D204

1982, 17. květen, Praha. – Stanovisko k dodržování úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce o zákazu diskriminace občanů v zaměstnání, zaslané vládě ČSSR a Ústřední radě odborů. (Dokument č. 17/82)

Stanovisko Charty 77 k dodržování úmluvy č. 111 MOP

Občanská iniciativa Charta 77 považuje za svoji povinnost znovu upozornit vládu ČSSR na skutečnost, že v Československu jsou doposud porušovány závazky, které na sebe vzala vláda ČSSR ratifikací úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce. Podle citované úmluvy jsou zakázány veškeré formy diskriminace občanů při výkonu povolání a zaměstnání pro jejich politické, občanské a náboženské postoje, pro jejich národnostní či rasovou příslušnost.

Tento stav není nový. Podíváme-li se do minulosti, připomeneme si, že v letech 1969–1970 byly po masových prověrkách politické spolehlivosti zbaveny statisíce československých občanů svých míst ve státní, podnikové a družstevní sféře, a to pro politické a občanské postoje.

Aby propouštění těchto občanů z míst, která zastávali, bylo zjednodušeno, byl roku 1969 novelizován Zákoník práce, konkrétně jeho § 53.^{E1K původním dvěma důvodům pro propuštění ze zaměstnání
(„a/ byl-li pracovník pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nepodmíněně
k trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, b/ porušil-li pracovník
pracovní kázeň tak hrubým způsobem, že jeho ponechání v organizaci do uplynutí
výpovědní lhůty není možné z důvodu udržení pracovní kázně v organizaci“) bylo
v novelizovaném Zákoníku práce k § 53 připojeno písmeno c): „ohrozil-li
pracovník bezpečnost státu a jeho setrvání v organizaci do uplynutí výpovědní
doby není možné bez ohrožení řádného plnění úkolů organizace.“ Srv. Jičínský,
Z.: Právní myšlení v 60. letech a za normalizace. Praha 1992,
s. 42–48.} Nová úprava byla však v rozporu s platnou Ústavou ČSSR i se závazky, které na sebe vzala vláda ČSSR ratifikací úmluvy č. 111.

Mezinárodní organizace práce následovně několikrát upozornila československou vládu na tyto skutečnosti a dokonce ji v oněch letech až do doby, než byl kritizovaný stav napraven, zařadila na svoji tzv. „černou listinu“, v níž jsou zapsány státy nedodržující své závazky vyplývající z úmluvy č. 111. Československá vláda na kritiku MOP reagovala novelizací Zákoníku práce, při níž se jeho znění dostalo do souladu s požadavky citované úmluvy. Zároveň podala MOP informaci, jak bude novelizovaný text Zákoníku práce vykládán. Podle tohoto výkladu vztahujícího se k případům výpovědí zdůvodněných tím, že pracovník svojí činností porušil bezpečnost státu, československý zástupce v MOP uvedl, že v takových případech „…je nutné podat důkazy, že pracovník se dopustil takového činu, který uvádí v nebezpečí bezpečnost státu. Bezpečností státu se rozumí neporušitelnost státního území, neporušitelnost způsobilosti státu organizovat svoji obranu, neporušenost státních institucí a státního tajemství.“ (Citováno dle zápisu č. 36 ze 60. zasedání Mezinárodní organizace práce v Ženevě.)

Nesprávná ustanovení Zákoníku práce byla tehdy novelizována. Avšak podstatné bylo, že nebyl revidován stav, který vznikl aplikací těchto nesprávných ustanovení. Občanům, kteří byli podle nesprávné úpravy Zákoníku práce z roku 1969 propuštěni ze svých míst, nebyl umožněn ani návrat do těchto míst, ani podstatné většině z nich nebylo umožněno v následujících letech zastávat místa obdobná. A co více. Ačkoli československá vláda podala MOP výklad, jak budou novelizovaná ustanovení Zákoníku práce vykládána, nepodala takový výklad československým občanům v žádném ze svých vládních prohlášení či sdělení publikovaných vládou kontrolovanými hromadnými sdělovacími prostředky. Čs. vláda se rovněž neomluvila postiženým občanům za příkoří na nich spáchaná a nezavázala se, že nebude nadále spojovat přístup ke statisícům míst ve státní, podnikové a družstevní sféře s jejich osobními občanskými, politickými, náboženskými a jinými postoji.

