D211

1982, 11. srpen, Praha. – Dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR o problematičnosti obžaloby a soudního řízení u Okresního soudu v Chomutově s vydavateli a přispěvateli neoficiálního kulturního časopisu Vokno. (Dokument č. 24/82)

Občanská iniciativa Charta 77 projevuje již šestý rok svou občanskou odpovědnost nárokem na důsledné dodržování zákonnosti. Nemůže nechat bez povšimnutí soudní řízení, které probíhalo u Okresního soudu v Chomutově od 18. června 1982. K problematičnosti některých aspektů obžaloby se Charta 77 vyjádřila ve svém dokumentu č. 21 z 23. 6. 1982.^{E1Viz D207 (23. 6. 1982).} Ze zmíněného soudního procesu měla být opět vyloučena účast nezaujaté veřejnosti, ačkoli rozsudek je vynášen jménem republiky. Čtyřicet míst v soudní síni obsadilo zřejmě předem určené a pečlivě vybrané „obecenstvo“ – s výjimkou několika míst pouze pro nejbližší příbuzné obžalovaných. Policejní opatření uvnitř i vně budovy vzbudilo u občanů města domněnku, že je souzen zvlášť nebezpečný zločinec.

Jednalo se však o pět osob obžalovaných podle § 202, odst. 1, 2 trestního zákona (výtržnictví), ve dvou případech navíc o § 187 trestního zákona (týká se omamných látek) a v jednom případě o nedovolené držení střelné zbraně (v posledním případě jde tedy pouze o přečin).

Ivan Jirous byl jako počtvrté trestaný odsouzen ke třem a půl letům odnětí svobody ve III. nápravně skupině (nejtěžší) NVÚ, František Stárek ke dvěma a půl letům ve II. skupině NVÚ (ačkoli v roce 1976 byl trestán pouze podmíněně a v podmínce se osvědčil), Michal Hýbek k 18 měsícům v I. skupině NVÚ a Milan Frič k 15 měsícům v I. skupině NVÚ – to vše nepodmíněně. Jaroslav Chnapko byl z projednání případu vyloučen.

Jmenovaní odsouzení se měli dopustit trestného jednání jako skupina, přestože se navzájem ani neznali. Naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví bylo shledáno v příspěvcích pro časopis Vokno, který byl soukromě vydáván a rozšiřován nezjištěnou redakcí a v nezjištěném rozsahu. Vyšlo pět čísel tohoto časopisu. Nebyla prokázána ani lokalita jeho vzniku. Časopis sám se prohlásil ve svém prvním čísle za „pirátský“ tím, že nerespektuje autorská práva a že písemné materiály používá bez vědomí autorů. Časopis sledoval literární, textovou a hudební tvorbu nezavedených autorů a informace z kulturního dění v zahraničí, které chybějí v oficiálním tisku. Používal materiálů mnoha desítek autorů různé literární hodnoty a ocenění. Byl určen převážně mladým lidem. Vytvářel tak de facto nezávislou a neoficiální platformu pro výměnu názorů a pro umělecko-kritické hodnocení (umělecké kritiky se týkaly především všechny příspěvky Ivana Jirouse).

Tato činnost není v rozporu s platnými čs. zákonnými normami, ba naopak nalézá podporu v přijaté vyhlášce č. 120 z roku 1976 o lidských a občanských právech, v níž se mimo jiné garantuje právo na svobodné šíření informací jakýmkoli způsobem – včetně tisku. Vyhláškou deklarovaná omezení tohoto práva se nemohou týkat citovaného časopisu. Znalecký posudek ministerstva kultury o tomto časopisu, vypracovaný prof. Vítězslavem Rzounkem, zaujal jednoznačné politicko-ideologické stanovisko: časopis je schopen vyvolat nálady nepřátelské našemu státu, odporuje socialistickému pojmu kultury a morálky, je koncipován s politickými záměry, a to tak, aby vzbudil zájem v zahraničí, a obsahuje přímý návod k teroru. Poslední a nejdrastičtější charakteristika se ovšem týkala článku Cihla od M. Skalického, který obžalován a souzen nebyl, protože se vystěhoval do zahraničí. Z obžalovaných nebyl nikdo vinen za začlenění tohoto příspěvku, nikdo nebyl souzen jako redaktor časopisu a všichni se od článku distancovali. Byl však jediným konkrétem, který odborný posuzovatel proti obžalovaným uvedl.

