Návrat Schwarzenbergů do aktivní evropské politiky v osmdesátých letech dvacátého století. Glosa pamětníka se třemi dokumenty (2005)

Vilém Prečan

Glosa byla publikována ve sborníku Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii. Uspoř. Martin Gažo. České Budějovice, 2008, s. 565–572. V nyní zveřejňovaném textu autor opravil jeden nepřesný údaj.

K řečenému návratu došlo v osobě knížete ze Schwarzenbergů Karla VII. narozeného 10. prosince 1937 v Praze. Stalo se tak v helsinské éře evropského vývoje, kdy se rozvinul procesu, který vyvolal široké občanské hnutí za realizaci lidských a občanských práv. Vynoření tohoto fenoménu – občanského proudu helsinského procesu – přesně vystihl francouzský karikaturista už 16 měsíců po podepsání Závěrečného aktu ze srpna 1975. Když pařížský deník Le Monde uveřejnil první zprávu listu o Chartě 77 dne 7. ledna 1977, umístil pod článek karikaturu symbolizující helsinský proces zdola: Leonid Brežněv triumfálně třímající nad hlavou velký transparent s nápisem Helsinki, v němž se mezi písmeny „L“ a „S“ rýsovala silueta človíčka držícího nad hlavou svůj vlastní transparent Helsinki.

Z potřeby koordinovat a usnadnit spolupráci postupně vznikajících nevládních, občanských helsinských výborů a iniciativ v jednotlivých zemích, zesílit váhu jejich vystoupení na mezinárodním fóru a zprostředkovat spolupráci mezi disidenty v zemích sovětského bloku a jejich západními partnery vznikla v roce 1982 Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva (International Helsinki Federation for Human Rights – IHF). Ustavující porady v italském Bellagiu v srpnu 1982 se zúčastnilo 22 zástupců z 18 zemí (z české strany poslanec Evropského parlamentu Jiří Pelikán).1Podle údajů jednoho ze zakladatelů IHF Geralda Naglera v projevu na pražské konferenci Helsinský proces a zhroucení komunismu, předneseného 5. června 2005. (Archiv ČSDS, o. p. s.)

Na doporučení rakouského kancléře Bruna Kreiského se stal předsedou či prezidentem federace v roce 1984 Karel Schwarzenberg a stál jí v čele sedm let až do roku 1991. V květnu1989 převzal Evropskou cenu za lidská práva, kterou Rada Evropy udělila Mezinárodní helsinské federaci. Přijímal ji ve Štrasburku spolu s Lechem Waƚęsou. Pod Schwarzenbergovým předsednictvím se Mezinárodní helsinská federace se sídlem ve Vídni stala významným faktorem evropského veřejného prostoru, jehož součástí byla vynořující se ostrůvky občanské společnosti v komunistických státech; občanské společnosti, jejíž vzepětí mělo sehrát rozhodující úlohu v demokratických převratech a revolucích zázračného roku 1989.

Rád bych vzpomenul alespoň několik významných milníků aktivit federace této sedmileté éry. První velkým podnikem, při jehož organizaci si IHF vyzkoušela své síly, bylo evropské kulturní symposiu v Budapešti na podzim 1985. Konalo se paralelně s oficiálním budapešťským kulturní fórum, uspořádaným v rámci programu dohodnutého na madridské následné schůzce KBSE se konalo 15. října – 25. listopadu 1985 za účasti 400–600 umělců, představitelů kultury a diplomacie z 35 signatářských států helsinské deklarace. Náplní této konference byla diskuse o problémech svobodné kulturní výměny mezi státy, o aspektech lidských práv spojených s kulturou atd. Byla to první konference inspirovaná Helsinkami, která se konala v zemi sovětského bloku – Francie se uspořádání vzdala ve prospěch Maďarska.

Paralelního symposia pod záštitou IHF se zúčastnilo 150–200 spisovatelů a umělců ze Západu i ze zemí sovětské sféry, většinou exulantů. Rezervaci konferenční místnosti v hotelu Duna International maďarské ministerstvo zahraničních věcí na sovětský nátlak poslední chvíli zrušilo. Paralelní sympozium se pak konalo v soukromých bytech, mj. v bytě spisovatele György Konráda, filozofa Istvána Orsika a d., Mezi jeho účastníky byli mj. prezident Mezinárodní helsinské federace Karel Schwarzenberg, ředitel IHF G. Nagler, Susan Sontag, Danilo Kiš, Lászlo Rajk ml.; českou exilovou kulturu zastupovali Jiří Gruša a Pavel Kohout.2Cultural Symposium. Budapest. October 1985. Vienna, International Helsinki Federation for Human Rights [1985].

