D210

1982, 10. srpen, Praha. – Analýza stavu vědeckého výzkumu v Československu, zaslaná předsedovi vlády ČSSR L. Štrougalovi, Státní plánovací komisi, Prezidiu ČSAV a Ministerstvům školství ČR a SR. (Dokument č. 26/82)

[…]E1Vlevo nahoře rukou: Ladislav Lis, Benešovská č. 33, Praha 10.[…]E2Rukopisný záznam: četli na SPK: s. Černý Rudolf – tiskový tajemník, Beran Alojz – vvd., Mastný Martin – pracovník sekretariátu s. Potáče, Potáč – předseda SPK, a přeškrtnuté razítko podatelny SPK: Státní plánovací komise, 12. 8. 1982, čj. 29156 HSPK.

Vůdčí úloha vědy při řešení společenských i ekonomických problémů současnosti je nesporná – zejména tváří v tvář rychlému světovému technickému vývoji, který zásadním způsobem ovlivňuje zabezpečování všech materiálních i duchovních potřeb společnosti.

Stejně nesporným faktem je, že československý vědecký výzkum plní svoji úlohu jen částečně, jen velmi nedokonale.

Snad nejlepším důkazem platnosti obou těchto zjištění v našich poměrech je skutečnost, že v poslední době se touto problematikou začínají nesměle zabývat i oficiální dokumenty vlády ČSSR, někteří političtí představitelé a na ně navazující oficiální propaganda. Více nebo méně konkrétně se konstatují mezery a nedostatky v řídící a organizátorské činnosti v oboru vědeckého výzkumu a vývoje, ale protože kritizující jsou svázáni ideologickými zřeteli, voluntaristickými přístupy a závaznými politickými směrnicemi, mění se jejich kritika v pouhé bědování nad nejkřiklavějšími příklady nesmyslností a chyb. Navíc jsou tyto chyby a nedostatky pravidelně přičítány nikoli špatnému systému, ale špatné práci jednotlivců nebo jednotlivých vědeckých kolektivů. Je to pochopitelné: takto chápaná kritika nemůže překročit samu sebe.

Neutěšený stav československého vědeckého výzkumu a vývoje je však už dávno předmětem daleko poučenějších a odpovědnějších kritických diskusí v samotné vědecké veřejnosti. Je ovšem příznačné – a smutné –, že tyto diskuse nemohou probíhat veřejně, na otevřeném fóru, protože by to v mnoha případech automaticky znamenalo mocenský postih diskutujících. Je příznačné a smutné, že nejinformovanější a nejpovolanější kritikové zbyrokratizovaného, sešněrovaného a formalistického „řízení“ československé vědy mají možnost uplatňovat své konstruktivní postřehy a návrhy pouze v přísném soukromí mezi přáteli.

Ze zmíněných diskusí jednoznačně vyplývá, že vědecká činnost v ČSSR nesmírně trpí silným zbyrokratizováním ve jménu centralizace a státního dohledu. Vnějším výrazem tohoto zbyrokratizování je především formální plánování výzkumů a objevů a naprosto chybná kádrová politika při přijímání a posuzování výzkumných pracovníků a při výběru vedoucích představitelů jak jednotlivých pracovišť, tak organizací (např. ČSAV). Stávající systém degraduje erudované vědce a výzkumníky na prosté vykonavatele úzkých ideologických a partikulárních zájmů, které se kryjí floskulí tzv. „společenské objednávky“. V praxi se tak na našich vědeckých pracovištích velice často realizuje rovnice, že průměrná politika se rovná průměrné vědě a průměrná věda průměrné politice.

Je sice pravda, že výzkumná práce vyžaduje systematické dlouholeté úsilí a že v jistém slova smyslu je třeba postupovat plánovitě. Zároveň však je vždy nutno přihlížet také k nepostižitelným okamžikům šťastného nápadu, ke shodám okolností, které náhle naznačí novou, nečekanou cestu řešení, prostě k volnému prostoru pro fantazii, nezastupitelnou a nenahraditelnou tvůrčí invenci, která není postižitelná byrokratickým reglementováním, ať typu formálního plánování, či kádrového výběru dnešního stylu.

