D133

1980, 1. únor, Praha. – Prohlášení mluvčích Charty 77 o třech letech její existence a o kolektivu mluvčích.

Prohlášení mluvčích Charty 77 k 1. únoru 1980

Zamýšlíme-li se dnes nad prvním tříletím Charty 77 a pokoušíme-li se o hodnocení své činnosti, můžeme snad konstatovat, že Charta 77 – přes všechny možné omyly a zejména přes stálou a v poslední době vystupňovanou snahu státní moci ji zničit, byť třeba jen její přeměnou v pouze formálně přežívající útvar – žije a působí.

Soudíme dokonce, že stále větší okruh lidí v naší zemi chápe její dějinný význam a aktuální poslání. Nemálo k tomu přispěly i události posledního roku, kdy sama zdejší politická moc ukázala, co jí na Chartě 77 nejvíce vadí – totiž systematická a důsledná obrana lidských a občanských práv v konkrétnu lidských osudů, což byl ostatně i nejvlastnější důvod, proč byla Charta 77 před třemi lety deklarována. Byli jsme si ovšem tehdy dobře vědomi toho, jaký základní význam mají hodnoty označované pojmem lidská práva pro život člověka jako bytosti zakotvené v neodvozené morálce, tedy i společensky odpovědné. V souvislostech konkrétní dějinné situace jsme pochopili, že obrana lidských a občanských práv je důležitým předpokladem neodcizené individuální existence, zbavované represivního usměrňování. Je také nezbytnou podmínkou nekonformních kulturních a společenských aktivit, na nichž do značné míry závisí zachování nejen lidské a občanské identity jednotlivce, ale i národní identity v duchu evropské kulturní tradice.

Věřili jsme a nadále jsme přesvědčeni, že Charta 77 přímou obranou lidských a občanských práv může postavit hráz postupující všeobecné demoralizaci a stát se zdrojem nové naděje lidí i našich národů. Po třech letech lze snad říci, že tomuto svému úkolu Charta 77 v podstatě dostála, byť se její cesta neobešla bez ztrát.

Soudíme, že Prohlášení Charty 77 není jen mezníkem tzv. normalizační éry po roce 1969, ale i kvalitativně novým jevem našeho poválečného období. V Chartě 77 došlo k sjednocení mravně a občansky odpovědných sil našich národů přes hranice světových názorů, politických ideologií a náboženské víry. Stalo se tak bez historických rekriminací na ideovém základě, který by chtěl být hoden myšlenkového i mravního odkazu českých i slovenských dějin a jejich velkých osobností. Nebylo proto náhodou, že v čele Charty 77 stanul jako jeden z jejích představitelů filozof Jan Patočka, velký myslitel a osobnost nepochybné mravní autority.

Činnost Charty 77 nemíří ze své podstaty přímo do politické sféry; pokud jednotlivci či skupiny občanů k Chartě 77 se hlásících spojují s touto svou občanskou aktivitou politické cíle, činí to na vlastní ideové a akční základně, cíle a smysl Charty 77 přesahující. Charta 77 působí v těchto případech objektivně jen jako katalyzátor, i když ovšem považuje za svou povinnost hájit také občany, kteří legálně hledají politická východiska ze současné situace československé společnosti.

Charta 77 stojí na půdě právního řádu Československé socialistické republiky jakožto suverénního státu. Nemíní měnit jeho současné společenské zřízení; naopak chce československou státnost upevňovat tím, že se domáhá šetření práv zaručených občanům Ústavou republiky, které mezinárodní pakty o lidských a občanských právech závazně doplňují a upřesňují. Prohlášení Charty 77 bylo proto vskutku – řečeno slovy Jana Patočky – i výrazem radosti občanů, že Československo v roce 1976 pakty o lidských a občanských právech ratifikovalo a tím je zařadilo do svého právního řádu.