Následky takovéto nedůslednosti vlády ČSSR se projevily zvláště výrazně v roce 1977 a v letech následujících, kdy mnoho set československých občanů podepsalo prohlášení československé občanské iniciativy Charta 77, dovolávající se dodržování závazků vyplývajících pro československou vládu a československé občany z paktů o lidských právech, ratifikovaných prezidentem ČSSR a publikovaných ve Sbírce zákonů ČSSR. Pro podpis tohoto prohlášení i pro jiné občanské a politické postoje bylo tehdy a v následujících letech mnoho desítek československých občanů propuštěno ze zaměstnání.

Po právní stránce bylo toto propouštění podloženo stanoviskem Generální prokuratury ČSSR, v němž se pravilo, že českoslovenští občané, kteří podepsali Prohlášení Charty 77, ohrozili bezpečnost československého státu, aniž ovšem toto tvrzení bylo jakkoli věcně a právně doloženo.^{E2Srv.
D40 (19. 1. 1978).}

Občanská iniciativa Charta 77 upozornila československou vládu, Generální prokuraturu i Ministerstvo práce a sociálních věcí na to, že takovéto propouštění ze zaměstnání narušuje čs. platný právní řád i závazky vyplývající z úmluvy MOP č. 111.^{E3Srv. též
D16 (30. 5. 1977),
D49 (6. 4. 1978),
D92 (7. 2. 1979),
D121 (říjen 1979),
D144 (15. 5. 1980),
D170 (26. 3. 1981),
D243 (24. 5. 1983).
V červnu 1982 se v Ženevě konalo zasedání Mezinárodní organizace práce, jejíž
výbor
posuzoval propouštění signatářů Charty 77 ze zaměstnání jako porušování té části
konvence (úmluva č. 111 MOP), která zakazuje diskriminaci z politických důvodů.
V diskusi na ženevské konferenci pracovník Úřadu předsednictva vlády Miloš Mařík
k úžasu všech přítomných připustil,
že ve výpovědích ze zaměstnání jsou body, které nejsou v souladu
s úmluvou.}

K nápravě však začalo postupně a více než neúplně docházet až poté, co Mezinárodní organizace práce na základě podání Konfederace svobodných odborů požádala vládu ČSSR o vysvětlení, jak v této souvislosti aplikuje ustanovení úmluvy č. 111. Od té doby čs. vláda podala MOP již řadu vysvětlení, avšak žádné z nich doposud nebylo uznáno za dostačující.

Jak vyplývá ze zápisu 67. zasedání Mezinárodní organizace práce v Ženevě, jež se konalo v roce 1981, prohlásil československý zástupce v této organizaci, že „… z 42 pracovníků, jichž se to týká (tj. pracovníků uvedených ve stížnosti projednávané v MOP), pouze 24 podalo odvolání k soudu a z nich 8 dosáhlo pozitivního výsledku. Ve dvou případech došlo ke smíru a v pěti případech zaměstnavatel odvolal své propuštění. V jednom případě bylo propuštění zrušeno (anulováno) a soud pracovníkovi přiznal 17 000,– Kčs odškodného. Ve všech těchto případech jakož i v šestnácti dalších, kde odvolání nebylo uznáno, si pracovníci zachovali svoji práci.“

Bohužel se vysvětlení podané čs. vládou neshoduje zcela se skutečností. Ano, odvolání několika osob k soudu proti propuštění ze zaměstnání bylo soudy vyhověno. Avšak počet takových případů je malý. Navíc došlo k právní revizi po poměrně dlouhé době. Na základě existujících a zdokumentovaných precedentů, kdy soudy odvolání proti propuštění zamítly, došlo k tomu, že mnozí z propuštěných pokládali podání žaloby k soudu proti propuštění ze zaměstnání za zbytečné a neúčelné, neboť dle existujících precedentů předpokládali nepříznivý výsledek. Navíc pro řadu z nich nebyla zanedbatelná otázka finančních výdajů za právní zastoupení u soudů, a to za situace, kdy jim ROH odmítalo právní pomoc.

