Jiří Suk: Petice, kterou dějiny předběhly

Článek vyšel 26.6.2004 v deníku Mladá fronta DNES. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Před patnácti lety bylo v Československu zveřejněno a podepisováno Několik vět

Čím byla petice Několik vět , která byla zveřejněna na Rádiu Svobodná Evropa 29. června 1989 a kterou do 17. listopadu 1989 podepsalo na čtyřicet tisíc občanů Československa? K čemu z dnešního pohledu přispěla a na co naopak nestačila?

Velké petiční akce patří k dějinám českého občanství, které v dramatických zápletkách 19. a 20. století opakovaně upadalo a znovu se vzmáhalo. Připomeňme několik nejvýznamnějších - Svatováclavský výbor z března 1848, Manifest českých spisovatelů z roku 1917, Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ z července 1968, které za osmačtyřicet hodin podepsal jeden milion lidí, a proslulý text 2000 slov z téhož roku. Několik vět, zveřejněných 29. června 1989, patří do této řady a v jistém smyslu ji uzavírá. Petice je výrazem angažovaného občanství, podepsaní se obracejí na státní moc v dobré víře, že vyslechne jejich hlas a zjedná nápravu. Účinnost takových akcí nebývá vysoká, závisí především na ochotě státní moci věc řešit. V českých a česko-slovenských dějinách nebyly petiční akce příliš úspěšné, téměř vždy z důvodů mocenské arogance, neochoty nebo přezíravosti. Zcela svobodné, nezmanipulované uplatnění petičního práva v komunistickém totalitním režimu je zvláštní kapitolou. Požadovat systémové změny působí na takový režim velmi provokativně, úspěch je nanejvýš nejistý.

Podaná ruka

Václav Havel byl v polovině května 1989 podmínečně propuštěn z vězen í po uplynutí poloviny devítiměsíčn ího trestu. Postavení nejvlivnějšího muže protirežimní rezistence v Československu umocnila západní média, jež jeho jméno učinila živým symbolem a vyzdvihla je mezi jiné dobové ikony - Lecha Walesu, Alexandra Solženicyna, Michaila Gorbačova, Jana Pavla li. Před Havlem stála tíživá otázka, jak politicky zúročit velký symbolický kapitál. Se svými nejbližšími přáteli se rozhodl pro otevřenou petiční akci, která by kumulovala a umocnila rozptýlený účinek několika nečekaně přesvědčivých podpisových kampaní z počátku roku. Několik vět obsahovalo sedm doporučení. Nebyly to kategoricky formulované požadavky: propuštění politických vězňů , svobodu shromažďování, legalizaci nezávislých iniciativ, svobodu tisku a veřejného projevu, uznání práv věřících občanů, neodkladné řešení katastrofální ekologické situace a svobodnou diskusi o dějinách Československa po roce 1948. Autoři záměrně volili uvážlivý, nekonfrontační tón, jenž měl podtrhnout jejich velkorysost a vstřícnost a zajistit petici co nejvíce signatářů. Ve zprávách policejních slídilů stálo, že počítají až s jedním milionem podpisů .

Svědomí národa volá k aktivnímu občanství

Od poloviny převratného roku 1989 působilo Několik vět jako základna pro utváření opozičního vědomí. Rádio Svobodná Evropa pravidelně zveřejňovalo seznamy přibývajících signatářů . Jména symbolizovala především sbližování dlouho izolovaného disentu s dosud konformní inteligencí, petici podepisovali však i zcela neznámí lidé. S bouřlivým vývojem v sousedních státech však rostla netrpělivost a začalo se pochybovat, zda mají být petice i v prohlubující se politické krizi hlavním prostředkem odporu. S určitou mírou zjednodušení můžeme rozlišit dvě linie sporu. Tichou petiční válku považovali za nedostatečnou radikálně orientovaní odpůrci režimu, upřednostňující ostrou protirežimní akci - pouliční demonstraci. Vedle toho některé vlivné osobnosti protikomunistické rezistence mluvily o nutnosti zformování tradiční politické opozice orientované na otevřený politický boj a převzetí moci. Co nakonec určilo ráz předlistopadové opozice?  Havlovo pojetí angažovaného občanství jako předstupně nové politiky, jejíž čas měl teprve přijít. V popřed í tedy nestála tradiční politika jako povolání, nýbrž aktivní občanství. Společnost musí nejprve dozrát k plnému občanskému sebevědomí  - až pak z ní vzejde alternativní reprezentace osobností, která nahradí anonymní vládu politických sekretariátů. Disidentští intelektuálové tu nejsou od toho, aby usilovali o moc, nýbrž aby slovem a příkladem nabádali společnost k aktivitě. V plné síle tu zněl tradiční předpoklad, že nekonformní intelektuálové jsou svědomím národa. (Tento předpoklad se však v následujících letech politické a mediální svobody rozplynul jako pára nad hrncem.)

Několik vět bylo projevem "opozice mírného pokroku v mezích zákona", jak je na přelomu léta a podzimu 1989 charakterizoval přední komentátor Svobodné Evropy. Jejich cílem bylo získat velký počet příznivců a přimět režim k dialogu o základních společenských problémech. Nejznámější disidenti se opakovaně vyjadřovali, že jsou možná poslední opoziční generací ochotnou zasednout se zdiskreditovanými komunistickými politiky ke "kulatému stolu".