Jinou tendencí, která rozvoji československé vědy evidentně škodí, je skutečnost, že zejména v poslední době se přehnaně preferuje tzv. aplikovaný výzkum na úkor výzkumu teoretického. Je pochopitelné, že z omezeného hlediska výrobců se může aplikovaný výzkum jevit komerčně výhodnější, jde však o pouhou krátkodechou iluzi. Moderní věk přinesl nejeden důkaz o tom, jaký obrovský, nenahraditelný význam měly práce z ryze teoretických oblastí, které se tzv. praktikům jevily a jeví jako příliš odtažité. Jde tu nejen o objevy v přírodních vědách – v matematice, fyzice, astronomii, chemii, biologii aj. – nýbrž i ve vědách společenských, např. v ekonomii, filozofii, teorii řízení, sociologii, jazykovědě apod. Nelze popřít, že bez teoretiků, kteří připravovali půdu, by vůbec nebyl vytvořen prostor pro praktické důsledky teoretických výbojů lidského ducha. (Descartes, Newton, Einstein a řada dalších.)

Je tragické, že v kulturní zemi na sklonku 20. století je nutno jako novinku uplatňovat názor, že vědu nemohou řídit pokyny a směrnice politických institucí, nebo přesněji pokyny a směrnice jejich často nekvalifikovaných vedoucích odborů či podřízených pracovníků. Vědecká práce sama o sobě přímo předpokládá odvahu hledat pravdu bez ohledu na přání mocných, odvahu vzepřít se chybné směrnici, nepodřídit se jí. To však je v dnešním Československu nemyslitelné. Vědečtí pracovníci jsou manévrováni do nesmyslného a nelidského dilematu: buď si zachovat možnost vědecké činnosti tím, že se vzdají nepostradatelné součásti vědecké metody poznávání reality, nebo si zachovat svou lidskou i vědeckou čest a nechat se zbavit práce.

Příkladů neřešitelných rozporů mezi ctí a svědomím čs. vědce a jeho prostou touhou přežít lze uvést nespočetné množství. Z oblasti přírodních věd stačí poukázat na situaci těch, jejichž úkolem je nalézat a uvádět do provozu nová ložiska uhlí, uranu, překračovat těžbu dřevní hmoty nad únosnou míru, v zemědělské výrobě pak zvyšovat hektarové výnosy bez ohledu na stav půdy aj., což často působí nenapravitelné škody na životním prostředí. Naproti tomu oblast oficiálních společenských věd už dávno degenerovala na cosi, co s vědou nemá nic společného. Těžko lze označit za vědce apologety, jejichž jedinou pracovní náplní je hledat a nalézat „teoretická“ zdůvodnění politických rozhodnutí vyvolaných v život potřebou tohoto dne, tohoto okamžiku.

Navzdory deformacím, jimž jsou vydána všanc všechna odvětví našeho společenského života, a tedy i odvětví vědeckého výzkumu, navzdory překážkám, které musejí překonávat, je v ČSSR řada vědců hodných tohoto označení. Nepřímým důkazem toho je i stať o některých problémech vědeckého výzkumu, kterou zde zveřejňujeme. Dali nám ji k dispozici přátelé Charty 77 – vědci, jimž leží na srdci nejen budoucnost čs. vědy, ale především budoucnost Československa a jeho postavení ve světě.

Domníváme se, že tento podklad by mohl přispět k odborné a obecnější rozpravě a veřejné diskusi o úloze vědy v rozvoji produktivních sil, intelektuálního a kulturního potenciálu československé společnosti. Domníváme se, že by to mohlo přispět k ujasnění významných souvislostí mezi vědeckovýzkumnou prací a vývojem společnosti i jednotlivce, mezi řízením vědy a řízením společnosti.

Charta 77 postupuje tento podklad jak příslušným institucím, tak výzkumníkům a občanské veřejnosti. Pokouší se tak nahradit nedostatek věcného a otevřeného posuzování skutečností našeho života i v tomto směru.

Podáváme tak další důkaz pozitivního smyslu dlouholetého usilování Charty 77 o nápravu všude tam, kde to vyžadují okolnosti, bezprostředně či zprostředkovaně se týkající života občanů a jejich práva na znalost a účast při posuzování významných záležitostí společného života a společné budoucnosti.

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis
mluvčí Charty 77

K situaci vědeckého výzkumu v ČSSRE3Informace o Chartě 77, roč. 5, září 1982, s. 1–2, publikovaly dokument pod č. 23/82, datovaný červencem 1982, bez průvodního dopisu mluvčích. Jako autor analýzy, která je podepsána mluvčími jako samostatný dokument, je mylně uveden R. Palouš. V následujícím čísle se redakce za chybu omluvila.

