Jana Machalická: Všichni jsme podlehli naději

Článek vyšel v Lidových novinách 21. 8. 2003. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

říkají Vlasta Chramostová a Stanislav Milota o pražském jaru, které před pětatřiceti lety skončilo sovětskou okupací

Ve dnech srpnové okupace patřili k nejstatečnějším. Kameraman Stanislav Milota s pomocí své ženy herečky Vlasty Chramostové natáčel unikátní dokument o "bratrské pomoci". Po pětatřiceti letech v mariánskolázeňském hotelu Royal se v jejich vzpomínkách srpnové drama znovu vrátilo. Ne jako historky na dané téma, ale jako autentické svědectví doby, v níž se měnily dějiny.

LN: Jak jste prožívali dobu, která bezprostředně předcházela srpnové okupaci?

V. CH.: V létě jsem byla s divadelníky týden ve Velké Británii. A každý den, než jsme vyjeli za památkami, nám v autobuse jeden kolega četl a překládal novinky z Československa z britského tisku, kde byly titulky jako Češi vítězí nad Rusy. A s kolegou Balvínem jsme měli intenzivní pocit, že jsme za školou a že by bylo žádoucí, abychom náš výlet přerušili. Viděli jsme, že doma se dějí vážné věci a zdálo se nám, že bychom mohli něco zmeškat. My dva jsme tedy opravdu nic nezmeškali a vychutnali si to až do konce.

S. M.: Už na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy s kritikou vystoupili členové strany, začalo velké tření. Například Alois Poledňák přišel k filmu jako mladý komunista, aby ho likvidoval, a naprosto podlehl a naopak reformní pokusy hájil. Stejně Jan Procházka, také původně komunista, a šel proti nim. V létě '68 jsem točil Spalovače mrtvol s Jurajem Herzem a byla to rozkoš. A zároveň panovalo ve štábu velké napětí, posílali jsme petice do Čierné pri Čope. Vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo dopadnout špatně, zažívali jsme nepopsatelné nadšení, které se vrátilo jen na krátkou chvíli v listopadu 1989 na Letenské pláni. To už jsme ovšem věděli, že po "svatební" euforii přijdou léta všedního manželství.

LN: V hodnocení pražského jara se často objevují argumenty, že jeho tvůrci totalitní režim pomáhali v padesátých letech budovat. Co o tom soudíte?

V. CH.: Pobuřuje mě, když se některé historické události posuzují z hlediska roku 2003. Tehdy jsem věřila, že se komunistický režim dá reformovat, což byla pošetilost a v srpnu jsme to rychle pochopili. Když dnes v tisku čtu, že to byl jenom boj o moc mezi bolševickými funkcionáři v jádru strany, nemůžu souhlasit. To je nesmysl. Moje svědectví je jiné - bylo to poslední mravní vzepětí Čechů a Slováků, což lze dokázat. To zdaleka nebyli jenom komunističtí funkcionáři, pražské jaro bylo věcí nekomunistů, řadových členů strany, celého národa. Vezměte si ten neuvěřitelný boom v kultuře, kdy se točily filmy proti režimu a lidé se s tím absolutně ztotožňovali. Vzpomínám, že během dramatického týdne, kdy vláda odjela do Moskvy, ostravští zloději vydali prohlášení. A v něm stálo, že celou tu dobu nebudou krást, protože policajti mají jinou práci. Spontaneitu pražského jara nelze popřít, bylo to jako v zavřené garáži, kde běží kouř z výfuku a všichni se dusí, a najednou někdo nahoře otevře okénko a okamžitě se všichni k němu derou, aby se nadechli. A to byla ta situace - všichni té naději podlehli a začalo se dýchat volněji.

LN: Říkáte, že tehdejší dobu nelze poměřovat dnešní optikou. Proč?

V. CH.: Dnes všichni mají na mysli jen peníze a svůj mediální obraz, a přitom hovoří o kariérismu tehdejší doby. To mně přijde hrubě nespravedlivé. Zátopek, Zikmund a Hanzelka a jiní - ano, byli ve straně, a kdyby nebyli, svět by se o nich vůbec nedozvěděl. To je přesně to, když se řekne - taková byla doba. Žádám jen úctu k faktům, stačí se podívat, jací lidé jsou dnes ve vysoké politice, nemají vzdělání a přitom rozhodují o miliardách, lidi typu Hanzelky bych tam marně hledala.

LN: Polistopadový vývoj vás tedy zklamal?

S. M.: Vadí mi, že chybí vzory a politici se jen přetahují o to, kdo je vlevo a kdo vpravo. Jak ale napravovat národ, když přišli s tím, že špinavé peníze neexistují a tunelovat stát je povoleno. Poslanci a senátoři se dostanou do maléru a považují za normální neodstoupit a soudci na to kývají, nemají odvahu. A také všichni, kteří vládli od roku 1989 mají pocit, že jsou vyvolení, ale oni jsou zvoleni. A to ani nemluvím o tom, že prezident se nechá volit komunisty a pak o tom ještě mlží.

LN: Kdy jste se dozvěděli, že přijeli okupanti?

V. CH.: Už v noci. Zavolala nám Jiřina Jirásková, která se to dozvěděla od redaktorky z rádia. Už před tím nás ovšem vzbudila letadla. Rychle jsme se oblékli a vyrazili do ulic, abychom to rozhlásili. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, do síťovky jsem hodila prádlo a kartáček na zuby - a básně od Jana Nerudy, které jsem léta neměla v ruce. Asi jsem si myslela, že je někde budu recitovat lidem. Na to tedy opravdu nebyl čas. Jeli jsme po Praze a Standa troubil a budil lidi. Pak začalo svítat, potkávali jsme známé. U Ústředního výboru KSČ stál tank a mířil hlavní do oken. Mluvili jsme na vojáky, jeden mi mlčky namířil samopal na prsa. Měla jsem ruce nad hlavou a svou hroznou ruštinou jsem opakovala "kakoj eto razgavor!"

