K sedmdesátinám

Milan Šimečka

Moje štěstí, že nejsem dost kvalifikovaný, abych mohl psát o Skillingově díle. Těm, co tak učiní, vůbec nezávidím. Kromě několika studií jsem byl na čas majitelem jen jedné Skillingovy knihy, slavné knihy o šedesátém osmém roce, The Interrupted Revolution (Přerušená revoluce). Tato kniha mě vždy naplňovala jakousi posvátnou úctou. Dokud byla v mé knihovně, dokud mi ji nezabavila Státní bezpečnost, byla mimo jiné i součástí jisté domácí hry. Podroboval jsem některé své návštěvníky zkoušce z historické důležitosti. V pravou chvíli jsem vzal Skillingovu knihu do rukou a řekl: tak se podíváme, co jsi udělal pro vlast. Ve jmenném rejstříku jsem vyhledal jméno návštěvníka a pak jsme si, s hlavou u sebe, na stránkách Skillingovy knihy četli, co je tu o něm napsáno. A tu se pak znova vynořovaly polozapomenuté děje, myšlenky a celá atmosféra šedesátého osmého. Ach ano, říkali návštěvníci, to jsem napsal tehdy a tehdy, to bylo tak, že … Kdo se v té knize nenašel, byl smutný, jako kdyby se stalo něco nenapravitelného a historie ho prostě obešla. Zvláštní, když uvážíme, že tato kniha o našich nejnovějších dějinách byla napsána Kanaďanem a v Kanadě.

Tato zvláštní funkce Skillingovy knihy mě zaujala natolik, že jsem ji nebyl schopen kriticky číst. Takže ani nevím, zdali jsou v ní nějaké chyby a mezery. Mě prostě vždy jenom udivovala.

Ptal jsem se Skillinga na motivaci jeho zájmu o naše dějiny. Předpokládal jsem nějakého slovanského dědečka nebo babičku, jak to často bývá. Ale ne, Skilling je Anglosas. Ještě před válkou v Praze studoval a Československo si vybral tak, jak si jiní historikové vybírají Egypt nebo Mezopotámii. A pak už jen plnil celoživotní poslání historika. Ale navíc se mu stalo to, co se snad zaníceným historikům stává, přijal jakési druhé občanství svého předmětu. Tím je vysvětlitelné, že tu byl při svých návštěvách přítomen ne jako host ze zámoří, ale jako někdo, kdo prožil s Československem dějiny posledních desetiletí na vlastní zkušenosti. Když seděl mezi námi a poslouchal naše diskuse, zapomínali jsme snadno, že je Toronťan, nepožadoval žádné vysvětlení; kdo uměl, prohodil s ním anglickou větu, ale každý věděl, že rozumí česky i slovensky a že všechno zachytává i se všemi narážkami a celou emotivní výbavou. Působil tu v Československu tak organicky, jako kdyby byl do šedesátého devátého profesorem na Karlově univerzitě, pak ho vyhodili, ale nadále při zaměstnání skladníka nebo hlídače psal historické studie. Choval se, jako by byl součástí československého intelektuálního ghetta. Když se mu podařilo dosáhnout slyšení u lidí z oficiální struktury, přišel zaražený a nevěřícně pokyvoval hlavou. A pak se dychtivě opět ponořoval do bludišť paralelní vědy, kultury a umění. A jen trochu mě vedle něho znervózňovalo pomyšlení na to, že se vrací do Toronta a že se jednou objeví v Moskvě, jindy v Londýně či Bělehradě.