Obhajoba lidských a občanských práv jako nejvlastnější cíl Charty 77 – zvláště po hrůzných zkušenostech lidstva ve 20. století, které je poznamenáno systematickou genocidou nesmírného rozsahu a naprostou neúctou k lidskému životu, jež jsou bezpochyby dosud nejhlubším pádem lidskosti vůbec – nás vede ke zdůraznění obrany základního práva člověka na život. Zbavit člověka pocitu ohrožení a strachu bylo také jedním z hlavních cílů spojenců již za druhé světové války v boji proti fašistickým mocnostem a tento požadavek neztratil ani dnes nic ze své naléhavosti.

Charta 77 se chce dále zasazovat především o právo každého člověka na svobodné naplňování života podle hlasu vlastního svědomí a vlastní hierarchie životních hodnot, a nikoliv podle represivně vnucované normy.

Svobodný a tvořivý život, založený na neodvozené etice, bez níž existence člověka jako mravně a společensky odpovědné bytosti není možná, je v zájmu každého kulturního a prosperujícího státu a společenského zřízení. Tento požadavek, přihlédneme-li k možnosti širších společenských důsledků lidských a občanských práv podle litery a ducha příslušných paktů OSN, rozhodně není maximalistický a tím méně pak rozvratný. Uplynulé tři roky byly přesto poznamenány stupňovanou snahou nechápající státní moci Chartu 77 potlačit, pomluvit a vnitřně rozvrátit. Mnoho našich přátel bylo nespravedlivě uvězněno nebo přímo či nepřímo vyhnáno z vlasti. O ostatní perzekuci a diskriminaci ani nemluvě – i když v civilizované zemi by neměla být samozřejmostí.

Moc sama, která takto nelegálně uplatňuje svůj nárok na úplné ovládání společnosti i jednotlivých občanů a bezohledně potlačuje jakýkoliv, byť často i velmi skrovný pokus o nezávislou lidskou a občanskou existenci, zpochybňuje a činí iluzorní naši snahu o skutečný věcný dialog se státními institucemi. Přesto trváme na svém právu a povinnosti hájit lidská a občanská práva vlastní i ostatních občanů republiky, protože jsme přesvědčeni o jejich základním lidském a etickém významu, daleko přesahujícím jakoukoli politickou praxi. Nahlédáme, že tato pře se dotýká přímo smyslu našich osobních životů i existence našich národů jako národů evropské kulturní tradice; bráníce lidská a občanská práva, nevyhledáváme záměrně střety s politickou mocí. Přesvědčení, že budoucnost potvrdí správnost tohoto našeho názoru, i víra ve spravedlnost věci, kterou zastáváme, nám dává naději i pevnost vytrvat navzdory všemu na započaté cestě.

Charta 77 vstupuje do čtvrtého roku od svého prohlášení přes všechny rány vnitřně stmelenější a s projasněným vědomím, že lidská a občanská práva v konkrétnu lidských osudů jsou základem smysluplné existence nejen těch, kteří je aktivně brání, ale všech lidí této země. Jejich obrana nemůže být proto z podstaty věci samé nástrojem jakéhokoliv politického zápasu; naše motivy byly a jsou mravní a lidské v nejpůvodnějším slova smyslu.

Dnes, po zkušenosti posledních tří let, lépe chápeme, že každý, i malý prostor, vybojovaný pro nezávislé a svobodné aktivity, je prostorem skutečného života, a to přes všechny záporné tendence soudobé civilizace a rozkladné působení nedemokratického politického systému. Hledáme ostatně východiska, která nejsou jen místně a časově vázána; Češi a Slováci již přes jedenáct století dějinně existují jako kulturní národy Evropy.

Rok 1979 znamená přelom ve vývoji Charty 77; přes snahu moci ji zničit – se smutnými osobními důsledky pro některé naše přátele – prokázala Charta 77 právě na svém nejvlastnějším poli svoji životnost a potřebnost. Aktivizovala řadu mladých lidí nezatížených minulostí a ideologiemi, jimž Charta 77 má zajišťovat v naší uzavřené společnosti prostor pro život, který má smysl a není manipulován.