LN: Nebáli jste se o život?

S. M.: Báli, ale všechno to šlo tak rychle, že nebyl čas moc přemýšlet. Pohybovali jsme se kolem Českého rozhlasu, kde byla velká barikáda a já jsem na ní stál a točil. Ruský tank se ji snažil prorazit a nešlo mu to, couval a znovu najížděl. A nastala taková typicky česká reakce, jak znovu najížděl, lidé křičeli jako při hokeji - šájbu, šájbu. Pak ten zátaras prorazil a všichni pískali jako při faulu. Brečel jsem a smál se dohromady a uvědomil jsem si, že my jsme národ, který i tragickou situaci umí takhle pojmout. Nezbavil jsem se toho ani potom, když jsem točil mrtvoly v Italské ulici.

V. CH.: Pak jsme leželi za zábradlím rampy Národního muzea a Rusové, jak s oblibou říkáme, vyšívali na jeho fasádu "fresky El Grečka". Lítaly z ní šutry a my jsme se tam vzájemně posílali kamsi. A pak jsem běžela domů pro další filmový materiál a mám úplně bílé místo, měla jsem takový strach, že si vůbec nepamatuju, jak jsem se odtamtud dostala. Standa totiž čekal na jeden záběr - v roce 1945 při květnovém povstání někdo přes kuželky zábradlí natočil esesáka, který měl vzadu pistoli a cvakal. A on říkal, že si tak musí natočit i Rusa, dá oboje dohromady a do toho pustí Lili Marlén, nějakou častušku a českou hymnou a bude to celá česká novodobá historie. To pak také udělal, ale ztratilo se to.

LN: Které okamžiky byly nejhorší?

S. M.: Když večer vyhlásili stanné právo a zákaz vycházení a začali střílet. To byl psychický teror, nevěděli jsme, co bude. Po dnu, kdy jsme byli dvacet hodin na nohou, jsme seděli doma na zemi skrčení a poslouchali střelbu a nevěděli, co se stane. Za rok to bylo horší, to už naši stříleli do našich - milicionáři. To by mě také zajímalo, kam ti se poděli, kde jsou všechny ty uniformy, mají to snad schované doma?

LN: Okupace má vždy své hrdiny. Kdo byl podle vás statečný?

V. CH.: František Kriegel, který v Moskvě nepodepsal a pak ho vyvedli do pátého patra. Ptala jsem se ho, jak to, že neskočil, a on mi odpověděl - řekl jsem si, že ještě počkám. Přitom byl v padesátých letech bolševik, ale také bojoval ve Španělsku. To je lidský vývoj, který respektuju a bedlivě sleduju. Dnes ale lidé nerozlišují mezi grebeníčky a reformními komunisty, a to je katastrofa.

LN: Když pak v září začala divadelní sezona, jakou atmosféru měla představení?

V. CH.: Po okupaci jsme například uváděli hru Maxwella Andersona Vím, že nic nevím o Sokratovi a já jsem hrála Xantipu. Byla to hra o mccarthismu a ohromně rezonovala, hráli jsme ji doslova po větách. Haničinec na začátku jako průvodce řekl - tak co, lidi, jak jste na tom, a od té doby publikum už jen řvalo. Je tam jedna replika - Sokrata nesmíte pustit ke slovu, ten vás přesvědčí, že nahoře je dole, a on odpovídá - ne, já tvrdím, že je důležité, odkud se díváš, a diváci vstali a křičeli smíchy, všechno pochopili.

LN: Nedávno jste vydala velmi otevřené paměti. Jaké reakce jste zaznamenala?

V. CH.: Už mám o tom napsané statě do nové knihy. Od předních intelektuálů až po obyčejné lidi mi přicházely úžasné dopisy. Paměti jsem napsala, abych udávala sebe a ne jiné. Myslím, že morální je říkat pravdu proti sobě.

S. M: Také přišlo pár anonymů, ale už od roku 68 je to stejný slovník. Třeba, že jí vypálí hlasivky, když bude mluvit do Svobodné Evropy...

LN: Co jste prožívala, když jste své bývalé kolegy viděla podepisovat Antichartu?

V. CH.: Připadala jsem si hrozně sama, jako voják, který je ode všech ostřelovaný. Nepřestali pro mě ale být menšími herci, spíš jsem si uvědomila, jak byl ten režim zrůdný, když zneužil lidi, kteří se zabývají křehkými věcmi, a jak je dostal.

LN: Mluvila jste o tom někdy s nimi?

V. CH.: To bylo příliš delikátní, o tom se nemluvilo. Každý z toho měl mindrák a věděl, že šlápl vedle.

LN: Kolik filmového materiálu nakonec ze srpnových dní vzniklo?

S. M.: Přes dva tisíce metrů a postupně jeho hodnota velmi vzrostla. StB si nakonec v Rakousku založila firmu, která jej vykupovala, protože nová garnitura potřebovala sprovodit tento kompromitující materiál ze světa, ale nakonec to prasklo. Po listopadu část o "ilegálním" sjezdu KSČ od nás koupili Japonci do dokumentu o zemích východního bloku. Když se tam hovořilo o konci komunismu, záviděli jsme jim, že to tak mohou vidět. My se komunistů, ale ani některých nekomunistů zřejmě do konce života nezbavíme.