Přednáška V. Prečana na jednání Schwarzenberského sympozia
Druhou sférou Schwarzenbergova působení v hnutí občanské svépomoci byla takříkajíc speciální československá agenda, totiž součinnost s tou částí exilu, jež byla nasměrována k těsné spolupráci s disentem a nezávislou kulturou ve vlasti, a také přímá pomoc domácím aktivitám.
První podnět k navázání mého kontaktu s knížetem Schwarzenbergem přišel od Ireny Dubské, která žila od léta 1977 se svým manželem Zdeňkem Mlynářem ve Vídni a věděla o Schwarzenbergových stycích s tamějšími českými emigranty i o jeho politické angažovanosti. K předem dohodnuté schůzce došlo 27. července 1983, a to na zámku Schwarzenberg v Scheinfeldu (ležícím na půl cestě mezi Würzburgem a Norimberkem), kde kníže trávil letní dovolenou s rodinou. Žili jsme tehdy s manželkou od emigrace v létě 1976 v Hannoveru, 400 km na sever od Scheinfeldu.
Za těch několik hodin při společném rodinném obědě a delším posezení ve třech - provázela mě moje žena - jsem stačil vyložit, co všechno zahrnuje moje aktuální československá agenda, jak jsem se jí věnoval od léta 1976. Ta se právě na jaře 1983 rozšířila o intenzivní telefonické a písemné styky s Václavem Havlem a o spolupráci s Wolfgangem Scheurem, kulturním referentem západoněmeckého velvyslanectví v Praze. Tehdy jsme už měli za sebou také ztroskotání nadějí spojovaných se střediskem pro východoevropská studia na univerzitě v Brémách.
Schwarzenbergovo porozumění a jeho zájem o mé kontakty s domovem i o mou činnost a plány v exilu byly veliké. Dodatečně si uvědomuji, že setkání se Schwarzenbergem bylo součástí řetězu přelomových událostí roku 1983: Václav Havel, Wolfgang Scheur, Karel Schwarzenberg. Konkrétně jsme se tehdy dohodli, že se Karel Schwarzenberg stane odběratelem kopií některých samizdatových periodik (tuto službu jsme provozovali s Josefem Jelínkem od roku 1980) a že podpoří projekt domácích nezávislých historiků o úloze šlechty v českých dějinách.
Od té doby jsme byli v trvalém kontaktu, zejména telefonickém. A tak se Karel Schwarzenberg ocitl zcela logicky mezi šesti adresáty (vedle Viléma Brzoráda, Františka Janoucha, Ivana Medka, Jiřího Pelikána a Pavla Tigrida), jimž jsem o rok později, na začátku srpna 1984 poslal důvěrný dopis. Vyložil jsem v něm svou představu samostatné exilové instituce, „archivně-dokumentačního a koordinačního střediska československého nezávislého písemnictví“. Karel Schwarzenberg reagoval pohotově a velmi pozitivně. Napsal mi: „Projekt považuji za jeden z vůbec nejdůležitějších, zvláště proto, že duchovní život rozvíjející se v šedé zóně nebo v undergroundu je nepochybně základem pro přirozenou existenci národa v budoucnosti. Dále: Souhlasím s Vámi, že taková instituce musí stát stranou všech politických sporů a fungovat na velmi důvěrné bázi; považuji to za předpoklad úspěchu. Domnívám se však, že je třeba ji budovat pomalu a postupně, byť důsledně, protože jinak bychom se snadno ocitli ve finančních potížích, které by mohly celý projekt ohrozit.“ Připojil cenné rady, které vyplývaly z jeho zkušeností s nadacemi a spolky. Týkaly se statutu obecné prospěšnosti, z níž vyplývala možnost přijímat dary, které si sponzoři mohli odepisovat z daňového základu, a dalších praktických záležitostí. Připomínám, že v té době už byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva.