Organizace a plánování výzkumu

Základní výzkum v naší zemi je soustředěn především v ČSAV a některých větších výzkumných ústavech. Je organizován a řízen pomocí plánů základního výzkumu a rozčleněn podle témat až do státních úkolů základního výzkumu. Je poměrně dobře známo, že úspěchy naší země ve světovém nebo evropském měřítku jsou v naší době v podstatě nepřímo úměrné pevnosti vazby v byrokratickém aparátu. Plány a především dlouholeté plány jsou prvním úskalím rozvoje základního výzkumu. Jejich základním nedostatkem jsou tyto skutečnosti: nerespektování přirozeného vývoje výzkumu, jehož pokroky jsou do značné míry živelné a závislé na neplánovatelných úspěších jednotlivců; zařazování a prosazování témat, která nesou okamžité technologické výsledky, avšak zanedbávají zkoumání základních zákonitostí a širší souvislosti (např. nepříznivé důsledky na životní prostředí); zařazování dlouhodobých perspektiv, které jsou nepružné a mohou se stát brzdou skutečného vývoje; pozdní zařazování témat moderních vyvíjejících se směrů, zavádění různých priorit vzhledem k zpožděnému nástupu v oborech, které se ve světě rychle rozvíjejí. Uvedené nedostatky mají za následek zhruba tento vývoj: Na základě jednání vysokých státních orgánů, vycházejících v podstatě ze současného stavu světové výroby (méně již výzkumu, neboť jeho nejnovější výsledky jsou buď tajeny, nebo chybí spolupráce na odpovídající úrovni), a na základě předpokladů, znalostí, případně ambic jednotlivců ze základního výzkumu, se vytváří dlouhodobý pětiletý plán základního výzkumu. Jeho základní rysy jsou silně ovlivněny současnými požadavky a tlaky ze strany nejvyšších orgánů. Největší tlak je obvykle vyvíjen na rychlý vývoj a rozvoj těch oborů, které vznikly, případně se rozvinuly ve světě během posledních pěti let a ve kterých jsme nezachytili nástup. Protože během pěti let nastoupil vyspělý svět obvykle již cestu průmyslové výroby, jsou tyto obory u nás finančně i personálně preferovány – ovšem na úkor aktuálně „méně“ významných nebo tzv. „klasických“ či „okrajových“ oborů. V následujících pěti letech zaznamená preferovaný obor rychlý rozvoj, avšak obyčejně se mu nepodaří dostihnout současnou světovou úroveň (ta obvykle není známa vzhledem k málo častým a nedostatečně hlubokým mezinárodním kontaktům). Není řídkým jevem, kdy výsledkem je pouze výchova odborníků, kteří jsou schopni zavést a provozovat výrobu v rámci zakoupené licence. Není třeba zdůrazňovat, že koupě licence před pěti lety a okamžité vyslání odborníků do zahraničí k zaškolení by v tomto případě přišlo levněji. I v lepším případě však daný obor čeká v dalším období nesnadný úkol dohánět zpoždění a zavádět průmyslovou výrobu do neochotných a z hlediska vývoje strnulých průmyslových podniků. Vývoj v tzv. nepreferovaných oborech se pro nepříznivou finanční a personální situaci zpomalí nebo zastaví a je závislý pouze na nadšení jednotlivců. Dojde-li během této doby v některém z těchto oborů ve světě k významnému objevu a bouřlivému rozvoji, pouze přihlížíme. Až do konce pětiletého období nedojde totiž k větším změnám. Teprve pětileté období může tento obor – ve světě se již průmyslově rozvíjející – preferovat a situace se opakuje. Takovým vývojem prošla již např. kybernetika, elektronika, ekologie, nyní biologie a genetika, sdělovací technika atd. Na otázku, jak se vymanit z nepříjemného kruhu, existuje odpověď: Vysílat do světa odborníky a přijímat odborníky, kteří by se konkrétně podíleli na nejrůznějších projektech – nikoliv tedy platit zdvořilostní návštěvy vedoucích pracovníků v rámci tzv. „vědecké turistiky“. Tito odborníci by byli schopni okamžitě zachytit rozvoj, případně se na něm aktivně podílet. Dále je nutno umožnit okamžitý rozvoj oboru i ve vlastní zemi, i když nebyl původně plánován. Třetí nutností je rychlé zavedení do průmyslu. Základní organizační nedostatky lze shrnout do dvou skutečností: dlouhodobé a nepružné plány a nedostatek a neodpovídající úroveň zahraničních kontaktů (včetně odborné literatury).

