D13

1977, 22. duben, Praha. – O svobodě svědomí a vyznání a o náboženských právech v Československu. (Dokument č. 9)

J. A. Comenius:
Omnia sponte fluant,
absit violentia.
(Vše nechť v svobodě se děje
a násilí je vzdáleno věcem.)

Důraz na lidská práva a jejich uplatnění se stává stěžejní záležitostí vnitrostátní a mezinárodní. Sílí zápas o lidskou důstojnost, úctu k člověku a jeho přesvědčení, o svobodu svědomí a vyznání. Současně ohrožuje lidstvo vlna barbarství, násilnictví a teroru, nejhrubšího pošlapávání práv a porušování principů, jež byly v posledním desetiletí vtěleny do významných dokumentů OSN.

Je třeba uvítat, že některé z těchto dokumentů (oba mezinárodní pakty) se staly v nedávné minulosti součástí našeho zákonodárství. Je důležité, že Závěrečný akt z Helsinek, Úmluva o boji proti diskriminaci ve vzdělání byly podepsány našimi představiteli a že Všeobecná deklarace lidských práv je považována takřka na celém světě za inspirující dokument velké morální a duchovní síly. Dozrává poznání, že nerespektování lidských práv přináší nejen strádání jednotlivcům a skupinám uvnitř společenství, v němž žijí, nýbrž ohrožuje i mezinárodní pospolitost. To zavazuje jednotlivé občany, společenské instituce i státy k úctě k těmto principům a vytrvalému úsilí na cestě k jejich realizaci.

Svoboda přesvědčení, svoboda svědomí, svoboda myšlení a svoboda náboženství (víry) spolu s ostatními svobodami a právy člověka mají být předmětem zájmu a respektu nikoli snad proto, že by pro některé občany představovaly výsadu (např. svoboda náboženská); platí, že bez nich se nemůže celá společnost stát vskutku lidskou komunitou. Z tohoto důvodu nemají lidé ani stát právo klást překážky projevům svobody myšlení, přesvědčení a svědomí. Mají naopak za úkol a povinnost přispět svými silami k tomu, aby se každý člověk stal svobodným v plné míře, aby se jako svobodná bytost rozvíjel a aby svou svobodu uplatňoval v tvůrčí činnosti všeho druhu podle své volby a v aktivní účasti na politickém životě své země, na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě společnosti.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlašuje v článku 18 právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Dále vyhlašuje svobodu projevu „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jinými prostředky podle vlastní volby“ (článek 19, 1,2). Ve světle těchto zásad je třeba odstranit všechny překážky, jež by těmto právům a jejich uskutečňování stály v cestě.

Jde zejména o to, aby věřící i nevěřící občané mohli bez obav, že budou postihováni při výkonu povolání či jinak, projevovat své názory, i když se liší od oficiálních. Kromě článku 25 zmíněného paktu, který stanoví rovné podmínky pro každého při vstupu do veřejných služeb, je třeba se vší rozhodností respektovat i článek 20 naší Ústavy, podle níž „společnost pracujících zajišťuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života společnosti“. S tím je neslučitelná tendence, běžná při kádrovém a jiném řízení, naléhat na občany, aby se např. „vyrovnali s náboženskými přežitky“. Je známo, že církevní příslušnost, ač se v úředních dokumentech již více než 20 let neuvádí, hraje důležitou roli v hodnocení občana při nejrůznějších příležitostech. Je třeba dbát na to, aby věřící či jinak smýšlející občan měl stejnou příležitost stát se učitelem, profesorem nebo vědeckým pracovníkem, zaměstnancem státních orgánů, soudů, prokuratury či jiných institucí, a nemusel přitom svou víru a své přesvědčení skrývat. Při postavení v zaměstnání mají být rozhodující pouze pracovní schopnosti a morální kvality občanů.

