Ghelfand, Simeon

Ghelfand [Ghelfant] Simeon Simeonovič, 5. 1. 1895 Akerman v Besarábii (Rumunsko) – 1963 Brusel (Belgie), redaktor a politik. Pocházel z Besarábie, která v době jeho dětství patřila carskému Rusku a později Rumunsku. Jeho otec byl české národnosti. Absolvoval gymnázium v Akermanu (rumunsky Catatea Alba). Za první světové války se jeho rodina odstěhovala do Oděsy; odtud v době ruské občanské války odešel na naléhání otce 1920 do Československa. V Praze studoval medicínu a filozofii na UK; při studiích se živil hrou na housle. Studia však nedokončil a od roku 1925 se věnoval publicistice, zaměřené především na národohospodářskou a filozofickou problematiku. Od 1934 vedl rubriku Sociální škola v katolickém časopisu Neděle. V té době též redaktor a přispěvatel Lidových listů. V březnu 1939 prvně vyslýchán gestapem ve věci spoluautorství knihy Die Totengräber der sudetendeutschen Katholizismus (spoluautorem P. Basil Lang). Po několika dnech vyšetřování byl propuštěn se zákazem publikování; nerespektoval jej však a do katolických novin psal i nadále pod pseudonymem. Po prozrazení této činnosti za trest poslán na stavbu silnice do pražských Průhonic. 1942 krátce pracoval na stavbě Junkersovy továrny ve Vysočanech a posléze na dobudování Terezínského tábora. V srpnu 1942 zatčen a odsouzen mimo jiné pro schvalování atentátu na Heydricha k trestu smrti. Při převozu z vězení uprchl a 1942–45 se skrýval, především v Roudnici nad Labem, kde byl zaměstnán pod falešným jménem (Saša Gel). Od 1. 6. 1945 redaktor Lidové demokracie. V té době se z křesťanských pozic zabýval otázkou vztahu křesťanství a marxismu a publikoval k tomu několik studií: Marxismus a křesťanský sociální reformismus (1946), Dialektický materialismus (1947) a Křesťanská pravda a materialistická pověra (1948). V poválečné době se stal jedním z předních expertů na tuto problematiku. V řadě svých článků a projevů rovněž velice odvážně kritizoval marxismus: mimo jiné prohlašoval, že marxismus a fašismus mají mnoho společného. Pro tyto názory už na počátku února 1948 vyslýchán policií. Při výslechu 2. 2. 1948 k tomu mimo jiné řekl: „Uvedl jsem taktéž vědeckou skutečnost, že Karel Marx byl žákem německého filozofa G. W. F. Hegla… Rovněž jsem uvedl, že Hegelova státní filozofie byla vcelku převzata německým filozofem Otmarem Spannem a italským filozofem Sorelem, kteréžto nauky se staly základem ideovým fašistického italského státu… Z toho jsem dovozoval, že když fašismus a marxismus mají stejného duchovního otce, musí býti v jakémsi příbuzenském poměru.“ Koncem února 1948 propuštěn z redakce Lidové demokracie a 1. 3. 1948 vyloučen ze Svazu novinářů. Na jaře 1948 se neúspěšně pokusil utéct. Při přechodu hranic zadržen a krátce vězněn. Na podzim 1948 se podruhé pokusil o útěk a tentokrát se mu podařilo dostat se do Německa, kde se spolu s dalšími lidovci pokoušel o obnovení ČSL v exilu. 15. 2. 1949 se aktivně zúčastnil pracovního sjezdu německé a rakouské části exilové ČSL v Ludwigsburgu u Stuttgartu; zvolen generálním tajemníkem. V této funkci setrval i po přetvoření exilové Československé strany lidové na Křesťansko-demokratické hnutí téhož roku v Bruselu a zastával ji až do konce života. Větší část exilu prožil v Belgii; zde se živil jako novinář a překladatel.