Trvalo ještě nějaký čas, než se ujasnilo, že se nemusíme obávat přiznat americké nadaci na podporu demokracie – National Endowment for Democracy –, s níž jsme spojovali naděje na základní grant pro zamýšlené středisko, že nám nejde jen o dokumentační a vědeckou práci, ale že chceme být také spojovacím článkem mezi demokratickými silami v Československu a západní veřejností i exilem. Nicméně v lednu 1986 bylo zřejmé, že americký grant 50 tisíc dolarů na rok 1986 získáme a že na pořadu dne je formální založení střediska, jeho právní status, sídlo a tisíc dalších konkrétních úkolů. Karel Schwarzenberg byl první, jemuž jsem se svěřil s úvahami o budoucím sídle střediska. „Přemýšlím stále o tom,“ psal jsem v dopise ze 27. ledna 1986, „zda zůstat v Hannoveru, anebo zda se přemístit někam blíž k hranicím Československa, což hraje v mých aktivitách dosti velkou roli. (Ale ne zas tak blízko, aby to měli českoslovenští agenti za humny.) Nejde mi jen o pouhé přemístění, ale také o nalezení bezpečného místa pro sbírky střediska, které stále utěšeně rostou, pro něž je však v mém bytě stále méně místa. Nejde jen o sbírky, ale také o manipulační prostor vzhledem k rostoucí agendě střediska a aspoň o jednu místnost pro občasné badatele. Měl jsem dokonce bláznivý nápad přepadnout Vás s dotazem, zda by se takový bezpečný prostor nenašel u Vás na zámku v Scheinfeldu, ale zavrhl jsem ho jako příliš troufalý.“
Tehdy jsem si poprvé uvědomil něco, co se mi v budoucnosti mělo potvrdit ještě mnohokrát: Karel Schwarzenberg umí posoudit, co je v daném okamžiku při řešení určitého problému nejdůležitější. Na můj dopis reagoval obratem a v telefonu mě skoro ohromil otázkou: „A proč ne na Schwarzenbergu? Bylo by to v tradici rodu udržovat největší archiv v Čechách; je zde dost místa a je to blíž k hranicím.“ Byl to závazný příslib, s nímž jsem pak mohl seznámit účastníky zakládající schůzky ČSDS 1. března 1986 v Hannoveru. (Zkratku ČSDS jsme interně používali místo dlouhého oficiálního názvu Dokumentační středisko na podporu nezávislé literatury v Československu.) Kníže měl jedinou prosbu, aby se jeho účast na podniku nezveřejňovala, dokud nevyřeší s československými úřady úpravu hrobu svých tet. To se naštěstí do podzimu podařilo.
Po dohodě ze začátku února šlo už jen o praktické záležitosti. „Rekognoskace terénu“ proběhla 24. dubna 1986; při ní se na zámku našel nejvhodnější prostor pro umístění střediska: deset místností a prostorné chodby v prvním patře někdejšího sídla hradního správce. Pak nastala renovace objektu k novém účelu, včetně úpravy hostinských pokojů pro budoucí návštěvníky střediska. Vše bylo provedeno na náklady zámeckého pána, jemuž finanční úřad odmítl odepsat vynaloženou částku 110 tisíc marek z daňového základu s odůvodněním, že jde o jeho koníček. Středisko tehdy ještě nemělo status obecné prospěšnosti. Při rekonstrukci přišla ke slovu také zmíněná Schwarzenbergova schopnost vědět, co je v dané chvíli podstatné: Oproti původnímu plánu byla z jeho podnětu v sousedství hostinských pokojů navíc instalována umývárna se sprchovým koutem. Kníže se skoro omlouval: „Jako hoteliér vím, že takových zařízení není nikdy dost.“ Měl pravdu.
V úterý 11. listopadu 1986 po šesté ráno přivezl stěhovací vůz s přívěsem z Hannoveru mimo jiné dvě stě velkých kartonů s knihami a písemným materiálem. A tak začalo středisko úředně a otevřeně fungovat na adrese Scheinfeld-Schwarzenberg.
