D395

1987, 14. květen, Praha. – Dokument O právu cestovat (Zkušenost Michaela Dymáčka), zaslaný předsedům vlády ČSSR a ČSR, ministrovi vnitra ČSSR a federálnímu ministerstvu pro technický a investiční rozvoj. (Dokument č. 36/87)

Charta ve svých dokumentech již několikrát poukázala na nezákonnou praxi ve vyřizování žádostí o cesty do zahraničí, na nesvobodné postavení československého občana, který se při svých žádostech o tyto cesty dostává do zcela nesmyslné role poddaného proti všemocnému státu.E1Viz dokumenty D97 (26. 3. 1979), D138 (30. 3. 1980), D334 (2. 5. 1986), D350 (16. 10. 1986), D398 (26. 5. 1987).

Případ, který nám byl nedávno předložen,E2Veškerá dokumentace případu (korespondence se správou pasů a víz a s ministerstvem vnitra) je uložena v ČSDS, sb. Charta 77. je tak příznačný a výmluvný, že jsme se rozhodli věnovat mu samostatný dokument.

Michael Dymáček, odborník v oblasti informatiky, byl v roce 1985 pozván Dánskou technickou univerzitou v Lyngby k roční spolupráci na jednom z jejích projektů s rozsáhlou mezinárodní účastí. Místo toho, aby toto pozvání bylo čs. úřady pochopeno jako vysoké uznání vědecké práce odborníka v oblasti, v níž Československo zaostává za světovým vývojem, příslušné orgány se rozhodly postupovat zcela opačně.

Přestože žádosti o vydání výjezdních doložek pro Michaela Dymáčka a jeho rodinu lze legálně vyhovět, přiložená dokumentace dosavadního řízení svědčí o tom, že příslušné orgány nehodlají respektovat ustanovení mezinárodních paktů a že při tom nehodlají zvažovat prospěch československých občanů, československého hospodářství, vědeckotechnického a kulturního rozvoje země.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Poznámka: Stanovisko Michaela Dymáčka předkládáme, aniž bychom se vyjadřovali k právní argumentaci v něm uvedené.

Příloha 1

Naše žádosti o výjezdní doložky k cestě do Dánska

I. Svým dopisem ze dne 24. 10. 1985 mne Dánská technická univerzita v Lyngby pozvala k roční spolupráci na svém rozsáhlém projektu FDoS, zabývajícím se formalizací tvorby programového vybavení. V tomto oficiálním a závazném pozvání, které se týkalo i mé rodiny, bylo obsaženo i prohlášení, že univerzita uhradí veškeré výdaje spojené s naší cestou do Dánska.

II. Za této situace neexistovala a neexistuje žádná možnost, jak odmítnout naše žádosti o výjezdní doložky a zůstat přitom v souladu s platným čs. právním řádem. Avšak přesto, že ve věci již proběhlo pět kol příslušného správního řízení, výjezdní doložky jsme – v příkrém rozporu s čs. právním řádem – ještě neobdrželi.

– Naše žádosti podané u Krajského odboru pasů a víz KS SNB Brno nám byly zamítnuty v prosinci 1985 z odůvodněním, že nemáme příslib deviz od Státní banky československé, u manželky navíc, že její cesta není ve státním zájmu (bez jakéhokoliv odůvodnění, o jaké zájmy se jedná).

– Naše odvolání ke Správě pasů a víz SNB Praha byla zamítnuta v lednu 1986 opět s odůvodněním, že nemáme příslib deviz od SBČs; v rozhodnutí o mém odvolání se navíc praví (cituji): „Pro informaci uvádíme, že soukromé dlouhodobé pobyty v cizině za účelem studia, zaměstnání, praxe apod. jsou v rozporu se státními zájmy a proto se nepovolují.“

– Naše žádosti o obnovu řízení podané u Správy pasů a víz SNB Praha byly zamítnuty v červnu 1986 s tím, že podmínky obnovy řízení nejsou splněny; v rozhodnutí se dále opakují předchozí argumenty.

