Laudatio na Eseje o české literatuře Sylvie Richterové
Adam Borzič
Projev z udílení Ceny Toma Stopparda Sylvii Richterové, 31. května 2017, rezidence primátora hlavního města Prahy.
„Funkcí umění je rozptylovat slepotu, osvětlovat neviděné…“, dovolím si hned na úvod odcitovat z Esejů o české literatuře prozaičky, básnířky, literární vědkyně a myslitelky Sylvie Richterové. Umění zná Sylvie Richterová zblízka, po hmatu z vnitřní strany, poznává je s akrobatickou smělostí svrchované tvůrkyně. Její esejistické dílo, jež bylo dnes poctěno cenou Toma Stopparda, by nevzniklo, kdyby se v jeho autorce unikátně nesnoubily snad všechny druhy literárního nadání, a především schopnost literaturu tvořit bezprostředně i uchopovat a promýšlet konceptuálně. Eseje zrozené z takové tvůrčí dílny sotva mohou být něčím jiným nežli velkým uměním. Velkou literaturou. Richterové esejistické psaní je při vší její hluboké teoretické znalosti literatury, při její mimořádné erudici v jejích dějinách a skvělému filosofickému vzdělání ryze evokativní, zasvěcující, protože tato zasvěcovatelka je sama velkou spisovatelkou. Důmyslné uspořádání tohoto výboru z esejistického díla napsaného v rozmezí let 1975 – 2015, odhaluje, že autorka se rozhodla své poznání za oněch 40 let ucelit a vyložit své unikátní čtení příběhu české literatury.
Pokud bychom měli v jejím labyrintu zahrnujícím desítky autorů hledat orientační cedule, pak není náhoda, že její „kánon“ otevírá Jaroslav Hašek, u kterého Richterová do nejjemnějších detailů prozkoumává groteskně temný vztah mezi mocí a absurditou, z jehož tragiky nás na okamžik osvobozuje jen přerušovaná řeč smíchu, demaskující tak celou metafyziku lidské blbosti. A rovněž jistě není náhoda, že hned po haškovském oddílu následuje část zasvěcená Karlu Čapkovi, u nějž Richterová odhaluje existenciální drama náboženských rozměrů, ukryté za zdánlivou skromností jeho tázání. Čapkova zahradní utopie nese pro Richterovou prorocké rysy tváří v tvář robotizaci světa. A jistě není nahodilé, jak velký prostor věnuje Sylvie Richterová Milanu Kunderovi, v jehož románovém světě odhaluje rovněž pro někoho překvapivě náboženskou otázku, byť položenou jaksi naruby, vyvrženou z nitra pochybnosti a ústící do paradoxní hry osudu autora a jeho díla ve světě bez Boha. I u Věry Linhartové Richterovou zajímá, jak cestou krajního napětí v jazyce rozpouští obraz člověka jakožto subjektu a navozuje rozhovor mezi lidmi, tvořící tak ono tajemné místo setkání pisatele a čtenáře. Takové zviditelnění je ale podle Richterové opět ontologií, v níž slovo hraje ústřední roli. A konečně jistě není beze smyslu, že pouť labyrintem českého písemnictví vrcholí esejem o Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. Vděčíme Sylvii Richterové nejen za to, že Komenskému navrátila jeho teologickou hloubku, a odmítla zploštěné čtení, které původní duchovní univerzum tohoto myslitele opomíjelo, ale také za to, že v tomto „posledním filosofovi středověku“, jak jej chápali pozitivističtí rozumbradové, nám odhaluje jednoho z prvních učitelů holistického nazírání na svět. Zde si neodpustím autobiografickou poznámku - na počátku devadesátých let jsem Sylvii Richterovou poprvé uviděl v televizním pořadu Antonína Přidala, kde s vášnivou zasvěceností hovořila o mystickém rozměru Komenského díla a právě toto její vystoupení mě přimělo se jejím dílem zabývat.
Sylvie Richterová nám předkládá příběh české literatury jako základní a strhující drama, v němž lidské slovo, vztahuje-li se k pravdě a z hledání pravdy vyvěrá, osvobozené tak z poklonkování odlidšťující moci, představuje vrcholný tvůrčí akt, který nesmyslnost a šílenství dějin překračuje. Jejími slovy: „Chaos a svoboda si podávají ruku a jenom individuální čin může být opravdovou odpovědí. Ta odpověď se řecky jmenuje poiesis: tvorba.“ Patří k velké zásluze této knihy Esejů, že otázku estetickou, etickou a noetickou nastoluje v jejich původní propojenosti, odpovídající Platonově triádě krásy, dobra a pravdy. Richterové platonismus, spěchám ovšem dodat, je platonismem pokřtěným. A tak se tyto ideje nejen zrcadlí v zápase s dějinnými démony odcizení, ať už jsou jimi totalitní ideologie minulosti, neúprosné tržní mechanismy dneška nebo všeobecné hloupnutí a ztráta svědomí současného člověka, ale zápas o dobro, pravdu a krásu se přímo vtěluje do lidské řeči. Stává se lidským slovem, snad proto, že božské Slovo se stalo lidským tělem. A toto vtělení je křehké, zranitelné. I proto se hledání smyslu tohoto slova v Esejích Sylvie Richterové projevuje hluboce pokorným a přesným čtením řady českých básníků a prozaiků, jejichž díla nám její interpretace vyjevuje jako by v samotném aktu stvoření. A nejen pro tuto svěžest, jak jsem snad výše ukázal, jsou její Eseje vrcholným dílem současné české literatury rozptylujícím estetickou, sémantickou a etickou slepotu dneška.
Adam Borzič (*1978), básník, psychoterapeut, šéfredaktor Tvaru.
