D452

1988, 19. březen, Praha. – Stanovisko k přijatému zákonu o státní památkové péči a k aktuálnímu stavu kulturních památek v zemi. (Dokument č. 12/88)

K problematice památkové péče

Dne 30. března 1987 schválila Česká národní rada zákon o státní památkové péči, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1988. Tím se ruší dosud platný zákon č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách.

Hlavní rozdíl mezi zákonem z roku 1958 a novým zákonem spočívá v tom, jakým způsobem každý ze zákonů charakterizuje kulturní památky. V zákoně z roku 1958 vyplývá charakteristika památky z pojmových znaků v textu zákona, podle nového zákona se vše stává kulturní památkou teprve tím, že je za kulturní památku prohlášena. Zákonná ochrana věci se zakládá právě na tomto prohlášení. A jako se věc stává kulturní památkou teprve tím, že je za ni prohlášena, tak také může ministerstvo kultury už stávající památku (z mimořádně závažných důvodů) jako památku zrušit. To umožní, že na objekt, který sice splňuje všechny znaky památky, ale nebude za ni prohlášen, nebo u nějž bude prohlášení za památku zrušeno, se nebude vztahovat zákonná ochrana státní památkové péče a může být bez postihu zničen.

Ochrana památek ve skutečnosti dopadá často docela jinak, než jak to ukládá zákon nebo jak se občas vidí ve sdělovacích prostředcích. Sám fakt, že je památka chráněna státem, v řadě případů nezabrání jejímu záměrnému zničení. Státní památkovou péči mají podle zákona vykonávat ministerstvo kultury a národní výbory, zejména krajské a okresní. Odborné organizace státní památkové péče evidují a dokumentují památku, zabezpečují jejich průzkum a zpřístupnění a vykonávají funkci investora na památkových objektech ve své správě, ale jsou podřízeny národním výborům a mají funkci pouze pomocnou. Přitom odpovědní funkcionáři národních výborů nemívají pro kulturní památky pochopení, zejména – v souladu s proticírkevní politikou režimu – jde-li o objekty církevní. V ostatních případech rozhodují často o uchování či zničení památky problematické zájmy ekonomické. Krajská střediska památkové péče aktualizují seznamy kulturních památek, zjišťují škody v památkovém fondu, zejména na nemovitých památkách. Přesto jsou často ničeny celé památkové objekty nebo je přestavbou narušen jejich charakter. V takových případech proběhne řízení, které skončí rozhodnutím ministerstva kultury o upuštění od další památkové ochrany, po němž se památka v seznamu jednoduše dále neregistruje a k žádnému citelnému zákonnému postihu obvykle nedochází.

Církevním objektům poskytují státní orgány památkovou ochranu často s nechutí. V důvodové zprávě k novému zákonu se uvádí, že do památkového fondu ČSR „jsou zařazeny památky revolučního a dělnického hnutí, památky protifašistického odboje a osvobozovacích bojů, výstavby socialismu, památky lidové architektury, vývoje výroby, vědy a techniky, památky archeologické, vývoje architektur, malířství, sochařství, uměleckého řemesla apod. Poměrně značný počet představují hrady, zámky, bývalé kláštery a památkové soubory, zejména městské památkové rezervace…“

Autoři důvodové zprávy nepovažovali za vhodné uvést také kostely, ačkoli jejich podíl na památkových stavbách je velký. Církevním budovám je věnována pozornost a státní ochrana většinou jen tam, kde jsou tím sledovány propagandistické cíle; ukázat před světem péči o církevní památky a vyvolat dojem náboženské tolerance. Ze státních příspěvků jsou opravovány kostely zejména v Praze a v historických turistických centrech. Pozornost je také věnována některým vybraným církevním objektům, např. Svaté Hoře u Příbrami, kam jsou zváni oficiální církevní představitelé z ciziny. Naproti tomu havarijní stav velkého množství církevních staveb na českém a moravském venkově vyvolává obavy, že v nejbližší době podlehnou, pokud se tak už nestalo, úplné zkáze. Přitom naši krajinu po staletí charakterizují právě tyto stavby, tvořící její tradiční kulturní dominanty, a citlivě se začleňují do přírodního rámce. Často nejde jen o památky umělecky málo významné. V mnoha případech jde o díla velkých architektů a umělců. Ve všech krajích a okresech lze najít řadu takových objektů, zejména tam, kde se církev o tyto stavby přestává starat, protože tam není dost věřících nebo chybí zájem a finanční prostředky, nebo je jí v tom zabraňováno: k opravám i z prostředků věřících a svépomocí je zapotřebí státního souhlasu, který místní orgány často neudělí nebo váží na nepřijatelné politické podmínky. Přesun prostředků z bohatších do chudších oblastí nebo využití zahraniční pomoci jsou církvím prakticky znemožněny. Zkáze podléhají také kříže, boží muka a kapličky, které mnohdy třeba nejsou považovány uměleckými historiky za díla významná, ale jejichž zánik znamená nenahraditelnou mezeru v duchovní tradici země i tvářnosti krajiny, ostatně vytrvale zbavované všeho, co neslouží omezeným výrobním zájmům. Tak zanikají i cesty, studánky, potoky.

