Markéta Goetz-Stankiewicz: Jak je důležité míti Jiřinu

Goetz-Stankiewicz, Markéta: Jak je důležité míti  Jiřinu. In: The Cat Who Never Sleeps: To Jiřina Šiklová on her birthday. Kočka, která nikdy nespí: Jiřině Šiklové k narozeninám. Uspořádal Vilém Prečan. Praha/Prague: James H. Ottaway, Jr, 2005, s. 23–32.

Než jsem se s Jiřinou Šiklovou setkala, mnoho jsem o ní slyšela. V mých představách vyrostla v úžasnou ženu, statečnou, pronikavé inteligence, obratnou, rozhodnou a plnou energie a vitality. Až jsem se s ní bála setkat.

Jednoho teplého červnového večera v polovině osmdesátých let jsem zamířila k jejímu bytu, pomalu vyšla po scho­dech a zazvonila. A najednou byla přede mnou: útlá žena s tmavýma sametovýma očima a s hlasem, jehož síla a hloubka nešly vůbec dohromady s tou křehkou postavou. Pozdravila mě jako starou známou a zavedla do kuchyně, kde měla zrovna napečené koláčky a cukroví na svatbu svého syna. Musela jsem ochutnat, a zatímco jsem se krmila, položila přede mne různá lejstra – a mně před očima vyvstával ten neuvěřitelný život, rozevíral se přede mnou a zval mě dál. To samozřejmě přeháním. Do jejího života ve skutečnosti nikdo vstoupit nemůže – trávila jej roznášením pošty a vzkazů, plížila se temnými ulicemi a za ní zůstávala světlá stopa naděje. Ale když jsem od ní tehdy večer odcházela, věděla jsem, že jsem se setkala s člověkem, který ovlivnil svou dobu. Ve vší skromnosti by se zasmála a prohlásila, že všechno, co dělala, bylo přece přirozené (já bych ovšem nesouhlasila a tvrdila, že to bylo a je jedinečné).

Když jsem se před několika lety, při jiné příležitosti, snažila Jiřinu několika řádky popsat, musela jsem to vzdát, protože jsem měla pocit, že tak bohatou osobnost do slov nesměstnám. A tak jsem se uchýlila k Shakespearovi, k tomu, co řekl o Kleopatře (v překladu Martina Hilského):

„Ta nezná věk a zvykem nevyčpí ta její nekonečná proměnlivost…“

Jiřina by citát odbyla mávnutím ruky. Vyhýbá se, jako vždy, každému náznaku veřejné pozornosti. Ale dnes, když slavíme její sedmdesátiny, tak se k tomuto citátu tvrdošíjně vracím. Smysl jeho první části („ta nezná věk“) je jasný všem, kdo Jiřinu znají: tento úctyhodný věk se k její osobnosti hodíještě méně než její hlas k tělu. Před námi stojí činorodá, mladistvě vyhlížející, sportovně elegantní, energií sršící žena. A to ještě – sama jak se zdá věkem nedotčena – věnovala mnoho času, osobně i jako profesionální gerontoložka, procesu stárnutí, zejména u žen. V roce 1986, v dobách, kdy její hlas byl politicky i kulturně zredukován na šepot a ona sama se po Praze ve ztemnělých ulicích pohybovala často na zapřenou, publikovala pod pseudonymem první verzi Deníku staré paní. Vypravěčka této nádherně moudré knihy, která byla v rozšířené podobě vydána v roce 2003, tentokrát už pod Jiřininým jménem, chválí radosti stáří – podobně jako Jiřina, když se na schůzce po padesáti letech setkala se spolužačkami, které si pořád stěžovaly – a těmito radostmi rozhodně nemyslí pletení a pozorování života z bezpečné vzdálenosti, jak nám to umožňuje televize. O všem, co dělala od roku 1990, kdy se v její zemi zhroutil komunismus a jí bylo pětapadesát, všichni dobře víme a nemusím to tady opakovat. Jiní budou psát o převratných změnách na Karlově univerzitě, kde založila katedru sociální práce a Centrum genderových studií, o její práci v oboru geriatrie, o výuce, o jejích kontaktech se slovenskými kolegy, o tom, jak na její katedře absolvoval první romský student, o její politické činnosti (vždy raději stojí, jak sama říká, v pozadí). Další přátelé zase vydají svědectví o časech „za bývalého režimu“, kdy coby statečný a nepostradatelný „pošťák“ doručovala českým spisovatelům, intelektuálům a umělcům zásilky ze zahraničí, z nichž se čerpaly informace, ale především naděje. (Na otázku, jak zvládala noční výpravy plné nebezpečí, pokrčí nos: „Vážně nic zvláštního, jenom bych byla potřebovala pár trpajzlíků, co by za mě spali.“) A ještě jiní nejspíš zavzpomínají na její četné cesty (do Spojených států a Kanady, kde působila v roce 1994 jako hostující profesorka, anebo do Ruska a na Ukrajinu, do Rumunska či Maďarska), na pomoc čečenským dětem, na to, jak vždy šířila naději a podporovala odolnost. Snad se také najde někdo, aby vylíčil, jak bohatý a láskyplný je vzájemný vztah Jiřiny a jejích šesti vnoučat. Ovšem výčet jejích úspěchů bývá vždy fádní, popravdě řečeno nudný a Jiřině by se líbil ze všeho nejméně. Takže dost už řečí o tom, jak je činorodá a věkem nedotčená.

