D7

1977, 3. únor, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR ke stanovisku Generální prokuratury ČSSR z 31. ledna 1977, prohlašujícímu Chartu za nezákonnou.^{E1Dochovaly se dva další texty kriticky analyzující z právního hlediska argumentaci Generální prokuratury: stanovisko Jana Patočky K prohlášení Generální prokuratury ze dne 1. února 1977 (viz přílohu P3) a nedatovaný, nesignovaný text Poznámka ke stanovisku Generální prokuratury uveřejněnému 1. 2. 1977, jehož autorem byl s největší pravděpodobností Jiří Hájek. Oba zřejmě přípravné texty se od publikovaného dokumentu věcně neliší.}

Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky
na vědomí: předsednictvu vlády, Generální prokuratuře a Čs. tiskové kanceláři

Dne 31. 1. 1977 bylo nám na Generální prokuratuře jakožto mluvčím petiční pospolitosti občanů-signatářů Prohlášení Charty 77 z 1. 1. t. r. sděleno ústně stanovisko Generální prokuratury k tomuto prohlášení.^{E2Záznam o prokurátorském úkonu sepsaný 31. ledna 1977 v úřadovně Generální prokuratury ČSSR v Praze 4. AMV, V-33766 MV, ČVS 3/120-77, sv. 3, l. 283–286. Tento záznam o „prokurátorském úkonu“ se týkal mluvčího Charty 77 Jiřího Hájka.} Toto stanovisko, v hlavních tezích opakované v informacích čs. sdělovacích prostředků 31. 1. a 1. 2. t. r.,^{E3Pod titulkem Postup podle čs. zákonů – Charta 77 v rozporu s čs. zákony vydala ČTK následující zprávu: „V pondělí [31. 1. 1977] byl na Generální prokuratuře ČSSR proveden pohovor s dr. Jiřím Hájkem a dr. Janem Patočkou. Představitel Generální prokuratury upozornil dr. J. Hájka a dr. J. Patočku, kteří vystupují jako mluvčí tzv. prohlášení Charta 77, že toto prohlášení i činnost na něj navazující, jakož i jejich rozšiřování doma i v zahraničí jsou činností, která je v rozporu s platnými československými zákony. Zmíněné Prohlášení Charty 77 nelze považovat za uplatnění petičního práva podle Ústavy ČSSR. Bylo připomenuto, že naše Ústava v článku 28 zaručuje svobodu projevu ve všech oborech života společnosti a podle článku 29 mají občané i organizace právo obracet se k zastupitelským sborům a k ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi. Toto právo však musí být podle naší Ústavy uplatněno v souladu se zájmy pracujícího lidu a dále s článkem 34 Ústavy, který stanoví: Občané jsou povinni zachovávat Ústavu i ostatní zákony a dbát ve všem svém konání zájmů socialistického státu a společnosti pracujících. Tzv. Charta 77 je sice adresována formálně československým státním orgánům, avšak předem byla zaslána západním agenturám a publikována v buržoazním tisku. Až po zveřejnění na Západě byla zaslána také některým československým státním orgánům. Autoři a organizátoři tzv. Charty 77, rekrutující se z řad různých protisocialistických elementů a skupiny zkrachovaných politiků odpovědných za rozvrat z let 1968–1969, pod licoměrnou záminkou ochrany lidských práv vědomě a hrubě falšují pravdu o životě a skutečné situaci v Československu, nenávistně pomlouvají naše státní a společenské zřízení a jeho orgány. Popírají vedoucí úlohu KSČ, která je zakotvena v článku 4 čs. Ústavy. Znevažují výsledky revolučního zápasu a dlouholeté obětavé práce našich dělníků, rolníků a inteligence při budování socialismu v ČSSR. Ve svém souhrnu dali nepřátelským centrálám podklady pro rozpoutání nenávistné antikomunistické, protičeskoslovenské kampaně, která je součástí jednotně koordinovaných nepřátelských útoků proti společenství socialistických zemí. Toto vše je v příkrém rozporu se zájmy našeho pracujícího lidu, s československými zákony i s principy Závěrečného aktu helsinské konference, jež zdůrazňují také zásady nevměšování do vnitřních věcí jednotlivých států a respektování platných zákonů každé země. Dr. J. Hájkovi a dr. J. Patočkovi byla dána Generální prokuraturou ČSSR úřední výstraha ve smyslu ustanovení § 1, odst. 1, a § 2, odst. 3 zákona o prokuratuře s upozorněním, že tzv. Prohlášení Charty 77 a činnost na ně navazující jsou v rozporu s platnými československými zákony. Kdo se takovéto činnosti dopouští, musí počítat s tím, že z nedodržení československých zákonů vyplývají příslušné trestní sankce.“ Rudé právo, roč. 57, č. 21 (1. února 1977), s. 2.} obsahuje tvrzení, že uvedené prohlášení jakož i činnost na ně navazující jsou v rozporu s platnými čs. zákony a podléhají příslušným trestním sankcím. Přitom není však uváděno a ani v ústním rozhovoru nebylo naznačeno, která ustanovení kterých zákonů jsou napadenou činností porušována. Z Ústavy i ze zákona o prokuratuře ovšem vyplývá, že prokuratura je povinna jasně stanovit, který zákon, v čem a čím je porušován. Namísto toho v uvedeném stanovisku převažují všeobecná tvrzení politického rázu, spojená s poukazy na některá ustanovení Ústavy ČSSR. Podle našeho právního řádu nepřísluší však prokuratuře podávat závazný výklad Ústavy. To je podle zákona o čs. federaci č. 143/1968 (ústavní zákon) věcí ústavního soudu. Poněvadž však příslušná ustanovení citovaného ústavního zákona (hlava šestá) dosud nevstoupila v život, může výklad Ústavy příslušet jen Federálnímu shromáždění.