O všech peripetiích spojených se založením a novým umístěním ČSDS byli průběžně informováni Václav Havel a Ludvík Vaculík, kteří se také stali spolu s dalšími představiteli disentu a nezávislého písemnictví čestnými členy spolku. Schwarzenbergův příspěvek k existenci střediska ocenili mluvčí Charty 77 v dokumentu z 15. ledna 1987 nazvaném Poděkování Karlu Schwarzenbergovi za poskytnutí prostoru v Scheinfeldu pro Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, v němž se pravilo: „S velikou radostí a vděčností jsme přijali založení Československého dokumentačního střediska, jež má registrovat a uchovávat písemnosti naší nezávislé literatury, a rovněž zprávu, že důstojným stánkem tohoto střediska budou prostory zámku, které jste k těmto účelům poskytl. Považujeme tento Váš čin za projev bytostného češství a stále živého zájmu o rozvoj nezávislé české a slovenské kultury.“
V odpovědi, která byla uveřejněna jak ve čtvrtletníku střediska Acta, tak v samizdatových Informacích o Chartě 77, Karel Schwarzenberg mimo jiné napsal: „Jsem zahanben, poněvadž porovnám-li Vaši práci a podmínky, za kterých spolu se svými přáteli plníte úkol, který jste si vytyčili, s možnostmi, které náhodou zde mám, pak těch několik místností poskytnutých ke zřízení archivu vskutku nestojí za zmínku. Podařilo-li se mým předkům na Třeboni a Krumlově uchovat v archivech doklady českých dějin z minulých staletí, doufám, že nový archiv dnes poslouží podobně. Zkrátka a dobře, prosím Vás, abyste se napříště o takových samozřejmostech nezmiňovali, a doufám, že se řečený archiv brzy octne tam, kam patří. Totiž v Praze.“
Spojení střediska se zámkem bylo užitečné v mnoha směrech, mimo jiné bylo možno využít dalších volných prostor v zámeckém objektu pro umístění rozsáhlé sbírky Radia Svobodná Evropa, kterou ČSDS získalo od mnichovského Collegia Carolina. Ale především osoba Karla Schwarzenberga byla pro středisko nedocenitelná – jeho jméno jako součást vizitky střediska bylo znamením serióznosti podniku a otevíralo dveře k místním činitelům i k soukromým sponzorům, jež Schwarzenberg sám doporučil. Nejcennější, a v tomto případě myslím pro obě strany, byly ovšem debaty a dlouhé noční rozhovory po schůzích spolku, zasedáních vědecké rady a dalších pracovních setkáních. (Stačí zmínit jména členů spolku: Jiří Gruša, český spisovatel žijící v Bonnu, s nímž Schwarzenberg rád debatoval o etymologii českých slov; Jan Vladislav, takřka o generaci starší český spisovatel žijící v Paříži; František Janouch, předseda správní rady Nadace Charty 77 ze Stockholmu; Pavel Tigrid, šéfredaktor Svědectví z Paříže; Jiří Pelikán, poslanec Evropského parlamentu a šéfredaktor Listů z Říma; Ivan Medek, signatář Charty 77, spolupracovník Hlasu Ameriky a provozovatel informační služby z Vídně; Ivo Kunstýř, profesor vysoké školy lékařské v Hannoveru; technik Josef Jelínek z Erlangenu se zkušenostmi politického vězně z let 1948—1954; slovenský literární vědec, profesor Ľubomír Ďurovič ze švédského Lundu.) Na konto oněch debat musím přiznat, že jako historik jsem zejména obdivoval Schwarzenbergovy hluboké znalosti evropských dějin.
Chybělo už jen jediné – Schwarzenbergův osobní styk s disidenty v Československu. Navázán byl při jeho návštěvě Prahy v roce 1987, když se 20. června sešel k dlouhému rozhovoru s Václavem Havlem. Schůzka se připravovala konspirativně už od května, přičemž nepostradatelnou úlohu sehrála Jiřina Šiklová. Jak víme, Václav i Karel v sobě našli trvalé zalíbení. Návštěva delegace Mezinárodní helsinské federace v Praze v březnu 1989 připravila situaci, kdy mohl Karel Schwarzenberg vůbec poprvé oslovit alespoň tu část československé veřejnosti, která měla možnost číst samizdatové Lidové noviny. (Podle dobových i dnešních odhadů se tento měsíčník dostával do rukou mnoha tisíců čtenářů.) Březnové číslo otisklo na titulní stránce jeho rozhovor s Jiřím Dienstbierem i s fotografií. Schwarzenberg se v něm vyjádřil velmi otevřeně o situaci v zemi, když poukázal na to, že „nikdo není schopen s ničím doopravdy pohnout. Zatímco se celý svět kolem točí, změny přinášejí někdy až senzační pokrok, tady jako by vše bylo v ledničce. Vynecháme-li Albánii nebo Rumunsko, je to dnes v Československu asi nejtěžší v Evropě. A to je smutné, protože Československo bylo dlouho zemí, kde se volně myslelo.“ Mluvil však také o tom, co ho příjemně překvapilo, totiž „sympatická solidarita nezávislých skupin. Lidé velmi různých politických směrů – třeba katolíci, socialisté, trockisté – jsou kamarádi. Tato lidská dimenze je pro člověka, který sem přijede, něčím ohromně pozitivním.” V rozhovoru se také vyznal ze svého vlastenectví: „Nikdy nezapomenu, kde jsem se narodil. Moje rodina byla spjata po dlouhé časy s dějinami této země. Otec mě v tom vychoval. Nemohu zapomínat na své povinnosti, zejména jsou-li národ a země v situaci, v jaké jsou. To se nedělá.” Rozhovor vyzněl optimisticky: „Zápas o lidská práva je vždycky zdlouhavý. Patří k němu houževnatost a trpělivost. Havel zdůraznil, že vše začíná tím, že se říká pravda. A to je pro mne jako pro historika-amatéra nejnadějnější. Různé mýty a sebeklamy dlouho vedly český národ do současné situace. Dnes už lidé vědí, že pravda je základem všeho. To, co kdysi pochopil Jan Hus. A to mi dává ohromnou naději, že osud národa se pomalu změní.”