Zámky, tvrze a jiné historické budovy pustnou nebo jsou devastovány nevhodným užíváním. Nelze to v žádném případě svádět na tzv. „nedostatek kapacit a pracovních sil“ pro úpravu a údržbu. Jde o projevy nekulturnosti a vandalství, často přímo podporované národními výbory. A jde o souběžný proces kulturního úpadku, jaký je zjevný na urbanistických změnách, které probíhají v našich městech a vesnicích, a na architektonických kvalitách např. tzv. kulturních domů apod., vyrůstajících v sousedství chátrajících nebo na místě stržených historických budov.

Místní orgány starost o památky zatěžuje a je jim protivná. Opak, jako je např. péče tachovských orgánů o zámek, je nutno považovat za výjimku. Místní orgány moci i stavební podniky vyvinuly účinnou likvidační praxi, proti které jsou památkové orgány bezmocné. Malé zámečky, sýpky, hospodářské dvory, jsou tak dlouho bezohledně a bez nutné údržby využívány JZD, MNV či místními podniky jako různá skladiště, až začnou vyžadovat rozsáhlé a nákladné zabezpečení. Za daného stavu je pak lehké dokázat, že nejsou k dispozici příslušné stavební kapacity na opravu. Nastane proto další kolo jednání, kdy se prokáží velké náklady na rekonstrukci památky, která se mezitím stala ruinou. Jestliže jí dosud není, stačí rozebrat nebo neopravit střechu a ruinou se brzy stane. Doklady takového postupu najde každý ve svém nejbližším okolí. Jeden uvádí Svět motorů z počátku letošního roku. Jde o Hartenberg, původně hrad založený ve 14. století, v 17. století přestavěný na třípatrový zámek. Posledními držiteli byli až do roku 1945 Auerspergové, do té doby byl v bezvadném stavu. U přírodovědce Josefa Auersperga na zámku několikrát pobýval J. W. Goethe. V článku ve Světě motorů se o jeho zkáze uvádí: „Zámek byl dlouho v užívání Státních statků n.p. Sokolov, středisko Krajková, které objekt využívaly až do druhé poloviny sedmdesátých let. Pak už ale další údržba objektu byla pro Státní statky neúnosná, a tak jej nabízely prostřednictvím tisku jiným organizacím a institucím. Zájemce se však nenašel. V červnu 1985 o dalším osudu zámku rozhodl požár. Část objektu lehla popelem. Bylo rozhodnuto o demolici zámku a zakonzervování původní hradní věže na zříceninu. V opuštěném a zchátralém zámku již nenaleznete rytířský sál s nástropními malbami ze 17. století ani původní hřebínkovou klenbu ve staré kapli…“

Umělecké památky jsou ohrožovány také rozvojem průmyslu a těžbou surovin. Průmyslové zplodiny v ovzduší ničí historické budovy, jejich fasády a plastiky stejně jako přírodu; malby pod těmito vlivy nenávratně mizí. V severočeské hnědouhelné pánvi dochází vlivem povrchové těžby hnědého uhlí nejen k zničení krajiny a přírody, ale také k organizované destrukci nepřehledné řady kulturních památek. Byly zbořeny starobylé vesnice i historické město Most a tento proces pokračuje. Město Most tvořilo před demolicí významný soubor památkových staveb. Vedle mnoha měšťanských domů, radnice, špitálu, několika klášterů a řady kostelů zde byly i památky novodobé architektury. Všechny tyto stavby byly zničeny, pouze děkanský kostel byl neobvyklým a technicky náročným způsobem přemístěn mimo koridor těžby uhlí. Této akci záchrany pouze jediné památky z celého souboru, který byl nenávratně zničen, věnovaly sdělovací prostředky mimořádnou pozornost. Propagací ojedinělé, náročné záchranné akce měl být zastřen obraz celkově nedostatečné ochrany památek ze strany státu. Navíc, ať již z neznalosti, nebo se skrytým záměrem, byla při transportu pozměněna prostorová orientace chrámu, což znemožňuje navrácení stavby původním církevním účelům. Dnes, po 20 letech oprav, stojí děkanský kostel uprostřed krajiny jako stavba bez vnitřní a vnější logiky nedaleko míst, kde se téměř tisíc let rozvíjelo kulturní město. Uhlí je zde již vytěženo. Ze starého města zbylo jen několik přenesených exponátů a tento kostel je přeměňován na muzeum, jehož posláním bude všemožně zakrýt původní církevní smysl stavby.