Generální prokuratura ve svém stanovisku tvrdí, že právo svobody projevu podle článku 28 a právo petiční podle článku 29 Ústavy mohou občané využívat, jen dbají-li „ve všem svém konání zájmu socialistického státu a společnosti pracujících“, jak to obecně stanoví článek 34. Podle jejího názoru neodpovídá prý Prohlášení Charty 77 tomuto požadavku. Toto tvrzení však není nijak dokazováno, neboť Generální prokuratura se ve svém stanovisku vůbec věcně nezabývá podstatou a obsahem prohlášení. Tím je, jak vyplývá ze sebezběžnějšího přečtení textu, otázka, jak jsou v našem státě uvedena v život ustanovení mezinárodních paktů o lidských právech, jež po ratifikaci vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976, jak zřetelně vyplývá z jejich publikace vyhláškou č. 120/1976 ve Sbírce zákonů ČSSR. Prokuratura nevysvětluje, proč je v rozporu se zájmy státu a společnosti pracujících, upozorní-li občané příslušné státní orgány i veřejnost na skutečnosti, jež podle jejich názoru, opřeného o zkušenosti, neodpovídají duchu ani liteře těchto paktů, a hlásí-li se k spoluzodpovědnosti a spolupráci při jejich dodržování a uskutečňování. Podotýkáme, že takováto občanská iniciativa odpovídá mj. také výzvě Konference evropských komunistických a dělnických stran v Berlíně, konané 29. a 30. 6. 1976, jež mobilizuje pracující a pokrokové lidi Evropy k boji za „ratifikaci a přísné dodržování těchto paktů všemi evropskými státy“ a dodává, že to odpovídá „zájmům dělnické třídy a všech pracujících“, jak je doslova řečeno v závěrečném dokumentu této konference, přijatém též vedoucími orgány KSČ. Místo věcného rozboru vyslovuje prokuratura paušální politické soudy, z nichž některé nelze ničím doložit, jako např. tvrzení o tom, že autoři a signatáři Prohlášení Charty 77 „nenávistně pomlouvají naše státní a společenské zřízení“ a „znevažují výsledky revolučního zápasu a dlouholeté obětavé práce našich dělníků, rolníků a pracující inteligence při budování socialismu v ČSSR“. Neopodstatněnost těchto tvrzení lze na první pohled ověřit konfrontací s textem Prohlášení Charty 77, jež naopak považuje naše státní a společenské zřízení za samozřejmou základnu i rámec úsilí o dodržování paktů o lidských právech. Právě v tom vidí signatáři svůj příspěvek k pokrokovému rozvoji naší socialistické společnosti. Jen ignorováním a zamlčováním těchto podstatných skutečností a názorů dospívá prokuratura k povážlivému závěru, že totiž články 28 a 29 Ústavy platí jen pro takové petice a projevy, které orgány moci považují za přijatelné pro sebe a které jim nejsou nepříjemné. Domníváme se, že takový výklad Ústavy, omezující a potlačující kritiku, je nesprávný a že Generální prokuratura jeho vyhlášením překračuje svou zákonnou pravomoc.

K otázce přímo nastolené Prohlášením Charty 77, zda a jak jsou u nás plněny uvedené pakty, jež se staly součástí našeho právního řádu, se ani prokuratura ani jiný orgán nevyslovil. Je to otázka závažná, kterou je třeba řešit v zájmu společnosti samé a v zájmu četných občanů, kteří mohou předložit konkrétní důkazy o nedostatcích či o přímém porušování zásad i ustanovení těchto paktů. Pokud se snaha občanů dodat takové důkazy odmítá a předem prohlašuje za trestnou i stíhá rozličnými formami represe a diskriminace, je to jen potvrzením oprávněnosti a pravdivosti jejich kritiky vyslovené také v prohlášení.

