Na Chartu bychom se dnes nezmohli

Ondřej Matějka

Následující polemika vyšla 11. března 2017 v Orientaci Lidových novin, zde ji uvádíme se souhlasem redakce.

V úvodu letošního roku se hojně mluvilo a psalo o Chartě 77, protože uplynulo čtyřicet let od jejího vzniku; nyní tato iniciativa opět upadá v zapomnění. Není divu, média totiž Chartu v drtivé většině podávala jako kovbojku: nejvíc je zaujala automobilová honička Landovského a Havla s estébáky. Jenže souboje se Státní bezpečností na Chartě zdaleka nebyly tím nejzajímavějším.

Pokud se v normalizačním Československu někdo rozhodl nejít s režimem, či se dokonce postavit proti němu, mělo to svoji váhu a bylo to úctyhodné počínání. Statečnost nezpochybňujme. Tím spíš, že u nás – na rozdíl třeba od Polska – do otevřené opozice proti komunistické diktatuře vstoupila pouze hrstka lidí. Drtivé většině občanů se zde podle všeho nevedlo tak špatně, aby riskovala postih. Ale jen z odvahy by Charta nevznikla. Její originalita a ovšem taky síla a působivost stály ještě na něčem jiném. Na něčem, co dnes nedoceňujeme a možná ani nerozpoznáváme.

Hvězdná hodina

V Chartě 77 se potkali lidé, kteří pár let předtím stáli každý na úplně jiné straně barikády. A nejenže se potkali, nýbrž také dokázali spolupracovat. Na jedné straně třeba Pavel Kohout nebo Jaroslav Šabata, kteří si v politicky vyloženě nebezpečných stalinistických padesátých letech zařídili báječnou kariéru. Na druhé straně kupříkladu Karel Pecka – spisovatel, který se na svou příští literární dráhu v téže době, v oněch poúnorových letech, „připravoval“ v jáchymovských lágrech. Spojit bývalé komunisty s antikomunisty, s intelektuály či s undergroundem tudíž nebyl, nemohl být lehký úkol. Překonání letitých sporů a často i osobních animozit bylo přitom tím zásadním – bez toho by opozice v Československu byla podstatně slabší.

Václav Havel k této pluralitní zkušenosti Charty napsal v roce 1986 i toto: „Nebylo to pro všechny snadné, leckdo v sobě musel lecjakou dávnou vnitřní averzi překousnout, ale všichni to dokázali, protože všichni cítili, že to je v obecném zájmu a že tu vzniká cosi opravdu historicky nového: zárodek skutečné společenské tolerance (…). Fenomén, který (…) nebude možno už z národní paměti vymazat a zůstane v ní výzvou, na kterou bude kdykoli možno v nějaké nové situaci odpovědět a navázat.“

Skutečně? A jak tedy na takovou výzvu navázat po čtyřiceti letech? Dnes by se intelektuálové či aktivisté s tak rozdílným myšlením spojit neuměli. Do té míry širokou, a přitom intenzivní spolupráci různých občanských iniciativ či organizací, jaké se potkaly v Chartě, si v současnosti neumíme představit. Čím to je? Na prvním místě nás napadne, že chybí společný, a tudíž stmelující nepřítel. Proto nyní nic takového jako v roce 1977 přece není potřeba. Jenomže v takovém pohledu se skrývá hned dvojí omyl.

Při podrobnějším pohledu je Charta 77 spíše dokladem, že ani silný společný protivník sám o sobě jen tak nikoho nespojí. Vždyť „společný nepřítel“ byl v Československu zjevný už dost dlouho před Chartou. Byl přímo hmatatelný: již bezmála tři desítky let tu vládla jedna a tatáž strana a její techniky všichni znali. Ovšem k vystoupení na úrovni, kterou měla Charta, je zapotřebí více než jen odpor proti komunistickým aparátčíkům. Je na pováženou, jak často se u Charty zapomíná, že její základ položily myslitelské osobnosti evropského formátu. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek, Václav Havel, Jiří Němec a další. Jejich koncentrace v jeden čas na jednom místě byla – viděno dnešníma očima – vlastně zázračná, v našich dějinách takový výskyt rozhodně není obvyklý. Výsledkem byla mimořádná práce odvedená na přesném pojmenování problémů a na nalezení jasného programu. To je na Chartě výjimečné. Když je něco vymyšleno dobře, zpětně se to pak může jevit jako samozřejmost. Ale samozřejmost to nebyla: naformulovat respekt k lidským právům tak, aby z něj bylo možné učinit základ pro uspořádání vztahů ve společnosti, to do té doby předvedl málokdo. V NDR, Maďarsku a v řadě dalších zemí sovětského bloku nic, co by se podobalo Chartě a bylo tak účinné, nepoznali.