O roli Karla Schwarzenberga jako předsedy Mezinárodní helsinské federace a svého druhu hostitele při paralelním semináři Československo 88 v listopadu 1988 ve Vídni zde referovala paní Dr. Stárková. Dotknu se tedy už jen semináře o Střední Evropě v polské Vratislavi 3. až 5. listopadu 1989. Seminář byl spojen s festivalem filmu a populární hudby, organizovaným jako setkání mladých lidí z Polska a Československa. To už byl v čele polské vlády představitel Solidarity Tadeusz Mazowiecki. Vízum do Polska beze všeho dostali redaktoři Radia Svobodná Evropa, zpěváci Jaroslav Hutka a Karel Kryl a také političtí exulanti Jiří Pelikán, Pavel Tigrid, František Janouch i lidé s azylovým pasem jako Vilém a Helena Prečanovi. V zahajovací den referoval Karel Schwarzenberg jako předseda Mezinárodní federace pro lidská práva, která seminář spolupořádala.
Pozdě večer 5. listopadu odjeli taxíky do Varšavy Jiří Pelikán, František Janouch, manželé Prečanovi, Karel Schwarzenberg a Petruška Šustrová, představitelka Charty 77, které se podařilo proniknout z Československa do Vratislavi navzdory několikerým kontrolám v československém hraničním pásmu. Pavel Tigrid s manželkou Ivanou už byli ve Varšavě. Na druhý den jsme měli být přijati Bronislavem Geremkem v Sejmu a setkat se s vedoucími činiteli Solidarity k poradě o tom, co je možno zvenčí učinit na podporu občanských aktivit v Československu, aby tato země přestala být mrtvým klínem mezi Polskem a Maďarskem, kde už byla transformace v plném proudu.
Utrmáceni po absolvování 360 kilometrů v nepohodlných polských fiatech jsme pozdě v noci dorazili do Varšavy, vyhladovělé jako všechna tehdejší polská města. Hotelová restaurace zavřená, žádná naděje dostat někde večeři; shledávali jsme v zavazadlech zbytky sušenek. A tu někdo zaklepal na dveře hotelového pokoje a jako deus ex machina se objevil kníže Schwarzenberg s velkým tácem v ruce a za ním dva číšnici obtěžkaní všemi možnými dobrotami. Zase jedna ze situací, kdy se projevil Schwarzenbergův smysl pro to, co je právě nejdůležitější.
Tohle je samozřejmě příhoda spíše humorná. Nemohu si odpustit uvést daleko závažnější příklad jeho pohotovosti, svědčící tentokrát o jeho nadhledu a státnickém postoji. Září 1991, komise na Hradě vedená Pavlem Tigridem připravuje seznam osobností k vyznamenání novými státními řády. Kancléř Schwarzenberg přichází zjistit, zda je seznam hotový. Odvážím se znovu nadhodit dvě jména, která předtím padla pod stůl: Záviš Kalandra a Johann Wolfgang Brügel. Na to Schwarzenberg: „Kalandra? Samozřejmě, byl to sice komunista, ale postavil se proti Stalinovi a stalinismu – a zaplatil to životem. A Brügel? Co lepšího si můžeme přát: český Němec, československý vlastenec, žid, emigrant a jeho dílo. Najděte nám ještě takového československého Maďara.“ Oba jmenovaní pak byli 28. října vyznamenáni Řádem T.G. Masaryka in memoriam. Právě tak se Schwarzenberg jako kancléř postaral o to, že Kanaďan Gordon Skilling, historik pražského jara a Charty 77 a předseda vědecké rady ČSDS, dostal ke svým 80. narozeninám v roce 1992 Řád bílého lva. Skillinga samozřejmě poznal už v roce 1987 v Scheinfeldu.