V politické argumentaci prokuratury (a v celé kampani sdělovacích prostředků proti Chartě 77) má významné místo tvrzení, že text prohlášení byl publikován v zahraničí a stal se podkladem k jakési „nenávistné antikomunistické a protičeskoslovenské kampani“. Při tvrzení, že čs. orgány dostaly prohlášení teprve poté, co se o něm psalo v cizině, je zamlčována skutečnost, že právě zásahem orgánů Bezpečnosti bylo zabráněno řádnému předání prohlášení jak Federálnímu shromáždění, tak vládě republiky a že právě tento zásah i další represivní kroky proti signatářům vyvolaly zvýšený zájem a zostřenou kritiku v zahraničí. Ne tedy zveřejnění Charty 77, ale tyto skutečnosti a opatření, jakož i hlučná a nevěcná kampaň v ČSSR vedená proti Chartě 77 mají odpovědnost za rozruch v zahraničí, přičemž je dobře známo, že kritika přichází také od přátel ČSSR a od pokrokových kruhů, mj. také od některých významných komunistických stran.

Ukazuje se tak, že nikoliv Charta 77 a její zveřejnění v zahraničí, nýbrž především skutečnosti, jež kritizuje a jež jsou i bez ní dostatečně známy, a především způsob, jímž na toto prohlášení reagovala moc a oficiální propaganda ČSSR, poškozuje dobré jméno republiky ve světě, obzvláště v pokrokových kruzích. Nesdílíme názor, že kritika těchto skutečností ze strany demokratické veřejnosti za hranicemi má být považována za nepřátelskou kampaň proti ČSSR či za projev nepřípustného vměšování. Dodržování mezinárodních závazků v oblasti lidských práv je, jak dokazuje i citovaný závěrečný dokument konference komunistických a dělnických stran Evropy, součástí úsilí o prohlubování procesu zmírňování napětí a mírového soužití, a proto i naše vláda a oficiální sdělovací prostředky neváhají kritizovat v jiných státech jevy, které považují za odporující těmto cílům. Také zveřejnění Charty 77 v zahraničí není v rozporu s naším právním řádem, neboť odpovídá článku 19 Paktu o politických a občanských právech.

Z těchto důvodů nepovažujeme stanovisko Generální prokuratury k Prohlášení Charty 77 za odpovídající Ústavě ani právnímu řádu ČSSR; z politického hlediska je výrazem podjatého, neobjektivního přístupu k věci. Žádáme Federální shromáždění o jeho přezkoumání.

Pokud pak jde o celou kampaň vedenou proti Chartě 77 ve sdělovacích prostředcích a oficiálních kruzích u nás, zejména pak v obviňování jeho autorů a signatářů z nečestných úmyslů, chceme podotknout: Signatáři Charty 77 své stanovisko vyložili a předložili je ústavním orgánům své země i její veřejnosti. Nemají se s čím skrývat a také nemluví za nikoho jiného než za své osoby, proto se také podepsali plnými jmény jak signatáři původní, tak ti, kdo právě v posledních dnech své podpisy připojili. Tím se liší od těch, kteří v srpnu 1968 podepsali jiný dokument, v němž, ač nepověřeni, hovořili jménem lidu, napadali tehdejší politiku vedení státu i KSČ a ospravedlňovali mocenský zásah zvenčí do záležitostí Československa. Je příznačné, že signatáři tohoto dokumentu dodnes zůstávají v anonymitě a jejich jména ani právní a politické zhodnocení jejich jednání nebyly zveřejněny.

prof. dr. Jan Patočka a prof. dr. Jiří Hájek, mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Charta 77. Dokumenty, prohlášení, sdělení, dopisy. Samizdatový sborník. Rok 1977. Dokumenty Charty 77. Leden 1977. Samizdatový sborník, s. 28–31
• Dopis FS s odpovědí na stanovisko Generální prokuratury o nelegálnosti Charty 77. In: Kniha Charty. Index 1977, s. 159–162 (v obou předchozích publikacích bylo zveřejněno také stanovisko J. Patočky vzpomenuté v pozn. 1.)
• Listy, roč. 7, č. 2 (květen 1977), s. 45–46
• Skilling, H. G.: Charta 77 and Human Rights in Czechoslovakia. Londýn 1981, s. 213–216.

Komentář

• Hejdánek, Ladislav: Dopisy příteli, Dopis č. 12. Strojopis, průpis, knižně Praha 1993, s. 74–79.

Pole