K celkovému ozdravení poměrů u nás přispěje, nebude-li právo na svobodu projevu omezováno např. jen na pasivní účast na bohoslužbách. Věřící občané mají právo svobodně utvářet a rozvíjet duchovní a církevní život, usilovat o to ve shodě s vlastními tradicemi i ve světle nového poznání – bez zásahu zvenčí. Jde však zároveň o to, aby ze svých motivů směli veřejně předkládat svoje podněty a návrhy, aby mohli diskutovat a bez překážek hlásat svou víru, publikovat své názory v církevním i necírkevním tisku. Křesťanský či židovský umělec, učitel, vědec, filozof, teolog, publicista má právo účastnit se kulturního života své země stejně jako občan, který je aktivním stoupencem marxismu-leninismu. Oběma a samozřejmě i dalším, kteří jsou zastánci humanistických, demokratických i ateistických tradic, mají sloužit sdělovací prostředky k plodnému dialogu, z něhož vzchází prospěch celé společnosti.

Nesrovnává se s principy svobody myšlení, svědomí a projevu, jsou-li u nás některá povolání (učitelství) svěřována jen občanům, kteří složí slib stát na světonázorových pozicích, jež vyhlásila vládnoucí politická moc. Jakýkoliv myšlenkový směr oslabuje, je-li prosazován administrativně, mocensky. O tom svědčí nadmíru výmluvně naše národní historie. Proto již od husitských dob je u nás vyhlášen ideál svobodného hlásání víry, v předstihu před ostatními národy Evropy.

Právo na svobodu projevu zahrnuje právo přijímat myšlenky a podněty bez ohledu na hranice. Je s ním v rozporu, jestliže je bráněno občanům přijímat ze zahraničí filozofickou, teologickou, náboženskou a jinou literaturu a volně také přes hranice šířit myšlenky, články, studie a jiná díla. Je načase skoncovat s neblahou praxí, že se všemi způsoby omezuje možnost získávat nezkreslené informace a myšlenky o křesťanství a jiných náboženstvích. Je nesprávné, když se rozšiřování náboženské a jiné literatury, ba dokonce Bible, považuje za takřka trestný čin a protistátní akt (např. bezvýjimečný zákaz čtení Písma ve věznicích).

(Překlad Bible do moderní češtiny, na němž v ekumenické součinnosti pracují vědci několika křesťanských církví a který je velkým darem křesťanů české kultuře, se stává v důsledku ústrků úředních míst pro širší čtenářskou obec zatím takřka nedostupným.)^{E1Označený odstavec je v mnohých opisech dokumentu vynechán.}

Zvláštní problém představuje stav náboženské výchovy a vzdělání mládeže. Existující praxi je třeba uvést v soulad s principy, které obsahují oba mezinárodní pakty i „Úmluva o boji proti diskriminaci ve vzdělání“. Vzdělání má být zpřístupněno všem bez jakékoli diskriminace (rozlišování). Rozhodují pouze schopnosti a nadání uchazečů. Podle obou paktů (článek 13 MP 1 a článek 18 MP 2)^{E2MP 1 – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, MP 2 – Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.} státy se zavazují respektovat svobodu rodičů i poručníků zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení. Je na státě, pokud se tato výchova děje zčásti ve škole, aby zabezpečil skutečný výkon tohoto práva tím, že odstraní jakékoliv překážky, např. nátlak na rodiče ze strany školských aj. orgánů, aby děti na náboženskou výuku neposílali, že ochrání děti a mládež před zesměšňováním víry jejich či rodičů a nepřipustí, aby se pro své přesvědčení ocitly v nevýhodě vůči ostatním. Náboženská výuka v církevním prostředí a v rodinách má probíhat podle zvyklostí v těchto pospolitostech a leží na odpovědnosti církevních činitelů, resp. rodičů. Neplatí též pro ni žádná věková hranice.

