D12

1977, březen, Praha. – Nekrolog k úmrtí Jana Patočky.

Avšak já jsem byl, jak se ukáže, po celý život takový, i na veřejnosti, jestliže jsem byl někde nějak činný, i na veřejnosti, a právě tak i v soukromí, že jsem nikdy nikomu v ničem nepovolil proti právu.

Platon: Obrana Sokrata

Dne 13. března 1977 zemřel Jan Patočka, člověk velký duchem, občan velký svou statečností.^{E1K okolnostem Patočkova akutního onemocnění a smrti viz přílohu P3 a P7.}

Narodil se 1. června 1907 v Turnově. Od roku 1925 do roku 1932 studoval nejprve na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Po obhájení dizertační práce Pojem evidence je promován na doktora filozofie. Následující dvě léta tráví jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filozofické orientace. Od roku 1934 až do roku 1944 byl profesorem na pražských gymnáziích. V této době se stává tajemníkem Circle philosophique (1935), kolem něhož se soustřeďují utečenci z univerzit fašistického Německa, a tajemníkem Jednoty filosofické (1936). Roku 1937 se habilitoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy spisem Přirozený svět jako filozofický problém. Jeho působnost jako vysokoškolského učitele přerušila okupace. V roce 1939 dokazuje Patočka (viz Česká vzdělanost v Evropě), že náš duchovní život nebyl odnoží německého hnutí, nýbrž kusem vlastního úsilí o proniknutí k Evropě, o vlastní duši. Svéráznost a světovou orientaci české kultury ukazuje ve své máchovské studii (Symbol země u K. H. Máchy). Snaží se též objasnit (Dvojí rozum v německém osvícenectví) filozofické kořeny onoho nepochopitelného výplodu národa z minulosti duchovně renomovaného, totiž kořeny romanticko-mysticky a iracionálně sladěné nacionálně socialistické ideologie, odhalit, odkud se tu vzala, kde jsou myšlenková rozcestí, která otevřela cesty tak bludné a zrůdné. V nejriskantnější době uveřejňuje jako člen redakčního kruhu České mysli zprávu o úmrtí profesora J. Tvrdého, který zemřel dne 13. března 1942 v nacistickém koncentračním táboře. Patočka pomáhá rodinám zatčených a na sklonku války opouští místo středoškolského profesora na malostranském gymnáziu, když byl nasazen jako dělník tunelář.

Po skončení okupace opět působí na filozofické fakultě v Praze a Brně. Po roce 1948 je ze svého učitelského místa na univerzitě propuštěn a zaměstnán v knihovně Masarykova ústavu a od roku 1954 v Pedagogickém ústavu ČSAV. V roce 1964 se stal členem institutu: Institut International de Philosophie v Paříži. Roku 1967 získal titul doktora věd na základě obhajoby práce Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. V roce 1968 se opět vrací jako profesor filozofie na Univerzitu Karlovu. Roku 1972 mu byl udělen titul dr. h. c. Vysokou školou technickou v Cáchách. Téhož roku je opět – potřetí – nucen odejít z místa vysokoškolského učitele, tentokrát do penze. Ve své obsáhlé publikační činnosti doma i v zahraničí, a to časopisecké i knižní, ústní i rukopisné v jazyce českém, slovenském, polském, německém a francouzském, byl ne pouhým přednašečem filozofie, ale filozofem. Výrazná byla jeho orientace na historii filozofie a na velké osobnosti duchovních dějin minulosti i přítomnosti. Svým rozsahem i hloubkou jsou v české literatuře jedinečné jeho práce z anglické filozofie, významné jsou jeho studie hegelovské, kantovské, karteziánské, fenomenologické a další. Nelze se přitom nezmínit o jeho hlubokém zájmu o duchovní dějiny české: zde je třeba především upozornit na jeho mezinárodně uznávané zásluhy o komeniologické bádání. Patočka podřizoval veškerou částečnost nárokům celku. Je třeba, připomínal mnohokrát, sledovat nejen své národní cíle, ale své evropské a obecně lidské poslání, třebaže v tomto zápase byli často obětováni naši nejlepší a nejnadanější představitelé; třeba měřit své domácí problémy světovými a nikoli provinciálními kritérii. Patočka je jedním z mužů, v nichž do našeho prostředí vstoupil svět, a to nikoli ve smyslu světových měřítek. Je vždy pro pokrok pojímaný obecně lidsky; mělké pokrokářství ovšem kritizoval pro jeho intelektualismus znehodnocující většinu lidské minulosti a mimoevropské přítomnosti, vysloviv tak porozumění pro národy „třetího světa“. V tomto duchu odsuzuje společenské přežitky minulosti a jejich formace a přijímá socialismus pro jeho konkrétní ekonomickou odpovědnost za všechny členy společnosti, především ty, kteří stáli či stojí na jejím okraji. Usiluje zároveň o udržení principu kolektivně nenahraditelné mravní odpovědnosti a tedy o respektování individuálních lidských svobod.

