P6/1
I.
Charta 77 znamená zlom v dosavadním vývoji opozičních proudů. Na první pohled patrná politická různorodost signatářů odkrývá jen část problematiky. Podstatnější je široký záběr do společnosti a zejména generační posun v aktivitě: aktivizují se mladí lidé. Došlo poprvé k výraznějšímu propojení opozice bývalých komunistů s novými a šíře působícími proudy. Opozice bývalých komunistů se na tom zřejmě vnitřně dále rozštěpí. Jen menší část (ale většina politicky opozičně aktivních) komunistů překročila meze orientace na tiše předpokládaný „rehabilitační model“ vývoje (tj. na vývoj, při kterém se očekává vlastně zpětná integrace do oficiálních politických struktur a tam pak možnost nového reformního působení). Tato perspektiva není uznávána za nadějnou zejména mladšími lidmi. Do popředí masového zájmu se pod příkrovem zdánlivé apatie stále více dostávají dvě prosté otázky: otázka národní a státní svrchovanosti a otázka politické pluralitní demokracie. Tyto požadavky mají fakticky masovou odezvu a podporu. Většina je už neočekává od reformních kroků oficiální moci, neví vlastně, jak by se mohly stát realitou – ale určitě je podporuje, a kroky, které nejdou tak daleko, aby za nimi bylo vidět právě tyto požadavky, nenacházejí u většiny společnosti odezvu.
Za Chartou právě tyto požadavky většina vyciťuje. Abstraktní ráz právních norem, jichž se Charta dovolává, to umožňuje. Represe, které proti Chartě vypukly a trvají, to lidem potvrzují (ba zveličují politický význam Ch.). Mezníkem je Charta i v tom, že poprvé došlo k praktickému společnému postupu různorodých opozičních proudů. Nejde jen o ideovou stránku, ale o prakticko-organizační. Všechny existující struktury – většina komunistické aktivní struktury, struktura odpovídající „Infomatu“,E2Infomatem se rozuměl radikálně levicový berlínský exilový časopis Informační materiály, v jehož počátcích převažovala trockistická orientace. Domácí „strukturou odpovídající Infomatu“ myslel pisatel bezpochyby signatáře Charty 77, kteří pocházeli z někdejšího Hnutí revoluční mládeže, jehož příslušníci, na prvním místě Petr Uhl, byli souzeni v roce 1971. Viz Jaroslav Pažout: Hnutí revoluční mládeže 1968–1970. Edice dokumentů. Praha, Ústav pro soudobé dějiny 2004 (Sešity ÚSD 29). struktura křesťanská (různých směrů) – prakticky spolupracují. Poznali se a konkrétně, organizačně a prakticky spolupracují lidé z těchto struktur. Jsou tu sice prvky určité nedůvěry atd. – ale celkem se postupem doby spíše stírají a nehrají významnější negativní roli. Kromě velikého prakticko-organizačního významu pro celou opozici to má obrovský význam v růstu faktické a reálně osvědčované vzájemné tolerance, faktického demokratismu v řadách všech opozičních proudů. Uchová-li se tento rys a poroste, může časem nabýt přímo rozhodujícího významu pro akceschopnost a účinnost opozičních akcí. Tato situace vyrostla z praxe, ne ze vzájemných diskusí, porad či programů. Reálně to vzniklo v akcích kolem procesu s Plastic People – a odtud byl velmi rychlý (až nepřipravený, což je znát) přechod k jednotné politicky mimořádně významné akci, k Chartě 77.
II.
Skutečná situace vzniklá po Chartě byla v mnoha směrech překvapením, jaksi „zaskočila“ samu Chartu. Nebyl původně předpokládán jednak přímo zběsilý vnitropolitický útok, jednak ani mezinárodní kontext, do něhož se věc dostala. Nebylo iluzí o možnosti „vést dialog“ příliš věcně a volně, ale přece jen se předpokládalo, že atmosféra se nezmění natolik, aby se nedalo vůbec organizovaně a systematicky dělat to, co Charta dělat chtěla. Nelze čekat, že se Charta může dlouho udržet jako více méně organizovaná činnost těch, kdo jsou veřejně podepsáni a drží aktivitu od ledna. Situace mluvčích je už dnes povážlivá (Havel zavřen; Patočka po mrtvici, v nebezpečí života; Hájek zcela veřejně hlídán policií) a obdobně několika dalších (Mlynář, Kriegel – drženi na stejném režimu jako Hájek; celý aktiv sledován, hlídán, a bude rozbíjen policejně). Rovněž nelze dále po stovkách získávat k uveřejnění další podpisy (celkem je asi 620), protože to má okamžitě za následek již známou sérii represálií proti signatářům i jejich rodinám. Zřejmě Charta vydá ještě několik dokumentů (snad už s náhradními mluvčími) – ale jako systematická činnost to může být a asi bude prakticky znemožněno.
