P10/4

[1978, březen, Brno.]E1Jako předloha bylo použito znění, které autor poslal do zahraničí s určením „Františkovi“ (V. Prečanovi), o čemž svědčí poznámka na první straně, psaná rukopisem J. Šiklové: „Autor zasílá Frant. k informaci.“ Adresát ho dostal do rukou 18. 3. 1978. Text byl napsán po 8. 2. 1978, neboť se zmiňuje o dokumentu Charty č. 15 s tímto datem, a byl předložen k diskusi pravděpodobně na přelomu února a března 1977. – Analýza Jana Tesaře, jak dále rozvíjet činnost Charty 77 a intenzivní komunikaci s veřejností, předložená k interní diskusi.

Toto je důvěrný materiál a nesmí být volně šířen. Nesmí být nahlas předčítán v bytech. Držitelé číslovaných exemplářů původní emise ať seznámí s textem aktivní, zejména koncepční lidi podle vlastního uvážení. Budu vděčen, budou-li aspoň s některými myšlenkami seznamováni především mladí lidé, na něž se obracím v první řadě. Výslovně si přeji, aby tento text byl vrácen stejnou cestou zpět. Pamatujte, že o maximální diskrétnost žádám ne tak kvůli své osobě, ale proto, že zde se hovoří o plánech. Plány jsou to, s čím žádná politická nebo pod. skupina nechodí na trh ani v nejsvobodnějším zřízení. Neutajíme-li, co máme v plánu, najisto to bude zmařeno. – (Jméno autora sdělujte pouze ústně anebo vůbec [ne] – podle vlastního uvážení.) Každou připomínku vítám – sdělujte je však především mluvčím Charty 77.

Co s Chartou a jak dál
(Manifest „pozitivního přístupu“. – Materiál k diskusi.)

1. Doba, po kterou trvá Charta,E2Autor v celém textu používal zkratku „Ch“ s výjimkou případů, kdy vypisoval celý název „Charta 77“. je dostatečná k tomu, abychom se zamysleli nad dosavadními metodami práce a pokusili se zhodnotit, zda by se něco nedalo dělat i lépe. Vedle toho jsou tu i jiné důvody k takovému zamyšlení (viz sub 10). Tímto materiálem takové zamyšlení provokuji: netrvám proto ani na svých jednotlivých, úmyslně vyzývavých formulacích, avšak ani na svých konkrétních návrzích. Vymyslí-li někdo něco lepšího a bude-li se za to angažovat, je účel tohoto materiálu splněn. Trvám jen na tom, že nemá už cenu diskutovat dál s tím a o tom, zdali kdo brzdí či ne, a že je potřebí odpovědět na to pozitivním programem pro Chartu 77 – toť první význam použitého termínu „pozitivismus“.

2. Jakékoli zamyšlení nad vlastní prací mělo by být, není-li člověk duševně sterilní, zamyšlením kritickým. Ponechejme jiným jejich zvyk nejprve pronášet hodinové tirády o úspěších, aby pak bylo možno říci pár slov zaobaleně konstatujících neúspěchy. Zaměřuji se vědomě především na kritiku a úspěchy upoutávají mou pozornost potud, pokud naznačují nové možnosti.

3. Celkový úspěch Charty je nesporný. Zvedla úroveň opozice, ale i celkovou situaci v zemi na docela novou úroveň. Poměry za existence Charty jsou už docela jiné, nežli pokud nebyla, a už nikdy nebudou moci být vráceny zpět. Tento fakt je však zapotřebí chápat především jako pobídku, jako důkaz, že je možno něco podnikat, že existují odhodlaní a obětaví lidé, kteří chtějí jít dál. Absurdní je argumentovat úspěchem Charty proti těm, kdo by chtěli i víc a dál.

4. Z důvodů, které čtenář pochopí z následujících odstavců, volím pro celkovou bilanci Charty přístup „historický“. – Zvolíme-li hodnocení Charty v detailním pohledu, podle jejího vývoje za jednotlivé měsíce, sotva by někdo mohl nevidět, že jsou tři dost odlišná období: období do smrti prof. Patočky, pak druhé období, kdy Charta měla jen jednoho mluvčího, které bylo ukončeno letní diskusí, a konečně třetí období, jež započalo instalací nových mluvčích a trvá dosud. V každém z těchto tří období byly odlišné vztahy mezi Chartou a režimem, Chartou a zahraničními partnery, i uvnitř Charty samé; lišily se i objektivní poměry, za nichž Charta působila.

5. První období, kterému musíme říkat Patočkovo nejen z piety, bylo klasickým obdobím Charty. Tehdy se rozhodlo o jejím pronikavém úspěchu a nashromáždil se základní kapitál, ze kterého Charta žije dosud. Tehdy získala Charta největší ohlas v národě i v zahraničí. V národě vyvolala naděje, které nikdy ani nemohla splnit. Toto období je neopakovatelné, a je ovšem diskusní, zda by vůbec opakování tohoto období se vším všudy, tj. i s vyhraněnou konfrontací s režimem, bylo žádoucí. Protože zkoumám především chyby, tvrdím, že i v tomto období došlo k těžkým chybám, které také natrvalo Chartu předznamenaly. Tyto chyby padají vesměs na vrub organizační neschopnosti, diletantismu a i přímo neodpovědnosti. Neodpovědností nazývám to, že byla i výslovně popírána potřeba promyšleného postupu v těchto praktických záležitostech, a dokonce byla vydávána za jakousi zásadu, pseudofilozofický princip a div ne zásluhu. Hlavní z těchto chyb je, že se „zapomnělo“ na Slovensko – cituji tu výrok toho, kdo to tehdy měl zařídit. Píšu o tom tak ostře proto, že tato chyba nejde na vrub politickému programu retardace Charty. Je to vina těch, kdo chtějí dál, to je záležitost naší neschopnosti – a v pozadí je ta nešťastná idea, že nepotřebujeme žádnou „organizaci“; o této ideji a jejích důsledcích ještě pojednám (viz sub 8, 24, 25).

