D553

1989, 15. květen, Praha. – Nekrolog k úmrtí Dominika Tatarky. (Dokument č. 38/89)

Za Dominikem Tatarkou

Když zemře spisovatel, přepadá nás lítost, že už nic dalšího nenapíše. Smrtí je dílo uzavřeno a otevřen zůstává pouze náš vztah k němu. Když ve středu 10. května 1989 zemřel Dominik Tatarka, zmocnil se nás zármutek. Tento velký spisovatel nejen už nic nenapíše, ale jeho dílo není ani celé vydáno, jeho nejlepší knihy jsou širší veřejnosti nedostupné a celá jeho lidská a umělecká osobnost je v kulturním povědomí záměrně potlačována. Dominik Tatarka zemřel, aniž se dočkal celospolečenského uznání, jaké mu právem náleží.

Narodil se 14. 3. 1913, studoval na pražské Karlově univerzitě a na pařížské Sorbonně. Než se stal spisovatelem, učil francouzštině. Svými díly, myšlenkově hlavně Démonem souhlasu a esteticky zejména Proutěnými křesly, v šedesátých letech silně ovlivnil mladou generaci slovenských i českých intelektuálů a spisovatelů. Tatarkovo hledání ve skrytých významech situací a příběhů, hledání velice osobně a upřímně odkryté, nacházelo svět člověka v jeho prabytí. „Karpatský pastier“, jak sám sebe Dominik nazýval, byl spisovatelem s hluboce zažitou vzdělaností, byl to kultivovaný Evropan, obhledávající prasvět člověka i jeho současnost od úpatí slovenských hor. Tatarkovy texty jsou nezkalenou studní lidské laskavosti, účastnosti a velkodušnosti. Zejména lásce a milostnosti vracejí krásu a opravdovost. O slovenskou literaturu se Dominik Tatarka vysoce zasloužil vytvářením živého, tvárného a bohatého jazyka.

Umělecká svébytnost na sebe v Tatarkově osobnosti váže i svébytnost občanskou. Dominik Tatarka v roce 1968 veřejně protestoval proti zmaření Pražského jara a v roce 1976 podepsal Chartu 77. Před mocí tím nad sebou podepsal ortel – až do loňského roku byl čs. nakladatelstvími, svazem spisovatelů i úřady uvržen do klatby. Jeden z nejskvělejších umělců, jaké kdy slovenská literatura měla, nalézal v letech pro něho velmi smutných a krušných uznání jen u svých přátel, z nichž mnozí byli stejně pronásledováni jako on. K oslavě Tatarkových sedmdesátin uspořádali jeho přátelé literární sborník, pomáhali mu při vydávání jeho nových textů ve strojopisných edicích a v exilových nakladatelstvích. Mezi oficiálně nevydanými díly vyniká především trilogie Písačky, kterou považují mnozí za vrchol jeho tvorby, zejména pro její nadčasový rámec, jazykovou i stylistickou originalitu a univerzalitu jejího myšlenkového a uměleckého poselství. V roce 1987 byl Dominik Tatarka jako první poctěn cenou Jaroslava Seiferta udělovanou Nadací Charty 77.

Domníváme se, že v současném hledání duchovních, etických i estetických hodnot se hlavně mladé a mladší generace budou obracet k Tatarkovu dílu, objeví je pro sebe a budou čerpat z jeho umělecké i lidské síly. Literární i lidský odkaz Dominika Tatarky si to nesporně zaslouží.

Pro Chartu 77 je ctí, že může Dominika Tatarku vzpomenout jako svého signatáře. V den pohřbu se skláníme nad jeho velikostí a statečností.

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 11, s. 4–5.

Nekrology

• Šimečka, M.: Proti noci a moci. Za slovenským spisovatelem D. Tatarkou. In: Fragment K, 1989, č. 2, 3 s.
• Též Listy, roč. 19, č. 4 (srpen 1989), s. 60–61
• Za D. Tatarkou. In: Kontinuita, 1989, č. 10–11, 2 s
• Ponická, H. – Kantůrková E. – Mlynárik, J.: Za D. Tatarkou. In: Naše snahy, č. 5 (září–říjen 1989).

Pole