Financování výzkumu

S předchozím problémem souvisí i otázka financování výzkumu. Základní výzkum v naší zemi je – jak je tomu částečně i ve světě – dotován státem. Tato skutečnost sice umožňuje nerušený rozvoj některých základních oborů, avšak může vést ke stagnaci – jestliže dotovaný výzkum je v rukou nezodpovědného, lhostejného a neschopného pracovníka. Bylo by tedy užitečné, aby část finančních prostředků si i základní výzkum získával sám ve spolupráci s průmyslem – to by ovšem předpokládalo všeobecně vyšší úroveň kontaktů s vedením mnohých průmyslových podniků. Nehledě na skutečnost, že ústavy ozbrojených složek jsou financovány z jiných prostředků, všeobecná situace je nyní nepříznivá. Zhruba od roku 1970 se např. získávají se stále většími potížemi přístroje a zařízení. Jedná se zejména o přístroje, které je nutno kupovat za valuty. Jen tento způsob nabízí nejširší sortiment, vysokou kvalitu a rychlé dodávky nových přístrojů. Částky valut, které výzkumné ústavy dostávají pravidelně na nákup přístrojů, jsou plánovány a v současné době jsou tak nízké, že stačí jen na nákup náhradních dílů k již zakoupeným přístrojům. Nové a drahé přístroje podléhají zvláštnímu schválení – dosáhnout zakoupení přístroje v konkurenci s jinými ústavy nebo odděleními je pak často více věcí osobních kontaktů a mocenské pozice nežli odborného zdůvodnění. Přístroje ze socialistických států jsou vyráběny v nedostačujícím a většinou klasickém sortimentu a jejich dodací lhůty jsou nezřídka několikaleté. I zde se finanční situace v posledních letech zhoršila. Podobná situace je i s nákupem materiálu a drobnějších pomůcek. Zvláštní situace vznikla např. v nedávné minulosti v nákupu kapesních kalkulaček. Pro nekvalifikovanost pracovníků některých ústředních úřadů vznikl dojem, že se jedná pouze o „hračky“, takže např. jedno ministerstvo zakázalo nákup několika kalkulaček pro vědecké výpočty s odůvodněním, že nákup kalkulaček z peněz na vědu a výzkum je „nedůstojný“. Příslušnému ústavu byla celá částka (zřejmě z trestu) odebrána a věnována na jiné účely. I v nákupu přístrojů se velmi nepříznivě projevují nepružné dlouhodobé plány. V poslední době je třeba plánovat i mnohé maličkosti, jejichž potřeba není předem známa, na 1–2 roky napřed. Je zřejmé, že často ani u větších přístrojů není většinou možno jejich potřebnost odhadnout pět roků předem! Několikaleté zpoždění dodávek pak nezřídka znamená, že získaný přístroj už není k užitku. Zbytečně se potom zvyšují materiální a přístrojové požadavky (dělají se zásoby) a výzkum se prodlužuje.

Špatné financování pracovníků ve vědě a výzkumu je již dostatečně známo a často působí emigraci pracovníků ve vědě a výzkumu do výroby, do jiných oborů nebo do zahraničí. Plat vědeckého pracovníka s několikaletou vědeckou praxí (s hodností kandidáta věd) se pohybuje kolem 3000 Kčs za měsíc, což vzhledem k tomu, že oproti výrobní sféře nelze přičítat pravidelné prémie, není příliš výhodná situace. Systém zvláštních odměn je u vědeckých pracovníků do značné míry závislý na vůli vedoucích pracovníků – odměny se pohybují kolem 2000–3000 Kčs za rok. Často se praktikuje takový „systém“ odměn, který bere v úvahu především určité funkce a mocenské pozice. Tak např. zástupce ředitele ústavu si „naordinoval“ až polovinu veškerých odměn. Výbor ROH přes protesty tyto odměny schválil. Jiné možnosti výdělku – např. smlouvou o dílo – jsou v současné době omezeny na minimum. Spolupráce s průmyslem není oblíbená, neboť většina odměny za práci pracovníka jde na fond ROH a část dostává pracovník, který práci vykonal. (Jiná je situace v tzv. vedlejší hospodářské činnosti na vysokých školách, kde pracovníci dostávají za práci mimo pracovní dobu svoji hodinovou mzdu). Přivydělávat si vědeckými publikacemi nebo patenty je nereálná představa. Za publikaci střední délky (kolem osmi stran na stroji) platí čs. odborný časopis kolem 400–600 Kčs, zahraniční časopisy většinou neplatí vůbec. Přitom čtyři původní odborné publikace pro vědeckého pracovníka za rok není tak špatný průměr. Zavést vynález do výroby je jednak pracná a nesnadná záležitost, dalším nesnadným krokem je získat za vynález odpovídající odměnu, kterou autoři získávají mnohdy až po létech (často i soudně).