Potvrdilo se, že Charta 77 není spojením opozičních sil, ale že skutečně oslovuje ty, ke kterým měla být od počátku obrácena, a nabízí jim východisko z bludiště všeobecné zmanipulovanosti, strachu a rezignace.

Po zkušenostech uplynulého období činnosti Charty 77 necítíme potřebu měnit metody svého postupu. Společenství Charty 77 se však značně zvětšilo. Vzniká proto nutnost přizvat do kolektivu mluvčích několik dalších signatářů, kteří přislíbili svoji spolupráci. Děje se tak v souladu s původní myšlenkou, že každý signatář Charty 77 je jejím potenciálním mluvčím. Věříme, že to bude nejen ku prospěchu naší práce, ale že to i posílí vzájemnost a demokratičnost Charty 77.

Kolektiv mluvčích Charty 77 k dnešnímu dni tvoří:

Ing. Rudolf Battěk, Jiří Bednář, dr. Václav Benda, t. č. vězněn, Jiří Dienstbier, t. č. vězněn, Zina Freundová, prof. dr. Jiří Hájek, Václav Havel, t. č. vězněn, dr. Ladislav Hejdánek, Marie Hromádková, dr. Vendelín Komeda, dr. Ladislav Lis, Miloš Rejchrt, Jan Ruml, dr. Jaroslav Šabata, t. č. vězněn, Zdena Tominová.

(Jména dalších z kolektivu mluvčích budeme publikovat v některém příštím sdělení.)

Pro nejbližší období podepisují dokumenty Charty 77:

Rudolf Battěk, Praha 8-Karlín, Křižíkova 78
Marie Hromádková, Praha 4-Jižní Město, Kolského 1437
Miloš Rejchrt, Praha 8-Kobylisy, Vršní 60
mluvčí Charty 77

Charta 77 zůstává otevřena všem; věříme v pochopení i další mravní a praktickou podporu občanů, kterou dosud věci Charty 77 projevovali, i v další podporu světové demokratické veřejnosti, jež nám je nemalou posilou.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77 (archiv J. Hájka). – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 3, s. 1–3
• Londýnské listy, únor–březen 1980, s. 6
• Listy, roč. 10 (1980), č. 2, s. 59–60
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-975 (5. 2. 1980)
• Prohlášení mluvčích Charty. In: Vídeňské svobodné listy, roč. 35, č. 11 (13. 3. 1980), s. 2.

Komentáře

• Medek, Ivan: Tři roky Charty 77. Londýnské listy, leden 1980, s. 8–9
• The Times k výročí Charty 77. In: Listy, roč. 10 (1980), č. 2
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok (A. Kalinová) S-975 (5. 2. 1980) a S-977 (7. 2. 1980)
• Rusek, A: Jednostrannost nebo objektivita? Listy, roč. 9 (1979), č. 7, 1979), s. 32–34
• Sequens, Jindřich: Charta 77 na prahu 80. let. Dialogy, roč. 4 (1980), č. 2–3, s. 16–23
• Dvě úvahy na okraj Charty 77. Nové obzory, roč. 1, zvl. č. 1980, s. 22–29
• Hájek, Jiří: K třetímu výročí Charty 77. Informace o Chartě, roč. 3 (1980), č. 1, s. 1–3, též Londýnské listy, únor–březen 1980, s. 2–6
• Rejchrt, Miloš: Čeho jsme se dočkali od Charty 77 po třech letech jejího působení. In: Zpravodaj 1980, roč. 13, č. 7–8, s. 4–5
• též in: Charta 77. 1977–1989, s. 97–99. Prečan, Vilém: Průzkumné dílo Charty. Tamtéž, s. 107–118.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	1
Měsíc	2
Rok	1980
Zpracovaný	true
OCR	false