– Náš rozklad proti zamítnutí obnovy řízení z června 1986 byl zamítnut v září 1986 rozhodnutím náměstka ministra vnitra ČSSR, který zde z právního hlediska jednal v zastoupení ministra; v rozhodnutí se opět uvádí, že důvody obnovy nejsou splněny, avšak z věcných důvodů zůstává (pak již jen absurdní) skutečnost, že nemáme příslib deviz od SBČs, státní zájmy se zde již neuvádějí.

– K mému podnětu z listopadu 1986 o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, který byl zaslán FMV, jsem dostal sdělení náčelníka sekretariátu federálního ministra vnitra z prosince 1986, že po přezkoumání všech ve věci vydaných rozhodnutí bylo zjištěno, že nejsou dány důvody pro jejich zrušení či změnu.

III. Rozlišíme-li v oblasti právní úpravy povolování cest čs. občanů do zahraničí (srv. příloha) dvě období, před a po 23. 3. 1976, tj. dni, kdy pro ČSSR vstoupily v platnost oba mezinárodní pakty uvedené ve vyhlášce č. 120/1976 Sb., pak je třeba konstatovat, že všechna rozhodnutí ve věci vydaná by byla v příkrém rozporu s čs. právním řádem dokonce i tehdy, byla-li by vydána ještě v prvém z těchto období; tento rozpor s platnou právní úpravou je dnes, víc než deset let od 23. 3. 1976, ještě mnohem výraznější. A samozřejmě: vydaná rozhodnutí neberou žádný zřetel na závazky z helsinského procesu a jsou tedy v příkrém rozporu s oficiálními tvrzeními, podle nichž ČSSR veškeré tyto závazky v celé jejich úplnosti přísně dodržuje.

Omezím se zde jen na stručné shrnutí nejzávažnějších skutečností. V podrobnostech vyplývají všechna uvedená tvrzení z dokumentace celého případu.

1. Nejsou respektována formální ustanovení správního řádu. Zejména:

– ve všech úředních dokumentech s výjimkou rozhodnutí FMV ze září 1986 zcela chybí uvedení jména, příjmení a funkce oprávněné osoby, což je v rozporu s výslovnými požadavky správního řádu nahrazeno nečitelnou šifrou s mlhavým označením „náčelník“;

– odůvodnění rozhodnutí buď prakticky zcela chybí, nebo je nedostatečné, což je ve výslovném rozporu s požadavky správního řádu; tyto formální závady jsou vesměs té povahy, že svými důsledky představují porušení závazků věcných;

– zcela zásadně, přes četná a výslovná upozornění nám nikdy nebyla dána možnost, abychom se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu, ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění, a to přesto, že správní řád výslovně a bezpodmínečně poskytnutí této možnosti správním orgánům nařizuje; i tento fakt měl vesměs důsledky hmotně právní povahy; žádné z rozhodnutí dosud vydaných nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci; jedná se o porušení jednoho z nejzávažnějších ustanovení správního řádu, ustanovení, které přímo souvisí s věcnou podstatou řízení.

2. Nejsou respektována hmotně právní ustanovení čs. právního řádu, týkající se povolování cest čs. občanů do zahraničí. Zejména:

– není respektována skutečnost, že čs. občan má na cestu do zahraničí zásadní právo, které lze omezit jen zákonem, a to jen z určitých, taxativně stanovených důvodů;

– důvody, které jsou uváděny na podporu rozhodnutí odmítajících vydání našich doložek, nejen že nemají za daných okolností žádnou oporu v právním řádu, a to i v jeho podobě před 23. 3. 1976, ale navíc jde o důvody, které po tomto dni jsou zcela neaplikovatelné; to se týká jak skutečnosti, že nemáme příslib deviz od SBČs, tak i tvrzení ohledně soukromých cest, uvedeného v rozhodnutí z ledna 1986;

– zásadně nejsou respektovány povinnosti orgánů rozhodujících v opravném řízení: byla zamítnuta naše odvolání, přestože důvody pro zrušení prvoinstančních rozhodnutí byly zcela nepochybné; byly zamítnuty naše návrhy na obnovu řízení, přestože byly splněny tři z pěti možných podmínek obnovy a zákon obnovu nařizuje, je-li splněna jediná; na úrovni FMV nebylo dosud vyhověno mému podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, přestože jde o rozhodnutí vydaná v rozporu s čs. právním řádem; za této situace je orgán povinen taková rozhodnutí zrušit či změnit.

