D188

1982, 7. leden, Praha. – Prohlášení k pátému výročí vzniku Charty 77. (Dokument č. 3/82)

Pět let Charty 77

Počátkem tohoto roku dovršuje pět let své existence a působení Charta 77, občanská iniciativa za respektování lidských práv v ČSSR. Volné společenství lidí rozličných světových názorů, víry, zaměření i zájmů, spojených ochotou angažovat se za plné uplatnění lidských práv, lidské důstojnosti a tvořivosti v naší společnosti. Vznikla poté, co na podzim 1976 byla vyhláškou č. 120/76 Sbírky zákonů vtělena do čs. právního řádu ustanovení mezinárodních paktů o lidských právech, vypracovaných v OSN na základě Všeobecné deklarace lidských práv, schválených Valným shromážděním Spojených národů v roce 1966, podepsaných čs. vládou 1968, ratifikovanou koncem roku 1975.

Sluší připomenout, že právě čs. ratifikace kromě platnosti uvnitř naší republiky přispěla k tomu, aby pakty nabyly mezinárodní platnosti. Tehdy, začátkem roku 1977, podepsalo 241E1V předloze je uvedeno 211; níže v textu se hovoří o 240 prvních podpisech. čs. občanů, mezi nimi řada osobností známých z oblasti kultury, vědy, náboženského i politického života prohlášení, jež uvítalo skutečnost, že čs. stát uznal ustanovení paktů jako součást svého právního řádu, ale zároveň upozorňovalo, že v našem dosavadním zákonodárství a zejména praxi existuje mnoho jevů odporujících těmto ustanovením. Své upozornění adresovali jak kompetentním ústavním orgánům republiky, tak celé veřejnosti. Vyjádřili svou ochotu působit k tomu, aby ustanovení paktů byla u nás plně uvedena v platnost, a nabídli svou spolupráci jak státním orgánům za to odpovědným, tak všem občanům, jimž tato otázka není lhostejná. Název Charta 77, jejž zvolili pro své společenství, navazuje na historický proces, jímž respektování lidských práv, základních svobod a důstojnosti člověka dosáhlo uznání jako neoddělitelná součást politiky míru a bezpečnosti i spolupráce mezi národy – od Atlantické charty zakládající protifašistickou alianci na podzim 1941 k Chartě Spojených národů měnící tuto válečnou alianci v univerzální organizaci mírového uspořádání světa 1945 a k jejímu dalšímu rozvedení i konkretizaci v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách 1975.

Jde tedy o akci plně odpovídající čs. právnímu řádu. Článek 29 Ústavy ČSSR opravňuje každého občana (ať jednotlivce, či společně s jinými) předkládat návrhy, podněty či stížnosti ústavním orgánům. Obsah prohlášení i ohlášené činnosti Charty 77 je v souladu s článkem 17 o povinnosti občanů i organizací dbát o plné uplatnění socialistické zákonnosti v životě společnosti a řídit se právním řádem – do něhož, jak uvedeno, včlenil stát ustanovení obou paktů, jež ratifikoval a jež navíc podpisem Závěrečného aktu z Helsinek slíbil důsledně dodržovat. Existence a činnost Charty 77 je uznávána přímo Závěrečným aktem, jenž konstatuje, že respektování lidských práv je jednou z podmínek opravdového míru, bezpečnosti a spolupráce národů, a přiznává každému z občanů a obyvatel států zúčastněných na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě právo „znát svá práva a povinnosti v této oblasti (rozuměj lidských práv a svobod) a postupovat podle nich“. To zahrnuje i právo posuzovat, do jaké míry jsou jeho práva respektována státní mocí, a podávat – ať jednotlivě či kolektivně – své podněty a návrhy. Toto mezinárodní uznání práva občana domáhat se na státní moci respektování práv zaručených mezinárodní dohodou či smlouvou je podstatným pokrokem ve vývoji mezinárodního práva.

Morálně politicky znamená uznání takové akce příspěvek k plnění cílů vytyčených Závěrečným aktem. Ostatně přímou výzvu k takové akci podepsal i prezident ČSSR (ve funkci generálního tajemníka KSČ) v závěrečném dokumentu konference evropských komunistických a dělnických stran v červenci 1976, volajícího k boji za „prohloubení demokratického obsahu“ evropské spolupráce, zahrnujícího výslovně „přísné dodržování paktů o lidských právech, vypracovaných OSN, všemi evropskými státy“.

