D312

1985, 20. srpen, Praha. – Prohlášení k 17. výročí vojenské intervence v Československu. (Dokument č. 20/85)

Prohlášení k 17. výročí 21. srpna 1968^{E1Srpnové výročí okupace bylo každoročně pro mocenské a stranické orgány zdrojem obav z veřejných demonstrací. Již tři týdny před 21. srpnem sledovali příslušníci StB signatáře Charty 77. Václav Havel, Jiří Dienstbier a Ladislav Lis byli vzati do vazby a vyšetřováni ve věci Prohlášení Charty 77 k výročí 21. srpna. Všichni byli propuštěni s tím, že by mohli být dále stíháni, kdyby v tomto období pokračovali ve své činnosti. Na výzvu francouzské odborové centrály Force ouvrière a Mezinárodního výboru proti útlaku se konala u příležitosti 17. výročí 21. srpna 1968 před budovou československého velvyslanectví v Paříži demonstrace. Proti okupaci se konaly další demonstrace v Torontu, Kolíně nad Rýnem aj. Západní tisk, jako The Times, The Guardian, vídeňský Kurier, Die Presse a Arbeiterzeitung, pařížský Le Monde aj., zveřejnil text dokumentu nebo jej alespoň komentoval. Většinou jej hodnotil jako chytrý, jasný a politicky podnětný a pozitivní.}

Před sedmnácti lety, v noci z 20. na 21. srpna 1968, vstoupily na území Československa armády pěti zemí Varšavské smlouvy, aby zastavily rozvoj demokratického obrodného procesu v naší zemi. Stalo se to, i podle usnesení předsednictva ÚV KSČ z téže noci, proti vůli a bez vědomí tohoto orgánu, prezidenta republiky, vlády a Národního shromáždění a s porušením zásad mezinárodního práva včetně ustanovení Varšavské smlouvy.

Od té doby nepřestává být 21. srpen v Československu traumatizujícím faktorem. Ve dvou letech po něm byla zcela rozrušena struktura společnosti a zlikvidovány předpoklady jakéhokoli tvůrčího rozvoje. Statisíce jeho možných nositelů byly propuštěny ze všech vedoucích míst až po mistry v továrnách a kvalifikované dělníky. Většině umělců, spisovatelů a novinářů byla znemožněna činnost a z distribuce a knihoven vyloučeny stovky děl domácí i zahraniční literatury. Do trezorů zmizely četné filmy a ročníky novin. Nezbytné reformy hospodářství a politického systému byly zastaveny a společnost násilně vržena zpět, do klimatu první poloviny padesátých let, kdy jakákoli diskuse byla nemožná. Na rozhodující místa v mocenské infrastruktuře nastoupili lidé, jejichž hlavní a často jedinou kvalitou byla bezvýhradná přizpůsobivost a poslušnost moci a kteří mnohdy již předtím prokázali nedostatek schopností ve svých oborech. Doplnili je mnozí rezignovavší, kterým bylo povoleno zahrnout se mezi „pomýlené“ a kteří si tím uchovali místa a platy, i když bez možnosti jakkoli pozitivně ovlivnit poměry na vlastním pracovišti. Většině zbyla jen bezmocnost a trochu naděje v tom, že moc se neuchýlila k politickým justičním vraždám a koncentračním táborům pro desetitisíce jako na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Byly však nahrazeny soudními postihy jednotlivců, znemožněním výkonu povolání pro mnohé a všude viditelnou zastrašující přítomností policie.

Společnost, jejíž živé síly v šedesátých letech usilovaly o demokratickou podobu socialismu odpovídající potřebám moderního vývoje a historickým zkušenostem našich národů, dostala „normalizací“ některé až feudální rysy. Panuje zde znovu nedotknutelnost funkcionářů. Byrokratické výstřelky zacházejí až tak daleko, že například z některých ekologicky ohrožených území je obyvatelstvu bráněno volně odcházet, měnit zaměstnání a pobyt. Plně byla obnovena perzekuce dětí za minulé i současné postoje rodičů. Bez vnitřních kontrolních vazeb roste nová kasta panstva. Mnozí talentovaní lidé za těchto okolností raději opustili a opouštějí republiku.