Patočka byl výtečným interpretem, ale zároveň tazatelem a problematikem: kolik otázek položil ke všem interpretovaným, reprodukovaným, kriticky analyzovaným a vzájemně konfrontovaným ideám a systémům, zjevům a cílům – filozofickým, historickým, básnickým i hudebním. Často sahal k extrémně vyhroceným formulacím s vědomím, že taková extrémnost má tu dobrou stránku, že dovoluje ostrou formulaci problémů a kritiku.

Dnes je jeho životní dílo nečekaně uzavřeno; ve světle tohoto posledního historického činu se otevírá nový pohled na všechny jeho složky, jež jsou převážně ryze odborné povahy a samy o sobě dávaly až donedávna nanejvýš jen tušit svůj praktický, morálně politický dosah. I když by bylo smělou konstrukcí tvrdit, že celé předchozí filozofické dílo Patočkovo a celý jeho předchozí život programově směřoval k podobnému veřejnému vystoupení, je přece ještě nepodloženější předpokládat, že mezi jeho odborně filozofickým a kulturně publicistickým dílem na jedné straně a jeho politickým činem na straně druhé je naprostá diskontinuita, že tu jde pouze o nahodilou, situačně motivovanou souvislost. Pozorné přihlédnutí k těm Patočkovým projevům, které se zabývají otázkami dějin vůbec a speciálně dějin naší vlasti, k jeho pečlivému ohledávání kulturních a mravních hodnot, jimiž náš malý národ zasáhl a zasahuje do evropské, a v zralejším současném pojetí do světové civilizace, ukazuje, že každá historicky zjitřená chvíle jeho života – a bylo jich nemálo – ho vede k pronikavému zamyšlení nad konkrétními ideovými zdroji, k nimž se lze v hlubším porozumění vrátit a z nichž lze čerpat podněty k řešení současných konfliktů a k formulaci nových úkolů.

Patočkův filozofický přístup k těmto problémům byl zpočátku takřka vyhraněně teoretický a teprve postupně v něm přibývalo praktických zřetelů. V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník svého národa a občan svého státu dbal však vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporuje postižené spoluobčany a platí za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny a sebe sama. Postih však pro něj nebyl nikdy argumentem. Svému oboru, své „specializaci“ – filozofii, zůstal vždy věrný. Po celý svůj život považoval za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti; nevztahoval se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filozofických problémů. Svou osobní existencí zůstával ovšem odpovědným příslušníkem dané obce ve všech jeho částech i celku.

Také jeho významný podíl na nejpolitičtěji orientované události jeho života – Chartě 77, byl a je charakterizován touto jeho obecní i konkrétní, filozofickou a občanskou angažovaností. Nedbaje útrap, vzal na sebe úkol mluvčího Charty 77, v němž obstál nepochybným způsobem. Jeho neokázalá vytrvalost a statečnost nakonec musela vystoupit; pro krátké občanské veřejné vystoupení neváhal dát v sázku celé duševní bohatství své osobnosti a všechny myšlenkové výboje, jejichž hodnocením se budou zabývat další generace. Udržel onu nepartikulární odpovědnost občana za věci obce, nikoli jen této určité obce, ale především za onu všeobecnost, která – a jedině ta – zakládá lidskou morálku. Proto mohla Charta 77 vzbudit tak všeobecný zájem, neboť v neposlední řadě díky Patočkově postoji a formulacím stavěla a staví do popředí v protikladu k jakékoli partikularitě právě tuto obecnou orientaci, povinnost občana bránit to, co lidskou obec ustavuje a udržuje.