Také zveřejnění Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977 i všech dalších podnětů, návrhů i stížností, adresovaných kompetentním úřadům a orgánům je plně v souladu s čs. právním řádem. Článek 28 Ústavy zaručuje svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, zejména svobodu slova a tisku. Ratifikací Paktu o občanských a politických právech doplňuje toto ustanovení článku 19 tohoto paktu zahrnující do této svobody právo přijímat i sdělovat „informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice“.

Proto i zveřejnění textu Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977, jakož i dalších podání, z hlediska čs. právního řádu nezávadných, je zcela v souladu s tímto právním řádem, a to i zveřejnění v zahraničí.

Občanská iniciativa usiluje o dodržování právního řádu státu, jenž ve svém názvu se prohlašuje za socialistický. Už skutečnost, že tento stát považoval za slučitelné se svým charakterem vtělit do svého právního řádu ustanovení paktů, prokazuje absurdnost názorů, jako by snaha o jejich dodržování byla „antisocialistická“.

Přes plný soulad s právním řádem i se zásadami často vyhlašovanými oficiálními místy setkala se Charta 77 od počátku s negativní, ba nepřátelskou reakcí těchto míst. Rozsáhlou a dramatizovanou policejní akcí bylo zabráněno osobnímu předání Prohlášení Charty 77 z 1. 1. Federálnímu shromáždění a vládě. Proti signatářům prohlášení byla podniknuta řada zákroků omezujících jejich svobodu a ztěžujících jejich život. Policejní zásahy právně i věcně těžko zdůvodňovatelné doplňovaly vyhazovy ze zaměstnání, odporující Zákoníku práce i mezinárodním dohodám čs. vládou podepsaným. Aniž bylo dovoleno seznámit veřejnost s textem prohlášení, byly zmobilizovány sdělovací prostředky k jeho odsuzování a pomluvám, proti kterým se napadení signatáři prohlášení nemohli bránit. Existenčním nátlakem byly statisíce, ba snad miliony pracujících nuceny hlasovat za rezoluce zavrhující text, o němž nic nevěděli. I prokuratura, mající podle ústavy dbát o dodržování zákonnosti, pokoušela se právně pochybným stanoviskem podepřít nezákonné kroky a štvanice proti těm, kdo jednali plně v souladu se zákonem a žádali jeho dodržování.

Ani orgány, jimž bylo prohlášení a další podání Charty adresováno, nepostupují podle ústavy, jež jim ukládá „odpovědně a včas vyřizovat“ podněty, návrhy a stížnosti občanů. Přesto, že takový postup je jediný nejen zákonný, ale i rozumný a schopný řešit problémy Chartou 77 předkládané a odpovídající životním zájmům podstatné části společnosti bez zbytečných zostřování, dramatizací a vzrušení veřejnosti, volila státní moc postup zcela opačný. V rozporu s vlastními zákony i závazky převzatými v zájmu politiky uvolňování a mírové spolupráce zmobilizovala nesmírné prostředky a podnikla řadu akcí k umlčení a rozdrcení občanské iniciativy požadující na ní, aby dodržovala tyto zákony a závazky.

Sotva někdo spočte, kolik desítek milionů korun bylo utraceno, jaké množství pracovního času promarněno, jaké plochy lesů padly na papír pro kampaň proti Chartě 77, kolik pohonných látek spotřebováno na policejní nájezdy v rámci štvanic, šikan a represí proti jejím účastníkům – v době, kdy se ozývaly všude výzvy k šetření zdroji i hodnotami našeho hospodářství. Sotva někdo změří míru i množství nezákonností, urážek, ponižování, surovostí a bezpráví i křivd proti těm, co žádali a žádají, aby skutečně platilo to, co státní moc vyhlásila jako zásady, normy i mezinárodní závazky.

Dlouhá léta vězení, k nimž byly desítky čestných lidí odsouzeny v procesech s faktickým vyloučením veřejnosti, byla na ně uvalena na základě obžalob rozpačitě konstruovaných a nesnášejících objektivní posouzení, vystihují jen malou část množství represí a perzekucí: ba jsou zde už i případy krutého fyzického násilí a obětí na životech. Lze však konstatovat, že kampaň štvanic, rozvinutých zejména v počátečních měsících 1977 a pokračující v rozličných formách a se střídavou intenzitou dodnes, nedosáhla svého cíle. Obrovské zdroje a prostředky pro ni zmobilizované byly promarněny. Chartu 77 se nepodařilo zničit. Do značné míry právě kampaň štvanic ji zpopularizovala doma i ve světě. Iniciativa, která při zákonném, Ústavou předepsaném postupu orgánů mohla zůstat omezena na úzký okruh přímo zainteresovaných osob, byla nesmyslnou reakcí moci uvedena do vědomí společnosti jako politická událost prvního řádu. O Prohlášení Charty 77, nepřinášejícím žádné senzace, nýbrž jen konstatujícím, co každý věděl už dávno předtím, se díky příchuti zapovězeného ovoce začaly zajímat miliony lidí. Stovky z nich připojily své podpisy k původním 240, a to přes přehradu šikan, diskriminačních i represivních opatření. Jen několik jednotlivců přinutila tato opatření k odvolání podpisu. Několik desítek bylo ovšem přinuceno k odchodu za hranice.