V roce 1987 se vedení IHF rozhodlo vyzkoumat a ověřit si, jak funguje Gorbačovova glasnost. Po předběžných rozhovorech se sovětským velvyslancem ve Vídni federace vypravila do Moskvy delegaci odborníků na ústavní právo, aktivistů hnutí za lidská práva a právníků, která měla iniciovat rozhovory se sovětskými vládními činiteli o realizace helsinských závazků na poli lidských práv a setkat se s představiteli nezávislých občanských skupin. Zájezd byl načasován na dobu konání semináře nezávislého Tiskového klubu Glasnost, který organizoval ve dnech 10.–15. prosince 1987 jen krátce předtím z vězení propuštěný Lev Timofějev.

Seminář se konal převážně v soukromých bytech a jeho účastníci se museli potýkat s mnoha překážkami ze strany úřadů. Přesto se ho zúčastnilo asi 500 osob, mezi nimi delegace z USA, Švédska, Francie a Finska; do Moskvy se tehdy podařilo dostat i zástupci Charty 77 Janu Urbanovi.3Srv. Dopis Charty 77 ze 6. prosince 1987 adresovaný „moskevskému semináři“. Charta 77. Dokumenty 1977–1989, sv. 2, s. 959–961. Praha 2007. Mezi přijatými závěry byla i výzva k přehodnocení událostí v Československu 1968.

Výsledkem úporného jednání delegace IHF byla setkání představitelů s několika ministry, avšak s žádným členem politbyra či představitelem sovětské bezpečnosti; také nebylo vyhověno jejich žádosti o setkání s politickými vězni v permské věznici. Celá delegace se pak sešla k jednání s předsedou oficiální komise „veřejnosti“ pro helsinskou spolupráci a vynutila si, že se rozhovorů zúčastnil také Lev Timofějev, čímž se dosáhlo uznání jím založeného nezávislého klubu.

Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva připravila paralelní mezinárodní seminář Československo `88 připravený a konaný ve Vídni vzápětí poté, kdy byl československými úřady zmařen původní seminář svolaný do Prahy na 11. listopadu 1988. Na jaře 1989 se pak uskutečnil zájezd delegace IHF v čele s předsedou Schwarzenbergem do Prahy ve dnech 5.–9. března 1989. Členy delegace byli mimo jiné Jeri Laber, místopředsedkyně federace a ředitelka americké Helsinki Watch, generální tajemník Gerald Nagler a bývalý holandsky ministr zahraničí Max van den Stoel.

Při této příležitosti se uskutečnil rozhovor zástupce redakce samizdatových Lidových novin Jiřího Dienstbiera s Karlem Schwarzenbergem. Rozhovor byl pak uveřejněn v Lidových novinách. Jeho obsah je výmluvnou výpovědí o tehdejší situaci v Československu, o cílech federace i politických a osobních postojích představitele IHF. Stojí za to přečíst si rozhovor mezi Jiřím Dienstbierem a Karlem Schwarzenbergem v plném znění. 

Proč si delegace zvolila k návštěvě Československa právě tuto chvíli?
Zprávy z Československa byly znepokojující. Chtěli jsme zjistit, jaká situace opravdu je, co je možné dělat, je-li možné mluvit se zástupci zdejších úřadů.

Jaké má organizace možnosti a v čem spočívá její autorita?
Zprávy o stavu lidských práv, které vydáváme, jsou všeobecně ­uznávané jako objektivní. Pracovaly s nimi delegace na vídeňské konfe­renci; a nejen západní. Druhým pramenem autority je účast lidí, vážených doma i mezinárodně. Byl tu s námi van den Stoel, v Německu je předsedkyní výboru Anne-Marie Rengerová, místopředsedkyně parlamentu, ve Švýcarsku bývalý ministr spravedlnosti Fridrich atd.

Helsinská federace je ovšem nezávislá na vládách.
Úplně. Žádná vláda nemá ráda, když ji upozorňujeme, že porušuje lidská práva. Někdy méně, někdy závažněji. Každá moc si tím ulehčuje práci.

Teď tedy bylo vaším cílem zjistit stav v Československu.
Jak známo, nepodařilo se hovořit s ministrem spravedlnosti. Odmítl přijmout profesora Jiřího Hájka, přestože jsme předem upozornili, že místní helsinsky výbor bude samozřejmě v delegaci zastoupen. Je to zásada helsinské federace. Není možné, aby strana, s kterou mluvíme, určovala členy naší delegace. My se také nevměšujeme do toho, koho si pan ministr povolá.

