P10/12

[1986, léto, Praha.] – Polemická úvaha Rudolfa Battěka o smyslu Charty 77, o její společenské pozici a druhu její političnosti, o nezávislosti a otevřenosti společenství Charty.

Dva pohledy na fenomén Charty 77

Když jsem si poprvé přečetl statě a diskusi o Chartě 77, jak byly uveřejněny v mimořádném čísle Informací o Chartě 77 z května 1986,^{E1Beseda Informací o Chartě 77 s Václavem Bendou, Jiřím Hájkem, Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem (koncem dubna 1986). Beseda byla věnována Čs. společnosti pro vědu a umění k jejímu panelu o Chartě 77 na kongresu v Bostonu. – Text byl přetištěn v dokumentaci Charta 77 1977–1989, Praha 1990, s. 125–145; též dostupný online.} neměl jsem dojem, že bych se dovídal něco nového, co by mohlo vzbudit můj zájem či podnítit mě k nějaké kritice. Názory autorů jsem znal a s ohledem na naši vzájemnou toleranci jsem je bral jako oprávněný osobní přístup k pojetí této občanské iniciativy.

Dodatečně jsem si uvědomil, že beseda měla přispět jako vysvětlující akce pro chartisty a pro přátele Charty 77 v zahraničí i doma. A tady začaly moje pochybnosti, zda uveřejněné statě i následná diskuse mohou tento záměr naplnit a zda a jak ho splnily.

Když se mi ještě dostal do rukou kritický až odsuzující dopis signatáře, který, jak vím, je vzdálen „centrálního vření“ v chartistické metropoli nad Vltavou a jehož osudy vyjadřují často značné nepochopení smyslu Charty 77,^{E2Nepodařilo se zjistit, jaký text měl autor na mysli.} pokusil jsem se číst onu diskusi znovu, tak trochu z pozice jen všeobecně informovaného signatáře. A tu se objevilo mnohé, co by si zasloužilo rozbor, vysvětlení i poněkud jinou interpretaci. Onen oponující signatář své výtky, kritiku a odsudky „vyostřil“, jak si to jeden z diskutujících, L. Hejdánek, často přeje, a přinejmenším ukázal patrně přehnanou podobu toho, jak jinak se mohou mnozí signatáři dívat na činnost Charty 77, než je tomu právě u oněch diskutujících. Upozornil tím také na důležitou zásadu: mluvit pokud možno o věcech prostých prostě a srozumitelně, nefilozofovat zbytečně tam a o tom, co je možno vyjádřit slovy intelektuálně třeba stejně brilantními, nicméně srozumitelnými a pochopitelnými i intelektu nepřesahujícímu logiku racionálního pozitivního myšlení. Domnívám se, že pozici ne plně informovaného čtenáře mohu při čtení besedy o Chartě zaujmout už z toho důvodu, že jsem od roku 1980 na delší dobu vypadl z pelotonu aktivního jednání a neměl ani možnost sledovat, jak si přátelé v Chartě 77 počínali.

Zdá se, že v teoretické rovině je napořád aktuální vysvětlovat, co Charta 77 je a co není, čím by měla být a čím by rozhodně neměla být, čím se smí a čím nesmí zabývat. Naštěstí v praktické rovině jako by tato můra teoretické podoby Charty 77 zmizela a ve svých dokumentech, nikoliv mimo veškerou kritiku, Charta 77 prokazuje trvale dobrou pohodu, vědoma si nutnosti vyjadřovat se k tomu, k čemu se svým základním prohlášením zavázala, i k tomu, k čemu ji partnerský společenský dialog nutí.

Domnívám se, že celkovou charakteristiku společenského významu Charty 77, zařazení a zhodnocení její působnosti a mezí jejího vlivu nemůže podat sama Charta 77 slovy svých signatářů, ale především odborná, všemi souvislostmi se zabývající sociologická a politologická analýza (i když nejen ona, neboť nelze pominout aspekty filozofické a ani náboženské). Určitým pokusem o volný výklad do určité míry v tomto smyslu jsou následující řádky.

Charta 77 jako neorganizace

Musí-li určitý společensky relevantní fenomén, jakým Charta 77 nesporně je, ještě po deseti letech úporně vysvětlovat a pořád kolem dokola přesvědčovat bližší i vzdálené okolí, ba dokonce sebe sama, co a čím je, a neustále to připomínat, jako by ono vnější okolí nebylo schopno plně pochopit a docenit její zvnitřku určený význam, pak je zde zřejmě něco, co nechce či nemůže vzít na vědomí buď ona vnější veřejnost, nebo onen vnitřní, sebe sama definující institut.