Charta však začala žít jiným způsobem. Text je dnes opisován, čten a šířen zcela bez kontroly veřejně známých signatářů (často zase především mezi mládeží). Vznikají zcela neorganizované skupiny, které na bázi Charty rozvíjejí jakousi činnost (píší dokumentaci o bezpráví, stížnosti atd. atd.). Charta spíše než hnutím se tedy stane událostí, která zvedla vlnu neorganizované, velice rozsáhlé aktivity, zájmu, prolomila apatii (aspoň v myšlení, v činech ovšem minimálně). To zůstane, a je to nová báze pro jakékoli další aktivity zhruba v témže směru.E3Tento postřeh koresponduje s pocity, které vyjádřil Václav Havel o několik měsíců později, po propuštění z více než čtyřměsíční vazby.Srv. jeho text Praská ledový krunýř lhostejnosti v sborníku O lidskou identitu (s. 250–256, zde zejména s. 254).
Základní formou života opozičních proudů se nutně zase stane jejich život v neformálních okruzích vzájemného styku. Okruhy budou i nadále samostatné (komunistický, křesťanský atd.), ale zůstane tu jak ideové, tak organizační propojení. Jejich samostatná existence a aktivita po Chartě už tedy zůstane jiná než před ní. Kdy a za jakých okolností může pak dojít k nové, přímo společné akci většího a jednotícího významu – to těžko prorokovat.
Je ovšem také možné, že právě díky této situaci se Charta jako jednotící pojem udrží mnohem déle, než se dnes zdá, a že bude i mnohem déle fungovat jednotně pod tímto názvem. To těžko s jistotou říci.
Bohužel současná situace (policejní dozor) asi znemožní, aby Charta vypracovala větší, konkrétními fakty (jmény lidí atd.) doložené dokumenty o porušování práv. Dokumenty spíše zůstanou poněkud deklarativní. S tímto nedostatkem však s nimi lze počítat do léta jako se systematickou formou činnosti Charty.
III.
Základní, původně nekalkulovanou skutečností je to, jaký význam nabyla problematika lidských práv v politice velmocí (bloků). Carterův nástup náhodně časově splynul s iniciativou Charty. Sovětská reakce na tuto okolnost vede k tomu, že v podstatě extrémistický (biľakovský) kurz ve věci dostává (přes nějakou tu kritiku) sovětskou podporu. To velmi výrazně ovlivňuje situaci stoupenců Charty: za těch forem represe, které proti nim byly uvedeny do chodu, nelze žádat, aby se výrazněji ohrazovali proti jinak nežádoucím zahraničním spojencům (až na výjimky, kde to jde, jako je Meany, Becher apod.). Pokud věc půjde i dále tím směrem jako dosud a z problematiky lidských práv se stane hlavní pole ideových konfliktů mezi SSSR a USA, povede to u nás k tomu, že celonárodní sympatie se přikloní zcela nedvojsmyslně ke Carterovi. Ani komunistický proud v Chartě nemůže pak (a nepovažoval by za správné) ohrazovat se proti Carterovi – aniž při tom trpíme iluzemi, jak to je s vládní politikou USA a lidskými právy. Tím ovšem budeme dále vystavováni štvaní jako „agenti imperialismu“ atd. Udělají se nějaké pokusy tento problém zmírnit, ale celkově je [to problém] za daných okolností pro Chartu neřešitelný (pokud by sovětské stanovisko se nestalo inteligentnější a pružnější).