Dle vyhlášky o odměňování vynálezů je možno autory maximálně odměnit podle tzv. čistého společenského prospěchu za nejvýhodnější rok využívání vynálezu během posledních sledovaných pěti let, přičemž na tento „výhodný“ rok musí autor i 4–5 let čekat. Je pravděpodobné, že v porovnání s ostatními tvůrčími obory jsou vědečtí pracovníci nejhůře placeni. Tato situace se odráží jak v zájmu o tyto obory, tak v celkové kvalitě výzkumných pracovníků. Situace ve financování odborných a technických pracovníků je obdobná.

Financování zahraničních cest se děje prostřednictvím plánovaných fondů nebo na základě výměn. Obojí vyžaduje plánování, často dlouhodobé (nejméně rok předem) a je tedy nepružné. Finanční fondy na cesty do „valutové“ ciziny jsou v posledních letech mizivé. Jsou sice poskytována různá zahraniční stipendia, avšak jejich seznam nemají řadoví pracovníci buď k dispozici, a pokud si stipendium opatří jednotlivci sami na základě vědeckých kontaktů, nebývá schváleno. Je možno dosáhnout financování zahraniční cesty rovněž ministerstvem, průmyslovým podnikem nebo Československým svazem tělesné výchovy a sportu, avšak tato možnost je přístupná spíše vedoucím než běžným pracovníkům, kteří by po odborné stránce znamenali v zahraničí mnohdy víc. Kontakty se zeměmi socialistického tábora jsou častější a snadnější, neboť nevyžadují valuty. Dlouhodobé plánování však i zde znamená nepružné kontakty nebo prezentaci posledních výsledků.

Dochází k případům, kdy odpovědní pracovníci svým kolegům stipendium zatají a přihlásí se sami, nebo přihlášku nabídnou vybranému spolupracovníku. Někdy zahraniční stipendia spíše propadnou, než aby byla nabídnuta ostatním. Schvalovací řízení prováděné státními a politickými orgány ještě dále preferují odpovědné pracovníky a jejich chráněnce před ostatními. Častou praxí je, že se podklady pro schválení „ztratí“, nebo obvykle několikaměsíční lhůta není dostatečná pro schválení.

Členství v mezinárodních organizacích je další formou mezinárodní spolupráce. Je zřejmě z naší strany pozorně sledováno a regulováno. Pravděpodobně musí být každý náš pracovník do mezinárodního orgánu doma schválen, především na základě tzv. „kádrových hledisek“.

Publikační činnost

Publikace výsledků se děje prostřednictvím výzkumných zpráv, publikací domácích a zahraničních a pomocí autorských osvědčení nebo objevů. Chybí však spojovací článek, jenž by dával možnost uplatnit výsledky rychle v průmyslu. Tento známý nedostatek je způsoben především nízkou odbornou kvalifikací vedoucích organizačních pracovníků průmyslových podniků, kteří mnohdy teoretickým výsledkům nerozumějí a nejsou je tedy schopni ocenit. Avšak ani případná dobrá odborná úroveň pracovníka v průmyslu není rozhodujícím hlediskem, proto o výsledky vědeckého výzkumu není zájem. Nejednou se již stalo, že jsou znovu objeveny a realizovány v cizině, odkud je za valuty nakupujeme. Situace svědčí o tom, že ten který podnik není schopen na základě vědeckých výsledků vypracovat technologický předpis, takže si musí zakoupit předpis již hotový.

Odborné publikace podléhají schválení ústavní rady nebo ředitele ústavu. Někdy se takto může uplatnit publikační perzekuce určitých pracovníků, především rozhoduje-li o publikování jedna osoba. Takto lze zejména poškodit pracovníky, kteří nemají možnost zahraniční cesty a publikace, zejména zahraniční, jsou pro ně jedinou možností odborné prezentace. Odmítnutí publikace lze většinou dost snadno zdůvodnit „nízkou úrovní“ nebo tvrzením, že publikace obsahuje skutečnosti, které by se zejména v zahraničí neměly zveřejňovat. Materiální podpora vědeckých pracovníků při publikování je malá. Nezřídka si musí autor zajistit i přepis na stroji, nakreslení obrázků a sám zaplatit překlad.

Samostatnou kapitolou je publikace prostřednictvím přednášek. Zatímco účast na domácích podnicích až na výjimky není problémem, účast v zahraničí bývá často jen snem. Stává se, že autor se nesmí účastnit vědecké schůzky, do jejíhož programu bylo jeho sdělení začleněno. Autor sám se mnohdy dostává do nepříjemné situace, když si musí vymýšlet důvody své náhlé nepřítomnosti (omluvný dopis obsahující skutečné důvody by nebyl schválen).