IV. Na všechny vyskytnuvší se nedostatky procesního a věcného rázu jsme v průběhu řízení vždy trpělivě a důkladně upozorňovali. Jak patrno z dokumentace případu, zejména poslední podání jsou fakticky důkladným právním rozborem situace v oblasti povolování cest čs. občanů do zahraničí.

Vydávání rozhodnutí, která jsou v rozporu s čs. právním řádem, nemůže tedy v tomto případě být výsledkem nějakých opomenutí či právní neznalosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze září 1986 a sdělení z prosince 1986 jsou z právního hlediska vydána v zastoupení federálního ministra vnitra, nastoluje se zde s veškerou vážností otázka věrohodnosti čs. právního řádu. V průběhu řízení nejsou demonstrativně dodržována příslušná ustanovení, a to ani z hlediska úpravy platné před 23. 3. 1976; k ustanovení mezinárodních paktů uvedených ve vyhlášce 120/1976 Sb. mají zúčastněné orgány ministerstva vnitra zřejmě postoj zcela přehlíživý.

Jelikož oba mezinárodní pakty jsou nejen integrální a navíc normotvornou součástí čs. právního řádu, ale i součástí mezinárodně právních závazků našeho státu, vzniká další otázka, a sice otázka věrohodnosti ČSSR jakožto partnera v mezinárodních vztazích; tato otázka je ještě naléhavější v souvislosti se skutečností, že rozhodnutí vydaná v našem případě jsou v příkrém rozporu se závazky vyplývajícími z helsinského procesu.

V. Pro pochopení celé situace je důležité i to, že celé řízení je zřejmě i výrazem perzekuční politiky uplatňované vůči mně z důvodů mého politického přesvědčení. Pro svou činnost ve funkci předsedy Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy v letech 1968–69 jsem dostal v roce 1970 výpověď z místa odborného asistenta na katedře aplikované matematiky Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Teprve v roce 1973 jsem mohl nastoupit u Kancelářských strojů, tedy na místo, které neodpovídalo mé kvalifikaci. Po podpisu Charty 77 jsem okamžitě dostal výpověď, která pro prokázanou lživost použitých „nepolitických“ důvodů byla v roce 1978 odvolána, ale hned po dvou dnech mi byla dána další, tentokráte již odůvodněná mým podpisem Charty 77. Společným jmenovatelem všech těchto výpovědí je, že byly dány v rozporu se zákonem; v rozporu se zákonem byla i rozhodnutí soudů, které platnost prvé a třetí výpovědi potvrdily.

Dnes tedy pracuji už téměř deset let v rámci tzv. svobodného povolání, nedobrovolně, bez možnosti získat trvalé místo odpovídající mé kvalifikaci. Naposledy jsem se v létě 1985 přihlásil do konkurzu na místo docenta, později profesora na katedru informatiky matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a opět jako kdykoli dříve jsem nebyl přijat; vědecké hodnosti kandidáta a doktora věd jsem připraven obhájit okamžitě. Za této situace je pro mne velkým zadostiučiněním, že o výsledky mé práce je zájem na předních světových pracovištích. Dánská technická univerzita je jedním z nich a od října 1985 nabízená účast na projektu FDoS je z profesionálně prestižního hlediska místem daleko významnějším, než jakým by bylo za současného stavu našeho základního i aplikovaného výzkumu v dané oblasti místo profesora na Univerzitě Karlově.

VI. Poněvadž je zásadně nepřijatelné, aby i nadále přetrvávala praxe, kdy rozhodnutí orgánů státní správy jsou přijímána v rozporu s platným právním řádem, adresuji nyní ve smyslu správního řádu podnět k přezkoumání rozhodnutí FMV mimo odvolací řízení nadřízenému orgánu ministerstva, jímž je dle ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o čs. federaci vláda ČSSR. O celé záležitosti budu rovněž informovat generálního prokurátora ČSSR.