Některé zcela praktické věci vedou rovněž ke komplikacím v tomto směru. V Praze prakticky není možnost dát interview vyhraněně levicovému (tím méně komunistickému) západnímu tisku. Takže se dostávají lidé do Weltu, Frankfurter Allgemeine atd. – nechtějí-li si vůbec zavřít možnost promluvit. V tomto smyslu i mezi vyloučenými komunisty je populárnější Kreiského (jistě politicky tendenční) výzva, aby tedy Berlinguer nebo Marchais jeli do Prahy, než obecné výzvy levice, abychom neposkytovali materiál třeba Springerovým časopisům, když levicové nejsou s to si zajistit možnost kontaktu.
Vůbec postavení eurokomunistů, jež prudce a výrazně získalo v lednu a únoru, po Madridu ztrácí u nás doma na váze.E4Madrid: Porada představitelů komunistických stran Španělska, Francie a Itálie v Madridu ve dnech 2. a 3.března 1977; přijatou deklaraci podepsali předsedové stran Santiago Carrillo, Enrico Berlinguer a Georges Marchais. Chápeme, proč a jak došlo jen ke všeobecným deklaracím v Madridu. Roztržku bychom považovali za minus i pro zájmy naše. Ale přece jen – od té doby se v čs. tisku (nemluvě o tiskem nezachycené skutečnosti) dále útočí právě na komunistickou složku Charty, na rok 1968 tak, že zůstane-li to bez odezvy v hlavních stranách eurokomunismu, citelně je to u nás oslabí. Obvinění lidí jako Hájek, Kriegel, Mlynář aj. z fašismu, publikované výroky, popírající vlastně rehabilitaci procesu z roku 1952 (Šling) aj. by neměly zůstat bez jasné odpovědi eurokomunistů. Rovněž tak ovšem sama problematika lidských práv v Československu. Kdyby další faktický postup eurokomunistů (ať už jakkoli jinak odůvodnitelný) vedl k tomu, že v čs. veřejnosti vznikne dojem, že „prodali“ věc čs. komunistů za cokoli, bude to tak vážná rána pro jakoukoli kontinuitu dalšího vývoje s komunistickými koncepcemi jako nic jiného. To nutno řádně vysvětlovat – je to velmi politicky vážná věc tady.
IV.
Zdejší nevelké spolehlivé informace o skutečném sovětském stanovisku k současné situaci u nás ukazují (jako obvykle v posledních létech) jednak na rozpornost náhledů v Moskvě, jednak na některé velmi málo povzbudivé perspektivy. Zdá se, že i pokud byly učiněny nějaké výtky za to, že reakce v Praze byla v lednu nepřiměřená, je jejich motivem spíše nevole nad tím, že je rušen kýžený „klid“ v normalizované zemi, než zásadní výhrady k politice našich extrémistů. Není nejmenší naděje na to, že by za současné konstelace byla nějak kriticky hodnocena sama dlouhodobě prováděná tendence úplného přivázání, podřízení země, její postupné sovětizace či rusifikace. Naopak. Zřejmě i pokud budou časem nějaké kádrové změny apod., bude to ve směru dosazování jen novějších garnitur lidí jednoznačně Moskvě zavázaných a na ní docela závislých. Pro dosavadní linii je snad dokonce ještě ochota přikrýt ekonomické potíže přes Moskvu tak, aby se čs. vedení nedostalo do dluhů na Západě podobně jako Poláci atd. V Moskvě se vcelku správně vidí, že u nás nejde o problém „disidentů“ jako u nich, ale že to je stále dozvuk srpna 1968. Odtud sice ochota přihlédnout ke zvláštnosti situace, ale jen ve směru, který by potvrdil srpen 1968. Zdá se, že to snad vede k jisté opatrnosti, pokud jde o zatýkání a politické procesy, ale tím větší je a bude důraz na všechny ostatní formy represí proti opozici. Nejen celková linie na úplné potlačení vybraných stovek lidí, ale i jmenovitý výběr hlavních z těchto lidí se zřejmě konzultuje po politické i policejní linii. V systému „opatření“ proti lidem Charty je až nápadná rusifikace použitých prostředků: věci dosud u nás jakoby nemožné se prostě dějí. Lze se důvodně obávat, že se přijmou i potřebné normy čs. práva, zejména pokud jde o možnosti administrativně vysídlit osoby z města, o zbavení občanství a pak vysídlení za hranice apod. (není to zcela ověřeno, ale jsou náznaky takových tendencí).