Vlastní soudní řízení pak probíhala ve všech případech v příkrém rozporu s platným právním řádem – z účasti na jednání před soudem byla zcela vyloučena veřejnost, soudy nepřipustily žádné dokazování a zejména se odmítly zabývat anebo aspoň do spisu založit text vlastního Prohlášení Charty 77, ačkoliv v řadě případů byl důvodem výpovědi výlučně podpis pracovníka pod tímto prohlášením. Jako jediný „důkaz“ sloužilo tzv. stanovisko Generální prokuratury ČSSR, které bylo rozmnoženo a automaticky zakládáno do všech pracovněprávních spisů v probíhajících sporech.

Propouštění se rovněž netýkalo pouze osob uvedených ve stížnosti projednávané MOP. Týkalo se i celé řady osob dalších. K posledním známým případům propouštění ze zaměstnání došlo dokonce poté, co vláda podávala své vysvětlení MOP. U žádného z občanů, kteří byli takto protiprávně propuštěni ze zaměstnání a jejichž případy jsme zveřejnili a zdokumentovali ve svém posledním stanovisku z počátku roku 1981, pak nebyla zjednána náprava dodnes.

Se skutečností se rozchází i tvrzení zástupce čs. vlády v MOP, že „pracovníci si zachovali svoji práci“. Pokud prací nerozumíme jakoukoli práci – a tedy i práci, pro jejíž výkon není využívána kvalifikace pracovníka a jeho profesionální a osobní schopnosti, a to za stavu, kdy prokazatelně byla volná místa v odpovídajících profesích, pak citované tvrzení není pravdivé.

Ačkoli československá vláda sdělila MOP, jak napravila individuální případy osob propuštěných ze zaměstnání v souvislosti s podpisem Prohlášení Charty 77, nepovažovala za nutné o tomtéž informovat československou veřejnost. Je rovněž nutné považovat za politováníhodné, že veřejně, způsobem dostupným všem československým občanům, neprohlásila a) že postup zaměstnavatelů při propouštění uvedených osob ze zaměstnání nebyl správný; b) že napříště nebude v pracovní sféře postižen žádný československý občan, který projeví své občanské, politické či náboženské názory, byť i odlišné od oficiálních, způsobem slučitelným s čs. právním řádem (např. způsobem, který bude v souladu se závazky vyplývajícími pro vládu ČSSR a pro čs. občany z ratifikace Paktu o občanských, politických, kulturních a hospodářských právech),^{E4Správně:
Mezinárodní pakt o občanských právech a Mezinárodní pakt
o hospodářských, sociálních a kulturních právech.} za c) že v rámci své kompetence zajistí potrestání těch vedoucích pracovníků ve státní správě či ve státní podnikové sféře, kteří budou z výše uvedených důvodů propouštět pracovníky. Bez takovéhoto prohlášení čs. oficiálních míst adresovaného čs. veřejnosti nelze mít za to, že došlo ke skutečnému, trvalému obratu v oblasti pracovněprávních vztahů, že nedojde k opakování propouštění z minulých let i ze současnosti, že úmluva č. 111 je v pracovněprávních vztazích v ČSSR plně respektována a uplatňována.

To vše spolu se skutečnostmi dokumentujícími, že v řadě bodů se prohlášení čs. zástupce v MOP rozchází se skutečností, umožňuje domněnku, že postup čs. delegace v MOP je účelový, že hlavním cílem není náprava stavu v pracovněprávní oblasti v ČSSR, ale snaha o to, aby projednávání stížnosti proti postupu vlády ČSSR při aplikaci úmluvy č. 111 v Československu bylo co nejrychleji ukončeno.

