D102

1979, 28. duben, Praha. – Sdělení o pokračování diskuse k dokumentu Charty 77 o bezpečnosti provozu jaderných elektráren a polemická reakce Františka Janoucha.

K dokumentu Charty 77 o bezpečnosti provozu jaderných elektráren,^{E1Viz D80 (27. 11. 1978).} formulovanému jako diskusní stanovisko skupiny odborníků, jsme obdrželi několik polemických příspěvků.

V příloze publikujeme dopis dr. Františka Janoucha (žijícího nyní ve Švédsku), který je z dodaných příspěvků nejucelenější, hodnotí celou problematiku z radikálně odlišného hlediska a přináší nové zásadní podněty.

Poprvé se tak pokoušíme přejít k praxi permanentní diskuse o palčivých problémech, ke které se Charta 77 přihlásila ve svém dokumentu č. 21.^{E2Viz D74 (19. 10. 1978).} Současně vyzýváme všechny laiky i odborníky, signatáře i nesignatáře, aby se zapojili do diskuse a poslali své písemné příspěvky mluvčím Charty 77 nebo odpovědným redaktorům jednotlivých dokumentů.

dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier, Zdena Tominová
mluvčí Charty 77

Příloha: dopis Františka Janoucha

Vážení a milí přátelé,

nebudu skrývat – přijal jsem dokument č. 22 Charty 77 s rozpornými pocity. Ze strany první s uspokojením i radostí, že Charta 77 vydala další dokument, zabývající se jedním z důležitých problémů, které stojí před lidstvem – jadernou energií, energetickou krizí, zachováním či lépe záchranou životního prostředí.

Ze strany druhé – podrobné prostudování a rozbor dokumentace samotného dokumentu vyvolal u mne řadu pochybností a kritických připomínek: některá tvrzení a stanoviska dokumentu totiž nápadně připomínají styl a argumenty nejrůznějších odpůrců jaderné energie na Západě, se kterými se zde často setkávám a se kterými, řekněme si to na rovinu, hluboce a nejen vnitřně nesouhlasím.

A protože mluvčí Charty 77 nazývají dokument č. 22 východiskem k diskusi, považujte tento můj dopis za diskusní příspěvek – za jakýsi otevřený dopis k dokumentu č. 22 Charty 77.

Začnu z toho, co v dokumentu není (to je oblíbená praxe liberálních a shovívaných oponentů různých disertací a diplomových prací): z československé energetické situace. Považuji tuto otázku za zcela klíčovou: pokud by naše země byla schopna pokrývat své energetické potřeby nejen dnes, ale i v budoucnu z vlastních, a nazvěmež je konvenčních, energetických zdrojů (třeba jako Norsko s pomocí hydroelektráren), bylo by možné výstavbu jaderných elektráren odsunout do vzdálenější budoucnosti. Nemám po ruce přesná čísla – pokud vůbec přesná čísla existují. Ale i bez nich je všeobecně známo (a naši státníci – minulí, současní a budoucí – to nikdy neskrývali, neskrývají a bohdá ani skrývat nebudou), že nás příroda či Stvořitel umístili nejen do mimořádně nepříznivé zeměpisné polohy, ale byli k nám také mimořádně skoupými co se surovin a zvláště energetických zdrojů týče. Nemáme naftu, nemáme zemní plyn (kromě tranzitního plynovodu, který nám nepatří), uhlí je také poskrovnu, hydroenergie je vyčerpána. Jediné, co jsme měli a snad ještě máme v dostatečném množství, je uran, který se v současné době stává velice důležitou energetickou surovinou.

Protože energie je prvořadým činitelem potřebným k zajištění normálního chodu moderní průmyslové společnosti, stává se naše země ekonomicky a politicky závislou na dodavatelích energie. Neváhal bych dokonce postavit rovnítko mezi energií, svobodou a nezávislostí. Energetická závislost se může uzavřením kohoutku proměnit v závislost politickou (vzpomeňme jenom na r. 1973 – první naftovou krizi), a stát, který se ocitne v ostré energetické krizi, nebude mít jiné východisko než se podrobit tomu, kdo kohoutek kontroluje, nebo začít s omezováním politických a občanských svobod (souvislost je zde zřejmá: tisk, rozhlas, televize, cestování – to vše je energeticky velice náročná činnost); a bez těchto institucí lidská práva a občanské svobody se začnou stěhovat zpět na papír stejně jako pluralismus. Dovedu si dokonce představit Orwellovu noční můru 1984 způsobenou či přivolanou První, Druhou či Kolikátou Velkou Energetickou Krizí.

Závěr odsud je jasný: naše země potřebuje a bude potřebovat jadernou energetiku (spolu s převzetím těžby uranu, zákazem či omezením jeho exportu, vybudováním zařízení na jeho obohacování a na výrobu palivových článků, příp. i na zpracování článků vyhořelých) již jako důležitý faktor v boji za politickou, státní a ekonomickou nezávislost. Neváhal bych dokonce říci – i za cenu jistých zdravotních rizik a ztrát na lidských životech: náš svět je bohužel tak zařízen, že za svobodu a nezávislost se musí – a často dokonce vysoce a draze – platit lidskou krví.