Na počátku Charty 77 Jan Patočka jako první a v původním záměru jediný její mluvčí vysvětlil sice přesvědčivě ve svých interpretacích smysl Charty 77, čím tato je a čím není a nechce být, jaké cíle sleduje a proč nemůže být zničena. Tyto všemi samozřejmě akceptované „ideové dokumenty“ nové iniciativy jaksi příliš brzy u většiny signatářů upadly v zapomnění, bezpochyby i vinou předčasné tragické smrti autora.

Ostatní chartisté vedle některých spíše okrajových textů museli po prezentaci základního prohlášení vesměs ihned stvrzovat svoji signatářskou identitu svým jednáním a vystupováním vůči dezorientované a zaskočené politické i policejní moci. Teprve další vývoj aktivit v Chartě 77 i kolem ní si vynucoval „nové“ úvahy na téma, co patří k činnosti Charty 77 a co ne. Byla to ovšem tehdy především snaha uchránit Chartu 77 před zničujícím zásahem policie, jež vedla k „očišťování“ Charty 77 od všech konkrétních aktivit (VONS a Infoch), ačkoliv tato činnost plně odpovídala záměrům a smyslu základního prohlášení Charty 77. Ale budiž, musíme vzít na vědomí, že nejen záměr osnovatelů, ale i vnější společenské podmínky určují, v jaké podobě je záměr naplňován. To bylo také důvodem, proč už ve svých počátcích neměla mít Charta 77 formálně žádnou výraznou organizační podobu.

To, že Charta 77 není organizací, by nemělo být důvodem udržovat její postavení v jakémsi téměř zásvětném stavu neurčitosti a nejasnosti. Naštěstí pro plnohodnotnou společenskou funkčnost dostačuje určitá strukturální vymezenost, tvořící celek odlišitelný od celků jiných. A tak Charta 77, ač není organizací, je strukturou schopnou samostatné existence a s náležitou reaktivitou. Ti, kdo se na Chartu 77 obracejí, by se nemohli obracet na jakousi podivnou a neurčitou sociální mlhovinu. Výhodou Charty 77 tedy je, že ač nenaplňuje nutné znaky organizační struktury, naplňuje znaky struktury systémové alespoň natolik, že je schopna samostatné existence a tím i tolik potřebné komunikovatelnosti.

Všimněme si, jak ti, kdož se na Chartu 77 obracejí, zcela pomíjejí – a činí tak naprosto oprávněně – otázku její organizovanosti či neorganizovanosti. Nikoho to prostě nezajímá. Pro ně prostě Charta 77 je, a je natolik strukturovanou složkou společnosti, že je možno ji oslovit a dokonce se dočkat odpovědi, a to platí ovšem i v poměru moci k Chartě 77.

Co tedy tvoří strukturu Charty 77? Především signatáři, kteří svým podpisem vytvořili toto společenství a tím se odlišili od nesignatářů (což nemusí být vždy významný hodnotící prvek, neboť i ten, kdo ač nesignatář uznává cíle Charty 77 a chová se podle toho, není tak zcela mimo Chartu 77). Dále institut mluvčích Charty 77, který Charta 77 ustavila, zpravidla tří signatářů, aby ji plnomocně zastupovali, včetně institutu kolektivu mluvčích. A za třetí dokumenty (prohlášení, sdělení, dopisy apod.), jimiž Charta 77 vyjadřuje svoje postoje k nejrůznějším příležitostem a společenským problémům a pomocí nichž, ale také prostřednictvím osobních kontaktů navazuje styk s různými organizacemi či jednotlivci a pokouší se také o dialog se státními orgány. To, myslím, plně dostačuje k životaschopnosti a společenské aktivitě Charty 77 i přesto, že není organizací.

Považuji tak trochu za schizofrenní neustále zdůrazňovat, že Charta 77 není organizací, když se na nás někdo obrátí. O tom, že nejsme organizací, svědčí naše faktická neorganizovanost, a ne, že to o sobě budeme prohlašovat. Mohla by se vést diskuse, zda a do jaké míry je vhodné a výhodné či nevhodné a nevýhodné, že nejsme organizací, ale za daných podmínek to nepovažuji za účelné. Spokojme se tím, že desetiletá existence Charty 77 v té podobě, jak existuje, dostatečně prokazuje její životaschopnost a význam, a nemusíme se bát ani o její budoucnost, neboť obhajoba lidských a občanských práv neztratí na aktuálnosti ani v jakémkoli budoucím politickém systému.