Propouštění ze zaměstnání pro vyjádřené občanské, politické a náboženské postoje občanů odlišné od postojů oficiálních je pouze jednou stránkou porušování práv občanů v pracovněprávní sféře, jejich diskriminace, která je v rozporu se závazky vyplývajícími pro československou vládu a pro oficiální výklad pracovního zákonodárství z podpisu úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce. Druhou neméně závažnou stránkou téhož je omezování rovných možností všech československých občanů v přístupu k výkonu celé řady povolání, k celé řadě míst ve státní správě a v podnikové sféře. Tato omezení se týkají statisíců, možná že i milionů československých občanů. Na rozdíl od propouštění ze zaměstnání, které lze doložit konkrétními doklady – např. výpovědí, danou pracovníkovi zaměstnavatelem či výrokem soudu při pracovněprávním sporu, tato praxe diskriminace nemá oporu v žádném ustanovení československého pracovního zákonodárství a její uplatňování nelze obdobnými doklady doložit. Je to praxe mimozákonná a proto ve své podstatě i důsledcích i nezákonná. Je založena na usneseních a instrukcích veřejně zpravidla nepublikovaných, které však jsou přesto obecně závazné, neboť byly ve Sbírce zákonů registrovány.

Například federální ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo dne 27. 1. 1977 pod čj. 11/5-34/77--73/3 výnos, kterým se vydává nomenklatura funkcí a základních platů pro pracovníky ministerstev a ústředních orgánů. Tento výnos platí podnes, pouze byla provedena novelizace zvyšující platové třídy a rozpětí. Z výnosu, který by měl upravovat kvalifikační předpoklady a mzdové otázky citujeme doslova:

„Kvalifikaci pracovníka orgánu státní správy představují politická vyspělost, odborná způsobilost, osobní schopnosti, charakterové vlastnosti a zdravotní způsobilost.

Článek 1

a) Politická vyspělost pracovníka státní správy je charakterizována uznáváním vedoucí úlohy Komunistické strany Československa a dělnické třídy v socialistické společnosti, aktivním postojem k budování socialismu na zásadách marxismu-leninismu a angažovaným přístupem k plnění politické linie Komunistické strany Československa. Nezbytným předpokladem politické vyspělosti je prosazování principů proletářského internacionalismu, upevňování přátelství se Svazem sovětských socialistických republik a ostatními socialistickými státy a aktivní vystupování proti buržoazním ideologiím.“

Potud platný výnos ohledně „kvalifikačních předpokladů“ pro pracovníky státní správy. Přitom jeho shora uvedené zásady posléze přijala všechna ostatní ministerstva, která je zakotvila i do svých resortních mzdových předpisů – např. federální ministerstvo dopravy má svůj obdobný výnos registrovaný ve Sbírce zákonů ročník 1982, částka 5, a federální ministerstvo paliv a energetiky ve Sbírce zákonů roku 1982, částka 6.

Kromě toho existuje obecně platný systém tzv. stranické nomenklatury. Je známo, že velká většina řídících míst (tzv. nomenklaturních míst) může být obsazena teprve tehdy, dá-li k tomu souhlas některý z orgánů Komunistické strany Československa. Tato rozhodnutí jsou přijímána mimo normální pracovní proces, mimo postup, opírající se o platné pracovní zákonodárství. Pracovník, o jehož osudu je jednáno, není k jednání přizván, nemůže se vyslovit k soudům a hodnocením o něm vynášeným, nemůže se nijak odvolat proti konečnému rozhodnutí.

Možnost zastávat desetitisíce a snad statisíce míst je spojena se zvláštními požadavky na uchazeče. Denně se lze (zejména v tisku) setkávat s inzeráty podniků a institucí hledajících pracovníky, kteří kromě obvyklých požadavků na odbornou kvalifikaci, vzdělání, praxi, případně zvláštních kvalifikačních požadavků, např. jazykových, mají splňovat i další tzv. „kádrové předpoklady“. Každý čs. občan ví, co znamená tento termín neopírající se o žádné ustanovení platného pracovního zákonodárství.

Jeho obsah lze odvodit z dokumentů jiných. Ocitujeme část usnesení o kádrové a personální práci schválené předsednictvem ÚV KSČ dne 6. listopadu 1970,^{E5Srv. Hradecká, V. – Koudelka, F.: Kádrová
politika a nomenklatura KSČ 1969–1974. Praha, ÚSD 1998, Sešity
sv. 31.} kterou zveřejnilo Rudé právo 24. února 1971 a která platí podnes:

