Pelikán, Jiří

novinář a politik; 1963–1968 ústřední ředitel Čs. televize; od 1970 vydavatel časopisu Listy v Římě, 1979–1989 poslanec Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu

Pelikán Jiří, 7. 2.1923 Olomouc – 26.6.1999 Řím, novinář a politik. Syn sochaře a medailéra Julia Pelikána (1887–1969). Jako student olomouckého reálného gymnázia se 1939 vlivem staršího bratra zapojil do komunistického odboje a vstoupil do ilegální KSČ. V dubnu 1940 zatčen olomouckým gestapem a šest měsíců vězněn. Po propuštění pokračoval v odbojové činnosti, v létě 1941 přešel do ilegality a 1942–45 působil pod jménem Paroulek jako tajemník obecního úřadu v Kořenci na Blanensku. 1946–49 studoval na Vysoké škole politické a sociální v Praze a patřil k čelným aktivistům komunistického studentského hnutí. 1946–51 tajemník vysokoškolského výboru KSČ a člen předsednictva krajského výboru KSČ v Praze. 1948–49 předseda akčního výboru Národní fronty, provádějícího po únoru 1948 masové čistky v řadách vysokoškolských studentů i pedagogů. 1948–54 poslanec Národního shromáždění; 1949–52 pracovník ústředního výboru KSČ. 1953–55 generální tajemník, 1955–63 prezident Mezinárodního svazu studentstva. 1961–62 vyšetřován pro spo­lupráci s „projugoslávskou" frakční skupinou Klementa Lukeše (před perzekucí zachráněn údajným zásahem N. S. Chruščova). 1963–68 ústřední ředitel Čs. televize; 1964–69 poslanec Národního, posléze Federálního shromáždění. 1968 přední exponent demokratizačního pro­cesu v Československu; v říjnu 1968 odvolán na sovětský nátlak z funkce ředitele ČST a jme­nován kulturním radou čs. velvyslanectví v Římě. V září 1969 zůstal v exilu; 1977 získal italské občanství. Od 1970 vydával v Římě levicově orientovaný exilový časopis Listy a zároveň poli­ticky působil v Italské socialistické straně, za niž byl 1979–89 (jako vůbec první Čech) poslancem Evropského parlamentu. Kriticky reflektoval svoji komunistickou minulost a usiloval o spolupráci všech demokratických socialistů v exilu i v domácí opozici; udržoval kontakty s exilovou ČSSD, zvláště s jejím reformním proudem. Od 1990 žil střídavě v Římě a v Praze, kam přenesl redakci Listů; spolupracoval s vedením obnovené ČSSD, podporoval její politiku a v závěru svého života se stal jejím členem.