Díky ohlasu, který celá kampaň proti Chartě 77 vyvolala ve světě, měla mezinárodní mírová a pokroková veřejnost možnost posoudit zákonný, konstruktivní a věci mírové spolupráce v Evropě odpovídající charakter Charty 77. Ne náhodou jí sympatie a solidaritu vyjadřovaly od počátku především ty osobnosti, kruhy, hnutí a organizace, které v současné době stojí v popředí mohutných akcí za denuklearizaci našeho kontinentu, za opravdové odzbrojení a uvolnění napětí, proti jakýmkoli pokusům o obnovení atmosféry studené války. Není vinou Charty 77, existují-li právě v těchto kruzích pod dojmem perzekučních štvanic u nás pochybnosti o upřímnosti oficiálních mírových prohlášení čs. míst. Ve svých podáních mnohokrát na to Charta 77 upozorňovala a navrhovala státní moci, jak vyvrátit ony pochybnosti či tyto argumenty.

Účastníci Charty 77 jsou samozřejmě vděčni svým skutečným přátelům v zahraničí za jejich sympatie a projevy solidarity, vedené poctivou snahou přispět k dílu Helsinek a vyvracející hanebné pomluvy, jako by Charta 77 byla podporována a dokonce řízena z jakýchsi imperialistických centrál. Nejsou přitom zvlášť potěšeni nad tím, že zásahy a nezákonné perzekuce proti nim i jiným nekonformním občanům dělají špatnou službu jménu a zájmům Československa ve světě. Ve svých podáních, na něž naše orgány nereagovaly – či jen reagovaly dalšími policejními výslechy, sledováním, zadržováním a předváděním – upozorňovali mluvčí Charty 77 opětovně na to, že tyto nezákonné kroky proti nim se dostávají na pořad jednání o tom, jak jsou plněny závazky z mezinárodních dohod, ať šlo o schůzku účastníků KBSE v Bělehradě 1978 a v Madridu 1980, či o Mezinárodní organizaci práce od 1979. Podávali přitom konstruktivní návrhy, jak takovým situacím čelit. Není jejich vinou ani jim nepůsobí potěšení, že se na těchto jednáních zástupci naší republiky dostávali do trapných situací, kdy sotva mohli obhájit jméno i zájmy republiky.

Přesto, že pět let Charty 77 znamená pět let perzekuce, šikan a ztěžování života těch, kdo se k ní hlásí, nevyčerpává se její aktivita v odrážení těchto útoků. Její těžiště leží nadále v pozitivních, konstruktivních postojích. Jde jí o to, aby u nás platilo v oblasti lidských a občanských práv to, co naše vedoucí orgány podepsaly a vyhlásily. Podala o tom řadu konkrétních důkazů v návrzích na legislativní i administrativní úpravy, jak je vyžadují oba pakty v článku 2 už počátkem 1978. Kromě toho podala podněty a návrhy k problematice pracovního práva, k praxi přijímání na střední i vysoké školy, k uplatnění odborářských práv, k problematice svobody víry a náboženského vyznání, k respektování lidské důstojnosti v nápravných zařízeních, k uplatnění hospodářských práv občana jako spotřebitele, i k aplikaci práva na zdravé životní prostředí vyhlášeného konferencí OSN k této otázce v roce 1972. Tyto návrhy a podněty byly vypracovány odpovědně za účasti odborníků věcně znalých. Jejich ignorování kompetentními místy a policejní zásahy proti mluvčím Charty 77 jako jedinou odpověď lze stěží považovat za jejich věcné vyřizování podle článku 29 Ústavy, ani za odpovědný přístup adresátů k problematice, o niž jde a jež se dotýká zájmů celé společnosti. Charta 77 tedy přetrvala pět let soustavného úsilí o její zničení. Prokázala tím svou životnost jako neformální společenství lidí rozličných životních přístupů, zájmů, názorů i temperamentu, spojených pocitem a vědomím společenské odpovědnosti odhodláním angažovat se za věc lidské důstojnosti a pravdy, za hodnoty opomíjené jak mechanismy moci, tak spotřebním životním stylem, do něhož značnou měrou naši společnost vtlačily tyto mechanismy po roce 1968. Tímto postojem aktivního demokratického občanství, vůlí žít v pravdě navazuje na dobré národní tradice, jež jsou podstatnou součástí naší národní identity po staletí. Jím má blízko ke všem různým skupinám a proudům nekonformního myšlení i tvorby umělecké, vědecké či technické. S nimi navazuje dialog, jenž se ostatně rozvíjí uvnitř ní samé. Aniž si osobuje právo mluvit jménem kohokoli jiného než svých účastníků, odráží a snaží se vystihnout zájmy a společenské potřeby „mlčící většiny“ naší společnosti. Překonávat tuto rezignaci, působit na občanské svědomí, odpovědnost a statečnost právě v této „mlčící většině“ zůstává stálým úkolem společenství Charty 77. Toto působení zůstává nadále kladné, konstruktivní ve smyslu původního prohlášení z 1. 1. 1977. Kdo myslí opravdu vážně výzvy k boji proti nekvalitnímu a neefektivnímu řízení, lhostejnosti a neodpovědnosti vedoucích, ale i netečnosti vedených a řízených (jimž se stále připomíná jejich bezmocnost), proti zkorumpovanosti všech možných oborů našeho života, musí dřív či později pochopit, že apel a uvědomění lidí může být něco platné jen tehdy, je-li doprovázeno konkrétními zárukami respektování osobnosti, důstojnosti, práv a názorů toho, na něhož se apeluje. Politicky vyspělá společnost, o níž se stále tolik mluví, nebude uskutečněna ani nebude fungovat bez respektování a skutečných záruk práv člověka a občana, platných pro všechny její členy.