„Kvalifikaci tvoří politická vyspělost, třídní uvědomělost, požadovaný stupeň teoretických znalostí a vědomostí, životních a zejména pracovních zkušeností, dovedností a návyků, všeobecného rozhledu a intelektu, morálních vlastností a osobních schopností. Její významnou součástí jsou politické postoje, věrnost socialismu, marxisticko-leninské politice Komunistické strany Československa a socialistického státu, přátelství k Sovětskému svazu.“

Jestliže tuto definici oprostíme od běžných kvalifikačních požadavků a od osobních a morálních vlastností pracovníků, zjistíme skutečný obsah pojmu „kádrové předpoklady“. Je z ní zřejmé, že pro zastávání řady míst jsou nezbytné specifické osobní a politické postoje. Osoby, jejichž postoje nejsou v souladu s oficiálně deklarovanou politickou linií, pak nemají šanci nabízená místa získat. Při osobních jednáních uchazeči o místo často zjistí, že „kádrovými předpoklady“ se často míní přímé členství v KSČ. Nejde jen o to, že členové KSČ mají více příležitostí. Jde i o to, že dokonce občan, který by se chtěl stát členem KSČ, aby měl stejný přístup k pracovním místům jako její členové, tak učinit nemůže. Přijetí do KSČ totiž nezávisí jen na projevu vůle občana, ale zejména na tom, zda tato organizace jej za svého člena přijme. A opět, ačkoli se členstvím v KSČ je spojena výhradní možnost zastávat mnoho tisíc či desetitisíc míst ve státní správě, ve vládních službách, v armádě, Bezpečnosti a v řídící hospodářské sféře, jelikož občan nemá „právo“ na členství v této organizaci, nemůže se proti rozhodnutí orgánů této organizace, jediné, která rozhoduje o obsazování značného množství odpovědných míst, odvolat k žádnému nezávislému státnímu nebo soudnímu orgánu.

Praxe zajišťování „kádrových předpokladů“ je podložena obsahem standardizovaných osobních dotazníků, které platí ve většině institucí (pokud pro některá místa nejsou vyžadovány dotazníky podrobnější). Dotazníky obsahují kromě údajů osobních, kvalifikačních a personálních i údaje o politické příslušnosti členů jeho rodiny. Navíc se požaduje, aby uchazeč o místo rozvedl v životopise, který je povinnou přílohou dotazníku, své politické a osobní postoje. Jednou z nejfrekventovanějších rubrik je žádost, aby uchazeč uvedl všechny příbuzné zdržující se v zahraničí; netřeba přitom dodávat, že taková skutečnost jej předem diskvalifikuje v možnosti získat významnější uplatnění.

Tato ustanovení nelze obejít např. tím, že pracovník požadované údaje neuvedl nebo zatajil. Od skončení základní školy až do konce jeho profesionální kariéry – do odchodu do důchodu – putují od zaměstnavatele k zaměstnavateli jeho kádrové materiály, s jejichž obsahem (kromě pracovního hodnocení podle Zákoníku práce) se pracovník nemá možnost seznámit, a tak ani nemá možnost se odvolat proti nepravdivým a zaujatým stanoviskům – posudkům, hodnocením, sdělením, vypracovávaným občanskými výbory a politickými orgány různých stupňů. V řadě případů se v kádrových materiálech zakládají dokonce i anonymní udání. Tato praxe zcela diskriminuje celé velké skupiny občanů naší země, často po celý život.

Nastíněný pohled na problematiku pracovněprávního uplatnění v Československu nasvědčuje tomu, že úmluva č. 111 MOP o zákazu diskriminace při výkonu povolání a zaměstnání je porušována nejen v běžné praxi zaměstnavatelů a soudních orgánů, ale i v platné právní úpravě, zejména v oblasti kvalifikačních předpokladů, zakotvených v celé řadě sekundárních a terciálních mzdových a jiných norem. Domníváme se proto, že odpovědný přístup čs. vlády k respektování mezinárodních vztahů by se projevil přijetím těchto opatření:

