Rozhovor s Iljou Kunešem: Tigrid na mě udělal fantastický dojem.

Petr Zídek,
historik a redaktor Lidových novin

Následující rozhovor byl publikován v Orientaci Lidových novin 21. října 2017. Autorovi a redakci LN děkujeme za poskytnutí.

Překladatel Ilja Kuneš patřil v 80. letech k blízkým spolupracovníkům Pavla Tigrida a do konce jeho života s ním udržoval přátelské vztahy. Tigrid byl podle něj levicovým liberálem prvorepublikového střihu.

LN: Když jste na počátku roku 1983 přišel do Francie, říkalo vám něco jméno Tigrid?
Říkalo. Kdo žil v 70. letech v Československu, nemohl se s Tigridem nesetkat, protože tehdejší „hromadné sdělovací prostředky“ proti němu vedly s různou intenzitou kampaň. Zatímco v roce 1952 ho Rudé právo nazývalo „klerikálně-fašistickým ideologem“, za normalizace se o něm mluvilo jako o „zarytém pravičákovi“, „starém agentu CIA“ a podobně. Té propagandě jsem nevěřil, ale zároveň jsem tápal. Jako člověk, který dospíval v 70. letech, jsem nevěděl téměř nic o dějinách, byl jsem dokonalým produktem tehdejšího školství. Přestože mě doma do ničeho nenutili, často se mi naopak snažili věci vysvětlit, nevěděl jsem, co to byla třeba „reakce“. Ulpělo mi to jako takové podezřelé sprosté slovo.

LN: Takže určité podvědomé obavy jste z Tigrida měl?
Spíše než obavy to byla trochu opatrnost. Říkal jsem si, nevím, co je to za člověka...

LN: Co vás tedy přivedlo do redakce Svědectví?
V prvé řadě zvědavost. Šel jsem tam až v květnu 1983, protože jsem od nikoho nic nechtěl a čekal jsem, až si vydělám tolik, abych si mohl Svědectví předplatit. Zazvonil jsem a dveře mi otevřel takový anglický džentlmen...

LN: Jaký na vás udělal první dojem?
Absolutně fantastický. Představil se mi a hned mě překvapila jeho čeština. Byla to úplně aktuální čeština ve své nejkultivovanější formě. Ptal se mě na takové obecné věci, já mu řekl, že si jdu předplatit Svědectví, a on mi to začal trochu rozmlouvat: „Já vím, jaké to na začátku je, tady si ho můžete brát, a až budete mít, můžete dát třeba dobrovolný příspěvek.“

LN: Jak se váš vztah vyvíjel dál?
Prostory Svědectví začínaly takovou malou knihovnou. Pavel Tigrid mi nabídl, že si tam mohu knihy půjčovat, měl tam celou exilovou produkci. Tak jsem tam začal chodit. Druhá věc vedle češtiny, která mě na něm zaujala, byla jeho neuvěřitelná obeznámenost s poměry v Československu. Přestože už byl tehdy v exilu 35 let, měl jsem pocit, že od nás odjel týden přede mnou nebo dva dni po mně. Jako kdyby prožil na vlastní kůži to, co jsme prožívali my doma. Když jsem se později seznámil s některými emigranty z roku 1968, podobná komunikace s nimi vůbec nebyla možná. Pro ně svět skončil 21. srpna 1968, a to ve všem. Jak slovníkem, tak myšlením zůstali na konci 60. let. To bylo na Tigridovi snad ještě pozoruhodnější než ta jeho čeština.

LN: Jak jste se z návštěvníka redakční knihovny stal členem redakční rady?
V roce 1984 jsem začal studovat na pařížské univerzitě politologii. Měl jsem strašný hlad po informacích, takže jsem za rok přečetl snad všechno, co v té knihovně ve Svědectví měli. Vysedával jsem tam každou volnou chvíli. Vládlo tam ohromně příjemné prostředí.

LN: Kdo ho vytvářel?
Paní Ivanka Tigridová a Honza Pelc, který seděl v knihovně, otvíral dveře a evidoval výpůjčky. Pavel Tigrid byl vysoce tolerantní člověk. Přestože měl své dost vyhraněné názory, vyslechl se zájmem každého.

LN: Kolik lidí tam tak chodilo?
Jak kdy. Během dne tam pořád někdo chodil, nejsem ale schopný odhadnout nějaké číslo. V pátek se pak dělal večírek v hospodě hned dole, které jsme pro nerudného korsického majitele přezdívali „U Grobiána“, a tam se vždy sešlo deset patnáct lidí.