6. Druhé období, kdy byl jen jeden mluvčí, je, jak to každý ví, obdobím stagnace. Ani další dokumenty neměly být vydávány, a jestliže přece jen vydávány byly, je to důsledek velkého úsilí a nátlaku těch, kteří se nechtěli zastavit. Tyto skutečnosti jsou v okruhu hlavních aktivistů obecně známy. Jde o příčiny. Podle mne to byla koincidence: ztráta prof. Patočky jako nenahraditelného, koncepčního člověka; vyřazení V. Havla jako reprezentanta důsledného směru; jediným mluvčím se shodou okolností stal reprezentant směru programově (byť nepřiznaně) retardačního; tuto poslední skutečnost jsme si ještě plně neuvědomovali, a pokud si ji někdo uvědomoval, nedovolil si otevřeně o tom mluvit, poněvadž bychom mu byli nevěřili a byli bychom ho měli za rozbíječe jednoty – máme totiž pořád ještě stádní návyky. Retardace ve vedení vyvolala první vážnou krizi Charty a první velkou diskusi, která ji chtěla překonat. To je prvek vysoce pozitivní a vidím v něm záruku i do budoucna. Protože ale zkoumám především chyby a mířím především do vlastních řad, kritizuji vás, jimž určuji tento materiál: Tehdy byl podán velice promyšlený návrh na „vytvoření nové struktury“ Charty; jméno jeho autora tu neuvádím, poněvadž nemám jeho svolení.E3Autor manifestu měl zřejmě na mysli Jaroslava Šabatu, srv. P10/1. Tento návrh jste nepochopili snad hlavně proto, že vám jazykem připomínal Rudé právo, možná také proto, že vás opanovala romantická iluze o tom, že poplyne vše samo, takže nic netřeba „organizovat“, a určitě i proto, že jste neprohlédli intriky, které proti tomu návrhu organizoval směr programově retardační. Ne-li už nic jiného, mohla by vést k zamyšlení aspoň ta zajímavá shoda, že proti tehdejšímu základnímu materiálu se tak vehementně stavěli právě ti, kdo od té doby brzdili veškerou aktivitu.

7. Hora, to jest veliká diskuse, porodila dvě myši (ať mi to Marta a Láďa prominou).E4Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek, kteří spolu s Jiřím Hájkem tvořili novou trojici mluvčích od 21. září 1977. Nesnižuji tím ani je samé, ani jejich práci, které si vysoce vážím. Jde o to, že pouhé doplnění počtu mluvčích bylo samo o sobě hubeným, nedostatečným výsledkem a nemohlo nic rozřešit. Jenom se tím poněkud upravily nejkřiklavější nenormálnosti, takže vlastní řešení se odsunulo. V nových poměrech nevídaného rozmachu práce totiž nemůže stačit sama o sobě pouhá instituce trojice mluvčích jako jediného strukturálního prvku uvnitř Charty; tuto skutečnost cítí zejména každý z těch obětavců, na kterých leží obrovská zátěž nepromyšleně, dezorganizovaně prováděné práce; tvrdím také, že opak může hájit jen ten, kdo z obětavosti jiných požívá výsad intelektuála, „uvolněného“ pro brain-trust Charty.

8. Bohužel však neexistuje ani tento brain-trust, natož jeho výsledky, a to je největší minus, které máme, tím spíš, že naše jediná šance v zápase s protivníkem, s obrovskou, nevyjádřitelnou převahou, je v naší vynalézavosti, překvapivosti… V tomto, a nikoli jen v dezorganizovanosti práce, je náš současný největší nedostatek. Nepopírám skutečnosti každému známé, na první pohled patrné: s instalací nových mluvčí nastalo velké oživení práce. Počet vydaných dokumentů, sdělení a prohlášení vzrostl, vysoko vzrostla i kvalita dokumentů, tj. jejich závažnost. Zmizela neblahá praxe z jara, že se vydávaly dokumenty, ze kterých mohl mít režim jedině radost, poněvadž se vyhnuly konstatování právě těch nejskandálnějších skutečností. V posledním dokumentu č. 15 učinila Charta i významný pokrok kvalitativní – totiž že přichází s podněty k úpravám legislativy; tento dokument považuji za snad nejlepší ze všech.E5Srv. D42. Ale kdo chce vidět kriticky, může vidět i druhou stránku věci: že totiž Charta přestává být odpůrcům nebezpečná, pro zahraničí zajímavá a pro národ vzrušující. Dokumenty nezajímají tolik jako na počátku, rozhodně jen malé procento signatářů je zná aspoň ve výtahu, o rozšíření mimo okruh signatářů pečuje nanejvýš Rádio SE a několik nadšenců Charty na vlastní pěst. Poněvadž mluvčí ani nemají reálnou možnost dělat něco jiného, vyžívají se zcela ve vydávání dokumentů, sdělení a prohlášení, a časem snad pod tlakem reality a potřeby vidět v práci smysl dojdou k závěru, že smyslem dokumentů je posílat je vládě. Vítězí setrvačnost a z osvěžující bouřky před rokem se pomalu, ale o to jistěji stává pouhý pohyb v kruhu. Je kritická potřeba pozdvihnout celou Chartu na novou úroveň. Je nanejvýš nutná diskuse, jak dál.