Předpřevratová etapa existence dokumentačního střediska v Scheinfeldu–Schwarzenbergu byla poměrně krátká a při zpětném pohledu se sám neubráním údivu, co všechno se podařilo za těch několik let udělat, i když vím, že bez přecházejících deseti let „podnikání na koleně“ by to nebylo možné. Teprve brilantní intelekt Jiřího Gruši vyjádřil o dvacet let později hlubší smysl tehdejších aktivit. Gruša to pojmenoval ve zkratce, když napsal, že „v Scheinfeldu dostal na frak protiaristokratický rituál novočeské identity. ,Nechoď, Vašku, s pány na led’ byla její obvyklá píseň, škodící Vaškům více než pánům. Karel Schwarzenberg, který na scheinfeldském zámku středisko umožnil, reprezentoval nejenom rod evropské spojitosti, nýbrž i zemský patriotismus, který vlastenectví nevnímal jako vyvlastňování a jako aristokratizaci mas.” A Gruša – v projevu proneseném v roce 2009 ve Vídni při udělování Ceny Střední Evropy Karlu Schwarzenbergovi – trefně poukázal také na to, že návrat Schwarzenbergů do evropských dějin v osmdesátých letech měl své přirozené pokračování při budování sjednocené Evropy po pádu komunismu. Cituji: „Tak jako strom potřebuje kořeny, potřebuje solidní společnost kontinuitu víc než konflikty. Že by však tahle zásada mohla mít i praktický důsledek v Černínském paláci, kde scheinfeldský pán řídí českou diplomacii, o tom z nás nikdo nepřemýšlel.“
A stejně tak se nelze ubránit pocitu, že se Grušovi podařilo dobrat se hlubšího smyslu oné spolupráce exilu a domova, provozované v scheinfeldském schwarzenberském středisku. Přidejme ještě několik Grušových myšlenek ze zmíněného laudatia v jeho nenapodobitelném stylu: „Zde shromažďovali texty, aby se dobrali celého kontextu. Zde se však také měnily duchovní koordináty. Odideologizovávala se historická retrospektiva. Odstraňovaly se stereotypy a internacionalizovaly se perspektivy. Šlo tedy spíš o práci architektů než archivářů. Zde se nekladla žádná obvyklá otázka nacionální identity. Žádné chvalozpěvy na vlastní klec, ve které papoušci nikdy neztrácejí svou suverenitu. Tady se chtělo ‚zpátky do Evropy‘ – zřejmě už s vědomím, že právě ta všechny osvobodí, i ty, kdo ji rozštěpili. V Scheinfeldu se nepěstovala zatrpklost, jako by to byl nějaký dar. Zde se odbourávala zášť, kterou tak dlouho hýčkal starý nacionalismus. Byla to první adresa Čechů na cestě do Evropské unie, kde se nechtělo čerpat ze starých polemických zřídel, ale kde se pečovalo o novou svéprávnost.“
V naznačeném duchu se nesla i popřevratová činnost střediska, soustřeďující se mimo jiné na takzvaná schwarzenberská setkání, což bylo úhrnem sedm mezinárodních konferencí, jež se konaly rok co rok v letech 1992 až 1999. S výraznou slovenskou a také mezinárodní účastí; mimořádně početné bylo zastoupení německých hostů v roce 1993 na konferenci s tématem Čeští a slovenští spisovatelé v rozhovoru se svými německými sousedy o cestách k vyrovnání a usmíření. Karel Schwarzenberg se těchto setkání zúčastňoval jako jedna z jejich ústředních postav: při zasedáních, v kuloárních debatách, jako zámecký pán i jako hostitel.
Přes všechny povinnosti, které převzal v devadesátých letech, se podílel i na pokusech o řešení problému „kam s ním“, totiž se střediskem. A v prosinci 1998 se v Praze stal jedním ze zakladatelů obecně prospěšné společnosti Československé dokumentační středisko, navazující na práci někdejší exilové instituce. Byl opakovaně členem jeho správní rady a je dosud členem dozorčí rady. Pomohl často a v pravé chvíli. V roce 2012 jako ministr zahraničí umožnil, že se mezinárodní konference o životě a díle Gordona Skillinga konala v prostorách Černínského paláce.
K tématu Karel Schwarzenberg jako obhájce lidských práv bezpochyby patří také rozbor zásad, jimiž se řídily jeho kroky na zahraničním poli ve funkci senátora, ministra zahraničí a předsedy zahraničního výboru Sněmovny Parlamentu České republiky. Ale tím už se budou jistě zabývat kolegové ve třetím bloku našeho semináře.