Skilling ovšem přinášel s sebou také jinou dimenzi v pohledu na naše problémy. V zemi, jako je dnes naše, se snadno propadá pocitu stísněnosti z neblahého národního osudu, jsme uzavřeni sami do sebe a možná i trochu žárliví na možnosti těch, kteří žijí v příznivějších zeměpisných polohách. Vyskytují se tu hojně pocity ublíženosti, ochromenosti po přestálých historických lekcích. Skilling to věděl, ale jako zdvořilý host se o tom příliš nešířil. Anebo mu spíše nebylo zatěžko najít historické vysvětlení pro obecnou národní apatii, strach o drobná bezpečí, která zaručuje nenápadné chování. Nepochybně ví o našem sobectví, o pěstovaném pocitu, že jsme na tom ze všech nejhůře a že sami nic nezmůžeme. Ví, jak málo nás tu vzrušují katastrofy světa, hladovění celých národů, nebezpečí globální konfrontace velmocí a zkázy lidské civilizace. Všechno to se děje v nějakém jiném světě, my žijeme tady a naše možnosti nesahají než k plotu vlastní zahrady. Nám těžko někdo namluví, že jsme jako národy zodpovědní spolu s jinými za stav světa. Kdo jiný než Skilling by měl ovšem vědět, že toto obecné vědomí nevyplývá z národní mentality, ale že je důsledkem dlouhodobé ideologické uzavřenosti, falešné interpretace světa a našeho postavení v něm a defétistických závěrů z historických zkušeností.

Skilling už tím, že přicházel z vnějšího světa, vnášel do našich diskusí jiné měřítko. Vnímal československou situaci jako součást těch problémů, se kterými zápasí i jiné národy. Československo mu bylo součástí jeho vlastní planety. Neplýtval také zprávami, které se tu tak dobře poslouchají, zprávami o tom, jak naše prohrané zápasy ještě stále vzrušují vnější svět. Spíše naopak, sice nám pomohl, kde mohl, ale nerozséval iluze, jeho optimismus byl velice umírněný, jak se sluší na historika, který ví, že kroky dějin se z pohledu jedné generace mohou jevit jako to šoupání nohama, kterým naznačují chůzi mimové.

Skilling mi tu u nás také vždycky připadal jako živá výčitka historickému nevědomí, do kterého jsme propadli. Oficiální historiografie udělala z národních dějin jakýsi Reader’s digest, pomůcku pro referenty, kteří při výročích s ostychem omílají slavná vítězství, protože vědí, že je nikdo neposlouchá. Chodím mezi lidmi, a tak vím, jak hluboké zapomnění zastřelo skutečné dějiny Čechů a Slováků. I ti, kteří prošli vysokými školami, si pamatují z vypreparované a pokřivené kostry národních dějin deset dvacet jmen, a to je vše. Lid si pak vypráví své vlastní dějiny, jsou to dějiny rodů, dějiny obcí, dějiny událostí, kterých byl svědkem. A to jsou úplně jiné dějiny než ty oficiální. Někdy mi to připadá, jako kdyby se lid mstil historikům za to konjunkturální násilí, které na historii páchají, nechce o dějinách nic slyšet, předpokládá, že všechno, co o minulosti čte a slyší, je lež. Skutečné dějepisectví žije jen v paralelní struktuře a v emigraci, ale ve své hlavní funkci učitele je němé, protože je zakázáno mu naslouchat. Skilling mi připadal jako výčitka, protože vyslovoval přesně jména lidí a ne tak dávných dějů, která i mně zněla jako z velké vzdálenosti. Oceňuji to, ale současně je mi to líto. Proč je vědomí o těchto dějinách uloženo jako v nějakých paměťových bankách v Torontu a jinde, a ne v živé paměti národa?