9. Pokoušeje se provokovat diskusi k této otázce, nevracím se jenom k diskusnímu návrhu Co s Chartou, o němž se zmiňuji (sub 6). Pokročila doba a okolnosti, pokročila krize dosavadního způsobu práce Charty, musela pokročit také naše reflexe. Usiluji tu o vědecky zdůvodněný projekt. V nejobecnějším navazuji na teoretickou práci J. Tesaře o možnostech překonání totalitních systémů, jak byla přednesena na proslulém loňském Biennale.E6Tesař, Jan: Totalitní diktatury jako fenomén dvacátého století a možnosti jejich překonání, 11 s. Strojopis, průpis. ČSDS, sb. Jan Tesař. V této práci nalézám vskutku geniální a bohužel nepochopené podněty. Hlavní myšlenkou této práce je názor, že jedinou, byť zdlouhavou cestou k překonání totalitních systémů a současně jedinou spolehlivou prevencí proti jejich opakování pod třeba jinou ideologickou vinětou je rozvoj společenských aktivit, který se musí stát nezadržitelným, třebaže ovšem totalitní systém každou takovou aktivitu zadržuje, takže po této cestě nelze jít bez konfliktů. Za nejcitlivější místo totalitních režimů se označuje stalinský „systém převodů a pák“ a „čs. experiment 1968“ je ironizován jako emancipační proces „pod vedením“ partaje jako hlavního článku totalitního systému. Na tyto obecné úvahy, jichž se tu výslovně dovolávám, poněvadž zasláním do Benátek je Tesař beztak zveřejnil, navazuji v tomto návrhu. Formuluji tu teorii pozitivního přístupu, a pro snadnější porozumění, o čem je řeč, uvádím několik konkrétních kroků, které navrhuji. V konkrétních krocích zde uváděných nesmí však být spatřován celý obsah myšlenky, ba ani dlouhodobý program. Jde o příklady pro pochopení věci a současně o vytipování jednoduchých kroků, které možno podniknout teď hned a které navrhuji pro pozdvižení práce Charty

10. Pozitivní přístup neznamená souhlas s vládou. Poměr k vládě či režimu totiž není považován za skutečnost hodnou toho, abychom se jí definovali. Pozitivní přístup znamená odpovídat na represe tvůrčím činem. Neboť

a) to nás povznáší mravně a dává našemu úsilí nejhlubší zdůvodnění. Tato skutečnost je zřejmá, a proto se o ní nemusím dále šířit, třebaže jsem ji zařadil na první místo, tedy, jak vidno, jí přikládám největší váhu. Tento přístup je tou nejlepší pozicí jak vůči vlastnímu národu, tak vůči spojencům v zahraničí. Představíme-li si, jak by asi reagovali, kdyby měli zaujímat stanoviska nejen k našemu ustavičnému naříkání, že jsme biti, nýbrž k našim tvůrčím činům, je věc jistě jasná a nemusím se ani o ní šířit.

b) Pozitivní přístup je tou sice zdlouhavou, ale nejjistější cestou k překonání totalitního systému. Tato myšlenka je nejhlouběji založena na mnohokrát potvrzené zkušenosti, že státní systémy, které dlouhodobě neuspokojují základní požadavky, pro které společnosti vytvářejí státy, jsou odsouzeny k zániku, který nastává ve chvílích, kdy nově vzniklé instituce jsou schopny tyto potřeby zajišťovat lépe. Tato skutečnost je vlastní příčinou toho, že v moderní době se jakákoli násilná změna dá provádět prakticky jedině guevarovskou cestou. Příčina tohoto jevu moderních dějin, jehož si každý může všimnout, není v tom, že by foukačky byly zvlášť účinné, jsou-li nasazeny proti helikoptérám, nýbrž ve skutečnosti, že i foukačky jsou někdy schopny zajistit to hlavní a podstatné, oč v takových střetnutích jde a co nám zakrývá romantická dekorace: totiž možnost postupného, plynulého vytváření nových, samoobslužných „revolučních“ institucí k zajišťování základních potřeb společnosti, které již není schopna zajišťovat stará diktatura. To je vlastní podstata guevarovské cesty a první příčina jejích úspěchů. Zde pochopitelně není řeč o násilí, zejména ne o ozbrojeném. Hovořím o tom však právě proto, že romantická vnější kulisa je odmyslitelná, není podstatná, zejména je-li diktatura tak neprozřetelná a nepoučitelná jako naše. Základním, nejdůležitějším předpokladem je nové myšlení, pozitivní přístup. Kdo miluje svobodu a myslí postaru, bude stále jen naříkat, že se nadané děti nedostanou do škol. Kdo má dost intelektuální odvahy, bude v tom vidět příležitost. Plnění společenské funkce, pro niž byla původně vytvořena škola, musí převzít instituce samoobslužná, která se musí stále zdokonalovat (a nepotřebuje k tomu ani Guevarovy foukačky), v čemž ji bude vést pokračující sterilita režimních ohlupovačů. To je podstata politické funkce pozitivního přístupu. Nemám pochopitelně na mysli jen školy. Mluvím o tom, co je jednak zcela srozumitelné, jednak teď hned aktuální, jednak polskými kolegy ověřené a naprosto reálné. Komu se to zdá příliš náročné, ať se vzdá touhy po svobodě. Povaha věci sama je taková, že jen zcela nové, originální a nesmírně náročné řešení nám dává šanci. Historická situace překonání totalitní diktatury sama je úplně nová a pomoci nám mohou jedině úplně nové cesty. Podle mého je nejperspektivnější ta, kterou jsem naznačil. Neuzavírám se tu jiným úvahám. Tvrdím však, že argumenty o přílišné náročnosti, obtížnosti atd. nejsou přiměřené situaci, protože taková je situace sama.