LN: Tigrida jste tedy zaujal už tím, že jste do Svědectví často chodil?
Nejen tím. Později mi řekl, že se mu líbilo, jak jsem v emigraci začal hned studovat, a navíc politologii, kterou chtěl vždy studovat taky. Když měl čas, často jsme spolu diskutovali. A po nějaké době mi nabídl, abych pro něj dělal rešerše z tisku. Věděl, že mluvím francouzsky, německy a anglicky, a navíc jsem dělal nočního hlídače, což znamenalo, že jsem někde musel přes noc sedět a měl dost času. Dal mi hromadu novin a já mu z toho vypisoval krátké informace k věcem, které ho zajímaly. K nějakým složitějším problémům jsem mu mohl vyhledat věci v knihovně Institutu politických věd, kde jsem studoval.

LN: Proklepával si vás nějak, zda nejste agent, kterého za ním vyslala StB?
Asi nějak ano, ale jak konkrétně, nevím. Já jsem přišel z režimu, kde každý podezříval každého, tak jsem si řekl, že budu naopak úplně otevřený. A hlavně jsem se nikdy neptal na věci kolem Svědectví, do kterých mi nic nebylo. Takže pro dnešní historiky mám malou cenu, protože na takové ty otázky typu, kdo to platil a jak se to pašovalo, nemám žádnou odpověď.

LN: Zažil jste tam nějaký konflikt s agenty StB?
Asi rok před mým příjezdem se redakce přestěhovala z Rue du Pont-de-Lodi do Rue Croix-des-Petits-Champs. Na té první adrese, to znám z vyprávění od paní Ivanky, si StB pronajala byt naproti a dalekohledem monitorovala všechny, kdo tam chodili.

Ale v Rue Croix-des-Petits-Champs sídlilo Svědectví v domě, který je přímo naproti budově francouzské národní banky. Takže tam stále hlídkovala policie a nesmělo se tam ani fotit. StB se snažila tlačit přes nájemníky na majitele, například tam na chodbě rozházela smradlavé kuličky nebo jim do schránek házeli výhrůžné dopisy. Ale majitele domu nezastrašila, byl to francouzský Žid, který měl spadeno na totalitní režimy, protože mu – podobně jako Tigridovi – nacisté za války vyvraždili rodinu.

LN: Jak ta redakce vlastně vypadala?
Bylo to několik velmi malých místností. Kromě Tigrida tam byla paní Ivanka, jeho manželka, která se starala zejména o agendu lidských práv. Pak tam seděla účetní, paní Bohunka Braud, Honza Pelc se staral o knihovnu a dělal poslíčka a to je vlastně všechno. Když dostalo Svědectví velkou dotaci od Heritage Foundation, někdy v letech 1986–1987, mohlo vzít prvního oficiálního zaměstnance a tím se stal Marek Skolil, který tam zastával funkci redakčního tajemníka.

LN: Marek Skolil se spolu s Janem Pelcem, Jacquesem Rupnikem a vámi stal také členem nové redakční rady. V čem spočívala její funkce?
Tigrid oficiálně oznámil, že se stahuje do pozadí a přenechává časopis mladším, ale to se nestalo. Pan šéf byl pořád on. Scházeli jsme se tak jednou za měsíc na poradě, zejména o tom, co bude v dalším čísle, Tigrid si nás vyslechl, každý si mohl říct svoje, a pak nějak rozhodl.

LN: A práce s texty?
Redakční práci si dělal sám. Když jsem četl jeho články, měl jsem dojem, že jsou psané strašně lehce. Ale pak jsem viděl, že psaní pro něj byly galeje: seděl, pořád to předělával, proškrtával, strašně se s tím dřel. Když jsem sám něco napsal, tak říkal „sluníčko“, ani nevím, proč mi říkal sluníčko...

LN: Ilja, z řečtiny Hélios, slunce...
To mě ani nenapadlo... Říkal: „Sluníčko, škrtat, škrtat.“ Tak jsem si sedl a škrtal. A poslední úpravu dělal vždy on.

LN: Jak na novou redakční radu, složenou z dvacátníků, reagovali ti staří zasloužilí, s nimiž Tigrid časopis dělal od roku 1956?
Přišly kritické ohlasy, které Svědectví uveřejnilo. A šly fámy, možná záměrně přiživované, že se úplně zbláznil. Vlasta Třešňák pak nakreslil obraz, bohužel ztracený, který se jmenoval „Pavel Tigrid nadbíhá mladým“, na němž jel v šátku na harleyi.

