Jiřina Šiklová: Jedna z těch, kdo pomáhali udržet naši kulturu

Kdo je Markéta Goetz-Stankiewicz? To bude asi častá reakce čtenářů. Spisovatelka, autorka desítek odborných knih o německé a české literatuře, překladatelka, nositelka mnoha vysokoškolských titulů a vyznamenání od kanadské vlády, která se zasloužila o českou literaturu. Kdo ji zná? Její přátelé zde i za hranicemi. Stačí to? Před Pánembohem zcela určitě!

Markéta Goetz-Stankiewicz se včera dožila osmdesáti pěti let. Narodila se 15. února 1927 ve Frýdku-Místku, složitě přežila jako položidovské a poloněmecké dítě válku, po únoru v roce 1948 emigrovala i s rodiči do Ameriky, kde konečně vystudovala. Stala se profesorkou germanistiky na snad nejslavnější univerzitě v Kanadě, na University of British Columbia (UBC) ve Vancouveru. Byla manželkou neméně významného polského filozofa, také emigranta a později britského vojáka Wladyslava J. Stankiewicze.

Vyznamenání získala mnoho, ale nejvíce si cenila toho, které dostala v roce 1988 zcela tajně od zdejších spisovatelů disidentů – v bytě u Ivana Klímy, z rukou Ludvíka Vaculíka. Byl to Řád české knihy – Ordo libri bohemici, ve tvaru velkého kovového zámku, tedy petlice.

Také té edici Petlice pomáhala do světa. V pravém slova smyslu. To ona dojednala tajné spojení našeho exilu a domova, tedy spojení z Prahy až do Československého dokumentačního střediska do Scheinfeldu k Vilému Prečanovi, přes kanadské diplomaty (například Petera Bakewella). To ona překládala texty našich autorů do angličtiny a vydala studie o zdejších divadelních hrách, analogiích mezi Franzem Kafkou a Haškem, o Josefu Topolovi, Ivanu Klímovi, Pavlu Kohoutovi, Václavu Havlovi, ale i o hrách Becketta, Sartra, Ionesca, Albeeho a další. Ve svých příspěvcích upozorňovala v anglicky mluvícím světě na tvorbu Petera Karvaše, Milana Uhdeho, Vratislava Blažka, ale i na Zdeňka Mahlera, Milana Kunderu, Františka Pavlíčka, Františka Hrubína a na analogie v literární tvorbě na Západě a Východě. Markéta do angličtiny přeložila a již v roce 1979 vydala slavné vaňkovky, tedy jednoaktové hry, které psali různí autoři převážně v exilu, s hlavní postavou Vaňka, pověstného protagonisty her Václava Havla, který byl tenkrát ve vězení.

Oficiálně se jí v této republice dostalo poděkování až při jejích pětašedesátinách – Václavem Havlem. Kdo to ale dneska ještě ví?

Ta její generace ale měla smůlu! Skoro nikdy se jí nedostalo satisfakce za to, co dělala pro nás a co udělala pro zdejší kulturu za oceánem. To se vztahuje jak na ni, tak na jejího manžela Wladka, politologa a filozofa, který již zemřel a jehož spisy teprve nyní vycházejí v Polsku a částečně i u nás. Jsou vydávány jejím přispěním a její péčí. Tehdy se o jejich literární činnosti zde ani v Polsku nesmělo mluvit ani psát. Po převratu si již málokdo zde vzpomněl na ty lidi v zahraničí, kteří nám pomáhali udržet naši a vlastně i středoevropskou kulturu a svými texty a překlady připomínali ve světě, že zde nežijí jen lidé, kteří se vším souhlasí nebo jenom jezdí na chalupy, chaty či hrají tenis.

Jsem ráda, že alespoň teď je možné této Markétce z Frýdku-Místku, holce, co se živila jako laborantka u fotografa, dodatečně a veřejně poděkovat a gratulovat.

Jaké vlastně ta holka byla národnosti? Sama to vyjádřila takto: „S tou národností je problém. Tatínek byl asi Němec, ale byl zcela dvojjazyčný. Babička mluvila německy, zemřela stejně jako dědeček v Terezíně, když jim bylo o deset let méně, než je teď mně. Za války jsme pak schválně doma mluvili jenom a jenom česky. Byla to impotentní gesta, to jsme věděli, ale německy již ani slovo! Tak vidíš, jsem pejsek z různých vesnic.“ To jsou asi kořeny středoevropské literatury, její bohatosti a přínosu pro svět.

Jiřina Šiklová, socioložka

Lidové noviny 16. 2. 2012, rubrika Horizont