Projev Josefa Tomeše při oslavě jubilea Vojtecha Čelka, 24.7.2026
Dámy a pánové,
dovolte, abych Vás všechny srdečně uvítal v Apollonově sále pražské Lannovy vily na oslavě významného životního jubilea dr. Vojtecha Čelka, předního slovenského i českého historika, publicisty, kulturního manažera, spolkového, osvětového a ve své době i politického činovníka, jenž již více než šedesát let žije a působí v Čechách a soustavně a úspěšně pracuje na líše česko-slovenské vzájemnosti. Pozítří, 26. července, tedy na svátek svaté Anny, uplyne neuvěřitelných osmdesát let od chvíle, kdy Vojto v Bratislavě spatřilsvětlo světa. Narodil se do honorační, intelektuálské a vlastenecké rodiny. Jeho otec, JUDr. Vojtech Čelko, byl právník, majitel tiskárny a nakladatel v Trenčíně, muž širokých kulturních zájmů, filatelistaa numismatik; matka, paní Beatrix, rozená Pospíšilová, se v předchozích letech, za druhé světové války, významně a statečně podílela na slovenském občanském odboji, stejně jako její teta, legendární „Biela pani“ Františka Hrubišková. Vojtovou starší sestřenicí byla slavná šansoniérka a herečka Hana Hegerová, rozená Čelková. Vyrůstal v Trenčíně, spolu se svými dvěma mladšími bratry, Jurajem a Alexandrem Martinem, kteří oba vystudovali medicinu a stali se vynikajícími lékaři, posléze universitními profesory. Na rozdíl od nich si Vojtech zvolil humanitní vědy a v letech 1964–69 vystudoval historii a indologii (hindštinu) na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.
Během studií se postupně zaměřoval na novodobé slovenské a české dějiny (svou diplomovou práci pod vedením Věry Olivové a Roberta Kvačka věnoval historii slovenské Demokratické strany v letech 1944–46) a paralelně a vlastně v souladu s touto odbornou profilací se výrazně angažoval v dobovém studentském hnutí, jež rok od roku nabývalo na intenzitě: v letech 1968–69 byl členem Akademické rady studentů, 1968–70 předsedou Slovenského akademického klubu, sdružujících všechny slovenské vysokoškolské studenty v Praze, 1968–70 předsedou výboru tehdy krátce existující studentské fakultní organizace KSČ. Aktivně a s mladistvým elánem se účastnil politického kvasu let 1968–69 a stal se jedním z tehdejších studentských vůdců. (Vzpomínám si na rozhovor, který v dubnu 1969 poskytl týdeníku Reportér a který pak vyšel začátkem května 1969, krátce předtím, než bylo vydávání časopisu úředně zastaveno.) Za to pak po nástupu normalizace musel čelit dobově příznačné persekuci, nemohl dokončit vědeckou aspiranturu v Historickém ústavu ČSAV pod vedením dr. Viléma Prečana, posléze musel ukončit též interní aspiranturu v Orientálním ústavu, byl sledován a periodicky vyslýchán Státní bezpečností. Nakonec nalezl jakýsi vnitřní asyl v pohraničním Rumburku, kde v letech 1974–85 řídil městské muzeum a kde ad oculos ukázal, jak i v normalizačních poměrech šlo pozitivně pěstovat a rozvinout příslovečnou masarykovskou drobnou práci na poli regionální historie, kultury a osvěty. A přitom ještě dálkově vystudoval muzeologii na brněnské univerzitě.
V době částečného politického uvolnění v polovině osmdesátých let se vrátil do Prahy, do nově založeného Domu slovenské kultury v Purkyňově ulici. Po listopadu 1989 se stal ředitelem této instituce, jež pak pod jeho vedením zažila své tři vrcholné roky a ve svých prostorách z jeho iniciativy poskytla útočiště řadě tehdy obnovovaných demokratických a kulturních organizací, například Masarykově společnosti. V roce 1994 nastoupil do Prečanova Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, kde pak jako tajemník a posléze vědecký pracovník působil až do odchodu do důchodu. Svou badatelskou a literární prací obohatil historiografii nejnovějších československých a slovenských dějin a systematicky referoval v českém vědeckém prostředí o práci slovenského dějepisectví a na Slovensku zase o dění v dějepisectví českém. Od roku 1994 byl také tajemníkem české části Česko-slovenské kulturní komise. V roce 2004 založil Společnost M. R. Štefánika v České republice a do roku 2023 byl jejím předsedou.
Od konce osmdesátých let vyvíjel a vyvíjí dr. Čelko neúnavnou činnost spolkovou a organizační, pořádá vědecké konference, popularizační symposia, přednášky, semináře, výstavy, organizuje populárně historické a pedagogické projekty (2001–2011 byl hlavním organizátorem a koordinátoremčeské části mezinárodní soutěže EUstory), ale také publikuje historické studie, jubilejní a vzpomínkové články, edice a sborníky (připomeňme alespoň knižní esejistické soubory Zo všetkých strán a Zďaleka i zblízka nebo kritickou edici korespondence Václava Havla s Vilémem Prečanem v letech 1983–89). V celé své činnosti šťastně uplatňuje jednu svou typickou a vzácnou schopnost: seznamovat, sbližovat a spojovat lidi různých profesí, zaměření, názorů,ideových a politických postojů, kteří by se jinak těžko potkali a kteří jeho přičinění najednou zjišťují, že mají k sobě blíž, než si myslili.
Široké a cenné práci dr. Čelka se v posledních letech dostalo řady ocenění a vyznamenání, z nichž nejvýznamnější je nejvyšší slovenský řád, Řád Ludovíta Štúra I. třídy, který mu v roce 2022 udělila tehdejší prezidentka Zuzana Čaputová „za mimořádné zásluhy o šíření dobrého jména Slovenské republiky v zahraničí“.
Mohli bychom ještě dlouho mluvit o osudech a práci dr. Čelka, ale bylo by to zbytečné, neboť vážené publikum, jež se zde dnes shromáždilo, je vesměs dobře zná a spontánně oceňuje. Slova, jež zde zazněla, buďtež chápána jako patřičné úvodní laudatio jubilantovo.
Tož Ti, milý Vojto, k té neuvěřitelné osmdesátce jménem širokého společenství Tvých kolegů a přátel upřímně přeji pevné zdraví a Boží požehnání ve veškerých Tvých bohatých a záslužných aktivitách a po klasicku dodávám: Ad multos annos!