LN: Nápad připravit článkovou bibliografii Svědectví byl jeho, nebo váš?
Jeho. Pak žertoval, že jsem jediný člověk na světě, který přečetl Svědectví od první do poslední řádky. Objevoval jsem si při tom svět. Třeba katolické básníky a spisovatele, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka a podobné, ty jsem předtím neznal ani podle jména.

LN: Byl v hospodě otevřenější než v redakci?
Myslím, že byl otevřený vždy. Jen v hospodě jsme se bavili o jiných věcech než v redakci.

LN: Říká se ale, že nikdy nemluvil o svých rodičích, kteří zahynuli za války v koncentračních táborech, a že nebyl ani moc sdílný, co se týká osobního života.
To je pravda, o svém životě skutečně moc nemluvil. Často jsem pak za ním jezdil domů do Héricy, ale ani tam se o rodině nebavil. Ze svého života vyprávěl historky plné legrácek, ale nikdy nešel do detailů, které byly důležité nebo intimní. Pro mě byl živou učebnicí historie. Říkal třeba: „Když jsem byl u Beneše na obědě...“ – a já si uvědomil, že Beneš nežil kdysi dávno, ale že je to jen čtyřicet let. Nebo o Clementisovi jsem věděl jen to, že byl v procesu se Slánským, ale Tigrid a jeho žena najednou začali vyprávět, jak se s ním v Londýně za války přátelili. Historické postavy se tak pro mě stávaly osobami z masa a kostí. A některé jsem dokonce díky Svědectví poznal. Jednou jsem přišel do redakce, tam stál takový pán s hůlkou, celkem dlouho se mě vyptával se, co dělám a tak, a pak šel dozadu k Tigridovi a já se ptám Honzy Pelce: „Co to je za zvědavýho dědka?“ – A on: „Ty vole, to je Tomáš Baťa.“

LN: Pil Tigrid hodně?
Měl rád whisky, možná jednou jsem ho zažil veselého, ale většinou se držel zpátky, pil s mírou, kouřil doutníčky a nevadilo, když jsme se trochu opili my. Byl takový bonviván.

LN: Kdy jste se viděli naposledy?
Když nebyli v Praze, třikrát čtyřikrát do roka mě zvali domů do Héricy. Byl jsem u nich v červnu 2003. Zůstal jsem na večeři, bylo teplo, seděli jsme na zahradě, pili whisky, nabízeli mi, abych tam přespal, ale já jel večer domů. No a na konci srpna přišla zpráva, že zemřel.

LN: Jak ho s odstupem času vnímáte?
Cítil jsem a cítím k němu hluboký respekt. On si většinou s lidmi vykal, ale mně říkal: „Iljo, říkejte mi Pavle.“ A já mu odpověděl, že nemůžu, a dál mu říkal „pane Tigride“. Myslím, že nebyl žádný pravičák, ale levicový, zdůrazňuji, levicový liberál prvorepublikového střihu.

LN: Spekuluje se o tom, že pracoval pro americké tajné služby. Položil jste si někdy tuhle otázku?
Ano. Nějaké americké peníze v tom možná byly. Jestli CIA, nevím. Na orientaci a otevřenost časopisu to ale vliv nemělo, takže by mi to ani nevadilo.

LN: Ovlivnil vás nějak?
Politicky ne, ale hodně lidsky. Byl mi vzorem tím, jak byl otevřený a noblesní. Měl jsem ho rád. Teprve po jeho smrti jsem se dozvěděl, že trpěl depresemi, ale to na něm vůbec nebylo poznat.

ILJA KUNEŠ (* 1956)
Pochází ze Sušice. V letech 1978–1982 vystudoval na FF UK překladatelství a tlumočnictví, v roce 1983 odešel se svou tehdejší manželkou do Francie. V letech 1983–1986 studoval na Univerzitě Paříž X – Nanterre politologii a následně v letech 1986–1988 na pařížském Institutu politických věd sovětská studia. Doktorskou práci o západním mírovém hnutí nedokončil. V letech 1984–1990 psal do Svědectví pod pseudonymem Jan Otava. Sestavil článkovou bibliografii časopisu.
Dnes působí jako překladatel a publicista, žije střídavě v Paříži a v Plzni.

Když jsem četl jeho články, měl jsem dojem, že jsou psané strašně lehce. Ale pak jsem viděl, že psaní pro něj byly galeje: seděl, pořád to předělával, proškrtával, strašně se s tím dřel.