Jsou však skutečná rizika, spojená s výstavbou a provozem jaderných elektráren tak vysoká?

Dokument č. 22 Charty 77 mluví o genetických důsledcích radioaktivního záření, o zvýšené frekvenci rakovinných onemocnění atd. Nemohu se zde pouštět do podrobností, přesto bych však chtěl uvést dvě fakta, která svědčí o tom, že toto nebezpečí je značně přeháněno. Moderní chemický průmysl vyrábí dnes tisíce a desítky tisíc látek (další jsou obsaženy v exhalacích průmyslových podniků a mj. také uhelných elektráren), které mohou působit genetické změny a jsou karcinogenní. Uváděl jsem v jedné švédské debatě, že existující technologie klasické zabíjejí ročně (exhalacemi) ve Švédsku 4000–5000 lidí. Jaderné elektrárny k tomu přidají pouhé dvě další oběti ročně.

Definitivní zpracování výsledků průzkumu důsledků výbuchů atomových bomb nad Hirošimou a Nagasaki odhalilo pozoruhodný fakt (viz Scientist, 25. 8. 1977, s. 472–476): Nehledě na to, že desítky tisíc obyvatel těchto měst bylo ozářeno dávkou 130 rem, což je 520násobek maximální přípustné roční dávky, mezi obyvatelstvem nebyly zjištěny žádné statisticky průkazné genetické změny. Byl zjištěn několikanásobně vyšší výskyt jiných rakovinných onemocnění, celková mortalita však byla asi o 6 % nižší než v jiných srovnatelných japonských městech.

Tvrzení autorů dokumentu č. 22, že „podle některých výzkumů existuje významně značnější výskyt znetvořených dětí již ve městech nebo v oblastech se zvýšenou úrovní radiace“, je podle mého názoru nesprávné. (Ať se na mne autoři dokumentu č. 22 nezlobí: bylo by zapotřebí citovat zdroj!) Přípustná stanovená roční dávka je dnes 251 mrem/rok. V závislosti od místa, nadmořské výšky, frekvence rentgenování, počtu hodin prosezených před televizí, zvláště barevnou, každý obyvatel naší planety dostává průměrnou roční dávku kolem 100 mrem/rok. Kontrolovaná lidská jaderná činnost se v posledních desetiletích podílela na této nevyhnutelné doze radiace mizivým způsobem: jaderné exploze ve vzduchu přispívají asi 5 mrem/rok, všech 13 jaderných reaktorů ve Švédsku by zvýšilo průměrné ozáření asi o 2 mrem/rok. Ve srovnání s ozářením, které každý z nás dostává z kosmického záření (na hladině moře kolem 35 mrem/rok, ve vyšších nadmořských výškách podstatně více – a přece máme na Kavkaze nejvíce stoletých!), z půdy (v našich rulách, žulách a jiných minerálech jsou vždy stopy radioaktivních látek, které způsobují pravidelnou a naprosto nevyhnutelnou roční dávku pohybující se v závislosti od místa mezi 50–150 mrem/rok), je to naprosto zanedbatelné.

Podobně je tomu s otázkou radioaktivního odpadu. Kolik iracionality, pověr a hysterie je spojeno s řešením tohoto – pravda složitého, nicméně však řešitelného – technického problému. Jaderné elektrárny produkují při svém provozu (ve srovnání s jinými energetickými zdroji) zcela nepatrné množství vysoce radioaktivního odpadu. Některé z umělých radioaktivních prvků mají skutečně velice dlouhý život – jejich poločas rozpadu může dosahovat až 100 000 roků. Toto číslo působí na některé fanatické odpůrce jaderné energie jako fakírova píšťalka na kobru: hypnotizuje. Částečně to mohu pochopit: 100 000 let přesahuje značně hranice lidské představivosti a lidské zkušenosti.

Podívejme se však na tuto otázku z jiného úhlu. Zatímco radioaktivní odpad má velkou, ale přece jen konečnou životnost, řada odpadů z chemického a jiného průmyslu je stálá: nebude se samočinně rozpadat a teoreticky řečeno může zůstat v přírodě na věčné časy. A některé z odpadů chemického průmyslu jsou alespoň stejně tak nebezpečné jako odpad z jaderných elektráren. Chemický průmysl produkuje ročně nesrovnatelně větší množství letálních dóz chemických látek – různých arzenidů, chlorových sloučenin, fosgenových sloučenin atd. – než vyprodukují jaderné elektrárny.