V Moskvě není zřejmě ještě ustálený názor na to, zda Carter se svou zahájenou politickou orientací „vydrží“, nebo zda bude nucen ke změnám, přibližujícím jeho politiku navyklým schématům jeho předchůdců. Doufá se stále v takovou změnu (vlivem souběhu různých tlaků na politiku USA). Definitivní vyřešení i této otázky však sotva podstatněji ovlivní stanoviska právě k čs. problematice.
Ve vztahu k eurokomunistům panuje (dle výroků zdejších exponentů Moskvy) rovněž postoj podceňující jejich možnosti v komunistickém hnutí. Vážněji se bere vlastně jen IKS; o Francouzích panuje názor, že si nedovolí vážnější roztržku, Španělé jsou podceňováni jak co do velikosti, tak do vnitřní jednoty různých skupin ve straně. O IKS se vyslovují domněnky v tom směru, že teprve po příchodu k vládě je logika věcí dovede na „správnou cestu“. Rozhodně a zásadně se vůbec nepřipouští jakýkoli možný vliv vývoje hnutí v západní Evropě na vývoj v zemích, jako je ČSSR, NDR, Polsko, Maďarsko.
Toto vše se zdá být jakýsi průměr stanovisek, od něhož jsou odchylky zejména ve směru k tvrdšímu kurzu. Očekávat za těchto okolností jakékoli pozitivní vlivy na čs. realitu z Moskvy je nereálné.
V.
Za daných okolností lze spatřovat budoucí postup moci proti Chartě a jejím důsledkům zhruba v následujících snahách:
- Vybrat několik desítek (možná stovek) lidí, vůči nimž bude bez milosti spuštěna v chod celá promyšlená mašinérie represí, diskriminací a šikan (a to vždy vůči celým rodinám). Na osudu těchto lidí demonstrovat, že je možné, aby si každý ještě pohoršil oproti situaci, která se mu zdála už tak dokonale zlá. V úvahu přichází: soustavné – někdy zcela otevřené – policejní sledování až dozor na každém kroku; pracovní diskriminace (např. „strop“ u prací s platem ca 1500,– Kčs hrubého příjmu), neustále nové a nové propouštění z práce pod různými záminkami; znemožnění pohybu (od odebrání řidičských průkazů až možná po zákaz či příkaz pobytu na určitém místě); zastrašování a šikanování lidí, kteří se s takovou osobou soukromě přátelsky stýkají, pokus o lidskou izolaci; uplatnění desítek administrativních šikanujících svévolných opatření, zdánlivě krytých zákony (jde se už nyní až na přešetřování výše daní ze psů!!); odnětí případných invalidních důchodů předvoláním před novou, podjatou komisi – to vše vůči celým rodinám, dlouhodobě a soustavně.
- Toho využít k „diferenciaci“ tak, aby ostatní – i vyloučení ze strany apod. – ve strachu před takovým osudem šli na cestu nějakého druhu prohlášení loajality atd. Z takových případů pak vytvářet linii zdánlivé liberalizace poměrů. V podstatě metoda uplatněná na tzv. kulturní frontě, hlavně mezi herci, by se tak rozšířila i dále, hlavně mezi inteligencí. Z této linie pak dělat oficiální politiku, zatímco linii první dělat potichu.
Tento postup může vykazovat určité úspěchy. Za situace již beztak dlouholeté diskriminace, značné apatie a nevíry v možnost „rehabilitace“ to může zejména v půlmilionové mase bývalých komunistů oddělit část (početně snad větší) na cestu takovýchto kompromisů. Nelze vyloučit, že by jakási obdoba takového postupu mohla být časem zvolena i mezi bývalými politickými představiteli roku 1968. Možná, že by k tomu bylo lze využít některých slovenských činitelů (Sádovský, Zrak, Pavlenda apod.) a také i českých (Černík? a podobní).
Pro komunistickou opozici to může vytvořit časem podstatně novou situaci oproti dosavadní (celkově situaci oslabující možnost kontinuitního politického navazování na rok 1968). I generačně to věci poněkud posune. Většina bývalých komunistů se dostává touto dobou před hranici penzijního věku. Perspektiva opozice je i generačně u mladších ročníků. Z tohoto hlediska zřejmě pak přenese komunistickou linii právě jen ta část bývalých komunistů, kteří se dostali až na politickou platformu Charty – ostatní budou mladšími ročníky odepsáni.
