D356

1986, 28. listopad, Praha. – Dopis redakci Rudého práva k pomlouvačným článkům o Jazzové sekci a o udělení Erasmovy ceny V. Havlovi. (Dokument č. 35/86)

Před necelým měsícem uveřejnilo Rudé právo poznámku Václava Doležala nazvanou Pod pláštíkem milovníků jazzu.^{E1Rudé právo, č. 258 (1. 11. 1986), s. 2.} V této poznámce se pojednává o případu zatčených funkcionářů Jazzové sekce. Ale jak se o něm pojednává! Pan Václav Doležal píše:

„Organizace nazývající se Svaz hudebníků byla v roce 1984 v souladu s našimi zákony zrušena, a tím i její ‚sekce‘. Nicméně sedm zmíněných občanů využívalo poté krycí hlavičky ‚jazzové sekce‘ k dalšímu ‚podnikání‘. Za necelé dva roky prokazatelně získali více než půl milionu korun.“

Toto tvrzení, které předbíhá soudní při a které vůbec nebere v úvahu argumenty obhajoby, je právně a mravně nepřípustné. Pan Doležal nebo autor, který se za jeho jménem skrývá, patrně nikdy neslyšel o zásadě, jež praví: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.“

S touto zásadou, která se nazývá presumpcí neviny, stojí a padá civilizovaný právní řád. Proto je také zakotvena v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, a to v odstavci druhém článku 14, odkud ji citujeme. Obdobně je presumpce neviny definována v § 2, odst. 2 čs. trestního řádu. Nedbání této zásady vede k barbarské praxi „kdo je zatčen, je i vinen“, což pak otvírá dveře zvůli a – jak to ukázaly naše poválečné dějiny – i justičním vraždám.

Avšak nejen absence základní právní kultury charakterizuje poznámku pana Václava Doležala. Je pro ni příznačný i povýšenecký vztah k domácímu i mezinárodnímu veřejnému mínění. Ačkoli zatčení funkcionářů Jazzové sekce vyvolalo u nás i v zahraničí četné protesty, pocházející z různých kulturních a politických okruhů, bagatelizuje pan Doležal tuto výstražnou odezvu jako nepatřičnou starost některých buržoazních sdělovacích prostředků o „delikventy“.

22. listopadu vystupuje Václav Doležal na stránkách Rudého práva znovu. Tentokrát si bere na mušku udělení ceny Erasma Rotterdamského českému dramatikovi Václavu Havlovi.^{E2Doležal, Václav: Tučná výslužka z Holandska. Tamtéž, 22. listopadu 1986. Na článek reagovala E. Kantůrková dopisem V. Havlovi (in: Ze zásuvky i z bloku, listopad 1986), J. Šiklová dopisem šéfredaktorovi Rudého práva, G. Sekaninová-Čakrtová redakci Rudého práva.} Tuto cenu, která se nejen v Holandsku, ale v celé vzdělané Evropě těší úctě a vážnosti, nazývá pan Doležal „výslužkou“, slavnost předání ceny v rotterdamském kostele za přítomnosti královské rodiny a holandské politické a kulturní reprezentace „divadélkem“, jež má prý odvést Holanďany od jejich skutečných starostí. Ducha celého aktu a smysl děkovné řeči Václava Havla zkreslil pan Doležal k nepoznání. Prý se autor v děkovné řeči vydává za blázna. Václav Havel však říká:

„Náš osud je vskutku nedělitelný; čím modernějšími zbraněmi jsme obklíčeni, tím je jeho nedělitelnost zjevnější; naše jednotlivé svobody jsou stále zřetelněji svobodami nás všech; ohrožení jedněch znamená také ohrožení druhých; děsivý samopohyb moderní moci, trvale řečnící o míru a trvale se připravující na válku, nás strhává všechny společně a do téže propasti; útok na lidskou důstojnost a na lidská práva, jak je evropská tradice vytvořila a Amerika poprvé kodifikovala, je namířen – ať už je veden kýmkoliv a kdekoliv – proti všem.

Zastavme – my všichni a společně – zkázonosné bláznovství světa tím, že mu postavíme do cesty bláznovství jiné a lepší; totiž bláznovství své vize mírového celoevropského společenství, bláznovství svého evropského vědomí.“

Pan Doležal není s to napadnout smysl Havlovy řeči, která se už mezitím stala významným evropským dokumentem. Hází tedy alespoň blátem po autorovi i po těch, kdo mu aplaudovali.

Po dočtení článku Václava Doležala, tak urážlivého pro holandskou veřejnost, zvedne čtenář oči a spatří na téže stránce Rudého práva – jen o něco výše – zprávu o setkání M. Gorbačova s nizozemským premiérem. Praví se v ní, že „M. Gorbačov a R. Lubbers se shodli na tom, že nyní nastala příznivá chvíle, kdy lze dosáhnout dohod o reálném snížení výzbroje a o zastavení horečného zbrojení. Tato chvíle však může být promarněna.“

Ano, tato chvíle skutečně může být promarněna: pokud by nad poselstvím z Rotterdamu měl převážit styl seriálu pana Doležala, pak by žádná domluva v Evropě a ve světě nebyla možná.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 14, s. 7–8.

Komentář

• Jičínský, Z.: Nehoráznosti o Chartě 77. Samizdat, leden 1987
• knižně in: Charta 77 a právní stát. Brno, Doplněk, s. 64–73.

E1.	Rudé právo, č. 258 (1. 11. 1986), s. 2.
E2.	Doležal, Václav: Tučná výslužka z Holandska. Tamtéž, 22. listopadu 1986. Na článek reagovala E. Kantůrková dopisem V. Havlovi (in: Ze zásuvky i z bloku, listopad 1986), J. Šiklová dopisem šéfredaktorovi Rudého práva, G. Sekaninová-Čakrtová redakci Rudého práva.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	28
Měsíc	11
Rok	1986
Zpracovaný	true
OCR	false