11. Rozvoj společenských aktivit všeho druhu a pozitivní přístup k problémům společnosti musí být pro nás cílem, Charta jen prostředkem. Rozvoj těchto aktivit je možný v rámci Charty, vedle ní a možná i po ní. Poslední eventualitu navrhnu (anebo navrhněte někdo po mně), jestli jednou Charta docela zkostnatí. Tomu je však třeba se bránit, pokud to jen jde. Za ideální považuji kombinaci prvého s druhým. Skvělým příkladem metody pozitivního přístupu mimo rámec Charty je Petlice. Jako odpověď na represi režimu vzniklo samoobslužné „nakladatelství“ a to se časem stalo největším českým nakladatelstvím v některých ohledech. To je jedinečný fakt, jehož dosah jsme dosud nedokázali docenit. Jeho dalekosáhlý, i „mimokulturní“, dějinný smysl vyplyne při zvážení toho, co je sub 10. Je to

a) důkaz, že to i u nás jde,

b) důkaz, že k takovýmto řešením společnost sama lidi vede (nevzniklo to z teoretické úvahy).

Jiný příklad z posledních měsíců jsou vznikající časopisy. Tyto aktivity se budou jistě i nadále uskutečňovat především mimo rámec Charty, avšak některé z nich jsou i pro ni podnětem. Také další společenské aktivity, které po delší nebo možná i kratší době jistě vzniknou (odbory atd.), se budou jistě realizovat mimo rámec Charty. Avšak zde se zabývám Chartou a předchozí body (sub 9–11) jsou tu pouze proto, aby byly zřejmé širší souvislosti, z nichž by měla být nazírána i Charta. V dalším se budu zabývat konkrétními návrhy pro Chartu. Musí být však posuzovány z hlediska předchozích tří bodů, to jest z hlediska, z něhož jsou vymyšleny.

12. Je zřejmé, že co do početního vzrůstu Charty utrpěli jsme nezdar. Musím to zdůvodňovat? (Poslední příčina je sub 6, předposlední věta.) Teď už je pozdě. Co dál? Myslím, že neúspěch nemusíme konstatovat veřejně. Sami mezi sebou však ano. Závěr: Tato cesta je zablokována, tudy to nejde. Naše aktivita [musí jít] především jinou cestou, alespoň pokud nenastane nějaká změna v situaci.

13. Jestli má Charta dále existovat a jestli se nemáme stát izolovanou skupinou, nýbrž naopak čelit této neblahé a již počínající tendenci, musíme nalézt nové metody působení mezi lidmi, aniž bychom je vedli k přístupu k Chartě. Zřejmě se nám nedaří prolomit psychologickou bariéru, kterou postavil režim kolem nás pro ty, kdo nejsou zrovna kamikadzové. Jediné řešení je tu přenesení práce na pole, kde ta bariéra dosud není. Vydávejme dále „politické“ dokumenty jménem Charty, a podepsaně. Obraťme se však i k dalším otázkám, které vzrušují naše občany mnohem víc než to, čemu se tradičně říká „politika“. (Že jsme to dosud nedokázali, je další podstatná příčina našeho neúspěchu.) Hovořme o tom, co je vzrušuje, a dejme si od nich radit, tak aby viděli, že vyjadřujeme jejich starosti, ale také jejich názory, že my a právě jedině my k nim nejsme hluší – a to všechno čiňme tak, aby za to nebyli postižitelní.