Sporná je role A. Dubčeka. Celková pasivita v situaci kolem Charty spíše ukazuje, že zůstává orientován na „rehabilitační model“ a nepřekročí nic, co považuje za meze přípustné pro budoucí vývoj inspirovaný z Moskvy. V prvních týdnech po Chartě se dost očekávalo, co udělá. Pak spíše zavládla lhostejnost; mezi mladšími lidmi není jeho osobní vystoupení či nevystoupení už tak podstatné. Stává se legendou, která vyčichá. Věcně je však zcela pravdivé vše, co bylo zveřejněno jako „dementi z Bratislavy“ – tj. v soukromém rozhovoru se k Chartě v podstatě přihlásil, avšak k politickému vystoupení se samostatně stále neodhodlal.
VI.
Problém „dělnické politiky“ Charty, resp. problém výrazně socialistické interpretace lidských práv je momentálně neobyčejně složitý. Činí se pokus o samostatný dokument Charty zaměřený k problémům práv, jež se dotýkají především dělníků (od mezd po odborové problémy), zaměstnaných žen atd. Svým vlastním způsobem se za „dělnickou politiku“ zasazuje zejména skupina „infomatu“. Zdá se však, že odlišná hmotná situace mas (na rozdíl např. od Polska) není zatím zvlášť příznivá pro tyto kroky, ale to se může ovšem velmi prudce změnit narůstajícími ekonomickými potížemi. Podstatné je pochopit, že právě obecně demokratická orientace Charty je velmi pozitivně přijímána právě mezi dělníky! Pro dělníky plně platí na počátku formulovaná obecná tendence, že spojují své problémy s otázkou národní a státní suverenity a s otázkou politické demokracie vůbec. V dělnických prostředích moc zpravidla nemohla s kampaní proti Chartě překročit obvyklé formální meze (tj. různá prohlášení vydávala vedení závodů, stranických a odborových organizací a vybralo se pár osvědčených křiklounů do televize, aby tam reprezentovali „dělnickou třídu“), nemohla jít na individuální podpisy rezolucí apod., což se naopak dařilo jen v závislých prostředích úřadů, institucí, škol atd. a ve sféře oficiální kultury. Pravděpodobně je dnešní situace taková, že prvotní je vytvořit jednotnou demokratickou linii opozičních snah, což dělníci podpoří. Teprve pak, na této bázi, bude možné promýšlet problematiku specificky dělnickou, v rámci obecně demokratické politické platformy. Opačný přístup naopak asi poškodí nutnou fázi sjednocení a vytvoření celonárodní politické základny (pokud by ovšem specificky dělnické problémy nebyly nějakými událostmi polského typu praxí postaveny na rozhodující politické místo v celkovém probíhajícím konfliktu s mocí). Nepodceňovat, že postupně stále více se převládajícím pocitem stává pocit národního útlaku a nesamostatnosti! To v Čechách i v minulosti ovlivňovalo silně vývoj dělnického hnutí; jsou tu snad možné nějaké analogie i s touto minulostí, pokud jde o vzájemný vztah národních, obecně demokratických a sociálních problémů.
VII.
To všechno vytváří novou situaci hlavně pro práci vyloučených komunistů. Tuto situaci lze sotva nyní přesněji a hlouběji analyzovat a dohlédnout význam nastalých změn. Jen v hlavních rysech se zdá pravděpodobné toto:
- Uzavře se možnost, na niž se vlastně tito komunisté doposud orientovali (včetně např. Mlynářovy knížky z ledna 1975),E5Zdeněk Mlynář: Československý pokus o reformu 1968. Analýza jeho teorie a praxe. Köln, Index 1975. že totiž shora se půjde vstříc nějakému pokusu o novou reformu. Spíše lze očekávat, že se bude vše dále a ještě bedlivěji podvazovat z Moskvy, takže reformní pokusy také budou jen odrazem případných reformních pokusů tam. Což je perspektiva dost katastrofální, protože minimálně časově se nesejde nikdy tempo a kvalita reformních pokusů možných v SSSR s potřebami našimi.
- Tím jen poroste tlak zdola, který bude stále více a výrazněji tlakem na národní a státní samostatnost a na rozvoj politické demokracie ve smyslu u nás zažitých a chápaných tradic (snad světově už poněkud anachronistických, ale u nás reálně působících a izolací jen sílících).