Naše Ústava a oba MP (článek 28 resp. článek 21 MP 1 a článek 22 MP 2) vyhlašují svobodu pokojného shromažďování a svobodu sdružovací. Tyto svobody vyhlašují právo občanů sdružovat se s jinými a vytvářet různé organizace k uskutečňování této svobody, shromažďovat se s ostatními nejen ve vyhrazených místnostech, nýbrž i na veřejných prostranstvích, v přírodě apod. Prakticky jde u státem uznaných církví a náboženských společenství o právo svobodně konat sjezdy a shromáždění všeho druhu v církevních i jiných budovách a na nich hovořit otevřeně o společném zájmu, uplatnit právo na svobodu výměny myšlenek, a tím posilovat společenství. K tomu slouží dále speciální kurzy a exercicie věřících, konference duchovních a laiků, sjezdy a setkání mládeže, pracovní brigády, rekreační a studijní zájezdy a pobyty. Důležité místo mají v této souvislosti různé církevní organizace, spolky a společnosti a bohaté ekumenické styky jednotlivých církví. To platí ve stejné míře o řeholních společenstvích, jež patří po tisíciletí všude na světě k základní součásti římskokatolické církve. K právu shromažďovacímu a sdružovacímu nerozlučně patří možnost církví a náboženských společenství setkávat se se sesterskými pospolitostmi v zahraničí. Jde o výměnu studentů a učitelů bohosloveckých fakult, přátelské a studijní styky jednotlivců a představitelů církví na nejrůznějších úrovních. Živé kontakty křesťanů přes hranice zemí a států, vzájemně plodné ovlivňování různých tradic a hnutí se pozitivně promítá do života celé společnosti. Jejich existenci vysloveně předpokládá Závěrečný akt helsinské konference v kapitole o spolupráci v náboženských otázkách.

Nikoli na posledním místě stojí otázka postavení duchovních jednotlivých církví ve společnosti a jejich pracovněprávní poměry. Je třeba důsledně uplatňovat zásadu, kterou vyhlašuje zákon č. 218/1949 Sb., že duchovní jsou zaměstnanci církve a z jejího pověření konají své poslání. K nápravě přispěje, budou-li duchovní moci vykonávat své poslání bez necitlivých zásahů státní správy, která často sahá k bezdůvodnému odnímání souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Protože v oblasti pracovně právní dosud platné zákonné normy z roku 1949 jsou nedostatečné, je třeba především i na duchovní aplikovat Zákoník práce, který v § 268 takovou aplikaci vysloveně přikazuje.

Necitlivých zásahů je nutno se vyvarovat i při řízení o přijetí na teologické fakulty. Zde by měla být vůdčí zásada potřeba církví, zájem a osobní předpoklady uchazečů o studium.

Tento dokument je uveden mottem velké osobnosti našich kulturních a duchovních dějin. V jeho duchu patří všechny svobody nedílně k těm ostatním, které mají podstatný význam pro osobní život každého člověka i celé společnosti. Bylo by tragické, kdyby někdo nezadatelné svobody a lidská práva považoval za něco, co lze účelově podřizovat politickým či ideologickým cílům. Zůstává naším přesvědčením i nadějí, že společenské zřízení u nás má předpoklady k tomu, aby tato lidská práva a svobody byly nejen uznávány, nýbrž prostřednictvím občanské iniciativy, v atmosféře důvěry a spolupráce všech uskutečňovány.

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc.
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění textu

• Charta 77. Dokumenty, prohlášení, sdělení, dopisy. Rok 1977. Samizdatový sborník, s. 49–51
• Kniha Charty. Index 1977, s. 125–129
• Listy, roč. 7 (1977), č. 3–4, s. 60–62
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok R-478–479, 3.–4. 5. 1977
• Studie č. 54 (1977), s. 477–480
• Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku, roč. 10 (1977), č. 6, s. 1–2
• Informační materiály, č. 22–23 (červen 1977), s. 14–17
• Skilling, H. G.: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. Londýn 1981, s. 245–248
• Charta 77 1977–1989, s. 208–211.

E1.	Označený odstavec je v mnohých opisech dokumentu vynechán.
E2.	MP 1 – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, MP 2 – Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	22
Měsíc	4
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false