Nejkvalitněji se kritizujeme my sami

Komunistický režim, reprezentovaný jedenácti nejvyššími místodržiteli úzce spjatými s okupační politikou Sovětského svazu, musel i v neradikální opozici vidět ohrožení své podstaty a nejvyšších zájmů, neboť v petici na holubičích nožkách přicházelo poselství úplného osvobození společnosti od nadvlády komunistické strany. Zvolil pozdně normalizační pojetí zastrašování a perzekucí, v němž byla policejní a soudní šikana doprovázená masovou propagandou. Hlavní článek v Rudém právu nesl zcela neadekvátní, zato velmi výstražný název "Kdo seje vítr, sklízí bouři". Už 28. června, den před zveřejněním Několika vět na Svobodné Evropě, byl z centra rozeslán dálnopis do krajských a okresních sekretariátů. Se zněním petice měl být pouze "ústně" seznámen "nezbytný okruh funkcionářů". Proč ta opatrnost? Zjevně kvůli mírnému obsahu petice, z obecného pohledu natolik nekonfliktního, že mohl u nezasvěcených straníků vzbuzovat nepředpokládané reakce. Obava měla své opodstatnění: někteří liberálněji naladění řadoví komunisté požadovali zveřejnění Několika vět v Rudém právu a otevřenou polemiku s jejich obsahem. Jenomže právě tomu se chtělo Jakešovo předsednictvo za každou cenu vyhnout. Naštěstí pro něj většina stranických kádrů byla vycepovaná k bezvýhradné poslušnosti, a aniž si petici přečetla, požadovala rázné zúčtování s jejími signatáři. Nová "provokace protisocialistických živlů" měla být smetena tradičním způsobem. Některé pasáže v příslušné vnitrostranické instrukci svědčí o obavách stále neklidnějších a podrážděnějších vládců: "Kritika našich vlastních nedostatků nesmí být vedena tak, aby mohla být nepřátelskými silami zneužívána proti nám." "Přestavba" připouštěla kritiku, avšak s přísně stanovenými pravidly a limity, přesněji: jenom strana sama směla kritizovat své vlastní nedostatky.

Politický jazyk

Oddělení propagandy ÚV KSČ vypracovalo interní komentář k jednotlivým bodům petice, předsednictvo strany ho posvětilo a 7. července 1989 byl rozeslán do krajů a okresů. Petice byla představena jako drzý pamflet, s jehož pomocí chtějí "nepřátelské síly" překonat svoji izolaci, "demontovat" a "likvidovat" socialistické zřízení a nahradit ho kapitalismem podle vzoru Západu; záměrně přitom ignorují realitu "přestavby" a "parazitují" na existujících problémech, s nimiž se strana, podporovaná drtivou většinou československých občanů , úspěšně vypořádává. Co teď musí strana udělat? "Sjednotit se, nepřipustit váhavost a skepsi, pozvednout masovou politickou práci a celou ideologickou činnost, postupovat aktivně a rozhodně, vyvarovat se sektářství a liberalismu, reagovat klidně a s rozvahou, argumentovat věcně." Argumentace k jednotlivým bodům petice je stále živým příkladem šálivé mnohoznačnosti politického jazyka - v československé socialistické republice není nikdo souzen z politických důvodů, ale jedině kvůli konkrétním, v zákoně vyjmenovaným trestným činům ; svoboda shromažďování je plně zaručena ústavou, neplatí však pro vyznavače "anarchismu" a "kriminální živly", to jest především pro signatáře Několika vět; každý občan může založit spolek, sdružení nebo organizaci, avšak pouze socialisticky orientovanou a se souhlasem státu; nezávislé iniciativy nejsou "kriminalizovány a pronásledovány", jak samy tvrdí, nýbrž v souladu se zákonem "právně stíhány"; ani přímá, ani skrytá cenzura v Československu neexistuje, svoboda projevu je pouze "omezena některými instituty, majícími na zřeteli veřejný zájem"; náboženskou svobodu zaručuje ústava v plném rozsahu, avšak "závazky zabezpečit potřeby věřících občanů na sebe převzal československý stát"; nedostatků v oblasti životního prostředí jsou si strana a stát dobře vědomy a úspěšně je řeší, vítají připomínky a náměty, "nelze však souhlasit s demagogickými požadavky, které místo racionálního řešení popuzují lidi proti socialistickému zřízení"; svobodné diskusi o předpokladech a důsledcích krize v letech 1968-1969 nikdo nebrání, pokud je však v souladu s režimním ideologickým traktátem Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti po XIII. sjezdu KSČ z roku 1970.

Impulzy přišly odjinud

Čím tedy byla petice Několik vět , kterou do 17. listopadu 1989 podepsalo na čtyřicet tisíc občanů? Formovala opoziční vědomí nezanedbatelné části české společnosti a významně narušila bariéru strachu z policejního státu. A čím nebyla? Nestala se rozhodujícím faktorem zahájení systémových změn a nevytvořila politickou základnu pro převzetí moci. Na opakované výzvy vůdčích představitelů petičního hnutí k zahájení dialogu státní moc nereagovala. Obě strany se ocitly v jistém ustrnutí, celospolečenská krize se prohlubovala a rozhodující impulzy k politickým změnám přišly odjinud.