Tigrid, Pavel

TIGRID Pavel, vlastním jmeném Pavel Schönfeld, 27. 10. 1917 Praha – 31. 8. 2003 Hericy (Francie), novinář, publicista a politik. Pocházel z česko-židovské rodiny. Po absolvování gymnázia studoval práva na právnické fakultě české univerzity v Praze. Při studiích se věnoval divadelní a literární činnosti; založil Divadelní kolektiv mladých a byl redaktorem Studentského časopisu. V březnu 1939 uprchl spolu s Josefem Schwarzem-Červinkou po obsazení Československa nacisty přes Německo do Nizozemí a následně do Velké Británie, kde se živil nejprve jako skladník, později jako číšník ve velkém londýnském hotelu Cumberland. Na podzim roku 1940 byl přijat do BBC jako překladatel a hlasatel českého vysílání a pracoval zde po celou dobu války. V Londýně vydával též Kulturní zápisník a Review 42. Po osvobození se vrátil v červnu 1945 do Československa. 1945–46 působil na ministerstvu zahraničních věcí jako rada angloamerického oddělení, ale na nátlak komunistů byl 1946 propuštěn. Mimoto se věnoval žurnalistice a náležel k předním poválečným lidoveckým novinářům. Nejprve vedl spolu s Ivo Ducháčkem Obzory a později se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj; svými články přispíval také do Lidové demokracie. Snažil se poukazovat na přehmaty doby a na nebezpečí, jež představují komunisté. KSČ ho pokládala za jednoho ze svých nejnebezpečnějších nepřátel. Při únorovém převratu byl také mezi prvními, kteří měli být zatčeni. V té době ovšem shodou okolností prodléval v zahraničí, neboť byl jako novinář pozván britskými okupačními úřady na návštěvu Německa. Dalších 41 let prožil v exilu. Nejprve se živil v Německu jako dopisovatel Neue Zürcher Zeitung a The Irish Times. Od 1949 pak pracoval pro vznikající Radio Svobodná Evropa a 1951–52 byl programovým ředitelem československého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V listopadu 1952 pro neshody s vedením rádia rezignoval a odjel do USA, kde se živil jako číšník a zároveň studoval na Kolumbijské univerzitě. 1960 odešel jako zástupce newyorského nakladatelství do Paříže. 1956 založil a 1956–90 řídil revue Svědectví, jež se stala jedním z hlavních kulturně-politických periodik československého exilu. Patřil k hlavním exilovým představitelů a významnou měrou se podílel na mezinárodní propagaci opozičního hnutí v Československu. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, kde se podílel na obnově demokratického systému. 1990–91 člen Rady konzultantů a Kolegia prezidenta ČSFR, 1991–92 poradce prezidenta ČSFR. Leden 1994–červen 1996 ministr kultury za KDU-ČSL. Od března 1997 do konce roku 1998 poradce Kanceláře prezidenta republiky pro otázky česko-německých, vztahů. 1998 získal funkci spolupředsedy Koordinační rady česko-německého Diskusního fóra. Autor řady knih, studií, statí, esejů a rozhlasových děl: Ozbrojený mír (1948), Marx na Hradčanech (New York 1960), Politická emigrace v atomovém věku (Paříž 1974), Pražské jaro (Paříž 1968; později vyšlo též v italském, portugalském a japonském překladu), Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Toronto 1988), Jak to šlo (1988), Glosy o české politice (2000) atd. Nositel mnoha vyznamenání a ocenění, například Řádu T. G. Masaryka I. třídy (1995).