D531

1989, 2. březen, Praha. – Dopis vyzývající prezidenta republiky zastavit trestní stíhání účastníků manifestací v lednu 1989 a prominout již udělené tresty. (Dokument č. 21/89)

Pane prezidente,

v souladu s článkem 29 Ústavy ČSSR Vás upozorňujeme na závažné skutečnosti poškozující vnitřní vztahy uvnitř naší společnosti i zájmy republiky v zahraničí.

Je Vám jistě známo, že proti pokojnému pietnímu aktu na památku Jana Palacha na Václavském náměstí vystupovaly orgány moci agresivně a provokativně, s jasným úmyslem vyvolat srážky.^{E1Srv. D514 (15. 1. 1989), D515 (17. 1. 1989), D518 (22. 1. 1989), D521 (10. 2. 1989).} Brutální útok měl zastrašit probouzející se občanskou aktivitu a odvahu. Místo objektivního přezkoumání metod útlaku, jaké Praha už dlouho nepamatuje, jsme svědky vykonstruovaných obvinění z trestných činů, doprovázených pomlouvačnou kampaní sdělovacích prostředků. Tento postup vyvolal protesty značné části čs. veřejnosti i ve světě tím spíše, že k otevřenému porušení vídeňského dokumentu KBSE došlo ve chvíli, kdy ho přijímali i čs. zástupci.

Přes tento odpor byly měsíc po událostech na Václavském náměstí uspořádány v Praze procesy, které mají dodatečně ospravedlnit zvůli a násilí na pokojných občanech a které se svým stylem a významem zařazují do série neblahých „pražských procesů“ minulosti. Dne 21. února byl vynesen rozsudek nad Václavem Havlem a 22. února nad sedmi dalšími občany.^{E2V. Havel byl odsouzen Obvodním soudem v Praze 3 k 9 měsícům nepodmíněně v 2. nápravně výchovné skupině za trestný čin podněcování, jehož se měl dopustit tím, že prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic zval na vzpomínkový akt k 20. výročí sebeupálení J. Palacha a že se dopustil přečinu proti veřejnému pořádku. Městský soud v Praze dne 21. 3. původní výrok o trestu poněkud zmírnil z 9 měsíců v druhé nápravně výchovné skupině na 8 měsíců ve skupině první. Vedle četných kolektivních i individuálních žádostí o osvobození V. Havla působily dva výbory na jeho podporu: Výbor na podporu návrhu na udělení Nobelovy ceny míru (srv. D531 z 2. 3. 1989) a Výbor na podporu žádosti Václava Havla o jeho podmíněné propuštění, který se ustavil 5. dubna z 18 kulturních pracovníků s kontaktní adresou J. Křižana. V. Havel byl podmíněně propuštěn 17. května. Obvodní soud v Praze 2 odsoudil O. Veverku na 1 rok nepodmíněně, J. Petrovou na 9 měsíců. Ostatní obvinění, J. Sternová, D. Němec, S. Penc, P. Placák a A. Vondra dostali podmíněné tresty většinou spojené s pokutou.} Při hlavním líčení byla podstatně porušována ustanovení trestního řádu, zejména § 2 odst. 5, vyžadující objasňovat „se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch“. Kladení květin bylo prohlášeno za výtržnictví. Za tento čin byl odsouzen Otakar Veverka na jeden rok, Jana Petrová na devět měsíců a pět dalších obžalovaných k podmíněným trestům a pokutám.

K oběma procesům se dostavili právníci s mezinárodní autoritou z Francie, NSR, USA, Holandska a Švédska, kteří však nebyli vpuštěni do soudní síně. Přítomny byly desítky zahraničních novinářů, z nichž pouze čtyři dostali vstupenky.

Procesy s faktickým vyloučením veřejnosti jsou nyní prezentovány jako dodatečné právní zdůvodnění protiprávního řádění mocenských orgánů na Václavském náměstí. Pane prezidente, sám musíte nejlépe vědět, jak nevěrohodná je tato snaha mocenských orgánů legalizovat to, co je jen projevem arogance a zvůle. Slova představitelů těchto orgánů o přestavbě a demokratizaci nemohou získat věrohodnost návratem k praxi a metodám, jejichž obětí jste se sám v padesátých letech stal. Lze také těžko očekávat podporu jakýmkoli, byť i nesmělým reformním pokusům bez nápravy chyb, deformací a provinění uplynulých dvaceti let.

Násilnosti lednových dnů i pokusy legalizovat je uvedenými i chystanými procesy také zpochybňují podpis ČSSR na výsledném dokumentu KBSE z Vídně, tvrzení vlády o podpoře Gorbačovovy politiky evropského domu – včetně tolik propagované iniciativy k vytvoření pásma důvěry a spolupráce ve střední Evropě.

Tisíce signatářů peticí a dopisů právem požadovaly odstranění mocenské zvůle, otevřený dialog moci se společností. Občanské iniciativy, které takový dialog navrhují a doprovázejí věcnými dokumenty a návrhy už od vzniku Charty 77 před dvanácti lety, byly a jsou tlumočníky hlasu „mlčící většiny“. Čs. vláda se ve vídeňském dokumentu (principy, č. 26) zavázala činnost těchto iniciativ nejen tolerovat, nýbrž i respektovat a mnohostranně usnadňovat.

Pane prezidente, vyzýváme Vás, abyste v zájmu pokojných a potřebných změn v Československu i důstojného postavení Československa ve světě použil svého práva a nařídil, aby se nepokračovalo v trestním stíhání Václava Havla, Jany Petrové, Otakara Veverky, Miroslava Šrámka (odsouzeného Obvodním soudem pro Prahu 8 k jednomu měsíci nepodmíněně za účast na Václavském náměstí 19. 1. 1989) a všech dalších stíhaných v souvislosti s manifestacemi z 15.–21. 1. 1989, respektive rozhodl o prominutí trestů a zároveň o zahlazení odsouzení těch, kteří již byli pravomocně odsouzeni.

Tomáš Hradílek, Saša Vondra
mluvčí Charty 77
(Mluvčí Charty 77 Dana Němcová je t. č. v nemocnici.)

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 5, s. 4–5.

Doplňující dokumenty a komentáře

• Havel, V.: Rozhlasová výzva. In: Do různých stran. Uspořádal V. Prečan. ČSDS Scheinfeld 1989, s. 365–366
• Závěrečná řeč V. Havla. In: Lidové noviny, roč. 2 (1989), č. 3, s. 4–5
• Zkráceně in: Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 6, s. 10
• Závěrečné řeči V. Havla před Obvodním soudem Prahy 3 21. 2. a na Městském soudu v Praze 1 21. 3. In: Do různých stran. S. 367–372
• Protest 42 posluchačů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. In: Nový domov, roč. 4, č. 5 (9. 3. 1989)
• Interview s V. Havlem po propuštění z věznice 17. 5. 1989. In: Hlas národa, roč. 14, č. 22 (3. 6. 1989), s. 1
• Miller, A.: Kde je budoucnost. („Svět ví, že budoucnost je v Havlově cele a kolem ní minulost.“) In: Lidové noviny, roč. 2, č. 2 (únor 1989), s. 1
• Rozhovor s V. Havlem. Tamtéž, č. 4 (duben 1989), s. 1
• Solidarita s V. Havlem. In: Informace o Chartě, roč. 12 (1989), č. 8, s. 14.

Pole