Druhá část Shakespearova citátu si ovšem zasluhuje větší pozornost: mám na mysli její „nekonečnou proměnlivost“. V Jiřinině případě je tato proměnlivost nadána zvláštní kvalitou – je vždy spojena s neotřesitelnou hierarchií hodnot. Jako správný obrazoborec (a ona nejednou dokázala, že jím je) nikdy neztrácí vlastní smysl jasného pohledu na etické hodnoty. Tady hrozí nebezpečí, že bychom tuto myšlenku vtěsnali do tvrzení, že velká šíře talentů a aktivit se často pojí s relativismem, s postojem, že všechno je dobré tak dlouho, dokud to není jinak. Ale tenhle postoj je pravým opakem toho, co je Jiřině vlastní. Pokusím se doložit to několika mými oblíbenými historkami.

Na jaře 1981 jí hrozilo dlouhodobé věznění, protože pomá­hala zakázaným českým spisovatelům posílat za hranice jejich rukopisy. (Nemohu se přitom nezmínit o jedinečné Jiřinině spolupráci s historikem Vilémem Prečanem, zakladatelem a ředitelem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu, a tehdejším kulturním atašé Spolkové republiky Německo Wolfgangem Scheurem. Ti tři, spolu s manželkami posledně jmenovaných, Helenou a Brigittou, našli způsob, jak dopravovat poštu, rukopisy, peníze, a dokonce i počítače přes zavřené hranice. To byla Jiřinina „pošťácká“ léta, která si žádala odvahu, vynalézavost a vytrvalost, pro občana liberální demokracie až nepochopitelné.) Když čekala na soud v ruzyňské věznici, připravovala si sama svou obhajobu (byla otištěna v časopise Index on Censorship, roč. 2, č. 2, duben 1983). Žádala v ní, aby díla těchto autorů nebyla ničena. Mimo jiné se odvolávala na Orwellovu „díru pamětnici“, ale také na to, co bylo vydáváno za „pokrokovou a humánní“ českou výchovu, jež formovala i ji samotnou; učila se například, že Marx musel své rukopisy posílat do zahraničí, a kdyby se byl tenkrát nenašel nikdo, kdo by je propašoval (prohlašovala to beze stopy ironie), „byli bychom o ně nyní chudší“. Taková slova jako „pašovat“, „pokrokový“ a „humánní“ se jako elegantní bumerang vracela zpět zkostnatělým režimním byrokratům a ukazovala na přetvářku, kterou jim propůjčilo ideologické užívání. Když jsem se Jiřiny o deset let později zeptala na život ve vězení, pokrčila rameny: „Vězení? Ale na to už jsem zapomněla. Od té doby jsem měla příliš mnoho práce, než abych se tím zabývala.“

Důležitým aspektem Jiřininy všestranné činnosti je, že uvedla do obecného povědomí pojem „šedá zóna“ (ten si mezitím našel cestu i do Sociologického slovníku). Její formulace v eseji z roku 1989 byla jasnozřivou diagnózou této komplexní a mnohovrstevnaté situace. Učinila téma paměti – a její vědomé či nevědomé ztráty – středem své argumentace a rozvinula živou diskusi o komplexu prvků lidské paměti, v níž se vzorce výběru, rozpomenutí a sebezáchovy mísí a vzájemně nahrazují. „Vzpomínky, které nás ohrožují, jsou vytěsněny,“ vysvětluje, a obecný jev amnézie definuje jako „formu obranného mechanismu“ (The Gray Zone. In: Good-Bye Samizdat: Twenty Years of Czechoslovak Underground Writing. Ed. Marketa Goetz-Stankiewicz. Evanston, Illinois, Northwestern University Press, 1992, s. 181–191). Toto téma se znovu objevuje v interview z roku 2004; jistý novinář ji přiměl k tomu, aby vyjádřila jedinou lítost, kterou v sobě nese – lítost, že jsme tak rychle zapomněli. Připomeňme si její slova z roku 1983 o Orwellově „díře pamětnici“: dnes to vidí tak, že průměrný člověk si skutečně v paměti vytvořil takovou vlastní orwellovskou díru. Poslední dobou se objevuje čím dál více publikací pojednávajících o paměti, jejím uchovávání, překrucování a ztrátě. Mohu dosvědčit, že Jiřina byla mezi prvními, kdo se tímto významným tématem současného světa začal zabývat.