- Možnosti politické opozice jsou spjaty se sledováním tohoto nutně sílícího trendu. Její perspektiva je proto ve sjednocení na demokratické platformě (zhruba typu Charty). Komunisté mohou udržet jimi hájené hodnoty v reálně působícím opozičním myšlení a hnutí jen jako součást takového proudu. Vliv těchto hodnot bude záviset jen na tom, jak se v tomto demokratickém proudu osvědčí – o žádném dovolávání se „vedoucí úlohy“ atd. nesmí být ani řeči, neboť něco takového bylo pohřbeno reálnou transformací původních komunistických hodnotových orientací do světa „reálného socialismu“, do sféry oficiální moci.
- Tomu bude odpovídat restrukturace vzájemných spojů mezi různě orientovanými opozičními proudy (začátek je Charta), včetně nutných změn personálních a zejména generačních.
- V důsledku všech těchto okolností ztrácejí na významu role zastávané jednotlivými lidmi v oficiálních politických strukturách minulosti, postupně i včetně roku 1968, a nabývají na významu schopnosti a role osvědčené nyní a do budoucna. Tím se někteří doposud zdánlivě nepostradatelní lidé stanou zřejmě zcela postradatelnými pro další vývoj, role jiných se změní.
- Nelze ještě říci, jaké metody a způsoby politické aktivity to vše do budoucna přinese jako hlavní a možné.
- Zřejmě dojde také k odjezdu řady lidí z opozice za hranice, a to zejména buď z důvodů v podstatě osobních, nebo (u lidí ve výraznějších rolích) proto, že udržet se za soustředěného úderu moci u možnosti jakékoli aktivity doma bude pro ně nemožné. Rozsah asi nebude veliký: v kategorii osobních řešení nanejvýš několik desítek, v kategorii politických rolí jednotlivci (Mlynář?, Hübl?, Hájek, Šilhán?). Ve všech těchto případech jde ovšem nejen o rozhodnutí těchto lidí, ale také o souhlas moci k takovému jejich kroku.
VIII.
Pro nejbližší dobu je pro Chartu aktuální:
- Udělat všechno, co jen je možné, za propuštění Havla, Lederera, Pavlíčka (resp. také Ornesta). Věc se chystá na proces – obvinění má být konstruováno Ornestovými výpověďmi na styk s Tigridem, zasílání tam v podstatě literárních textů (včetně známého Havlova dopisu atd.). Nejslabším článkem v konstrukci je Pavlíček, nejohebnějším Ornest. Sotva bude možno zabránit mocí naplánovanému chodu věci, ale jde o to, jak to půjde pro moc těžko, nebo naopak snadno. Budou-li těžkosti malé, povzbudí to snahy o rozšíření trestních represí. Havel jako mluvčí Charty je centrální postava! Kdyby se místo vězení dosáhlo alternativy vystěhování, byl by to veliký úspěch.
- Neoslabit pozornost k jiným, méně nápadným, zato ale soustavným a rozhodujícím formám represe proti ostatním signatářům. Zejména zvednout výrazně hlasy levice včetně eurokomunistů proti těmto konkrétním věcem.
- Prohloubit spojení s levicí a demokratickými skupinami, stále budovat konkrétní možnosti. Pokud věc zůstane na oficiálních zástupcích agentur apod. a pokud se ustoupí policejním opatřením, jež mají vést k izolaci, nutně to poškodí informovanost o reálném stavu věcí s Chartou, reakci na tento stav, a tím i samu Chartu.
V těchto třech směrech jde o nalezení řady konkrétních forem pomoci. Např. (ad. 1) zahraniční advokáti v chystaném procesu (precedens: lipský proces, kde se to smělo!). Zainteresovat odbory v různých zemích (ad 2) ke konkrétním krokům kritiky propouštění z práce a diskriminace v práci, a vytvořit různé formy konkrétní pomoci (i finanční), jež by musily akceptovat i úřady (rodině XY se posílá oficielně podpora, protože je existenčně diskriminována za Chartu atd.). Vyzvedávat jednotlivé případy z anonymity a jmenovitě zveřejňovat ne jako jednorázovou zprávu, ale jako příklad za ostatní.