Charta 77 jako nepolitické politikum

Vznik a působení Charty 77 nelze posuzovat z jakéhosi mimospolečenského nadhledu, ale v souvislosti se sociálním a politickým systémem, v němž existuje. Ono totiž o tom, co je a není Charta 77, nerozhoduje jen názor těch, kdo se v ní sdružili, tedy to, co o sobě Charta 77 sama říká, ale také názory těch, kdo její působení posuzují zvenčí, kdo se cítí být její činností zasahováni, oslovováni, jichž se týká a dotýká. To ostatně dokázala elita moci před deseti lety, když svoji bezuzdnou, zoufalou, nelogickou, a proto hluboce omylnou kampaň (z hlediska zájmu moci především) rozpoutala proti Chartě 77. Tím ovšem zcela zjevně prokázala, že Charta 77 je politikum, aniž si klade vysloveně politické cíle, jakým je především účast na veřejné politické činnosti směřující k podílu na mocenském rozhodování ve státě pomocí politické organizace a na základě politického programu. V tom smyslu je Charta 77 zcela a naprosto politicky nevinná a tudíž nepolitická. Jsme-li však současně nuceni připustit, že vše společensky významné, co směřuje k regulaci, změnám či nápravě ve společenských vztazích, je vždy i politicky významné, pak obhajoba lidských a občanských práv, zejména v současném politickém systému naší země, je politikum par excellence. Nic na světě nemění, že motivace tohoto jednání je v Chartě 77 především ozvěnou mravního akcentu, a ani fakt, že v pluralitním politickém systému, pokud by si v něm prosazování občanských a politických práv vynutilo podobné společenství (v tom případě jistě na bázi organizace), by taková aktivita patrně nevzbudila žádnou zvláštní společenskou reakci – rozhodně ne ze strany politických elit.

Cíl, který si Charta 77 uložila, není dostatečný k tomu, aby postačoval charakterizovat toto společenství jako po výtce politické, ale je natolik dostatečný, aby umožnil společensky významné zasahování i ovlivňování věcí veřejného zájmu a tím se zasadil do onoho ne vždy přesně vymezitelného spektra politického působení. Je sice pravda, že v totalitním systému, jaký existuje v současném Československu, se téměř každá aktivita občanů jeví jako politikum, ale v případě obhajoby občanských a lidských práv je to politický faktor mimo jakoukoli pochybnost.

Je to především obecnost tohoto chartovního úkolu, která umožňuje sdružovat v tomto společenství lidi nejrůznějších ideových, filozofických, politických i náboženských zaměření, aniž by se navzájem kádrovali a jejichž přítomnost by byla zpochybňována jejich minulostí (sic!). Sama tato skutečnost vytváří vzácné vědomí „kritického pluralismu“ (K. Popper), které je pro nás i perspektivou možné politické spolupráce. Názorová tolerance uvnitř Charty 77 je cestou nejen pro přesvědčování druhých, ale i pochopení a popřípadě přijetí názoru druhého, či cestou sbližování názorů a nalézání tak východisek společensky relevantních, tj. užitečných a nosných. I to je nesporná hodnota budoucí etiky politiky, kterou postrádá dnešní svět. Neboť jestli se dnes mluví o potřebě nového politického myšlení, pak v Chartě 77 je tento záměr, i když v malém, uskutečňován do určité míry už desátý rok.

Jedno nedorozumění bychom si měli odpustit, totiž představu, že Charta 77 nemá nic společného s politickým spektrem společnosti, popřípadě s bipolaritou tohoto spektra. Já sice rozumím Havlovu uvažování, ale tvrdit, že Charta 77 „ze samé své podstaty je mimo ně…, je nad tím vším…, vně všeho…“ musí vyznít pro pozemsky uvažující intelekt jako pokus o jakousi transcendentalizaci. O tom, jak dokonale uvnitř toho všeho Charta 77 je, svědčí především to, co dělá, čím se zabývá, její dokumenty, které jsou natolik výmluvným zasahováním do zájmů v politickém spektru, že takové pojetí je zcela neúčelné. Tvrzení, že Chartě 77 jde „… o pravdu, o pravdivý popis poměrů a jejich svobodnou a objektivní kritiku“, vyvrací, co autor říkal předtím. Pravdivě popisovat poměry a svobodně je kritizovat je činnost veřejného zájmu vždy spojená s názorovou pestrostí politického spektra. Aniž se musím hlásit vlevo či vpravo, je zjevné, že takovým popisem a kritikou se zaměřuji nejen morálně, případně filozoficky či nábožensky, ale i politicky. Ale politická zařazenost neznamená vždy některými tak požadované zařazení stranicko-politické či jenom blokové. Takto zařazovat občanskou iniciativu Charty 77 nelze prostě z toho důvodu, že objekt jejího zájmu, občanská a lidská práva, je natolik obecně nosný, žádoucí a spojující, že jeho sledování je zájmem téměř celého politického spektra. Říkám téměř, protože ta jeho část, která se proti účelnosti a praktické realizaci tohoto cíle staví, je mimo pozice Charty 77, a tím i mimo ono politické spektrum, k němuž Charta 77 nesporně patří.