Vycházím přitom z vědomí, že zde již nejde jen o osobní záležitosti mé a mé rodiny, ale o zjednání nápravy v oblasti, v níž je obdobnými rozhodnutími každoročně postihován značný počet československých občanů.

V Brně dne 19. 4. 1987

Michael Dymáček
Soukupova 5, 602 00 Brno

Příloha 2

Právní úprava cestování čs. občanů do zahraničí

I. Po věcné stránce upravují cestování čs. občanů do zahraničí zejména tyto právní předpisy (chronologicky):

– zákon č. 63/1965 Sb. o cestovních dokladech

– vládní nařízení č. 114/1969 Sb.

– vyhláška č. 44/1970 Sb., kterou se provádí zákon č. 63/1965 Sb.

– vyhláška č. 120/1976 Sb. (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – dále jen stručně pakt 1 a pakt 2).

II. Řízení týkající se vydávání dokladů k cestám do zahraničí je správním řízením ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (spr.ř.); tento zákon tedy upravuje procesní stránku řízení.

III. Po věcné stránce spočívá právní úprava cestování čs. občanů do zahraničí na dvou základních principech:

– čs. občan má na cestování do zahraničí nezadatelné právo,

– toto právo lze omezit jen z určitých důvodů, které jsou taxativně jmenovány.

V zákoně č. 63/1965 Sb. jsou uváděny v § 4 odst. 1 písmeno a) až d) celkem čtyři důvody, pro které může (ale nemusí) být vydání cestovního dokladu odepřeno; pod písmenem a) se zde uvádí, že vydání cestovního dokladu může být odepřeno občanům, jejichž cesta by nebyla v souladu se státními zájmy.

Vládní nařízení č. 114/1969 Sb., které bylo svého času výslovně vydáno jako opatření přechodného charakteru, konkretizuje ustanovení § 4 odst. 1 písmeno a zákona č. 63/1965 Sb. tak, že vydání cestovního dokladu může být z tohoto důvodu odepřeno, je-li cesta do ciziny v rozporu s ochranou bezpečnosti státu, vnitřního pořádku, veřejného zdraví nebo morálky, a dále jen jde-li o cestu: a) do států, s nimiž ČSSR neudržuje diplomatické styky, b) k návštěvě čs. občana, který je v zahraničí bez povolení čs. úřadů, c) občana, proti kterému je veden výkon rozhodnutí pro neplnění vyživovací povinnosti apod., d) občana, jehož jednání nasvědčuje, že hodlá zůstat v cizině déle, než mu bude povoleno, e) která není devizově kryta, f) bez příslibu deviz, s výjimkou cest za příbuznými v pokolení přímém, sourozenci a manžely, nejde-li o případ uvedený pod písmenem a) až d).

V prováděcí vyhlášce č. 44/1970 ve znění dalších změn a doplnění se mj. uvádí, co vše je třeba předložit k žádosti o vydání cestovního dokladu: výpis z rejstříku trestů, souhlas zaměstnavatele, resp. národního výboru atd.

V paktu 1 se stanoví, že každý může svobodně opustit svou zemi i svou vlast, přičemž nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země; z těchto obecných formulací je zřejmé, že tyto zásady pokrývají jak právo na cesty do ciziny v běžném smyslu, tak i právo emigrační. Právo vycestovat může být podle výslovného ustanovení paktu 1 omezeno zákonem, a to jen z důvodů nutných pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky, nebo práv a svobod druhých, a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto paktu; neuvádějí se žádné důvody, které by umožňovaly zákaz vstupu do vlastní země – každý takový zákaz je tedy ve smyslu paktu 1 zákazem svévolným.

