D323

1986, 20. leden, Praha. – Nekrolog k úmrtí básníka Jaroslava Seiferta. (Dokument č. 3/86)

V prostředí Charty 77 vznikl literární portrét Jaroslava Seiferta, který zveřejňujeme jako rozloučení s básníkem.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Odchodem Jaroslava Seiferta utrpěl český národ ztrátu nenahraditelnou. Ještě před několika málo dny byly naše dějiny tohoto století živé. Dokud žil Jaroslav Seifert, žila v něm celá epocha národa.

V zemi velkých básníků byl víc než křehkým a virtuózním lyrikem, byl víc než básníkem. Ztělesňoval novodobou existenci svého národa – svědek a pěvec jeho mladého vzepětí, mladistvých nadějí i krvavých zklamání, jeho nových a nových iluzí i trpkých prohlédnutí.

Po léta vyprovázel druhy své velké básnické generace, všichni byli jeho přáteli, až zůstal z nich poslední – s celým nelehkým národním údělem. Posteskl si:

To nejhorší mám za sebou,

říkám si, jsem už stár.

To nejhorší mám před sebou,

ještě žiji.

Životní pouť Jaroslava Seiferta byla dlouhá, vedla celým naším stoletím a byla naplněna štěstím básníka i bolestí člověka. Je pozoruhodné, jak poezie lyrika, který nesledoval ideologické či politické cíle, se tak přesvědčivě kryje s osudem národa. Je to však prosté: Seifert žil svůj osud, o něm vydával pravdivé svědectví, a doba, tajemná spolupracovnice básníkova díla, mu propůjčila obecnější smysl.

„Přijít v pravou chvíli, toť všechno,“ požadoval F. X. Šalda po básníkovi, který chce svým slovem zasáhnout do osudů národa. Jenomže Jaroslav Seifert, jehož na počátku jeho básnické cesty nazval „čirým snivcem, lhostejným k rozumovému zřetězení světa“, se nedostavil jenom v jedinou pravou chvíli, aby pak rázem stanul jako básník svého národa, jeho pravou chvílí byl celý život. Nezapomeňme, že tento nostalgický lyrik byl skoro třicet let novinářem, a těch třicet let byly doby dramatické i tragické.

Vlna revoluční touhy po osvobození člověka, kterou zvedla první světová válka, splývala Jaroslavu Seifertovi s touhou po lásce a štěstí, s touhou okusit všech krás světa od věcí nejprostších až po exotické dálky. Seifert se spolu s poezií svých generačních druhů chtěl naučit umění žít, chtěl si osvojit metodu nového štěstí.

Ale už uprostřed dvacátých let na vrcholu českého poetismu, spontánního projevu tvůrčí svobody, jehož byl Jaroslav Seifert velkým básníkem, pocítil, že zápas se smutkem světa je těžší, než si myslil, a že ho nevyhrál. Znovu do jeho básnického světa vstupuje válka a její mrtví, zamýšlí se nad osudem svého revolučního snu a sbírku básní uzavírá verši:

Pro smutek světa,

můj drahý básníku,

slavíci zpívají špatně.

V revolučním snu se sice naplnila Seifertova mladá touha po svobodě, ale lásku, kterou hledal celý život, básník v revoluci nenašel.

Seifertova poezie se proměňuje. Po opojení smyslů, po závrati ze svobodné tvorby přichází smutek z prázdna, nostalgie z pocitu uplývajícího života a přimknutí k hodnotám, které se pro něho stanou základními: k ženě, lásce, Praze, domovu, přátelům. Už navždy budou obsahy Seifertovy poezie oscilovat v napětí mezi časem a chvílí, mezi láskou a smrtí, mezi bytím a nicotou. A kdybychom je chtěli zjednodušit až na kost, pak nám zbude dvojice základní: pól života a pól smrti. A navždy bude básníkovým údělem ve světě, který je hrozný, rozžíhat lásku k životu.

A bude toho třeba. Doba svobody národa, která tak slavně a velce začala a zdála se být už věčná, příliš brzy končí a s ní znovu těžkne poslání básníků. Znovu před poezií stojí národ.

Tehdy v těžkých chvílích na sklonku třicátých let a v letech fašistické okupace propůjčila doba, tajemná básníkova spolupracovnice, Seifertovu jemnému verši zvláštní váhu. Básníkova řeč, mateřština, kterou tak miloval, stala se jednou z mála jistot.

Tehdy se Jaroslav Seifert stal básníkem národa.

Tehdy nabyly váhy hodnoty nejprostší, avšak základní: láska, věrnost, opravdovost, odvaha. Prostá, pravdivá a nezáludná řeč.

A nikdy už tomu nebude jinak.

Ještě jednou nás Jaroslav Seifert po válce oslní básnickou virtuozitou v Písni o Viktorce a po krátkém odmlčení uvede do vyprahlé literatury padesátých let hodnotu, která se zdá až příliš obyčejná, prostý lidský cit – vyznání lásky matce, okouzlení životem svého dětství.

Na nezvykle dlouhou dobu se pak odmlčí, aby v polovině šedesátých let na prahu stáří odhodil kantilénu se všemi kouzly, co jich jen uměl, a začal psát novou kapitolu svého velkého díla, oproštěné verše, které plynou volně jako vyprávění.

Jaroslav Seifert vytvořil v posledním dvacetiletí dílo neuvěřitelných uměleckých, lidských a mravních kvalit. Až do konce psal svůj život, jak ho žil. Vztah jeho poezie k životu je věcný a vědoucí, jakoby se zkušeností už z jiného světa, a plný lásky. Hodnoty života jsou poměřovány smrtí s vědomím hrůzy posledních vteřin života, kdy se člověku zjeví prázdno. Těch hodnot básník shledal nemnoho, a přesto ho od života nic nedokázalo odvrátit. I v bolesti vychutnával jeho krásu a sladkost.E1Srv. zejména Poslední interview J. Seiferta se Zagorkou Živkovičovou v Le Monde 11. prosince 1984, česky pod názvem Píši, abych se mohl cítit svobodný in: Listy, roč. 15 (1985), č. 1, s. 10–11.

Jeho čtenáři mu rozuměli a byli mu věrní. Když čekali na vydání Morového sloupu, celých deset let si jej opisovali. A básník jim mohl říci: „Sbohem. V životě jsem nic nezradil. Tím jsem si jist a můžete mi věřit.“

Svou cestu životem a své poslání básníka dovedl Jaroslav Seifert vyjádřit, že to prostěji ani nejde, a s jemným humorem:

Jdi, budeš očarován.

Zpívej, máš komu.

A nelži!

Šel jsem a nelhal.

A vám, mé lásky,

jen trochu.

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77 (archiv J. Hájka). – Strojopis, průpis.
E1.Srv. zejména Poslední interview J. Seiferta se Zagorkou Živkovičovou v Le Monde 11. prosince 1984, česky pod názvem Píši, abych se mohl cítit svobodný in: Listy, roč. 15 (1985), č. 1, s. 10–11.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den20
Měsíc1
Rok1986
Zpracovanýtrue
OCRfalse