Nesmíme zapomenout!

Výzva k 15. výročí svobody

Koncem listopadu tohoto roku to bude už patnáct let od konce jedné nelidské a brutální diktatury, která v polovině Evropy – včetně naší vlasti – čtyřicet let ničila lidské životy svým bezprávím, potlačovala a trestala základní morální principy a zároveň odměňovala lež, přetvářku a ohnutou či zlomenou páteř. Dvě generace jsme se báli narovnat, podívat zpříma do očí a vykřičet pravdu o zničených životech, rozvrácených rodinách, o umlčení a zdeptání tisíců z nejlepších synů a dcer našeho národa nebo, v nejlepším případě, o jejich nucenému odchodu do exilu. Teprve během posledních patnácti let jsme se konečně mohli narovnat a promluvit, abychom jednou provždy uložili do paměti historie tu hrůznou křivdu, kterou komunismus spáchal na většině z našich nejmorálnějších, nejtvořivějších a nejproduktivnějších spoluobčanů. Učinili jsme tak?

S výjimkou těch několika desítek či možná stovek nejviditelnějších obětí, jichž si historie nemohla nepovšimnout, naše mlčení pokračovalo. Do tmy zapomnění se pomalu propadá nejpodstatnější část jednoho z největších zločinů novodobých dějin. Zločinu, jehož podstatnou – a doposud němou – obžalobou jsou právě ony statisíce či miliony vykolejených a zničených životů, jejichž pamětníci nám pomalu odcházejí. Životů, které tvoří onu převážnou část ledovce paměti národa, která ponořena pod hladinu zájmu historie se stále rychleji rozpouští. Nikdo zatím nezačal zapisovat příběhy obyčejných lidských osudů, které poznamenal komunismus. Nikdo zatím nezačal shromažďovat databázi životů, jejichž potenciál obohatit náš národ byl uťat hned u kořenů a jejichž právo na důstojnou existenci člověka dvacátého století zašlapala bota jedné překroucené ideologie do prachu lží. A jaký je výsledek tohoto našeho pokračujícího mlčení?

Historici, žurnalisté – dokonce i někteří politici – a s nimi my všichni, kdo si zachováváme alespoň špetku zdravého rozumu, nevěříme vlastním očím, když čteme, že dvacet procent voličů odevzdalo letos svůj hlas komunistické straně. Mezi touto pětinou našeho národa nejsou jenom prošedivělé a prořídlé zbytky nenávistníků, jejichž omezené schopnosti rozpoznávací a vrozenou nemorálnost strana diktatury proletariátu vždy nejen využívala, ale i bohatě odměňovala. Podstatnou část voličů komunistické strany tvoří dnes lidé mladí, lidé jejichž rodiny komunisté bezprostředně nepostihli a jejichž osobní paměť nesahá za těch patnáct let svobody. Lidé, kteří nemohou vědět, protože my starší jsme nedostáli své historické povinnosti a nesdělili nejen historikům, ale – jejich prostřednicvím – právě těm nevědomým z mladé generace naše svědectví.

Nikdy se nedozvěděli, že můj otec Josef Skála, nesmírně schopný, pracovitý a oblíbený malostranský velkoobchodník s koloniálním zbožím a majitel proslulého obchodu s Mouřenínovou kávou v Mostecké ulici byl po komunistickém puči odměněn za své úspěchy zcela bezdůvodným a tajným zatčením, konfiskací majetku a dlouhou vyšetřovací vazbou v kriminále. I po druhém osvobozovacím rozsudku musel strávit celý zbytek svého života v dolech, hutích a nákladní dopravě. Nikde není zaznamenáno, že můj strýc Ing. Josef Stejskal seděl zcela nevinně léta ve vojenském vězení na Mírově a po propuštění nesměl pokračovat ve své kariéře vysokého ženijního důstojníka, takže skončil jako topič u prádelních kotlů čistíren. Že mým příbuzným na Benešovsku, rodině Vaněčků a Škubalů, komunisté ukradli prosperující hospodářství a jejich po generace děděné zemědělské znalosti „využili“ k nádenické práci v prodělečném státním statku a živořícím zemědělském družstvu. Že mým dalším příbuzným, Svobodům na Kolínsku, kteří po generace úspěšně obhospodařovali desítky hektarů úrodných řepných polí, bylo po roce 1948 zakázáno zaměstnat jakoukoliv pomocnou ruku a byly na ně uvaleny dodávky několikanásobně převyšující výnosy nově vzniklého státního statku. Tříčlenná rodina „kulaka“ Svobody dřela sama dva roky do úpadu na polích, která milovali, aby pak těžce nemocnému hospodáři puklo srdce žalem v kolínské nemocnici, když pod jejími okny viděl odvádět na jatka své milované koně z konfiskovaného statku. Jeho zcela nevinně utrápená vdova a švagrová dožily jako nádenice v zdevastovaném znárodněném zemědělském závodě…