Zvláštní kapitolou památkové péče jsou židovské památky. Z hlediska údržby a ochrany jsou u nás popelkou. Vyplývá to ze skutečnosti, že z někdejší poměrně husté sítě židovských obcí na našem území zbyly do dnešních dnů jen zcela nepatrné trosky. V naprosté většině míst se židovskými památkami už dnes nežijí žádní Židé, kteří by se o údržbu dědictví po svých předcích mohli starat.

Jen nepatrný počet židovských nemovitých památek byl u nás zahrnut do státních seznamů památek a jejich údržba bývá různá. Osud objektů, které do seznamu zahrnuty nebyly, pak zcela záleží na libovůli dnešního majitele. Několik desítek synagog převzaly po roce 1945 jiné církve a upravily si je na své kostely a modlitebny. Takové využití sakrálních objektů se zdá být optimální, zvláště probíhá-li adaptace budov ve spolupráci s památkáři. Některé synagogy jsou využity i jako muzea, kulturní domy, kina a podobně. Většina synagogálních budov však slouží jako různá skladiště. Jako skladiště je synagoga sice zatím chráněna před zbouráním, ale často za cenu necitlivých stavebních zásahů. Stav ostatních synagog, pokud ještě vůbec stojí, je značně neutěšený. Některé významné synagogální stavby (většinou barokní a rokokové) byly zbaveny památkové ochrany a zbořeny: Tábor, Votice, Koloděje nad Lužnicí, Mikulov, Spálené Poříčí, Švihov, Hroubovice, Libochovice. Nedostatečná údržba zavinila zřícení krovu a stropů třistaleté synagogy v Polné, bylo zničeno barokní průčelí synagogy v Janovicích nad Úhlavou a rokokové průčelí synagogy v Budyni nad Ohří atd. atd. Za zvláštní zmínku stojí osud Pinkasovy synagogy. V letech 1950–1959 byla restaurována a jména, napsaná na jejích stěnách, připomínala téměř 80 000 židovských obětí nacismu v českých zemích. V roce 1968 byla Pinkasova synagoga uzavřena, protože stavba byla ohrožena spodní vodou. Dodnes není otevřena, nápisy na stěnách jsou porušeny a je otázka, budou-li obnoveny.

Žalostný je také osud opuštěných židovských hřbitovů, které nelze pochopitelně hospodářsky využít tak, jak je tomu u budov. Na většinu neudržovaných hřbitovů mnohdy značné památkové hodnoty pohlížejí příslušné národní výbory jako na místo hyzdící katastr obce a zasluhující zlikvidovat. Při likvidaci hřbitovů jsou historické (barokní a empirové) náhrobky vyváženy na skládky, do různých roklí apod.

K trapnému činu došlo při dláždění pěší zóny v Praze v polovině osmdesátých let. K dláždění ulice 28. října a ulice Na Příkopě bylo použito i žulových kostek nařezaných z židovských náhrobků. Není známo, ze kterých hřbitovů pocházely. Od roku 1945 byla zlikvidována řada hřbitovů velké historické ceny, např. v Praze-Libni, v Lovosicích, Hořicích, Chýších, Ostrohu, Břeclavi a jinde.

Nenahraditelné škody byly také způsobeny na ghettech jako ojedinělých urbanistických celcích. Téměř celá byla zbořena historicky i stavebně významná židovská čtvrť v Mikulově a vážně je ohrožena i existence dosud zachovaného a po urbanistické stránce mimořádně cenného židovského města s dvěma synagogami v Třebíči. Návrhy na ochranu třebíčského ghetta formou městské památkové rezervace nebo památkové zóny nebyly zatím schváleny, zato existují snahy o jeho demolici.