Vzhledem k tomu, že součástí paktu 1 je bezpodmínečný a s okamžitou účinností platný závazek, že signatářský stát bude respektovat veškerá práva paktem uznaná, platí od 23. 3. 1976, že použití a výklad všech existujících právních norem nesmí být s ustanoveními paktu 1 v rozporu. Je třeba znovu podtrhnout, že platnost těchto závazků je bezpodmínečná a okamžitá, a další závazek stanovený paktem 1, a sice, že signatářský stát podnikne v souladu se svými ústavními postupy nutné kroky, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla uplatněna práva zde uznaná, je především logickým doplněním závazku předchozího, jímž se sleduje navýsost praktický účel odstranění jakýchkoli nedůsledností v jednotlivých specifických oblastech existujícího práva. V žádném případě nelze ze skutečnosti, že některá z těchto zákonodárných opatření nebyla dosud provedena, vyvozovat závěr, že příslušná práva uznaná paktem 1 jsou suspendována ve prospěch právní situace či jejího výkladu z doby před 23. 3. 1976. Poznamenejme ještě, že závazky paktu 2 platí obdobně, s tím rozdílem, že se umožňuje, aby kroky potřebné k uskutečnění práv, které vyžadují hospodářská či jiná opatření přesahující momentální možnosti signatářského státu, byly realizovány postupně.

Odtud tedy vyplývá, že ustanovení § 4 odst. 1 písmeno a) zákona č. 63/1965 Sb., která bylo předtím nutné používat s ohledem na úvodní omezení vládního nařízení č. 114/1969 Sb., lze po 23. 3. 1976 použít jen ve smyslu omezení povolených paktem 1. Obdobně je tomu ovšem i s ustanoveními, která jsou v § 4 odst. 1 zákona o cestovních dokladech uvedena pod písmeny b) až d). Ustanovení vládního nařízení 114/1969 Sb. nelze použít vůbec, neboť vládní nařízení není zákonem a navíc platí, že důvody uvedené zde ad a) až f) vesměs překračují rozsah omezení stanovených v paktu 1. Obdobná situace nastává i v souvislosti s vyhláškou č. 44/1970 Sb., která rovněž nemá formu zákona a jejíž některá ustanovení také přesahují rámec omezení stanovených paktem 1 (např. požadavek souhlasu s cestou ze strany zaměstnavatele, resp. národního výboru; takový požadavek by bylo možno stanovit jen formou zákona, v němž by bylo zakotveno, že tento souhlas mohou tyto instituce občanu odmítnout jen pokud je to v souladu s omezeními stanovenými paktem 1).

Je potěšitelné, že tomuto výkladu nestojí v cestě žádná překážka ve formulaci ustanovení právních norem platných před 23. 3. 1976: ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 63/1965 Sb., jakož i ustanovení vládního nařízení č. 114/1969 Sb. mohou, ale nemusí být používána; nic tedy nebrání, aby se po 23. 3. 1976 vládního nařízení č. 114/1969 Sb. jako zcela neadekvátní přestalo v praxi vůbec používat a aby ustanovení 114 odst. 1 zákona 63/1965 Sb. byla až do vydání nového zákona používána výhradně jen v souladu se závazky vyplývajícími z obou mezinárodních paktů.

Michael Dymáček

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, fotokopie.
Plné znění
  • In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 7, s. 12–15, č. 8, s. 6–7
  • Americké listy, č. 10, 19. června 1987.
Komentář
  • Uhl, Petr: K dokumentu Charty 77 o právní úpravě cestování čs. občanů do zahraničí. Tamtéž, č. 8, s. 8–9
  • Poznámka M. Dymáčka. Tamtéž, č. 9, s. 6
  • Omluva P. Uhla. Tamtéž, č. 10, s. 11.
E1.Viz dokumenty D97 (26. 3. 1979), D138 (30. 3. 1980), D334 (2. 5. 1986), D350 (16. 10. 1986), D398 (26. 5. 1987).
E2.Veškerá dokumentace případu (korespondence se správou pasů a víz a s ministerstvem vnitra) je uložena v ČSDS, sb. Charta 77.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den13
Měsíc5
Rok1987
Zpracovanýtrue
OCRfalse