D338

1986, 16. červen, Praha. – Odpověď exilové Radě svobodného Československa v New Yorku o práci a konsenzu v Chartě 77 v souvislosti s prohlášením Nicaragua má právo na mír.^{E1Odpověď navazovala na předcházející korespondenci. Viz D320 (15. 11. 1985).} (Dokument č. 19/86)

Vážení pánové,

seznámili jsme se s Vaším dopisem z 2. 12. 1985,^{E2Výňatky z dopisu výkonného výboru RSČ, podepsaného M. Povolným a M. Kvetkem, uveřejnily Informace o Chartě 77, 1986, č. 9, s. 4. Zde Charta 77 reagovala zejména na následující výtku v závěru dopisu: „Znova opakujeme, co jsme Vám už napsali: signatáři Charty 77 a jejich přátelé doma i za hranicemi vzali na sebe velkou povinnost: udržovat ve světě dobré jméno demokratických sil v Československu. Ať vždy pečlivě zváží, zda svým podpisem nepodporují sovětskou politiku. Jako posledně Vás prosíme, abyste naše řádky přijali přátelsky v duchu pluralitní demokracie.“} ale pro nával práce jsme se k odpovědi stále nemohli dostat. Upřímně řečeno, na téma Nikaraguy se nám už nechce korespondovat, neboť to hlavní řekli i za nás naši předchůdci v dopise z 8. 11. 1985: prohlášení k Nikaragui, kvůli kterým nám píšete, nejsou stanoviskem Charty, nýbrž pouze těch našich přátel, kteří je podepsali. Právoplatným stanoviskem Charty jsou jen její dokumenty podepsané mluvčími jmenovanými pro daný rok. Charta přitom nemůže a nechce nikomu ze signatářů bránit, aby vyjádřil své osobité stanovisko. Uvedený případ ovšem ukazuje, že se tento rozdíl venku nechápe. Jakmile se pod něco podepíší známí chartisté, považuje se to automaticky za názor celého společenství. A nám nezbývá než znovu a znovu vysvětlovat.

Jen ještě kvůli přesnosti: tam, kde mluvíte o dvou verzích jednoho prohlášení, jde ve skutečnosti o prohlášení dvě. První bylo uveřejněno v Le Mondu začátkem května 1985, druhé v New York Times 1. 12. 1985. Proto se liší i některé podpisy čs. signatářů. Za zmínku však stojí, že většina čs. signatářů, kteří podepsali prohlášení v New York Times, poslala rovněž dopis prezidentu Ortegovi, v němž protestuje proti umlčování stanice Radio Cathólica a vyjadřuje „své vážné znepokojení nad vývojem v Nikaragui, pokud jde o lidská práva a tím i demokratické uspořádání“. Vyslovuje obavu, aby tento vývoj nevyústil v „nový systém útlaku a manipulace s prázdnými hesly a plnými kriminály“. (Viz Infoch č. 12/85.)^{E3Srv. Otevřený dopis prezidentu Nikaragujské republiky Danielu Ortegovi in: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 12, s. 30–31. Viz též poznámku 2 k D320 (15. 11. 1985).}

Dovolte, abychom našeho dopisu využili ještě k jedné poznámce: Charta – dle našeho názoru – není ani „levá“ ani „pravá“, jak se venku někdy spekuluje. A nemůže v ní vzniknout situace, kdy by jeden „názorový klan“ majorizoval ty ostatní. Když například schvalují mluvčí nějaký dokument, stačí, aby měl jen jeden z těch tří výhradu k jediné větě či výrazu – a je to jakési veto. Samozřejmě, nepoužíváme je jako polští šlechtici, to bychom nic neudělali, ale učíme se respektovat jeden druhého. Ostatně příprava dokumentů není zdaleka jen věcí mluvčích.

Ale to je spíše procedurální, formální stránka věci. Mluvčím totiž nejde o to, aby prosadili nějaké své klanové stanovisko. Mluvčí netvoří žádnou koaliční trojku. Než člověk takovou službu vezme, musí si řadu věcí promyslet, a to nejen za sebe, ale i za svou rodinu a svůj soukromý svět. A když posléze službu mluvčího přijme, tak se po takovém přemýšlení cítí být vázán trošku subtilnější autoritou, než je ten či onen „názorový klan“.

Tím nechceme říci, že mluvčí jsou jacísi tři svatí, nad nimiž svítí lampička vyššího principu. Oni – právě tak jako celá Charta – jsou a musí být vystaveni diskusi a kritice. Vy sami jste však dobře vycítili, že je nebetyčný rozdíl mezi věcnou kritikou a ostouzením. Na věcnou kritiku má každý z naší rozlehlé československé obce doma i za mořem plné právo – a buďte ujištěni, že se o každé rozumné připomínce hodně uvažuje. V jednom ohledu by nás však měl exil přece jen lépe chápat: síla Charty nespočívá v silných slovech ani v zástupech aktivních stoupenců. Kdo takto zjednodušeně Chartu soudí, počíná si stejně pošetile jako onen diktátor, jenž se svého servilního okolí ironicky ptal: a kolik divizí má papež?

Síla Charty je v autoritě, kterou si postupně získává – doma i venku. Dalo by se z řady příznaků soudit, že její autorita skutečně roste, my si však dáváme pozor na ukvapená tvrzení. To však, že je tady tváří v tvář režimu již deset let a že je ji dobře slyšet, není zas tak malý výsledek.

Přátelsky Vás i všechny krajany zdraví

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 9, s. 5–6.

Pole