Co přineslo jednáni s Výborem československé veřejnosti pro lidská práva a s Československým mírovým výborem?
Otázkou – také pro vás – je, zda mají tyto výbory dost sily, aby prosadily nutné reformy, propuštění lidí z věznic, aby zabránily nesmyslným procesům. V pobuřující situaci, kdy světoznámý dramatik Havel nebo Ivan Jirous mají trestní procesy, tomu už nikdo na světě nerozumí. A mám dojem, že tomu nerozumí ani mnoho zdejších lidí, kteří nejsou v opozici. Československo podepsalo helsinskou a vídeňskou dohodu, a když to nedodržuje, ztrácí vláda mezinárodní věrohodnost. Kdyby tedy společná práce helsinské federace, nezávislých skupin i těch výborů konečně přinesla nějaké ovoce, bylo by to i v zájmu zdejší vlády.

Co si myslíte o dnešním Československu po všech jednáních, která jste tu vedli?
Nikdo není schopen s ničím doopravdy pohnout. Zatímco se celý svět kolem točí, změny přinášejí někdy až senzační pokrok, tady jako by vše bylo v ledničce. Vynecháme-li Albánii nebo Rumunsko, je to dnes v Československu asi nejtěžší v Evropě. A to je smutné, protože Československo bylo dlouho zemí, kde se volně myslelo. Na druhé straně je sympatická solidarita nezávislých skupin. Lidé velmi různých politických směrů – třeba katolíci, socialisté, trockisté – jsou kamarádi. Tato lidská dimenze je pro člověka, který sem přijede, něčím ohromně pozitivním. To se jinde tak často nevidí.

Propůjčil jste část svého zámku v Německu Československému dokumentačnímu středisku. Proč?
Naše rodina měla to štěstí, že uchovala v archivu na Třeboni a na Krumlově nejdůležitější dokumenty českých dějin. Historie po staletí z tohoto archivu čerpá. Chtěl jsem v této práci pokračovat. Nezávislá literatura je v nebezpečí, že se ztratí. Středisko je prozatímním opatřením. Tento poklad české kultury, vzniklý za tvrdých podmínek, se jednoho dne vrátí do Národní knihovny, kam patří.

Kdy jste se odstěhoval?
V prosinci 1948, týden nato mi bylo jedenáct. Jsem švýcarský občan, žiju v Rakousku, někdy také v Německu ve Schwarzenbergu. Myslím, že v Evropě člověk může být aktivním členem společnosti kdekoli, a má to dělat tam, kde má možnost. Ale nikdy nezapomenu, kde jsem se narodil, kde je moje dětství, kde je domov. Moje rodina byla spjata po dlouhé časy s dějinami této země. Otec mě v tom vychoval. Nemohu zapomínat na své povinnosti, zejména jsou-li národ a země v situaci, v jaké jsou. To se nedělá.

Vy jste studoval historii?
Já se vždycky zabýval dějinami. Měl jsem dobrého učitele, svého otce. A mnoho jsem četl. Ale studoval jsem lesnictví a práva. Obé jsem nedokončil, protože jsem musel převzít schwarzenberské panství v Rakousku a Německu.

Co Vám dala zkušenost znalce dějin?
Zápas o lidská práva je vždycky zdlouhavý. Patří k němu houževnatost a trpělivost. Havel zdůraznil, že vše začíná tím, že se říká pravda. A to je pro mne jako pro historika amatéra nejnadějnější. Různé mýty a sebeklamy dlouho vedly český národ do současné situace. Dnes už lidé vědí, že pravda je základem všeho. To, co kdysi pochopil Jan Hus. A to mi dává ohromnou naději, že osud národa se pomalu změní. To se mi jako pozorovateli zvenčí, bohužel zvenčí, zdá být nejdůležitější.

Řekl jste „bohužel zvenčí“. Cítíte se stále být Čechem?
A co jste si myslel? Vždyť také spolu mluvíme česky.4„Nikdy nezapomenu, kde jsem se narodil.“ Lidové noviny, roč. 2, č. 3, březen 1989.

Mezinárodní helsinská federace se významně podílela také na uspořádání semináře o středoevropské kultuře v polské Vratislavi ve dnech 3.– 5. listopadu 1989. (V první den semináře promluvil za IHF právě Karel Schwarzenberg.) Seminář byl spojen s festivalem filmu a populární hudby organizovaném jako setkání mladých lidí z Polska a Československa.