Varovné signály

Společný nepřítel tedy není ten pravý klíč k pochopení vnitřní síly Charty 77. Kdyby byl, musela by dnes podobně silná charta vzniknout také. V rozporu s všeobecným přesvědčením totiž není pravda, že dnešní občanská společnost nemá společného nepřítele. Co jiného je lhostejnost velké části společnosti? A co jiného je ignorance nebo v lepším případě účelovost, s níž mnozí politici reagují na snahy o dialog ze strany občanských iniciativ? Co jiného je šíření bezostyšného lhaní a záměrného překrucování skutečnosti, které zahlcuje veřejný prostor skrze podivná média, jež v poslední době rostou jako houby po dešti? Copak neohrožuje eroze racionálního veřejného prostoru smysluplnost jakékoli občanské nebo myslitelské iniciativy?

Jinými slovy: je krátkozraké odkládat práci na hledání společného programu až na situaci, kdy se objeví ještě nějaký viditelnější a hmatatelnější nepřítel. Až bude mít takovou podobu, že bude svoje protivníky izolovat, vytlačovat z takzvaně normální společnosti nebo je nekontrolovaně ostouzet – byť to všechno bude možná méně násilné, a tudíž méně zjevné, než to bylo v Československu sedmdesátých let – bude zbytečně pozdě. Intelektuální špičky dnešní občanské společnosti by měly zbystřit dřív, než výše naznačená nebezpečí budou již zcela evidentní a půjde jejich rozjezd jen velmi obtížně zastavit.

Srovnávání současné občanské společnosti s Chartou a její dobou bychom pochopitelně mohli vést konejšivě. Našli bychom důvody, proč se i u nás nyní těšit obrazem pozvolného růstu společnosti moderní a západní, v níž dnes není nouze o lidi občansky vyzrálé a hlavně angažované. Jsme přece svobodnější, mnozí občané veřejně a účinně kritizují politiky, někdy je dotlačí ke změně stanoviska, stát je možné – i když po velkém úsilí – porazit u soudu. Avšak existují tu varovné signály.

Asi tím nejnebezpečnějším je roztříštěnost, s níž se vede současný společenský dialog (pokud ho vůbec dialogem můžeme nazvat). Je to roztříštěnost až ochromující a problém je, že ji ta nejaktivnější část občanské společnosti – intelektuálové, aktivisté – také produkuje. Jedním z varovných signálů může být například obrázek z loňských oslav 17. listopadu. Řada iniciativ připravila do centra Prahy desítky hodin programu – koncerty, projevy, happeningy. Jedno pódium stálo na Národní třídě, na Václavském náměstí byla rovnou dvě, další shromáždění proběhlo na Albertově. Promluvily desítky lidí, zahrály desítky kapel. V té nabídce se nebylo snadné zorientovat. Natož najít nějakou srozumitelně a přesně zformulovanou myšlenku, o niž má jít. Nepřekvapuje tudíž, že program oslav vyvolal vlnu zájmu pouze na jeden den. Navíc mimo Prahu z toho všeho dolehla už jen chabá ozvěna. V Brně se sešly stovky lidí, v takovém Liberci sotva třicet.

Ještě horší věc: připomínky 17. listopadu měly vloni jakýsi společný motiv – naštvanost na podivné počínání současného českého prezidenta. Jenže už při dvouměsíčním odstupu se vše jeví jako pouhé vágní rétorické propojování symbolického odkazu 17. listopadu s odporem proti jednomu politikovi. On sám přitom ten den zůstal pohodlně doma, s reakcí se vůbec neobtěžoval. Ani ostatní politici neměli chuť k diskusi, neřkuli konfrontaci. Žádný účinný „dialog s mocí“, natož „společenský dialog“ nevznikl.

Jen chtít ostře vidět!

Právě proto je však dobré si připomínat Chartu – té se totiž dialogy dařily po celou dobu její existence, a to v nesrovnatelně obtížnějších podmínkách. Vynikne přitom, že hrstky chartistů se komunisté báli, a proto ji zuřivě pronásledovali – aniž by přitom autoritu této iniciativy dokázali až do pádu svého režimu zásadně oslabit. Navzdory vyloženě zoufalým podmínkám, což zejména vynikne ve srovnání s těmi dnešními, chartisté dokázali režim k dialogu přimět, protože se jim podařilo formulovat problémy, které pro společnost a stát jako celek představovaly nepopiratelnou výzvu.