14. Přitom je nutno využít zejména a nejprve existujících (a pro chartistu, který žije našimi dokumenty, skoro neuvěřitelných) příznaků kritiky, jak se objevují poslední rok hojně dokonce v režimistických odborných časopisech, ba i v jednom deníku (Zemědělské noviny). Musíme se zbavit vší předpojatosti a vší tendence k absolutizaci toho řešení morálního dilematu a té stupnice hodnot, jak jsou vlastní nám kamikadzům. Odborníci, kteří zůstali na svých místech po ponížení prověrek, nejsou bezectná individua. Jejich cesta je též eticky zdůvodnitelná a nepochybujme o tom, že mnozí se jí dali právě po eticky založené úvaze. Představme si např. lesního odborníka, který celý život pracoval pro lesy, jsou pro něj třeba vlastním smyslem života. Třeba přitom celá ta léta v duchu nenáviděl režim, který po celou svou existenci lesy ničil, a třeba ve své činnosti spatřoval vyšší smysl – totiž obranu zděděného před nositeli zkázy. Z jakého důvodu by měl dát přednost věrnosti jakémusi Dubčekovi, který vše zkazil, před dalším plněním svého celoživotního poslání? Příklad je konkrétní. Tento lesník je dnes vyburcován právě ve jménu těch hodnot, v jejichž jménu nešel před devíti lety naší cestou. Současný režim totiž prodlužuje své přežití za cenu tak drastické devastace všeho (konkrétně „zvyšování rentabilnosti lesů“), že ten člověk je brání, a to v podmínkách pro kritiku, které jsou obecně známy. Jak to, že jsme se mu nedokázali dosud přiblížit a vzít jeho věc za svou? Dávalo by nám to jak nový praktický smysl, tak nové mravní zhodnocení našeho kamikadzového řešení. Příklad s lesy je konkrétní a ne jediný toho druhu. Dále uvedu (sub z 1) další konkrétní,E7Věta je kusá a údaj v závorce zmatečný, na místě by byl odkaz na odstavec 17, 18 nebo 19. o nichž vím, že diskuse už běží – bez nás, kvůli naší nedostatečnosti. Seznam bude jistě ještě rozsáhlejší. Opět: přesvědčuji o přístupu, ne o příkladech pro něj.

15. Podmínkou pro tento kontakt je změna způsobu přípravy dokumentu, a abychom změnili ten postup, musíme změnit podvědomé představy, které nás vedou. Dosud jsme snad opravdu spatřovali smysl jednotlivých dokumentů v jejich publikování a předání vládě. Poněvadž vláda není a jak zdůrazňuje, nechce být partnerem, je v tom samém nebezpečí zplanění Charty, jejího utopení se v papírech, které sotva kdo čte, tím spíš, že je neumíme šířit. Příprava dokumentů se jaksi podvědomě utajovala a na jejich přípravě se podílel velice úzký okruh lidí.

16. To vše, a především naše podvědomé představy o cíli, musíme teď docela obrátit. Heslem pro to by mohlo být: Příprava dokumentu vše – konečný dokument „ničím“. Chci říci, že sestavení dokumentu musí figurovat jako určitý mobilizující cíl, ale že v každém případě smysl naší práce v jednotlivých oborech, jak je dále navrhuji, musí v každém případě být především v přípravě dokumentů samé, ne v jejich konečné podobě. Místo utajení příprav musí se z každého stát hnutí v každém tom odborném odvětví (ovšemže provokuji teoretiky, kterým vadí tento termín; to je můj raison d’être) a musíme umět nalézt způsoby, aby spolupráce s námi, předávání podnětů a expertiz nám, abychom je jako „tisíc statečných“ svým jménem zveřejnili, byla pro spolupracující odborníky zcela bez rizika. Příprava dokumentu ať trvá co nejdéle, ale něco vycházet musí. Snad by se dalo – a to ovšem v chartistickém tisku – zveřejňovat něco jakožto diskusní podněty atd.

17. Jako příklad oborů, v nichž by se mohla teď hned uplatnit Charta, uvádím četné obory ekologické: vedle lesů obrana půdního fondu před nadměrným scelováním (Zemědělské noviny); otázka atomových elektráren (směřuje jak do řad technické inteligence, poněvadž byla rozehnána celá jaderná skupina ve Škodovce, tak i do řad ochránců přírody, poněvadž dovážené sovětské elektrárny zamořují prostředí); kritika postupu při rekultivacích v severních Čechách a na Ostravsku, drancování dolů. Přístup režimu k ekologické problematice, ale i náš přístup pojmout jako vysloveně etickou otázku: žijeme ve vysokém standardu na úkor příští generace. Věc má i svůj právní aspekt: ochrana prostředí je zakotvena v helsinských dohodách!

18. Obdobná situace je ve zdravotnictví, snad s ještě větší naléhavostí morálního dilematu odborníka v r. 1969 a dnes. Retardační strana v Chartě ztopila výborné podklady pro dokument o zdravotnictví, které byly k dispozici již před 10 měsíci (podobně i podklady pro dokument „spotřebitelský“). Za tu dobu je krize ve zdravotnictví ještě hlubší. Do odborných lékařských kruhů máme významné kontakty.

19. Zdravotnická problematika je součástí širšího tématu: sociální otázka. Režim vytváří fantastickou dichotomii: připouští mlčky, že Západ je obhájcem „buržoazních svobod“, zato Východ prý je garantem práv sociálních. Kdekdo nahrává této neuvěřitelné lži, rozhodně např. západní propaganda. Jak to, že jsme tak neprozíraví i my? Jak to, že jsme nedovedli dosud poukázat, že situace u nás je úplně opačná? Jedna z příčin je vliv retardační strany, která např. zesabotovala dokument č. 7,E8Viz D10 (8. 3. 1977). jehož podklady byly lepší (šly dále) než konečný text. V naší lhostejnosti k sociální otázce je základní příčina, proč jsme zůstali cizí dělnictvu. Je laciné vymlouvat se na degeneraci dělnictva atd. To možná budeme muset stejně konstatovat, avšak právo na to budeme mít, až odstraníme příčinu, která je v nás.