Dnes stejně jako dřív Jiřina odmítá nabubřelé výrazy, kterými zdobí její životopis milovníci povrchních frází, výrazy jako „oběť“ nebo „bojovnice“. Ten první odmítá oblíbeným citátem z Aldouse Huxleyho: „Všechno co se přihodí, je v podstatě podobné člověku, kterému se to přihodí … událost se jaksi nevysvětlitelně přizpůsobuje, mění se její jakost, aby se hodila pro povahu každého, s kým souvisí.“ Druhý výraz zavrhuje s odvoláním na jednu ze svých nezapomenutelných formulací, kdy sebe samu nazývá pouze „porodní babičkou různých iniciativ“ (v rozhovoru pro „Salon“, literární přílohu deníku Právo, 11. listopadu 2004).

Před rokem 1989, kdy neposkytovala rozhovory, ale snažila­ se, ač činorodá jako vždy, zůstat skrytá v kulturním podhoubí Prahy, schovávala výbornému fotografovi Ivanu Kynclovi ve své malé kanceláři v nemocnici, kde pracovala jako socio­ložka, jeho fotoaparát. Tenkrát tam dělal vrátného a to umožňovalo tajnou komunikaci. Když nalepila útržek poštovní známky na okno vrátnice, znamenalo to, že má pro něho poštu ze zahraničí. Vyprávěla o tom až po létech, když se dozvě­děla o Kynclově smrti. Před očima se nám odvíjejí vzpomín­ky světlé i temné.

Vzpomínkami je také prostoupen byt, kde se narodila a který byl vždycky pro přátele otevřen, až na dobu po katastrofální povodni v srpnu 2002, kdy zůstal bez elektřiny a teplé vody. Jiřina sama musela po několik týdnů tábořit v cizích bytech, ale nestěžovala si: říkala, že Karlín byl postižen hůř, její vlastní čvrť byla pouze druhá v pořadí, takže si nemá nač naříkat. „Na depresi nemám čas,“ psala mi tehdy v e-mailové zprávě „Povodeň“. „Přesto i statika mojí duše je trochu narušena, takže se jen těžko soustřeďuji na duševní práci. Proto jsem momentálně ideální uklízečka.“ A jak pomáhala vynášet těžké kýble vody a bahna ze sklepa, uvažovala o „pyramidách rozbitých a zbytečných věcí, o špíně, co vylezla ven z útrob města“. A přitom si kladla otázku, kolik kýblů by bylo zapotřebí na umytí celého člověka? A jaké čisticí prostředky by se daly použít na vyčištění našich duší a charakterů? „Dozvím se tohle v krizovém štábu, nebo se mám jít raději zeptat někam do kostela?“ Když nabízela své dvě ochotné ruce ku pomoci v povodní poškozené Španělské synagoze, řekli jí , že by spíš než ruce potřebovali horký dech, aby mohli vysoušet promáčené předměty. „Je mi líto, stát se drakem ještě nedovedu,“ smála se.

Ve stejné době prožila nevýslovně smutnou událost, která otřásla jejím životem. Ztratila partnera, s nímž žila víc než dvacet let, a ve slovech o jeho posledních dnech (včetně několika málo slov o ní samé) se zrcadlila hlubina temnoty, do níž se ponořila. V tomto, pro ni osobně tak těžkém období, myla v bytě jiných lidí dezinfekčním roztokem dlaždice a byla ráda, že mohla nosit masku a ochranné brýle, protože „člověk může přitom klidně brečet a nikomu to nevadí“. Večer nebyla schopna vrátit se do svého bytu a přecházela z místa na místo, ale kdekoli se uložila na noc, oblékla si Jirkovo tričko. Hrozí, že všechno, co řekneme o přítelově bolesti, bude znít banálně. A proto nemluvme dál.