Důsledkem je stagnace a rostoucí zaostávání nejen v technice a hospodářství, ale ve všech sférách společenského života, úpadek kultury a morálky včetně pracovní, rozmach korupce a prakticky otevřené rozkrádání společenského majetku na všech úrovních, při faktické nevšímavosti k životnímu prostředí. Jedinou sociální oporou moci je, že umožnila masový únik do konzumentského soukromí, v němž si občan vlastními silami a mnohdy nelegálně opatřuje materiální hodnoty, které nekompetentní řízení není schopno zajistit.

Část vládního aparátu se pod tlakem těžkostí v zásobování a zahraničním obchodě a vzrůstajícího technického zaostávání za světem sice snaží nejhorší nedostatky řešit, avšak tyto pokusy se jen těžko dostávají do praxe. Byrokraticko-mocenský systém nemá sílu prorazit bariéru společenské zaostalosti, kterou se sám – zejména proti vlastnímu lidu – obklopil. Všichni, kterým ještě o něco jde, i nově dorůstající ročníky se tak neustále znovu přesvědčují, že základním zákonem je nehybnost a předpokladem jakékoli účasti na veřejném životě, dovolené držiteli moci, je nevměšování do vnitřních věcí vlastní společnosti.

Ve sporu, zda 21. srpen byl internacionální pomocí proti antisocialistické kontrarevoluci, nebo potlačením demokratického vývoje socialismu konzervativními mocenskými silami, průkazně svědčí samy výsledky. Mocenské struktury se však v duchu Poučení z krizového vývoje,^{E2TODO chybí i v tištěné verzi.} od něhož odvozují svoji legitimitu, i nadále drží nejkonzervativnějších předsudků. Z obavy, že sebemenší pohyb by mohl znamenat i změny v osobách, je proto každé opravné hnutí blokováno, a to tím spíše, že jakýkoli vážný problém, se kterým se společnost potýká, se v řešení může odvolat i na jeho formulaci, vyslovenou před 21. srpnem. Samotný termín „reforma“ je na indexu, přestože politika a veřejná iniciativa šedesátých let začínala řešit – a mnohdy úspěšně – právě ty problémy, před nimiž stojíme znovu, v situaci složitější o dvacetileté zpoždění.

Připomínáme-li neblahé výročí a jeho důsledky, nečiníme tak proto, abychom dnes žádali přehodnocení minulých událostí. Co se stalo, nemůže se odestát a soud přenechme dějinám. Myslíme-li na přítomnost a budoucnost, zdá se nám však sedmnáct let trvající nehybnost v rychle se měnícím světě až příliš dlouhá, než abychom si mohli dovolit ji prodlužovat. Že je jiná politika možná, ukazují reformní snahy v sousedních zemích s podobným politickým zřízením. Některé z těchto kroků připomínají i československé zkušenosti z šedesátých let. I z nejvyšších míst v zemích, které potlačily obrodný proces roku 1968, se otevřeně vyhlašují opatření, která mají zpružnit hospodářské a politické řízení a umožnit tvůrčí a aktivní účast občanů na rozvoji společnosti. Nemůžeme například pominout, s jakým oživením sledují lidé nový vývoj v Sovětském svazu, jak poslouchají a čtou projevy Michaila Gorbačova a porovnávají jeho formulace s mrtvolnou nehnutostí v Československu. Nejzasvěcenější postihují, že se sovětské projevy v našem tisku cenzurují. Nelze zatím posoudit, jakým směrem se nová politika vyvine. Lze však říci, že lidé v Československu nejsou zdaleka tak neteční a bez zájmu o veřejné věci, jak se na první pohled zdá. Citlivě rozpoznávají, kdy v politických heslech vládnoucích garnitur převládá ideologická kamufláž a kdy se věci pojmenovávají pravými jmény.