20. Tuto ohromnou práci (ale i možnosti!), které jsou před námi, nemůžeme vykonat, ba ani žádné z jednotlivých navržených témat nedokážeme novým způsobem zpracovat, nezměníme-li svůj dosavadní nekulturní způsob práce. Ač je dost lidí ochotných pracovat a ještě víc stěžujících si, že „nemají co dělat“, jiní klesají pod nemožnou námahou. To je potřeba změnit a tomu se říká organizace práce, ať to kohokoliv provokuje. Nedovedeme využít nových technických možností, které by zásadně mohly změnit situaci, třebaže máme i dost nápaditých lidí, ba i návrhy na to. Nedokážeme to proto, že jsme konzervativní – a jsme opět tam, kde končí skoro každý bod.

21. Máme-li být schopni obratu a zkultivování svých pracovních metod, nevyhneme se vytvoření jisté struktury. Dá se to říct ještě naléhavěji: protože dosavadní stav jednoduše není natrvalo možný, buď toto dokážeme, anebo můžeme zabalit vše. Toto adresuji jako výzvu ke sporu hlavně vám, mladým lidem, k nimž se jinak obracím především. Vaše odmítání jakýchkoli institucí a struktur je romantická utopie. Trpíte utkvělou představou, že instituce může být jen bolševická, totalitní instituce. Jsou i instituce demokratické, a vyhraje v každém případě ten, ale jenom ten, kdo bude mít lepší instituce. Vždycky to tak bylo. Samozřejmě, že každá instituce vytváří napětí mezi svobodou člověka a svou existencí. Tento problém je však třeba řešit zkvalitňováním institucí, jejich demokratickou kultivací (pozitivní přístup), nikoli touhou po vymknutí se z nich; snaha vymknout se z institucí, která je nereálná v civilizovaném světě, může vést jedině ke zničení relativně již kultivovaných institucí a k jejich nahrazení institucemi totalitními, což je osud bolševických revolucí, ale také komunistických „avantgard“, které je podporovaly. Existuje stepní a občanské, západní pojetí svobody a úsilí o ni. Nežijeme jako stepní koně, nýbrž jako západní lidé. Občan Západu je svobodný ve společnosti, poněvadž zkultivoval její instituce; je do té míry svobodný, do jaké míry to dokázal. Nebojte se „organizace“. Musíme vytvářet prvky nových, nikoli totalitních „institucí“. I trojice mluvčích je nutně instituce. Budujme si své demokratické instituce a učme se přitom být občany, abychom nebyli bezbranní vůči institucím, které musíme vytvořit, chceme-li jednou vyhrát. Naše nové demokratické instituce musí postupně vyrůst, provázeny novým sebe-vědomím občana. To je jediná, třebaže velice zdlouhavá cesta ke svobodě. Vše ostatní je utopie.

22. Nová struktura Charty – to by mělo znamenat jednak zlepšení i dosavadních chartistických institucí, jednak vytvoření nových.

23. Instituci trojice mluvčích by bylo třeba rozšířit tak, aby se stala jednak více dělná, jednak více demokratická. Je dnes skutečností, že se ve volbě mluvčích realizuje jakýsi zastupitelský princip, totiž že každý z trojice představuje jeden proud mezi chartisty. Každý ví, že s tímto ohledem se nynější mluvčí již vybírali, a uvažuje-li se o případné abdikaci některého z nich, samozřejmě se předpokládá, že jeho nástupce bude de facto zastupovat tutéž složku, za jejíhož reprezentanta byl považován odcházející. Jeden mluvčí je za eurokomunisty, Marta zastupuje umělce a spisovatele a Láďa tu vystupuje za fantastickou kategorii tzv. „nekomunistů“. Co to je? Proč přebíráme rozdělení, které nám vtloukla do hlav režimní politika? Odmítám myšlenku, že by vedle jednoho mluvčího komunistů měl být jen jeden mluvčí všech ostatních kromě umělců. Láďa je křesťan, a je-li někdo mluvčí komunistů, je Láďa mluvčí křesťanů. – Kde zůstali např. sociální demokraté? A je eurokomunista mluvčím trockistů? Odmítám dále myšlenku a faktický stav, že směr dnes fakticky početně nejslabší je nejvíce preferován na základě starého třídění společnosti, které nám vsugerovala politika režimu. Má-li být zachován stav faktického delegování, tj. výběru mluvčích s uvážením jejich politického zařazení, což je asi nejsprávnější, navrhuji rozšířit počet mluvčích řekněme na pět tak, aby byly zastoupeny minimálně ještě dva směry, o nichž jsem se zmínil nahoře. Bylo by to možné kombinovat také s hlediskem generačním (mladí musí mít větší hlas, nemá-li vše zesklerotičtět) a patrně také regionálním. Navazuji na návrh zmíněný sub 6, i s tehdy jmenovanými osobami, byť – jak vidno – můj návrh je skromnější, než byl tehdejší.