Pro Jana Patočku slovo pravdivost neznamenalo okamžité rozhodnutí, nýbrž trvalou odpovědnost ke všem věcem lidského života, pilnou, nikdy neutuchající věcnost. Tento nekrolog se této zásady držel: Záměrem tedy nebyl sběr zásluh a jejich vtesání do paměti dějin, ani vyznání osobní nesmírné úcty k člověku nejen obdivovanému, ale mnohým srdcím blízkému, nýbrž jen a pouze věcně odpovědný pohled na příliš brzy ukončený běh života člověka, jehož jméno se výrazně zapsalo do dějin našeho národa.

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc.
mluvčí Charty 77^{E2V předloze je dále uvedeno: „Tento nekrolog vypracoval kolektiv přátel a žáků zesnulého filozofa; jeho autenticitu jako nekrologu Charty 77 potvrdil svým podpisem mluvčí Charty 77 prof. dr. Jiří Hájek.“}

Zdroj

• Charta 77. Dokumenty, prohlášení, sdělení, dopisy. Rok 1977. Samizdatový sborník, s. 46–48.

Plné znění

• Kniha Charty 77. Leden–březen 1977, díl 2. Samizdatový sborník
• Listy, roč. 7 (1977), č. 2, s. 18–20
• Skilling, H. G.: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. Londýn 1981, s. 242–244.

Komentáře

• ÚSD, sb. RFE, politické bloky R 427–435 (13.–21. března 1977), R 438–440 (24.–26. března 1977)
• Jiří Boreš: Němý pohřeb (s datem 17. 3. 1977). In: Kniha Charty 77, leden–březen 1977. 2. díl. Samizdat
• Zpráva o pohřbu prof. J. Patočky. In: Charta 77 (sborník dokumentů). 1. svazek, oddíl III (Situační zprávy – události). Samizdat
• viz též in: Listy, roč. 7 (1977), č. 3–4, s. 10–11
• Pinc, Zdeněk: Rizika a šance duchovního života. Tamtéž
• Havel, Václav: Poslední rozhovor. Tamtéž
• Skilling, H. G.: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. Londýn 1981, s. 242–244
• Hejdánek, Ladislav: Dopisy příteli. Dopis č. 7 (24. března 1977), Praha, 1990
• Rozloučení s hrdinou. Americké listy č. 13 (1. dubna 1977)
• Zemřel statečný vlastenec Jan Patočka. In: České slovo, roč. 22 (1977), č. 4
• Staněk, J. J.: Tvrdé zkušenosti. Okno, roč. 9 (1977), č. 36, s. 3–5
• Sbohem pane profesore. In: České slovo, roč. 22 (1977), č. 5
• Vaculík, Ludvík: Smrtelná nemoc. In: Nový domov, roč. 28 (1977), č. 17
• Černý, Václav: Za Janem Patočkou (s datem 18. 3. 1977). In: Charta 77 (sborník dokumentů). 2. svazek, oddíl VIII (Vzpomínky a fejetony), s. 4 n. Samizdat (též in: Skilling, G. H.: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia, Londýn 1981, s. 240–241)
• Ledererová, Ela: Na perutích lásky letěl jsem… In: Studie 1977, č. 54, s. 473–176
• Prágner, Petr: Skon srdce. In: Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku, roč. 10 (1977), č. 4
• Kyncl, Karel: Po jaru přišla zima. Praha 1990
• Němec, Jiří: Myslet s Janem Patočkou. In: Paternoster, 17/87, s. 82–87
• Landgrebe, Ludwig: Filosof, který splnil svou povinnost. In: Dialogy, roč. 3 (1979), č. 1
• Kriegel, František: K pohřbu Jana Patočky. Tamtéž, roč. 4 (1980), č. 1.

Bibliografie prací Jana Patočky in

• Jan Patočka: Bibliografie 1928–1996. Praha 1977 (texty o Chartě 77 s. 101–104).

E1.	K okolnostem Patočkova akutního onemocnění a smrti viz přílohu P3 a P7.
E2.	V předloze je dále uvedeno: „Tento nekrolog vypracoval kolektiv přátel a žáků zesnulého filozofa; jeho autenticitu jako nekrologu Charty 77 potvrdil svým podpisem mluvčí Charty 77 prof. dr. Jiří Hájek.“

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Měsíc	3
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false