Je tudíž zřejmé, že rozsudek nad obžalovanými je rozsudek nad časopisem Vokno. Proč byli obviněni právě Jirous, Stárek, Hýbek a Frič a jako exemplární oběti přísně souzeni, ponechává volné pole dalším úvahám. Právě tak nutí k zamyšlení, proč bylo zapotřebí obžalobu z výtržnictví (jde o neoficiální časopis se zaměřením na kulturu) podepřít záhadným objevením marihuany u Jirouse a Hýbka; na nanejvýš podezřelé okolnosti policejního nálezu této omamné látky při domovních prohlídkách u obžalovaných upozornil již dokument Charty 77 č. 21. Ivan Jirous před soudem žádal předvolání příslušníka Bezpečnosti, který při prohlídce na chodbě vybral z většího množství sáčků s kořením dva, přinesl je do místnosti s tvrzením „to je marihuana“. Jiné koření zabaveno a předáno ke znaleckému posudku nebylo. Nad tímto se pozastavil i u soudu vyslechnutý soudní znalec, podle jehož mínění může pouze expertiza objasnit, zda jde o drogu, či ne. Řekl, že on sám by se neodvážil v drti sušených lodyh a lístků vůbec určit, o jakou rostlinu jde. Svědek Václav Duchač, který drogu objevil, tento rozpor nijak neosvětlil, vypověděl pouze, že u Ivana Jirouse a jeho přátel „se dalo předpokládat, že bude objevena marihuana… dokonce někteří z nich byli za její přechovávání souzeni a odsouzeni.“ Na otázku, o které přátele jde, odpověděl, že o Karla Soukupa. (U Karla Soukupa nebyla nikdy nalezena marihuana a nikdy nebyl z jejího přechovávání obviněn ani souzen.)

Obhajoba všech obžalovaných na základě průkazního řízení dospěla k názoru, že by obžalovaní měli být zproštěni viny. U Ivana Jirouse je nadto posouzení jeho článků v časopise Vokno jakožto nebezpečné recidivy ve flagrantním rozporu se znaleckým posudkem psychiatricko-psychologickým. Rozsudek přesto opakoval obžalobu a opřel se o ideologii znaleckého posudku prof. Rzounka včetně striktního rozdělení naší a západní kultury.^{E2Obžalovaným přitížil profesor Karlovy univerzity V. Rzounek mj. slovy, že Vokno otevřelo brány kontrarevoluci.} Jako přitěžující okolnost uvedl mezi jiným předseda senátu JUDr. Vaňáček, že v „emigrantském“ časopise Svědectví byly před časem publikovány dva příspěvky Ivana Jirouse (jeden byl věnován prof. V. Černému a druhý problému emigrantství).

Je tedy důvod k vážným obavám, že chomutovský proces je v rozporu s naším ústavním a právním řádem a že jeho posláním se zdá být spíše výstraha kulturně nekonformním občanům především mladé generace a represivní gesto proti nezávisle smýšlejícím než objektivní, nestranné posouzení činnosti obžalovaných v duchu platných čs. zákonných norem.

Všichni odsouzení se odvolali. Odvolací řízení by měl projednávat Krajský soud v Ústí nad Labem.^{E3Při odvolacím řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem 27. září 1982 v trestní věci F. Stárka, I. Jirouse a M. Hýbka byl rozsudek soudu první instance potvrzen.} Charta 77 apeluje na všechny československé ústavněprávní instituce, aby pomohly dát průběh skutečnému právu a zabránily nespravedlivým, pouze ideologicko-mocenským represím.

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová
mluvčí Charty 77
Václav Malý, člen kolektivu mluvčích Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 5 (1982), č. 7–8, s. 3–4.

Plné znění

• In: Národní politika, roč. 13, č. 10 (říjen 1982), s. 1.

Komentáře

• Sdělení VONS č. 307, Rozsudek nad nekonformním časopisem. Informace o Chartě 77, roč. 5 (1982), č. 7–8, s. 4–5
• K soudnímu řízení v Chomutově. Vokno, č. 8
• Další podrobnosti o soudních procesech. Americké listy, 20. 8. 1982
• Sdělení VONS č. 309, Rozsudek nad I. Jirousem, F. Stárkem a Hýbkem potvrzen. Informace o Chartě 77, roč. 5, č. 9 (září 1982), s. 7–8.
• Před odvolacím soudem Ivana Jirouse. Studie, 1982, č. 83, s. 490–495
• „Plastic People“ znovu před soudem. Svědectví, roč. 17 (1982). s. 427–428.

E1.	Viz D207 (23. 6. 1982).
E2.	Obžalovaným přitížil profesor Karlovy univerzity V. Rzounek mj. slovy, že Vokno otevřelo brány kontrarevoluci.
E3.	Při odvolacím řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem 27. září 1982 v trestní věci F. Stárka, I. Jirouse a M. Hýbka byl rozsudek soudu první instance potvrzen.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	11
Měsíc	8
Rok	1982
Zpracovaný	true
OCR	false