24. Každý ví, že za jakýchkoli poměrů čistě personálních jeden z mluvčích vždy bude mluvčím strany retardační, anebo alespoň konzervativní. Po Hájkově interview ve chvíli závěrečných debat v Bělehradě není potřebí nic dokazovat. A je to správné, že to tak bude, a je v našem společném zájmu, aby také eurokomunistický mluvčí existoval. Je však zřejmé, že v zájmu postupu Charty oba zbývající mluvčí potřebují pro svou posilu „nátlakové skupiny“, schopné vyjadřovat a pomáhat prosazovat názory značné většiny nynějšího tisíce signatářů. Nevím, kolik procent signatářů si přeje, aby Carter zastavil nátlak. Jak je možné, že to také za nás Hájek vyslovil?E9Autor se zde vyjadřuje k otázce, jež se stala předmětem otevřeného dopisu Jana Tesaře Jiřímu Hájkovi z 20. února a vycházela z jeho kritiky výroků, které Hájek vyslovil v interview v týdeníku Der Spiegelvysílaném zahraničním rozhlasem 3. 1. 1978, a v rakouském deníku Die Arbeiterzeitung1. 2. 1977. Tesařův dopis i Hájkova odpověď byly uveřejněny v Informacích o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 3, s. 22–27 a č. 4, s. 6–9). Srv. Prečan, Vilém: K současné situaci v Chartě 77. In:Listy, roč. 8 (1978), č. 3–4, s. 4–5a č. 6, s. 3–7a bibliografický údaj v úvodním výkladu k příloze 10. Sami jsme tomu pomohli, poněvadž nedovedeme své názory a zájmy prosazovat. Paradox: svobodní duchové, odmítající jakoukoli institucionalizaci, zahnali nejméně dvě třetiny signatářů do situace, že jsme zmanipulováni. Recept: demokratická strukturalizace, která by zajistila, že mínění signatářů bude ovlivňovat mluvčí. To není možné bez vazeb mezi mluvčími a „lidem“: je nás tisíc!

25. Vedle mluvčích je zatím jedinou „institucí“ vzniklý, ale zatím ve své výstavbě nedokonalý Výbor pro vězně.E10Tento výbor byl zárodkem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS),který vystoupil na veřejnost prohlášením z 27. dubna 1978. (Srv. pozn. 2 k D44 z 11. 3. 1978.) Váhání trvající už půl roku je měřítkem naší nejen nerozhodnosti, ale také nedostatků horších. Jak to, že tomu věnujeme tak málo pozornosti, když by mělo jít vůbec o tu nejdůležitější činnost Charty? V dalším koncipování tohoto Výboru mělo by se zřejmě vzít v úvahu, že možná bude potřebí vykonávat nátlak i na mluvčí, resp. zejména na ně, aby nedocházelo k preferování politických zájmů či kompromisů mezi nimi na úkor boje za zavřené lidi. Výbor by měl být schopen nejen prakticky pomáhat uvězněným, ale také předkládat mluvčím texty prohlášení a intervencí a naléhat na jejich vydávání jménem Charty a s podpisy mluvčích (tj. s maximální autoritativností). Také však by měl mít možnost jednat v případě váhavosti nebo nejednoty mluvčích samostatně a hned. To znamená, že musí být veřejný a [tím]E11V předloze je zřejmě zkomolené slovo „dám“. též autoritativní. Vzhledem k novým okolnostem, jak jsem je uvedl zvláště sub 24 a v tomto odstavci, jsem změnil také svůj původní názor na složení tohoto výboru. Podle mého nynějšího mínění nemá mít místa hledisko nějakého reprezentativního zastoupení směrů. Naopak to nejdůležitější hledisko je do značné míry vší politice protichůdné: musí dávat záruku, že nikdy nedají přednost žádné takzvaně velkolepé politické koncepci před zájmem třeba jednoho jediného člověka-vězně. Myslím, že je to zcela v duchu úvodního prohlášení Charty a rozhodně v duchu Patočkově. Znamená to také, že v této věci zastávám v podstatě v celém rozsahu původní návrhy prvního svolavatele tohoto výboru.

26. Protože však touto změnou nastanou určité komplikace a protože jsou současně dány i nové možnosti, o kterých jsme donedávna nevěděli, opravuji své dosavadní stanovisko i v dalším bodě: nejsem nyní už pro to, aby tento výbor vystoupil teď hned. Posečkejme alespoň do konce této diskuse a ustavme pak výbor s ohledem na celkové souvislosti, když už jsme čekali tak dlouho jenom pro svou nerozhodnost.