ustavením odborné komise vlády ČSSR a ÚRO s cílem zjistit, proč byla porušena úmluva č. 111 Mezinárodní organizace práce, napravit důsledky masové diskriminace občanů a zajistit jejich návrat k výkonu občanského povolání podle jejich odborné kvalifikace;
umožněním vstupu nezávislé pracovní skupiny MOP do ČSSR, aby zde prostudovala podklady vládní a odborové komise ČSSR a na místě se přesvědčila o stavu dodržování úmluvy č. 111;
novelizací všech kvalifikačních předpisů tak, aby zaručovaly všem rovný přístup k výkonu povolání a zaměstnání bez ohledu na politické či náboženské názory uchazeče či zaměstnance;
zrušením stanoviska Nejvyššího soudu č. 20 z roku 1978;
upravením směrnic o nomenklatuře kádrů pro ústavní, vládní, hospodářské a veřejné organizace a instituce tak, aby byl především akcentován přirozený výběr kvalifikovaných pracovníků;
úpravou směrnic pro činnost kádrových a personálních útvarů v tom smyslu, aby zaměstnanec měl přístup k naprosto všem posudkům, které se týkají jeho osoby a práce, tedy aby bylo znemožněno jakékoli utajování při posuzování a hodnocení a byla umožněna skutečná kontrola jak dotyčným pracovníkem, tak eventuálně veřejností, např. spolupracovníky, odborovou organizací apod.;
zveřejněním obsahu úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce a závazků, které na sebe vzala vláda ČSSR, a realizací této úmluvy v celém systému československého veřejného – tj. politického, hospodářského, kulturního a náboženského – života.

Upozorňujeme, že navrhované úpravy a závazky v personálních zaměstnaneckých otázkách se netýkají jen zájmů jednotlivých pracovníků, nýbrž zájmů celé společnosti, totiž jak hospodářské prosperity, tak celkové atmosféry pracovněprávních jistot a spravedlivého jednání.

Znovu opakujeme, že jsme ochotni účastnit se při realizaci uvedených zásad a při plnění textu úmluvy MOP č. 111 jednak podklady pro konkrétní případy, kdy je citovaná úmluva porušována, jednak dalšími podněty.

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis
mluvčí Charty 77

Na vědomí: Světové odborové federaci, Praha, Konfederaci nezávislých odborů, Brusel, Belgie

Zdroj

ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.

Komentář

Národní politika, roč. 14, č. 7 (červenec 1982), s. 17
Chartisté obviňují vládu z diskriminace čs. disidentů. ČSDS, sb. Charta 77 (zvláštní zpravodajství ČTK, 25. 5. 1982).

Literatura

Jičínský, Z.: Charta 77 a právní stát. Brno, Doplněk, s. 191–199.

E1.	K původním dvěma důvodům pro propuštění ze zaměstnání („a/ byl-li pracovník pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nepodmíněně k trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, b/ porušil-li pracovník pracovní kázeň tak hrubým způsobem, že jeho ponechání v organizaci do uplynutí výpovědní lhůty není možné z důvodu udržení pracovní kázně v organizaci“) bylo v novelizovaném Zákoníku práce k § 53 připojeno písmeno c): „ohrozil-li pracovník bezpečnost státu a jeho setrvání v organizaci do uplynutí výpovědní doby není možné bez ohrožení řádného plnění úkolů organizace.“ Srv. Jičínský, Z.: Právní myšlení v 60. letech a za normalizace. Praha 1992, s. 42–48.
E2.	Srv. D40 (19. 1. 1978).
E3.	Srv. též D16 (30. 5. 1977), D49 (6. 4. 1978), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D144 (15. 5. 1980), D170 (26. 3. 1981), D243 (24. 5. 1983). V červnu 1982 se v Ženevě konalo zasedání Mezinárodní organizace práce, jejíž výbor posuzoval propouštění signatářů Charty 77 ze zaměstnání jako porušování té části konvence (úmluva č. 111 MOP), která zakazuje diskriminaci z politických důvodů. V diskusi na ženevské konferenci pracovník Úřadu předsednictva vlády Miloš Mařík k úžasu všech přítomných připustil, že ve výpovědích ze zaměstnání jsou body, které nejsou v souladu s úmluvou.
E4.	Správně: Mezinárodní pakt o občanských právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
E5.	Srv. Hradecká, V. – Koudelka, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974. Praha, ÚSD 1998, Sešity sv. 31.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	17
Měsíc	5
Rok	1982
Zpracovaný	true
OCR	false