To je i podstatným poučením ze současného bouřlivého vývoje u našich severních sousedů, jejž společenství Charty 77 sleduje s napjatou pozorností a s neskrývanými sympatiemi vůči těm, kdo usilují o uznání a uplatnění této prosté pravdy při řešení společenské krize statečného a nám tak blízkého bratrského polského národa.

Charta 77 žije tedy dál – proto, že je jí v naší společnosti dále zapotřebí, proto, že problémy, na které při svém vzniku upozornila, nejsou řešeny a že všechny nákladné a marné pokusy zničit Chartu 77 jen podaly další, ještě přesvědčivější důkazy o jejich existenci a naléhavosti. Je jednou z realit našeho současného života, jejíž význam uznávají nepřímo i iniciátoři a organizátoři štvanic proti ní. Zůstává výzvou k aktivní demokratické občanské odpovědnosti, odvaze a angažovanosti a zároveň společenstvím, byť nevelkým, jež tuto výzvu bere vážně a na jejím základě utváří i své vzájemné vztahy, pochopení a toleranci při respektování názorů a postojů každého ze svých účastníků.

Poněvadž je jí zapotřebí, bude žít a působit i dál, přes všechny další pokusy o její potlačení. Plnou platnost zachovává její úvodní prohlášení i její další dokumenty. V jejich duchu bude nadále zaujímat stanoviska k jevům bránícím pozitivnímu vývoji naší společnosti a bude předkládat své konstruktivní návrhy k jejich překonání.

Bude nadále protestovat proti nespravedlivým perzekucím, jež postihují nejen své oběti a jejich nejbližší okolí, ale poškozují také zájmy naší společnosti. V tom bude solidární se všemi, kdo kdekoli u nás i v zahraničí usilují o opravdu lidské vztahy v míru, založeném na spravedlnosti a svobodě všech.

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis
mluvčí Charty 77
MUDr. Bedřich Placák, dr. Jaroslav Šabata, Václav Malý

Zdroj
  • Informace o Chartě 77, roč. 5, č. 1 (leden 1982), s. 2–5.
Plné znění
  • In: Listy, roč. 12, č. 2 (květen 1982), s. 23–25.
Komentář
  • Medek, Ivan: 5 let Charty, In: Zpravodaj Čechů a Slováků, roč. 15 (1982), č. 1, s. 3–4
  • Březina, Aleš: K pátému výročí Charty 77. In: Nový domov, roč. 33, č. 1 (14. ledna 1982)
  • Úvodník k 5. výročí Charty 77. In: České slovo, roč. 28, č. 1 (leden 1982), s. 1
  • Reuter k 5. výročí Charty 77, ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 1/82 (Hlas Ameriky a Svobodná Evropa), kart. č. 7.
E1.V předloze je uvedeno 211; níže v textu se hovoří o 240 prvních podpisech.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den7
Měsíc1
Rok1982
Zpracovanýtrue
OCRfalse