Vyprávím o setkání se Skillingem a cítím sám, že je to vyprávění nostalgické. Zní to, jako bych nevěřil, že ho sem za námi ještě někdy pustí. Ale já věřím. Skillingovi se muselo stát, co se mu stalo. Skilling načichl disidentstvím a hrál se Státní bezpečností svou vlastní hru. Tak jako my si myslel, že se chytrostí dá vyzrát na ten obrovský aparát vybavený technickými prostředky všeho druhu. Sdílel s námi naše iluze. Pamatuji se, jak mi při prvém setkání s hrdostí ukazoval titulní stranu a obsah své knihy umně vlepené do vnitřních stránek Rudého práva. Netelefonoval, jezdil osobními vlaky, ubytovával se v soukromí. Objevil se najednou za dveřmi, jako by to bylo z Toronta dvě zastávky autobusem. Trochu ho lekala lehkomyslnost Václava Havla, když v jeho společnosti v hluboké noci zastavil místo taxíku policejní auto. Ale trochu se z takového furiantství také těšil. Nic si nechtěl nechat ujít. Chtěl se například zúčastnit pohřbu proskribovaného slovenského historika Eda Friše. Zrazoval jsem ho od toho, protože takové pohřby jsou v Československu pro Státní bezpečnost vítanou příležitostí pro inventuru všech, kteří se nebojí rozloučit se s nepohodlným mrtvým. Také to tak bylo. Hemžilo se to tam mládenci s ukrytými vysílačkami a na schodech vedoucích ke krematoriu si kamerou natáčeli všechny statečné. Samozřejmě, že tam Skilling byl, jeho bílá hlava nápadně svítila mezi smutečními hosty. Nepochybuji o tom, že věděli o každém jeho kroku na naší půdě, protože při prostředcích, které mají k dispozici, je nevědomost výsledkem nedbalosti, nízké kvalifikace nebo lhostejného vztahu k plnění svěřených úloh. Takže jsem nebyl ani překvapen, když jsem se dověděl, že ho sebrali ráno u autobusu do Vídně. Na hranice ho pak odvezli až večer. Nevím, o čem si tam celý den povídali, vím však, co si důstojníci Státní bezpečnosti myslí o historiografii. Je to způsob obživy jako každý jiný, každý má dělat to, za co je placen, a nepobuřovat. Když je někdo profesorem v Kanadě, má se starat o kanadské dějiny, a ne o naše. Nevykládejte o pravdě, každý má svou pravdu, my se staráme, aby tu byl pořádek. Koho už dneska zajímá, jak to všechno bylo, jednou je to tak, podruhé jinak. Ani v Kanadě nedovolí, aby si každý vykládal a psal, co se mu zachce, to by to vypadalo. Kolik vlastně na té univerzitě berete? No prosím! Můžete si zajet, kam se vám zachce, tak proč byste měl jezdit do Československa? A o ty naše profesory se nestarejte, my to s nimi už vyřídíme sami. My se nestaráme o pravdu, na to jsou odborníci, my se staráme o pořádek.

Nemyslím si, že Skilling lituje dne stráveného v budově Státní bezpečnosti. Pro historika je to neocenitelná zkušenost. Myslím si, že všichni vzdělanci na Západě, kteří se zajímají o socialismus a komunismus, by měli u nás požádat zdvořile o několik výslechů. Je docela možné, že při dnešním nedostatku deviz by ministerstvo vnitra za mírný poplatek takové žádosti neodmítlo.

Skilling by docela dobře mohl sledovat dějiny naší země v klidu své torontské pracovny. Ale Skilling není takový historik. Skilling se dal strhnout předmětem svého zájmu a sdílí s námi strach, úzkosti a naděje na důstojné vyústění našich hospodářských, politických a mravních selhání. A někdy se mi dokonce zdálo, že je ochoten obětovat pro tuto naději mnohem víc než mnozí apatičtí a malověrní Češi a Slováci, kteří mají nepoměrně víc důvodů pro to, aby udělali něco jen málo nebezpečného a jen trochu statečného pro pravdivější a důstojnější vlastní existenci.

Jednou mi přišlo nějak líto, že Skilling ještě nedostal žádný řád od Československé republiky. A tak jsem sebral odvahu a rozhodl jsem se Skillingovi veřejně poděkovat a naznačit mu, že i bez toho řádu si spousta lidí uvědomuje, jaká lidská výjimečnost je v jeho práci a v jeho vztahu k našim národům. Učinil jsem tak jako samozvanec, protože mě tím nikdo nepověřil. Bylo to na kopci u dřevěného stolu. Za celou veřejnost nás tam bylo dohromady pět. Ale to nevadí, vždyť víme oba, jak to v historii chodí.

Listy, 12-1 (únor 1982), s. 41-42.