Publikace výsledků směrem „nahoru“ formou nejrůznějších hlášení a rámcových zpráv je většinou formální. V podstatě se počítá s tím, že v nadřízeném orgánu nebude zprávu číst pracovník s dostatečnou vědeckou nebo odbornou kvalifikací. Z odborného hlediska jsou tato hlášení bezcenná, mají však převážně rozhodující vliv na další financování a zařazování příslušného tématu. Morálně velmi pochybnou stránkou publikační činnosti je skutečnost, že na publikace se často připisují osoby, které se nepodílely na její tvorbě – a to nezřídka na první místo. Často si takto zvyšují svůj publikační rozsah vedoucí pracovníci, kteří pro organizátorskou a „společenskou“ činnost nemají již na vědeckou činnost čas a nejsou dostatečně poctiví, aby si přiznali, že se jedná o příživnictví. Situace jde mnohdy tak daleko, že vedoucí pracovník supluje před veřejností všechny své podřízené, ačkoliv k tomu nemá a mnohdy ani nemůže mít kvalifikaci. Existují případy, kdy vysoce postavený pracovník objíždí sympozia a zahraniční firmy s přednáškami obsahujícími souhrny práce vědeckých a odborných pracovníků svého ústavu. Rovněž sám systém publikací některých výsledků vede k tomu, že skuteční autoři nejsou vůbec zaznamenáni (je zaznamenán jen odpovědný pracovník, který nemusí být autorem).

Kádrovací činnost

Úzce souvisí s předcházející kapitolou. Je to pravděpodobně nejméně zveřejňovaná činnost – alespoň řadovým pracovníkům. Je vcelku zřejmé, že mezi zveřejňovanými kádrovými materiály a skutečnými „osudy“ pracovníků je rozpor. I když např. někdy posudky sdělované „potrefenému“ obsahují příjemná adjektiva „pracovitý“, „talentovaný“, „oblíbený“ atd. a výsledkem řízení je závěr, že pracovník se může nerušeně věnovat dál své práci (jestliže se bude rovněž „společensky“ angažovat), časem nabude kádrovaný brzy dojmu, že s ním všechno v pořádku není. Nemohou mu totiž ujít rozdíly mezi ním a preferovanými kolegy v podniku politicky se angažujícími. Rozdíly v možnosti získat pomocníky, místo, přístroje, účastnit se konferencí, stáží, především pak rozdíly v možnosti jakéhokoliv postupu. Např. hodnost doktora věd, podle výroků kádrových referentů, je podmíněna absolvováním příslušného politického školení, k tomu však musí být pracovník vyzván, nemůže se tedy o ně ucházet sám. Dle přečetných zkušeností lze říci, že odborné kritérium zde není nejdůležitější, rozhodující výběr byl již proveden výběrem pro školení. V poslední době se ukazuje, že i pro dosažení nižších stupňů vědeckého zařazení je politické hledisko rozhodující. Dobrý vědecký pracovník je však nejlépe angažován svou prací a výsledky. Špatný vědec naproti tomu nemůže být nikdy kladně „společensky angažován“. Jeho angažovanost je pouhý nátěr, který má zcela jiné motivy než vědeckou poctivost – touhu po moci, po penězích, po pochvale, po klidu bezkonfliktního vegetování. Zmíněný rozpor mezi zveřejňovaným hodnocením a skutečnými výsledky kádrování vede k podezření, že kádrová politika má dvě tváře. Na jedné straně je vše – až na křiklavé výjimky – v pořádku, na druhé, té neveřejné, však pracovník zřejmě díky tajným posudkům a jednáním dostává nálepku „neperspektivní“, „ostatní“, „na dožití“, což znamená stop jakéhokoliv postupu bez ohledu na cokoliv. Stejně jako je nepoctivý sám tento absolutní princip odsouzení v drtivé většině právě poctivých a talentovaných pracovníků, jsou nepoctivé i cesty, kterými se dospívá k takovému ohodnocení – závist, osobní antipatie, strach z konkurence, pomsta atd. V apriorním mocenském kádrovacím předpisu, kdo smí a kdo nesmí, je již obsažen princip stagnace, jímž si sama mocenská struktura škodí.