Neúplná a drasticky zkrácená historie několika bezpráví spáchaných pod zástěrkou diktatury proletariátu na jedné nepříliš velké a nikterak prominentní rodině. Několik komunistických zvěrstev z nezaznamenaných statisíců! Zrnko svědectví, o kterém do tohoto okamžiku nebyla napsána jediná řádečka a o kterém tedy nemohou vědět nynější a budoucí voliči komunistické strany.

Opravdu jsme už všichni rezignovali? Opravdu budeme všichni mlčet? Opravdu si vezmeme do hrobu všechno, co si pamatujeme a co tvoří největší obžalobu komunistických zločinů? Připustíme, aby ony statisíce či miliony životů našich příbuzných a známých zmizely bez jediného svědectví či historické stopy zachované pro budoucí generace?

Já se s tím smířit nedokážu! A proto píši tuto svou výzvu. Výzvu Vám všem, kteří si ještě pamatujete, ať teď žijete v České či Slovenské republice, či kdekoliv jinde na světě. Prosím Vás úpěnlivě, abyste důstojně oslavili patnácté výročí svobody našeho národa tím, že co nejdříve zašlete informace o tom jak komunistický režim ovlivnil životy Vaše, Vašich rodin, příbuzných a přátel. Poskytnuté informace , jakkoliv stručné či neumělé, by měly obsahovat základní údaje k pozdějšímu archivnímu zpracování databáze – tedy plná jména, snad i data narození, adresy a stručný popis událostí. Zdůrazňuji, že Vaše informace nebudou sloužit jako podklady pro případný postih viníků či nějaké odškodnění, neboť to už je bohužel po patnácti letech bezpředmětné. Navrhovaná databáze by měla zachovat provždy stopy osudů , které by jinak bezejmenné zmizely v propadlišti zapomenutí a sloužit jako zdroj potřebných informací ke zpracování budoucími vědci, žurnalisty a umělci.

Jsem rád, že se této mé iniciativě už dostalo široké podpory mezi významnými krajanskými organizacemi v Severní Americe ( mj. České a Slovenské Národní Sdružení v Kanadě a Československá společnost pro vědy a umění) Navíc tento projekt vzbudil zájem mezi domácími novodobými historiky a Československé dokumentační středisko (v čele s dr. Vilémem Prečanem) převzalo nad projektem záštitu a poskytlo adresu na přijímání informací do databáze (zde bych chtěl zvláště poděkovat za velkou pomoc Dr. Jiřině Šiklové).

Teď už je jenom na nás všech, na desetitisících pamětníků, kteří sice nikdy nebudeme psát knihy pamětí, ale kteří si přesto pamatujeme, abychom databázi paměti národa a svědectví o zločinech komunistického režimu vytvořili. Samozřejmě si uvědomuji, že takovýto informační soubor bude vyžadovat v budoucnu množství archivářské práce. Věřím však v upřímnost a pravdomluvnost zasilatelů, a navíc jsem naprosto přesvědčen, že těch několik desítek archivářských a historických disertačních prací, na tomto projektu obhájených, bude jen malou splátkou k historické zodpovědnosti nás všech. Pouze tím, že zachováme, zpracujeme a zpřístupníme co nejúplnější informace o nespravedlnostech minulosti, můžeme snad předejít jejich opakování!

Snažně Vás všechny prosím, jménem všech zatím bezejmenných obětí komunistické zlovůle, uvědomte o této iniciativě všechny své známé a zasílejte své paměti (pod názvem „Nesmíme zapomenout“) co nejdříve. V elektronické formě na e-mailovou adresu: csds@csds.cz. a ve formě dopisů, namluvených CD či kazet a dokumentů na poštovní adresu: CSDS, Skokanská 3, 169 00 Praha 6, Czech Republic. [Pozn. z roku 2008: nyní ČSDS, Josefská 34/6, 118 00 Praha 1.]

Prof. MUDr. Josef P. Skála
Listopad 2004