Pod sklo na svém stole si dala divadelní plakát z předsta­vení Oresteie londýnského Národního divadla. Jsou na něm zašpiněné dětské šatičky, které vyplavila Temže. Vltava, Temže a třeba i rozbouřené vlny na středomořském pobřeží ( voda, která život dává i bere. Uměla bych si představit, jak dnes Jiřina mění plakát za snímky z katastrofy, kterou způsobily vlny tsunami v prosinci 2004. Vždy jsem cítila, že Jiřina prožívá pohromy doléhající na náš svět – politické, osobní i přírodní – s vážností a hloubkou, která u člověka tak milující život překvapuje.

A vybavuje se mi jiný obraz, taky spojený s vodou, tentokrát žertovný. V roce 1989, když se studenti sjeli do Prahy, plni naděje a vášně, přitahováni světlem na konci tunelu, Jiřina nazítří časně ráno běžela do parku, opět vyzbrojena kbelíkem s vodou, a myla po nich lavičky. Jak mi později vysvětlovala, prý nechtěla, aby bafuňáři řekli, že jsme znečistili „veřejný majetek“. A to je Jiřina v klasické roli nosiče léčivé vody.

Několik památných formulací, které jsem vybírala z jejích článků, by mohlo obraz rozšířit:

Politické:

O vládě násilí: „Vzít aktivitu lidem je možné nejen zákazem, výhrůžkami a zavíráním, ale i snížením významu všeho, o co mohou lidé usilovat, a proklamací, že „stejně se nedá nic změnit“.

O liberální demokracii: „Nečekala jsem nebe na zemi. Před mnoha lety jsem napsala disertaci o studentských bouřích v roce 1968 v Paříži a v Berlíně. Už tenkrát mi bylo jasné, že západní demokracie není ideální stát. Dnes je v naší zemi mnoho důvodů kritizovat a praktikovat občanské formy nesouhlasu. Ale víte o lepším politickém systému?“
(Mladá fronta Dnes, 8. října 2003.)

Šedé zóny života:

Proč by se nemohlo říci, že existují různé podoby šedých zón v každé společnosti? V roce 1990 Jiřina – která se víc a víc podobá Janusovi – srovnávala domácí situaci s jedním velkým mýtem západní kultury. „Minulý rok,“ psala o disidentech, „byli ještě mezi mlčícími občany Théb Antigonami. Dnes každý v Thébách říká, že by bylo správné Polyneika důstojně pohřbít, což oni vždycky říkali. V morálním puzení mluvit pravdu už není žádná magie, vyslovená pravda ztratila svůj etický náboj a stala se pouze historickým faktem, zajímavým, ale nijak zvlášť vzrušujícím.“ (The Gray Zone, s.191.) Aniž by někoho obviňovala, objasňuje jednu – svého času tak převládající – lidskou vlastnost, která se dá vyjádřit slovy „pěstovat lhostejnost“ nebo „nemohu se trápit vším“, případně eufemismem „kultivovat vlastní zahradu“, v závislosti na čase, místu a kontextu.

Úryvky z fiktivního „Deníku staré paní“:

„Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky na duši, když je dělá na tváři.“ (Deník staré paní. Praha, Kalich 2003, s. 85.) Vedena Jiřininým perem a myšlenkami, fiktivní stará paní vybírá skvosty z díla francouzského filozofa Michela de Montaigne ze 16. století. Anebo jiný citát, pravděpodobně z Jana Mukařovského: „Neustálý vývoj – jen tak lze zůstat do poslední chvíle života současníkem.“ (s. 86) Zatímco ostatní studují renomovaného českého lingvistu pro jeho vhled do struktury jazyka, Jiřina v pravém huxleyánském duchu nachází skryté poklady, které jsou v souladu s její povahou. A nebojí se ani životního pragmatismu, když se chce dozvědět něco o počítačích, aby tak porozuměla, co dělají její vnoučata: „V životě se toho hodně mění, a tak já, babička, bych měla sledovat aspoň vlastní vnoučata.“ (s. 72)

Mladší Jiřina v knize promlouvá hlasem své staré hrdinky, ale ani poté, co sama zestárla, její hlas se nemění: „Každému okamžiku musíme dát obsah, musíme jej pozvednout na úroveň jakési trvanlivosti, až do posledního, nejobsažnějšího nebo nejprázdnějšího okamžiku života.“ (s. 156)

Pár osobních vzpomínek na závěr:

Když byla Jiřina v únoru 2003 ve Vancouveru, přivezla mi papírové jesličky. Postavy se měly vystřihnout. Zatímco ostatní družně seděli a povídali si, Jiřina hřadovala v koutě a pilně vystřihovala pastýře a krále, Marii a jesle, osly a ovce a hvězdu na nebi. Na letošní vánoční pohlednici se mě ptala, jestli ty figurky ještě mám. Samozřejmě! A když je vytahuji, vzpomenu si, co mi říkala o svých vnoučatech, z nichž má radost a pro které si vždycky najde (nevím jak!) čas.