Správní činnost

Jednotlivé ústavy jsou centrálně spravovány prezidiem ČSAV. Záležitosti týkající se vnitřních věcí ústavu (především samotné pracovní činnosti) si ústavy spravují samy. V některých ústavech pracují pracovníci vnitřní správy dobře, avšak jsou případy, kdy např. při plánování přístrojů musí vědecký pracovník znát i poslední cenu přístroje v přepočtu na naši měnu, kdy na hospodářských odděleních neexistují katalogy přístrojů a vybavení, kdy pracovník správy při malé změně sortimentu výrobce požadavek prostě zruší, aniž by informoval pracovníka, kdy se ve skladu požadavek nejjednodušší položky vyřizuje až na druhý den atd. Samozřejmě, že při charakteru výzkumné práce, která vyžaduje rychlé změny v zaměření práce, je nepružnost správního aparátu pociťována hůř nežli ve výrobě.

Řada záležitostí je ovšem spravována centrálně. Tato správa má do značné míry formální charakter. Téměř denně přicházejí oběžníky, vyžadující různá hlášení a údaje. Jen menšina je jich skutečně konkrétních, týkajících se přímo předmětu výzkumu a jeho potřeb. O formálnosti těchto oběžníků svědčí již to, že se rozesílají stejně, cyklostylované všem ústavům. Mnohdy jsou to skutečně výplody „úředního šimla“. Příslušný referent v ústavu má např. vyplnit dlouhou tabulku o úrazech, kde má uvádět procenta úrazů vzniklých při cestě do práce, při rekreační činnosti, při laboratorní činnosti, v dílnách, v administrativách, atd. procenta růstu nebo poklesu úrazů a další většinou zbytečné údaje. U malých ústavů, kde dojde za rok k jednomu až dvěma úrazům, působí taková hlášení směšně a přispívají ke zkreslení centrálně činěných závěrů. Jiná podrobná hlášení s tabulkami se týkají soutěží, zakládání různých brigád a hnutí a zřejmě mají pouze zdůvodnit existenci referenta na ústředí, který si je vymýšlí. Byrokracie v tomto směru došla již tak daleko, že např. odpovědný pracovník ústavu musí zdůvodňovat, proč nedošlo k „plánovanému nárůstu“ počtu vynálezů, jako by se vytvoření vynálezu, o který téměř jistě nebude stejně zájem, rovnalo vyplnění oné tabulky vynálezů a hlášení. Je zřejmé, že se nerozeznává mezi administrativní a tvořivou prací, spíše se podřizuje tvořivá práce administrativě. Množství různých referátů na centrálním úřadě znamená ovšem spoustu práce pro příslušné dobrovolné funkcionáře na ústavech. A tak na jedné straně musí vědecký pracovník ztrácet čas, aby byla zdůvodněna existence nějakého centrálního referátu, na druhé straně přebírá dobrovolný funkcionář i faktickou zodpovědnost za placeného referenta na ústředí (např. referát požární ochrany, bezpečnost práce). Ztrácí se tedy užitek za zmeškaný čas vědeckého pracovníka a platí se zbytečný nebo nečinný referát. Chybějící techničtí pracovníci v ústavech, kteří by prováděli práce laborantů, techniků a drobné úkoly v administrativě (vyřizování menších zakázek, inventury), jsou nahrazeni formálním a přebujelým aparátem na ústředí, který nikomu nepomůže, ale vyžaduje od pracovníků naopak práci, aby se sám udržel. Omezení centrálního aparátu, individuální přístup k ústavům a větší samostatnost ústavů by věci jen prospěly.

Kolektivní práce při výzkumu

Je známou skutečností z historie vědy 20. století, že nejvýznačnější vědecké objevy vznikají ve stimulující atmosféře tvůrčích kolektivů, jejichž členové jsou orientováni na stejnou problematiku a vzájemně si rozumí. Takové kolektivy vznikají zpravidla šťastnou náhodou, často jako skupina „žáků“ některého odborně i pedagogicky vynikajícího badatele (zakladatele „určité školy“). Atmosféra kolektivní práce a tvůrčí prostředí poskytuje dokonce silnější motivaci pro vědeckou práci než hmotná zainteresovanost.

Současná organizace vědeckého výzkumu u nás klade neodůvodněné, někdy až absurdně zbytečné překážky vzniku takových kolektivů. Oprávnění školitelé a aspiranti, kteří by mohli vytvořit příznivé podmínky pro vznik tvůrčích kolektivů, jsou jmenováni podle kritérií, která až v druhé řadě přihlížejí k jejich odborné úrovni a zpravidla nikdy k jejich schopnostem nadchnout spolupracovníky pro nějaký problém. Různá organizační omezení, např. požadavek přísného dodržování pracovní doby (již sám o sobě v některých oborech spíše ke škodě než k dobru), někdy zčásti, jindy úplně znemožňují, aby se stýkali pracovníci různých pracovišť (akademie, vysokých škol apod.) na společných seminářích, kde by docházelo k plodné výměně názorů. Pokud přece jen někdy vznikne nějaký nadějný tvůrčí kolektiv na některém pracovišti, je téměř pravidlem, že je vzápětí organizačně rozštěpen. S obdobnými obtížemi se setkává nejen pracovní spolupráce specialistů v tomtéž oboru, avšak i velice žádoucí, ale u nás neobyčejně vzácná setkání a debaty interdisciplinárního charakteru.