27. Otázka bulletinu je další, kde je neuspokojivá situace zaviněna nikoli směrem z politického programu retardujícím, nýbrž naším nepochopením. Nechť si každý, kdo oponuje potřebě bulletinu, nejprve ověří, jaká je míra informovanosti o naprosto zásadních otázkách kolem Charty, a to ovšem nejen v prostředí několika předních signatářů. Čím víc musíme a taky budeme pracovat mezi lidmi, mezi nesignatáři, tím bude tento problém naléhavější. Nemůžeme se obejít bez informačního bulletinu, jako se bez něj neobešli ani Sověti, ani Poláci. Abychom jej mohli vydávat, musíme vytvořit další „instituci“ – redakci. Ztotožňuji se také s letními návrhy, kdo by měl tento bulletin redigovat, a domnívám se dokonce, že je to jediný vážný kandidát. Protože by však mohlo vyvolat nejasnosti či rozpaky okamžité vytvoření takové „redakce“, navrhuji k úvaze, zda by bulletin neměl být prozatím, pro začátek, vydáván výborem pro pomoc vězňům a koncipován jako zpravodaj o nich a o pomoci pro ně. Tak začínaly i časopisy sovětské a polské (toto je návrh, jímž chci usnadnit první krok, ne nová varianta). Pokud se týče techniky, nezdá se mi vhodné začít cyklostylem. Nesmíme si brát mnoho zátěže najednou. Cyklostyl je v rozporu i s literou. Jsou konečně nové technické metody, jimiž se můžeme všem literám vyhnout a jež jsou technicky progresivnější.

28. Musíme si uvědomit, jak nesmírně důležité je internacionalizovat náš zápas. Je to snad vůbec nejdůležitější ze všeho. Prohráli jsme Slovensko a to by nám mělo vrchovatě stačit pro poučení. To už sotva půjde napravit, pokud jde o starší generaci. Tím víc promyšleného úsilí by měli věnovat zejména mladí chartisté slovenským vrstevníkům a využít k tomu všech možností ke vzájemnému styku, které se nabízejí. Měli bychom si uvědomit, že každá aktivita se několikanásobně zhodnocuje, je-li rozvíjena na Slovensku. Hlavní směr našeho zájmu musí však být Poláci. Toto je to nejdůležitější, co by se teď mělo dělat a každý by měl vymýšlet, jaké možnosti by měl. Čím originálnější a překvapivější, tím lepší. Navazování kontaktů, kdokoli jaké má, by měl každý považovat za věc, která rozhodne o osudu Charty, úspěchu či stagnaci. Poláci jsou mnohem dál než my a toto úsilí se vyplatí především nám.

29. Odpovědí na všechny dotazy, s kým vším jít, zdali existuje možnost získat nějaké nové spojence či zda by naopak nebylo lépe s některými se rozejít, by mělo být právě vytyčení pozitivního programu. Sledujme svůj pozitivní program a každý, kdo ho bude sledovat spolu, je součástí tohoto „nového bloku“, či jak to kdo chce nazývat. Nedejme si také vnutit historická dělení – jsou falešná, jak je toho důkazem zejména diferenciace bývalých komunistů na jeden proud, který tvoří základnu směru retardačního, a na proud druhý, který například v letní diskusi přinášel tak významné podněty. Bude-li dobrý program, dostaví se masy, pravil český velikán. Korigujme ta slova, protože vynikajících programů bylo v české politice mnoho a problém, proč jsme tam, kde jsme, je také v tom, že se málo myslelo na cesty, jak pro vynikající program národ získat. Myslíme na to málo i my.

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Odkazy

E1.Jako předloha bylo použito znění, které autor poslal do zahraničí s určením „Františkovi“ (V. Prečanovi), o čemž svědčí poznámka na první straně, psaná rukopisem J. Šiklové: „Autor zasílá Frant. k informaci.“ Adresát ho dostal do rukou 18. 3. 1978. Text byl napsán po 8. 2. 1978, neboť se zmiňuje o dokumentu Charty č. 15 s tímto datem, a byl předložen k diskusi pravděpodobně na přelomu února a března 1977.
E2.Autor v celém textu používal zkratku „Ch“ s výjimkou případů, kdy vypisoval celý název „Charta 77“.
E3.Autor manifestu měl zřejmě na mysli Jaroslava Šabatu, srv. P10/1.
E4.Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek, kteří spolu s Jiřím Hájkem tvořili novou trojici mluvčích od 21. září 1977.
E5.Srv. D42.
E6.Tesař, Jan: Totalitní diktatury jako fenomén dvacátého století a možnosti jejich překonání, 11 s. Strojopis, průpis. ČSDS, sb. Jan Tesař.
E7.Věta je kusá a údaj v závorce zmatečný, na místě by byl odkaz na odstavec 17, 18 nebo 19.
E8.Viz D10 (8. 3. 1977).
E9.Autor se zde vyjadřuje k otázce, jež se stala předmětem otevřeného dopisu Jana Tesaře Jiřímu Hájkovi z 20. února a vycházela z jeho kritiky výroků, které Hájek vyslovil v interview v týdeníku Der Spiegelvysílaném zahraničním rozhlasem 3. 1. 1978, a v rakouském deníku Die Arbeiterzeitung1. 2. 1977. Tesařův dopis i Hájkova odpověď byly uveřejněny v Informacích o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 3, s. 22–27 a č. 4, s. 6–9). Srv. Prečan, Vilém: K současné situaci v Chartě 77. In:Listy, roč. 8 (1978), č. 3–4, s. 4–5a č. 6, s. 3–7a bibliografický údaj v úvodním výkladu k příloze 10.
E10.Tento výbor byl zárodkem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS),který vystoupil na veřejnost prohlášením z 27. dubna 1978. (Srv. pozn. 2 k D44 z 11. 3. 1978.)
E11.V předloze je zřejmě zkomolené slovo „dám“.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Měsíc3
Rok1978
Zpracovanýtrue
OCRfalse