Při téže návštěvě jsme přecházely houpající se závěsný most v kaňonu Capilano (Jiřina samozřejmě bez váhání a s obvyklým elánem) a pak nás kabina vyvezla na vancouverskou Grouse Mountain. Valila oči a ptala se na sto věcí, koupila nějaké maličkosti pro vnoučata a přeběhla s dětskou radostí přes sněhové pole. Kdybych jí navrhla, že si půjčíme lyže a sjedeme dolů, bez váhání by souhlasila. Před pár lety, když sem přijela poprvé, jsme spolu byly na běžkách (Jiřina měla boty a lyže mé matky) a vůbec jí nevadilo, že lilo jako z konve. A v této komické situaci, kdy jsme byly promoklé na kůži, jsem si naplno uvědomila, že je „kamarád, na kterého se můžeš spolehnout v dobrém i zlém“.

Když její přítel Vilém Prečan pořádal v roce 1992 v Československém dokumentačním středisku (tehdy ještě ve schwarzenberském zámku v Bavorsku) výroční konferenci, pozval na ni, tenkrát poprvé, účastníky z nyní „svobodné“ vlasti. Z Prahy přijeli autobusem a Jiřina, která se tam dostala jinou cestou, je čekala u vrat, mávala a zdravila užaslé cestující, z nichž mnozí byli v zahraničí po dvaceti letech poprvé. „Koukej, je tu Jiřina Šiklová, v černých rourách (podle poslední módy), a vypadá jako pražská primavera,“ řekl můj soused v autobusu (ponechejme ho v anonymitě). S chutí jsem se zasmála, a při té vzpomínce se směju i dnes. Módní kalhoty Jiřině nebránily, aby v příštích dvou dnech nevystoupila v diskusi s příspěvky, s jejichž analytickou hloubkou a závažností se mohl měřit málokdo.

Možná právě nastala správná chvíle, abych zde uvedla skromnou filozofickou modifikaci svého tématu o Jiřinině „nekonečné proměnlivosti“. Když si vzpomenu na slavnou sentenci Isaiaha Berlina, že lidé jsou buď ježci nebo lišky (liška zná mnoho věcí, zatímco ježek ví o jedné věci mnoho), představovala bych si, že mnozí z těch, co Jiřinu znají, by ji zařadili mezi lišky, protože jistě zná mnoho věcí. Nicméně ti, kteří se nad její povahou zamýšlejí hlouběji, by pravděpodobně usoudili, že v její čilé mysli se tají ježek. Ve všech dobách a ve všech situacích, jimiž prošla, si je zřejmě jista, že nejdůležitější ze všeho je člověk: „Když se chce,“ řekla mi jednoho zamračeného dne, „vždycky se dá tu a tam přidat trochu světla a tepla.“ Neboli, jak pravil Konfucius: „Lepší je zapálit svíčku než proklínat tmu.“

A v této souvislosti se mi vybavuje vzpomínka. Když jsem vezla Jiřinu na chalupu, požádala mě: „Mohly bychom si jen maličko zajet (následoval dlouhý popis cesty), vyzvednout sošku anděla (kamenný anděl měl nakonec skoro metr a vážil snad tunu) a hodit ho Ivanovi Havlovi na chalupu.“ S Jiřinou mi i cesta přeplněným městem a po úzkých venkovských cestách připadala krátká. Těžký anděl nabyl lehkosti, nebeskému poslovi vlastní, moje malé auto jako by se nafouklo, aby mohlo pojmout ten neobyčejný náklad, skřípající trakař, na němž se odbyla poslední část transportu, byl jako vznášející se kočár bohů. Jiřina zkrátka zvládne všechno, na co sáhne. To je možná ten největší dar, který jí osud nadělil ( i když jej, tak jako všechny dary, které dostává, okamžitě rozdává druhým).

Tak tedy: Všechno nejlepší, Jiřino!

Niech nam żyje sto lat!, jak volá můj polský manžel.