To už byl v čele polské vlády představitel Solidarity Tadeusz Mazowiecki. Vízum do Polska beze všeho dostali redaktoři Rádia svobodná Evropa, zpěváci Jaroslav Hutka a Karel Kryl, a také političtí exulanti Jiří Pelikán a Pavel Tigrid, František Janouch, i lidé s azylovým pasem, jako byli Vilém a Helena Prečanovi. Po skončení semináře jelo pozdě večer taxíky do Varšavy jmenovaných pět českých exulantů. Spolu s nimi cestovali Karel Schwarzenberg a Petruška Šustrová, které se podařilo proniknout do Vratislavi navzdory několikerým kontrolám v československém hraničním pásmu. Na druhý den jsme měli být přijati Bronislavem Geremkem v Sejmu a setkat se s vedoucími činiteli Solidarity k poradě o tom, co je možno zvenčí učinit na podporu občanských aktivit v Československu.

Utrmáceni po absolvování 360 kilometrů v nepohodlných polských fiatech jsme pozdě v noci dorazili do Varšavy, vyhladovělé jako všechna tehdejší polská města. Hotelová restaurace zavřená, žádná naděje dostat někde večeři; shledávali jsme v zavazadlech zbytky sušenek. A tu někdo zaklepal na dveře hotelového pokoje“ jako deux ex machina se objevil kníže Schwarzenberg s velkým tácem v ruce a za ním dva číšnici obtěžkaní všemi možnými dobrotami.

Znal jsem tuto praktickou stránku působení Karla Schwarzenberg – prozíravost a starostlivost „hostinského“ už z dřívějška. Při adaptaci prostor pro dokumentační středisko na zámku v Scheinfeldu jediný myslel na to, nechat zřídit jednu koupelnu navíc – pro hosty. V listopadu 1988 se postaral, aby byla na závěr zmíněného vídeňského semináře připravena výborná husí polévka, kterou pak sám servíroval.

*

Druhou sférou Schwarzenbergova působení v hnutí občanské svépomoci byla tak říkajíc speciální československá agenda, totiž součinnost s tou částí exilu, jež byla nasměrována k těsné spolupráci s disentem a nezávislou kulturou ve vlasti, a přímá pomoc domácím aktivitám.

Z autopsie znám tu část tohoto příběhu, která se časově odehrála od 26. července 1983, kdy jsem se knížetem Schwarzenbergem poprvé setkal, a to na zámku Schwarzenbergu ve středofranckém Scheinfeldu, nevěda ještě, že o tři roky později tu budou zedníci, elektrikáři, instalatéři v plné práci, aby renovovali prostory určené pro provoz dokumentačního střediska nezávislé československé literatury.

V následujících třech let jsme se tu častěji setkali na schůzích našeho spolku,5Československé dokumentační středisko nezávislé literatury založila v březnu 1986 v Hannoveru skupina čs. exilových kulturních pracovníků. Zakládajícími členy byli Jiří Gruša (místopředseda), František Janouch, Josef Jelínek (jednatel), Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Vilém Prečan (vedoucí a kustod střediska), Pavel Tigrid, Jan Vladislav (předseda), k nimž se o něco později připojili, rovněž jako zakládající členové, Karel Schwarzenberg a Ľubomír Ďurovič . Předsedou vědecké rady byl H. Gordon Skilling. K. Schwarzenberg dal pro činnost střediska adaptovat místnosti svého zámku v Scheinfeldu-Schwarzenbergu, kam ČSDS přesídlilo v listopadu 1986. (Viz H. Gordon Skilling: Archív svobody. In: Ročenka Československého dokumentačního střediska 2003. Praha 2004, s. 191–216.) na poradách vědecké rady, a také k debatám o historii a mnohém jiném. Vzpomínám si, jak jsem jednou po několikahodinové debatě o druhém nevolnictví v Čechách ve tři ráno knížete Schwarzenberga poprosil, zda bychom nemohli pokračovat, až se vyspíme. Vyslechl jsem také brilantní jazykové debaty mezi ním a spisovateli Jiřím Grušou a Janem Vladislavem o etymologii některých českých slov. Mezi nimi o jednom slovese, jímž se v některých českých krajích označuje milostná aktivita muže a ženy.

Uzavřu československou část své glosy korespondencí mezi mluvčími Charty 77 a knížetem Karlem ze začátku roku 1987. Mluvčí uveřejnili jako dokument 6/87 s datem 15. ledna 1987 „poděkování Karlu Schwarzenbergovi za poskytnutí prostoru v Scheinfeldu pro Československé dokumentační středisko nezávislé literatury“. 