21. srpen zůstává ovšem neuralgickým bodem československo-sovětských vztahů. Aniž bychom podléhali překotným iluzím, chceme vyjádřit i určitou naději, že by se současný společenský pohyb v Sovětském svazu mohl stát i širším a demokratickou veřejností sdíleným podnětem. Soudíme, že bolestné evropské problémy, jak to bylo vyjádřeno v Pražské výzvě,^{E3TODO chybí i v tištěné verzi.} lze řešit jen postupným, dlouhodobým a trpělivým překonáváním blokových bariér. Sám 21. srpen byl výrazem blokového myšlení, jež převážilo nad zásadami demokratického uvolňování napětí, ztížilo cestu k dohodě v Helsinkách tyto zásady potvrzující, aby vzápětí znovu vyvstalo jako překážka jejich uskutečňování. I když argument o západoněmecké hrozbě, jímž i smlouva z října 1968^{E4TODO chybí i v tištěné verzi.} zdůvodnila dočasný pobyt sovětských vojsk, pozbyl smlouvami Spolkové republiky s jejími východními sousedy věcně i právně svou platnost, je dnes přítomnost sovětských vojsk v Československu faktickou součástí rozložení vojensko-mocenských sil, s nímž počítají oba bloky. Stažení těchto vojsk je řešitelné pouze v rámci překonávání blokového rozdělení Evropy. Dáváme proto v úvahu, zda by omezování jejich počtu či jejich stažení nebylo příkladným jednostranným krokem k vojenskému odpoutání. Jeho původcům by získal sympatie nejen v Československu, protože by vedl k nahrazování strnulých blokových postojů konkrétními kroky k dynamickému pojetí mírového soužití jako předpokladu míru a spolupráce.

Naši vnitřní krizi lze ovšem řešit jen nově vytvářeným a ustavičně posilovaným demokratismem, hluboko zakořeněným v politické kultuře našich národů jako organická část jejich identity. Nejde tedy o odvetu za bezpráví a obrovské škody způsobené minulým násilím, nýbrž o pochopení dnešních a zítřejších potřeb čs. společnosti. V tom se nikdo nevyhne odpovědnosti a každý bude vážen nikoli podle svých minulých, ale podle současných postojů a činů.

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77.
Mluvčí Charty 77 Rudolf Battěk je stále vězněn.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 8, č. 9 (4. 7.–10. 9. 1985), s. 4–5
• Listy, roč. 15, č. 5 (říjen 1985), s. 4–5
• České slovo, č. 9 (září 1985), s. 2
• Nový domov, roč. 36, č. 17 (22. srpna 1985)
• Hlas Ameriky v ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 58/85, kart. 8.

Komentáře

• RIAS: Informace o politické situaci v ČSSR k 17. výročí intervence. AMV, RO 52/85
• B. Coudenhove-Kalergová o Chartě 77. Tamtéž, RO 54/85
• J. Naegele o zadržení V. Havla, L. Lise a J. Dienstbiera. Tamtéž, RO 55/85
• RFE: zprávy západních agentur o dokumentu Charty 77, telefonáty Svobodné Evropě. Tamtéž, RO 56/85, kart. 8.

E1.	Srpnové výročí okupace bylo každoročně pro mocenské a stranické orgány zdrojem obav z veřejných demonstrací. Již tři týdny před 21. srpnem sledovali příslušníci StB signatáře Charty 77. Václav Havel, Jiří Dienstbier a Ladislav Lis byli vzati do vazby a vyšetřováni ve věci Prohlášení Charty 77 k výročí 21. srpna. Všichni byli propuštěni s tím, že by mohli být dále stíháni, kdyby v tomto období pokračovali ve své činnosti. Na výzvu francouzské odborové centrály Force ouvrière a Mezinárodního výboru proti útlaku se konala u příležitosti 17. výročí 21. srpna 1968 před budovou československého velvyslanectví v Paříži demonstrace. Proti okupaci se konaly další demonstrace v Torontu, Kolíně nad Rýnem aj. Západní tisk, jako The Times, The Guardian, vídeňský Kurier, Die Presse a Arbeiterzeitung, pařížský Le Monde aj., zveřejnil text dokumentu nebo jej alespoň komentoval. Většinou jej hodnotil jako chytrý, jasný a politicky podnětný a pozitivní.
E2.	TODO chybí i v tištěné verzi.
E3.	TODO chybí i v tištěné verzi.
E4.	TODO chybí i v tištěné verzi.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	20
Měsíc	8
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false