Je otázka, jaká je autorita intelektuálů a občanských aktivistů, kteří se o formulování nějakých výzev pro společnost pokoušejí v dnešním Česku. Srovnání je to jistě nejednoduché, v mnoha ohledech se jedná o značně odlišné situace. Přesto to neznamená, že otázky tohoto typu by byly nemístné. Například: nehrozí nynějším tuzemským intelektuálům či aktivistům – působícím v otevřeném prostoru a se spoustou možností – nakonec uzavření se do vlastní bubliny více než oné malé skupince disidentů, kterou komunistický režim vytlačil z normální společnosti? V Chartě patřila reflexe vlastní vyloučenosti k ústředním bodům několika zásadních debat. Kde lze takovou reflexi najít dnes? To, že v současnosti nikdo nikoho viditelně nevytlačuje z „dobré společnosti“, ještě neznamená, že intelektuálové a aktivisté dokáží být smysluplným způsobem její součástí.

Ale i čistě prakticky: při srovnávání s Chartou 77 bijí do očí některé skutečnosti současného stavu. Kupříkladu jak málo času a energie se dnes vlastně věnuje reflexi a promýšlení toho, o co nám vlastně jde, a to zejména v poměru k tomu, kolik času a pozornosti věnujeme organizaci toho, co děláme – shánění peněz, účastníků, novinářů, zakládání událostí na Facebooku atd. Organizace pohlcuje podstatnou část energie – jako by nebylo nutné až tak moc vymýšlet, co je potřeba dělat, kam směřovat, o co programově usilovat, nýbrž hlavně se v tom společenském a mediálním ruchu prosazovat, být vidět.

Rozdíl mezi dneškem a časy Charty je také ve způsobu, jak se pojímá dialog. Uvnitř někdejší iniciativy probíhal dialog lidí, kteří na věci nahlíželi značně jinak, ale přitom považovali za důležité si nakonec porozumět. Dnes diskutujeme v malých skupinkách, jež spolu jaksi dopředu souzní. A když už se náhodou někdo s někým neshodne, není problém – odebere se jinam, do jiné skupinky, k další partičce. Přirozeným důsledkem je permanentní sklon vůči ostatním se bezstarostně vymezovat – a to je něco úplně jiného než vést dialog.

Důslednější srovnávání s Chartou by nás také mělo vytrhnout z některých myšlenkových konvencí, v nichž jsme se v porevolučních a svobodných časech zabydleli. Kupříkladu: není pravda, že svobodná společnost nepotřebuje žádný společný program pro budoucnost. Tedy že snaha o promýšlení společnosti jako celku a snaha jako celek ji vztáhnout k nějaké představě o budoucnosti je nutně projevem sociálního inženýrství a touhy ovládnout společnost. Je tomu jinak: bez pracného hledání společného programu nemůže vznikat sdílený a hlavně přehledný prostor myšlenek a hodnot. Jeho smyslem není, aby se všichni ve všem shodovali, nýbrž aby si vůbec dokázali porozumět v tom, co je nyní ta nejdůležitější výzva, kterou je třeba – byť z různých výchozích pozic – řešit. Bezmála třicet let po revoluci by se zkrátka promýšlení společenské svobody mělo obohatit o další rozměry, než je až přecitlivělá obrana rozmanitosti před čímkoli, co zavání jednotou, i když je tento akcent po zkušenosti s unifikací prosazovanou minulým režimem pochopitelný.

Myšlenkový svět současné občanské elity ve srovnání s chartistickým zjevně postrádá naléhavě jasné vědomí o situaci a výzvách, které je třeba zvládnout. Chartisté je podle vzpomínek a řady textů odvozovali ze silného prožitku svého odvážného vystoupení za hranice běžného a bezpečného života. Podstatu této zkušenosti vyjadřuje hojně citovaná Patočkova věta z eseje o Chartě 77: „… lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Dodnes nás toto svědectví o zážitku autentického osvobození uprostřed policejního státu fascinuje. Výzva je to ovšem i pro nás. Jde jen o to, chtít ji dostatečně ostře vidět.

Autor (*1979) působí jako náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.