O pozici, opozici a nezávislosti Charty 77

To, co nám mohou exiloví přátelé závidět, je především naše schopnost v Chartě 77 spolupracovat a koordinovat se přes často značně odlišné přístupy, pojetí a koncepce společenského řádu, státní raisony, sociální a ekonomické aktivity apod., tedy nejen faktory politických úvah, ale i odlišnosti filozofické a náboženské.

Charta 77 je určitou společenskou pozicí, vymezila se jako občanská iniciativa usilující o dodržování a naplňování toho, k čemu jsou občané vázáni právním řádem státu. Jestliže stát přijal na sebe povinnost, nota bene v mezinárodně právním kontextu, plnit příslušné předpisy (právní normy) o občanských a lidských právech, zavazuje k jejich plnění i každého svého občana. Nelze proto kritizovat Chartu 77, že je jako ostatní občanské iniciativy vždy angažovaností proti něčemu a nikoliv pro něco, jak to zaznívá z kritiky jednoho signatáře. Ostatně je to určitý operačně logický dogmatismus pomíjet, že každá pozice je výrazem určité opozice a každý opozičně formulovaný názor je negativním vyjádřením určité pozitivní myšlenky. Společenství Charty 77 vzniklo k prosazování toho, k čemu se politická moc, snad nejenom zdánlivě, v tom nejlepším slova smyslu připojila a zavázala. Dochází-li k tomu, že tuto oprávněnou iniciativu občanů potlačuje, staví se zcela paradoxně do opozice vůči vlastní pozici sama státní moc.

S tím úzce souvisí dvojznačnost samotného chápání a dovolávání se občanských a lidských práv. Neboť jako je určitá pozice současně i sui generis opozicí, i každé právo je současně povinností a závazkem. Tento aspekt je třeba docenit nejen v rozměru celospolečenském, ale i v osobním životě, jak na to správně upozornil Hejdánek.

Každé pozitivní vymezení jakéhokoliv práva je současně, i když nepřímo, stanovením určitých mezí. Veškeré naše chování, každé právo člověka a reakce společnosti na ně je nejen tendencí k větší svobodě, ale i výrazem omezení této svobody. Jedině takto je nutno chápat každé určení práv a povinností. Myšlenkově se zde pohybujeme v rovině racionálního chápání postavení člověka ve společnosti s jeho vnějšími vztahy, potřebami a tužbami. Jakmile do hry vstoupí faktor přesahování pouhé racionality – ona tolik potřebná dimenze života jedince, dostávají kategorie práva, svobody a povinnosti jiný, absolutnější rozměr a zvýrazňuje se tím především etická hodnota každého práva a současně a nerozlučně i její pochopení jako osobní odpovědnosti a mravního závazku.

Myšlenku nezávislosti a otevřenosti společenství Charty 77 nelze chápat jako zvláštní postavení nad společenským pohybem. Fakt, že Charta 77 se nehlásí k žádné konkrétní či dokonce stranicky vymezené ideologii, politickému programu nebo filozofickému či náboženskému pojetí, neznamená, že se nehlásí vůbec k žádné koncepci, nebo že žádnou, jakkoli dílčí koncepci nemá. Zdůrazňovat otevřenost a nezávislost Charty 77 tím, že za nejdůležitější se považuje „… funkce Charty 77 jako společenského ‚enzymu‘ a ‚katalyzátoru‘, který nikdy nevstupuje natrvalo do hry, ale dává celé hře její perspektivu, napínavost a smysl“, nebo tvrdit, že „… k takové iniciativě je Charta 77 zajisté výzvou a inspirací, ale nepovažuje ji v celé šíři za svůj nejvlastnější úkol“ (Hejdánek), je přinejmenším nešťastná, nevhodná, zbytečně matoucí i ústupová formulace.

Mohl bych svoji argumentaci podpořit tvrzením, že občanská a lidská práva jsou natolik obsáhlým veřejným zájmem, že by dokonce postačovala sama o sobě k politickému programu pro politické seskupení. Charta 77 svou důslednou obhajobou občanských a lidských práv stojí jednoznačně na pozici myšlenek demokracie, sociálního solidarismu, kulturní, filozofické, náboženské a tudíž duchovní tolerance, což jsou hodnoty, které sice neznamenají, že Charta 77 uznává nad sebou jen autoritu jedinou, totiž autoritu pravdy a autoritu svědomí, které jí velí tuto pravdu říkat.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

E1.	Beseda Informací o Chartě 77 s Václavem Bendou, Jiřím Hájkem, Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem (koncem dubna 1986). Beseda byla věnována Čs. společnosti pro vědu a umění k jejímu panelu o Chartě 77 na kongresu v Bostonu. – Text byl přetištěn v dokumentaci Charta 77 1977–1989, Praha 1990, s. 125–145; též dostupný online.
E2.	Nepodařilo se zjistit, jaký text měl autor na mysli.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Rok	1982
Zpracovaný	true
OCR	false