 15/1978 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech občanskoprávních; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976 publikovaný pod č. 38/1979 citované Sbírky.
E1.Srv. D16 (30. 5. 1977), D40 (9. 1. 1978), D49 (6. 4. 1978), D86 (18. 12. 1978), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D144 (15. 5. 1980), D170 (26. 3. 1981), D204 (17. 5. 1982), D242 (24. 5. 1983), D279 (7. 5. 1984).
E2.NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 143, a.j. 221. Též in: Hradecká, V. – Koudelka, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974, s. 120–133.
E3.Blíže tamtéž, s. 86–96, dokumenty o kádrových pořádcích s. 133–213.
E4.Tamtéž, s. 108–117.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den22
Měsíc5
Rok1985
Zpracovanýtrue
OCRfalse