V. Prečan o Jiřím Pelikánovi

Z projevu V. Prečana  v červenci 2004 při odhalení pamětní desky a otevření vzpomínkové síně Jiřímu Pelikánovi v moravském Kořenci, kde J. P.  za války, hledaný gestapem, žil pod cizím jménem a vykonával funkci obecního tajemníka. (http://www.korenec.cz/muzeum/, http://www.korenec.cz/kronika/)

… Strategie Pelikánova exilového působení byla zaměřena dvěma směry, měla dvě hlavní komponenty. Jednou z nich bylo přesvědčení, že československá otázka, obnovení suverenity země, svobody jejích občanů a nastolení demokratického řádu, má šanci jedině tehdy, jestliže se staně otázkou evropskou. V tomto směru pracoval neúnavně a energicky. Získal si respekt i uznání a měl, zejména pak jako člen Evropského parlamentu, otveřené dveře a nacházel partnery ochotné naslouchat na nejvyšších politických místech v Evropě i mimo ni. Druhou komponentou byla orientace na pomoc domovu, domácímu disentu a opozici, služba domovu v tom nejlepším slova smyslu, podložená přesvědčením, že hlavním místem, kde se rozhoduje o cestičkách a cestách k československé svobodě, je doma, že nejdůležitější ze všeho je, aby lidé v Československu se samií brali za svou svobodu, využívali k tomu šancí, které přinášel život, ale také tyto šance spoluvytvářeli. Proto uvedl do života Listy a snažil se ze všech sil (včetně organizace domácí redakce a spolehlivého přísunu informací z Československa), aby nastavovaly zrcadlo poměrům v Československu, a zejména také informovaly o neveřejném dění, které probíhalo pod povrchem reálněsocialistického světa zdání.

Pomoc domovu poskytovaná a organizovaná Jiřím Pelikánem byla mnohostranná. Pozoruhodné a mimořádné na ní byl jeden rys, který nebyl v exilovém prostředí samozřejmý. Popsal jsem při jedné příležitosti vlastní zkušenost slovy, že se s Jiřím Pelikánem »dalo plivat do polévky dogmatikům a fundamentalistům každého ražení«. Obstaral peníze na knihy, na kopírovací přístroje nebo cokoli jiného potřebného, ať už to bylo pro skupinu katolíků, nebo bývalých komunistů, pro profesionální historiky, nebo pro docela mladé lidi – začátečníky samizdatového vydávání. Málokdo ví, že v roce 1983 podnikl riskantní cestu do vzbouřenecké Angoly v odvážné akci za osvobození politických vězňů v Československu, nebo kolik sehnal peněz na zakoupení kopírek, videokamer, kolik objednávek různých informačních podkladů zprostředkoval, z jejichž výnosu pak mohli doma organizovat všelikou smysluplnou činnost. Svého času mě mrzelo, že organizátoři samizdatových Lidových novin, když pak už ve svobodných poměrech líčili vznik svého periodika, se nezmínili o tom, že dostali na počinek od Pelikána deset tisíc marek a velkou kopírku. Vím to bezpečně, zařizoval jsem tehdy spolehlivé doručení.

(Naplněný Pelikánův závazek. Listy,  24, č. 4/2004, s. 5–6)

Jiří Pelikán spolu s Ivanou Tigridovou a generálním tajemníkem International Helsinki Federation for Human Rights (Mezinárodní federace pro lidská práva) Geraldem Naglerem na tiskové konferenci ve Vídni 14. listopadu 1988. TK se konala na závěr paralelního semináře Československo '88, který se uskutečnil poté, co  pražský – svolaný na pátek 11. listopadu – byl zmařen zásahem StB.