„Vážený pane,

s velikou radostí a vděčností jsme přijali založení Československého dokumentačního střediska, jež má registrovat a uchovávat písemnosti naší nezávislé literatury, a rovněž zprávu, že důstojným stánkem tohoto střediska budou prostory zámku, které jste k těmto účelům poskytl.

Považujeme tento Váš čin za projev bytostného češství a stále živého zájmu o rozvoj nezávislé české a slovenské kultury. V upomínku posíláme malý dárek: konvolut grafik k poctě Jana Zahradníčka.

S vřelými díky a pozdravy Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Ohryzek, mluvčí Charty 77“

Originál s podpisy mluvčích dorazil bezpečnou cestou do zahraničí. Karel Schwarzenberg na dopis Charty odpověděl 27. 2. 1987 z Vídně:

„Vážená paní, vážení pánové,

upřímně řečeno, jsem poněkud zahanben Vaším dopisem a krásnou prací J. Jiráska na počest Jana Zahradníčka, kterou jste mi poslali.

Zahanben, poněvadž porovnám-li Vaši práci a podmínky, za kterých spolu se svými přáteli plníte úkol, který jste si vytyčili, s možnostmi, které náhodou zde mám, pak těch několik místností poskytnutých ke zřízení archivu vskutku nestojí za zmínku.

Podařilo-li se mým předkům na Třeboni a Krumlově uchovat v archivech doklady českých dějin z minulých staletí, doufám, že nový archiv dnes poslouží podobně.

Zkrátka a dobře, prosím Vás, abyste se napříště o takových samozřejmostech nezmiňovali, a doufám, že se řečený archiv brzy octne tam, kam patří. Totiž v Praze.

Především ale se mi zdá, že snad právě u nás je každé dílo, které udržuje kontinuitu a tradici kulturního života, důležitější než u národů větších anebo v zemích, které se nenalézají na křižovatkách dějin.

Mám dojem, že sotvakdo porozumí českým dějinám, jejich představitelům i našemu selhání (je pozoruhodné, že čeština odvozuje slovo selhání ode lhaní) v osudných chvílích, neví-li, že vývoj k svobodnému a sebejistému postoji byl přerušen přelomy a ztrátami vskutku výjimečnými, takže tím je poznamenáno naše počínání dodnes.

Unavující opakování negací všeho, co předcházelo, a provolání nového a konečného času nám zanechalo omezený pohled na dějiny a ztrátu instinktivního vědění, že realismus, odvaha a pravdivost se podmiňují jakožto základ národa. Právě proto je každá činnost udržující kontinuitu a bránící novým ztrátám tak důležitá.

Podaří-li se však zachovat a rozvinout to, co v posledních letech vzniklo, pak se snad přece podaří prorazit k novému povědomí.

Se srdečným díkem, udělali jste mi velikou radost, Váš upřímný Schwarzenberg.“6Charta 77, c. d., s. 365 n.

Odkazy

1.Podle údajů jednoho ze zakladatelů IHF Geralda Naglera v projevu na pražské konferenci Helsinský proces a zhroucení komunismu, předneseného 5. června 2005. (Archiv ČSDS, o. p. s.)
2.Cultural Symposium. Budapest. October 1985. Vienna, International Helsinki Federation for Human Rights [1985].
3.Srv. Dopis Charty 77 ze 6. prosince 1987 adresovaný „moskevskému semináři“. Charta 77. Dokumenty 1977–1989, sv. 2, s. 959–961. Praha 2007.
4.„Nikdy nezapomenu, kde jsem se narodil.“ Lidové noviny, roč. 2, č. 3, březen 1989.
5.Československé dokumentační středisko nezávislé literatury založila v březnu 1986 v Hannoveru skupina čs. exilových kulturních pracovníků. Zakládajícími členy byli Jiří Gruša (místopředseda), František Janouch, Josef Jelínek (jednatel), Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Vilém Prečan (vedoucí a kustod střediska), Pavel Tigrid, Jan Vladislav (předseda), k nimž se o něco později připojili, rovněž jako zakládající členové, Karel Schwarzenberg a Ľubomír Ďurovič . Předsedou vědecké rady byl H. Gordon Skilling. K. Schwarzenberg dal pro činnost střediska adaptovat místnosti svého zámku v Scheinfeldu-Schwarzenbergu, kam ČSDS přesídlilo v listopadu 1986. (Viz H. Gordon Skilling: Archív svobody. In: Ročenka Československého dokumentačního střediska 2003. Praha 2004, s. 191–216.)
6.Charta 77, c. d., s. 365 n.