Existuje sice možnost setkávat se v soukromí, po bytech (vědecká pracoviště jsou mimo pracovní dobu nepřístupná), takové schůzky však vzbuzují spíše podezření, než aby byly podporovány a jsou známy dokonce případy, kdy se staly předmětem vyšetřování bezpečnostních orgánů. Oficiální vědecké společnosti, které by měly podobné akce podporovat, jsou svázány nesčetnými omezujícími předpisy, což mj. souvisí s tím, že nejsou nezávislé: většinou jsou podřízeny ČSAV s výjimkou ČSVTS, která si však svou složitou administrativní strukturu vytváří sama, a zpravidla nemají zájem hledat nové způsoby práce.

Za zvláštní zmínku stojí obtíže spojené se spoluprací se zahraničními vědeckými pracovníky. Na našich vědeckých a výzkumných pracovištích existují neobyčejně striktní předpisy o styku s cizími státními příslušníky, ať už jde o kontakt vědecký, nebo společenský. Přinejmenším je třeba každý takový styk jednotlivě hlásit (existují k tomu speciální formuláře, obsahující mj. ponižující dotaz, zda při styku došlo k nějaké „mimořádné události“). Povinnost evidence se vztahuje i na pouhou korespondenci se zahraničím (úřední i soukromou poštou). Je pravda, že takovouto oznamovací povinnost je možno považovat za administrativní formalitu (řada vědeckých pracovníků ji tak bere), pravdou však také je, že osobní vědecké kontakty se zahraničními pracovníky se v jejím důsledku automaticky regulovaly na zlomek žádoucího rozsahu. Přitom je každému zcela jasné, v jakém směru při takovém kontaktu probíhá tok informací.

Jak patrno, rozbor si všímá především oblasti přírodních věd, kde lze přece jen spíše očekávat jistou míru věcnosti a poctivosti. Situace v oboru společenských věd je v naprosté většině daleko kritičtější. Je totiž otázkou, zda lze vůbec hovořit o vědě, výzkumu, když činnost „vědeckých“ pracovníků má pouze naplňovat mocensky předem určovaná schémata. Vždyť nelze hovořit ani o marxistickém výzkumu: ani v tomto směru přece nejde o seriózní vědeckou práci, nýbrž o poslušné plnění momentálních „ideologických“ direktiv. Tato neblahá společenskovědní situace má ovšem svůj negativní vliv na vědu vůbec: omezuje tvůrčího ducha vědy ve společnosti a preferuje oportunní nevědecké posluhování moci.E4Ve složce je uložen také původní nedatovaný koncept, označený jako dokument Charty č. 14/82, který se liší pouze tím, že neobsahuje část Kolektivní práce ve výzkumu, a koncept dopisu mluvčích je stručnější.

Zdroj
  • ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis s vlastnoručním podpisem L. Lise za správnost.
Plné znění
  • K situaci vědeckého výzkumu v ČSSR. Výběr z československé čtenářské samoobsluhy, 1982, č. 2
  • Studie, I–II (1983), č. 85–86, s. 128–137.
E1.Vlevo nahoře rukou: Ladislav Lis, Benešovská č. 33, Praha 10.
E2.Rukopisný záznam: četli na SPK: s. Černý Rudolf – tiskový tajemník, Beran Alojz – vvd., Mastný Martin – pracovník sekretariátu s. Potáče, Potáč – předseda SPK, a přeškrtnuté razítko podatelny SPK: Státní plánovací komise, 12. 8. 1982, čj. 29156 HSPK.
E3.Informace o Chartě 77, roč. 5, září 1982, s. 1–2, publikovaly dokument pod č. 23/82, datovaný červencem 1982, bez průvodního dopisu mluvčích. Jako autor analýzy, která je podepsána mluvčími jako samostatný dokument, je mylně uveden R. Palouš. V následujícím čísle se redakce za chybu omluvila.
E4.Ve složce je uložen také původní nedatovaný koncept, označený jako dokument Charty č. 14/82, který se liší pouze tím, že neobsahuje část Kolektivní práce ve výzkumu, a koncept dopisu mluvčích je stručnější.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den10
Měsíc8
Rok1982
Zpracovanýtrue
OCRfalse