Pařížský výborE6Těžko říci, zda pisatel měl na mysli Mezinárodní výbor pro podporu Charty 77 v Československu, anebo spíše levicově zaměřený Výbor 5. ledna. by měl přejít k faktickým formám činnosti v konkrétních případech (od pomluv např. Patočky jako fašisty, Hájka jako „podezřelého vězně gestapa“ apod. až po sledování konkrétních případů diskriminací a represí). Měl by do Prahy poslat konkrétního člověka!
Vyslat speciální korespondenty levicových, zejména komunistických novin přímo na problematiku represí proti Chartě.
Konkrétní formy pomoci promýšlet a rozšiřovat podle aktuálního vývoje situace, jak o něm průběžně pronikají informace.
JAN for Pap.
Zdroj
- ČSDS, sb. Interní zprávy z domova. – Strojopis, fotokopie.
| E1. | Z poznámky pod textem zprávy „Jan for Pap.“ vyplývá, že
elaborát byl určen pro Jiřího Pelikána („Pap.“ = papež či Papež, jak se tehdy J. P. v průhledné konspiraci
některých domácích skupin přezdívalo). Byl bezpochyby napsán v první březnové
dekádě 1977, po Patočkově
hospitalizaci, ale ještě před jeho skonem (13. 3. 1977), a po schůzce
představitelů tří komunistických stran v Madridu, která skončila 3. 3. 1977.
Dlouho jsem se domníval, že jeho autorem byl Zdeněk Mlynář(vzhledem k tomu, že Jiřina Šiklovápro
něho používala krycí jméno „Jan“). V rozhovoru v dubnu 1997 však
Zdeněk Mlynář tuto domněnku
vyvrátil a označil za možného autora Jana Šterna. I ten však v rozhovoru 18. 11. 2006 autorství popřel. Text prozrazuje autorův levicový, pravděpodobně exkomunistický původ. Avšak také formulace odstavce 5 v VII oddílu zprávy vypovídá o jeho politické orientaci velmi mnoho: „Možnosti politické opozice jsou spjaty se sledováním tohoto nutně sílícího trendu. Její perspektiva je proto ve sjednocení na demokratické platformě (zhruba typu Charty). Komunisté mohou udržet jimi hájené hodnoty v reálně působícím opozičním myšlení a hnutí jen jako součást takového proudu. Vliv těchto hodnot bude záviset jen na tom, jak se v tomto demokratickém proudu osvědčí – o žádném dovolávání se ‚vedoucí úlohy‘ atd. nesmí být ani řeči, neboť něco takového bylo pohřbeno reálnou transformací původních komunistických hodnotových orientací do světa ‚reálného socialismu‘, do sféry oficiální moci.“ |
| E2. | Infomatem se rozuměl radikálně levicový berlínský exilový časopis Informační materiály, v jehož počátcích převažovala trockistická orientace. Domácí „strukturou odpovídající Infomatu“ myslel pisatel bezpochyby signatáře Charty 77, kteří pocházeli z někdejšího Hnutí revoluční mládeže, jehož příslušníci, na prvním místě Petr Uhl, byli souzeni v roce 1971. Viz Jaroslav Pažout: Hnutí revoluční mládeže 1968–1970. Edice dokumentů. Praha, Ústav pro soudobé dějiny 2004 (Sešity ÚSD 29). |
| E3. | Tento postřeh koresponduje s pocity, které vyjádřil Václav Havel o několik měsíců později, po propuštění z více než čtyřměsíční vazby.Srv. jeho text Praská ledový krunýř lhostejnosti v sborníku O lidskou identitu (s. 250–256, zde zejména s. 254). |
| E4. | Madrid: Porada představitelů komunistických stran Španělska, Francie a Itálie v Madridu ve dnech 2. a 3.března 1977; přijatou deklaraci podepsali předsedové stran Santiago Carrillo, Enrico Berlinguer a Georges Marchais. |
| E5. | Zdeněk Mlynář: Československý pokus o reformu 1968. Analýza jeho teorie a praxe. Köln, Index 1975. |
| E6. | Těžko říci, zda pisatel měl na mysli Mezinárodní výbor pro podporu Charty 77 v Československu, anebo spíše levicově zaměřený Výbor 5. ledna. |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Měsíc | 3 |
| Rok | 1977 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