Neměli bychom dopustit, aby nám židovské památky chátraly a mizely před očima už proto, že nacisté se snažili zahladit každou stopu po židovském obyvatelstvu našich zemí.

Text nového památkového zákona vyvolává obavy, že nejen nepovede k zlepšení neutěšeného stavu kulturních památek, ale že by naopak mohl vést ještě ke zhoršení současného stavu. Už zmíněná změna záležející v tom, že napříště budou podle nového zákona kulturními památkami pouze ty věci, které ministerstvo kultury za památky výslovně prohlásí, může vést k eliminaci památek dosud chráněných. Podezření vzrůstá při četbě důvodové zprávy, která doprovází návrh zákona. Uvádí se v ní: „…zabezpečí se, aby tato péče byla věnována jen těm kulturním hodnotám, které náležejí do kulturního bohatství českého národa a jejichž zachování odpovídá kulturněpolitickým zájmům a ekonomickým možnostem…“ A na jiném místě: „Struktura památkového fondu se z hlediska jednotlivých druhů kulturních památek bude v souvislosti s prohlubováním vědeckého poznání a s přesouváním těžišť kulturněpolitických zájmů společnosti měnit. Navržená právní úprava tyto změny ve výběru kulturních památek umožňuje. Za kulturní památky budou prohlášeny další památky dělnického hnutí, dějin KSČ a výstavby socialismu, jakož i památky dokládající dějinné údobí, zejména pokud jde o vývoj vědy a techniky a novodobé architektury. Naopak ty kulturní památky, které ztratily svou funkci v prostředí a v životě společnosti a nemohou být nadále trvale uchovány, budou pro svou historickou hodnotu pouze zdokumentovány pro účely vědeckého bádání.“

Má snad nově přijatý památkový zákon sledovat tento kurz? Budeme věnovat pozornost a prostředky jen několika vybraným památkám a smíříme se s tím, že ty ostatní budou zákonnou cestou zničeny a odstraňovány?

Také v diskusi poslanců ČNR, která předcházela přijetí zákona, zaznělo několik myšlenek, které stojí za povšimnutí. Poslankyně Jarmila Štěpničková uvedla, že národní výbory budou muset k četnosti památek na našem území posuzovat nutnost jejich oprav a údržby „skutečně objektivně“. Jak je tato objektivita míněna, o tom svědčí zmínka o kulturněpolitických zájmech socialistické společnosti v důvodové zprávě k zákonu. Poslanec Krystyník zase požadoval, aby se pro nedostatečné finanční prostředky a stavební kapacity přísně vybíralo, co je opravdu kulturní památka vyžadující naši péči. Také z vystoupení ministra kultury Klusáka, který v ČNR návrh nového zákona uváděl, vysvítala tendence přehodnotit dosavadní památkový fond. Mluvil o průběžné aktualizaci hodnocení a kategorizaci kulturních památek, která má zvýraznit důsledný kritický pohled na celkový památkový fond. Jak dále uvedl, vzroste rozhodovací a dohlédací úloha zejména okresních národních výborů.

V podstatě má tedy nově schválený zákon o památkové péči legalizovat již dlouhou dobu trvající tendenci k omezování ochrany a péče o určité památky a ekonomickou a organizační neschopnost stávající památky udržovat. Tento trend je zdůrazňován ekonomickými hledisky a kromě toho je v důvodové zprávě a v diskusi poslanců uplatňováno ideologické přehodnocení pojmu kulturní památka. Přitom se vytváří dojem, jako by se po přijetí zákona měla vybraným památkám věnovat větší pozornost a více prostředků. Při úrovni a organizaci stavebnictví u nás, při všeobecném úpadku tradičních řemesel a velmi problematické kvalitě materiálu působí takový argument nevěrohodně.

Řešení problémů, se kterými se musí vyrovnávat památková péče i v jiných státech, rozhodně nespočívá v ochraně jen některých památek, vybraných navíc podle momentálních politických hledisek. Zcela škodlivé je vytvářet v naší veřejnosti dojem, že máme příliš mnoho památek a že péči lze věnovat jen některým z nich. Takový názor je popřením vlastní tradice a kulturnosti. Památky vznikaly po staletí jako projev lidského ducha a civilizace a zůstávají majetkem celého národa. Nemůže o nich rozhodovat jedna skupina ani jedna generace.

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 6, s. 4–7.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	19
Měsíc	3
Rok	1988
Zpracovaný	true
OCR	false