Navíc je číslo 100 000 určeno hlavně ke strašení malých dětí a laiků. Profesor Cohen provedl podrobné výpočty, ukazující křivku nebezpečnosti jaderného odpadu jako funkci času (viz např. Scientific American, volume 236, č. 6, 1977, s. 21–31). Stupeň nebezpečnosti jaderného odpadu se zmenší v průběhu prvních 500–700 let téměř 100 000krát a za deset tisíc let z jaderných elektráren nebude o nic více nebezpečnější, než je kosmické záření nebo žulové památníky nad Prahou. Je skutečně obtížné předvídat, jak by se chovaly materiály pouzder, do kterých se má radioaktivní odpad ukládat, během 100 000 let. Jak se však chová keramika, sklo, kovy či jiné materiály během méně než 1000 let víme – a není obtížné to stanovit.

Předpokládejme však to nejhorší – že pouzdra za tisíc let erodují, že se ke zbytkům dostane podzemní voda z hloubky 600 m, kde mají být deponovány, na povrch. Kontrolní orgány by sice mohly zasáhnout – ale i kdyby nezasáhly – jak dlouho bude trvat vodě, než se dostane z hloubky 600 metrů na povrch? Charakteristická rychlost pohybu spodních vod je asi 30 cm/den a aby se dostala na povrch, musí procestovat kolem 100 km, což jí bude trvat asi 1000 let. Za tuto dobu přirozeně odpad prakticky bude bez nebezpečí (tím spíše, že některé jeho komponenty jsou těžko rozpustné a budou se pohybovat pomaleji než spodní voda sama). V jižní Francii a ve Španělsku v Altamiře existují jeskyně, ve kterých se zachovaly nádherné prehistorické kresby. Jsou staré 30 000 až 40 000 let. Vytvořil je Homo paleoliticus jen tak, pro svou radost. Přesto přetrvaly včetně barev mnohem delší dobu, než by bylo zapotřebí k naprosto bezpečnému uskladnění radioaktivního odpadu. Chce mi snad někdo tvrdit, že dnešní inženýři a technika mají méně možností, znalostí a zkušeností, než měl Homo paleoliticus, jehož vrcholnými technickými prostředky byl pazourkový nůž a sekyra?

Aniž bych zacházel do podrobností: technika ukládání radioaktivního odpadu do speciálních pouzder do hlubokých šachet v geologicky stálých vrstvách je vyřešena uspokojivě – rozhodně uspokojivěji než mnohé problémy související se zamořováním ovzduší a vody jinými průmyslovými činnostmi. Třeba jako problém produkce kysličníku uhličitého uhelnými elektrárnami a elektrárnami pracujícími na zemním plynu, jehož zvyšující se koncentrace v atmosféře dělá stále větší problémy meteorologům, kteří se obávají, že radikální zvýšení výroby elektřiny touto cestou může přivodit globální klimatickou katastrofu.

Souhlasím plně s autory dokumentu č. 22, co se rozvoje československé jaderné energetiky týče. Myslím, že československá jaderná energetika je odstrašujícím a varovným příkladem československo-sovětské spolupráce. Nechci SSSR upírat zásluhy na vyškolení československých jaderných odborníků a přispění k rozvoji československého jaderného výzkumu. Dnes však, s odstupem doby a po mnoha zkušenostech, se domnívám, že celá sovětská jaderná pomoc měla hlavně propagandistický ráz a byla částečně zapříčiněna sovětskými obavami, aby se v tomto směru východoevropské státy nějak neosamostatnily, nedostaly zpod univerzální kontroly a neorientovaly se na Západ.

Výstavba A 1 v Jaslovských Bohunicích byla opožděna o více než 10 let (srovnej např. prohlášení československé vlády přednesené ing. Ševčíkem na ženevské konferenci o mírovém využívání atomové energie a po této konferenci). Pokusy ČSSR orientovat další vývoj československé jaderné energetiky na modernější západní typy jaderných elektráren byly definitivně zastaveny na sovětský nátlak někdy v roce 1969 a ČSSR byl vnucen pro další výstavbu jaderných elektráren tzv. voroněžský typ jaderných elektráren, jejichž technické parametry a hlavně systém zajištění a bezpečnostních opatření vyvolávají na Západě řadu kritických připomínek – SSSR sám, zdá se, chce svůj budoucí energetický program orientovat na modernější typy reaktorů, např. západoněmeckých.

V tomto ohledu plně souhlasím s kritickými připomínkami autorů dokumentu č. 22 Charty 77 a domnívám se, že rozvoj jaderné energetiky v celém komplexu by se měl stát skutečně věcí veřejnou, předmětem veřejného zájmu a kritiky. Z tohoto hlediska považuji – nehledě na některé dílčí nedostatky – dokument o jaderných elektrárnách za velice pozitivní čin.

Prosinec 1978

František Janouch

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 7, s. 1–4
• František Janouch Chartě 77. In: Listy, roč. 9 (1979), č. 3, s. 52–54.

Příspěvky k diskusi

• Janýr, Přemek ml.: Jaderná diskuse. In: Listy, roč. 9 (1979), č. 5, s. 53–55
• Pavel Roubal polemizuje s Františkem Janouchem. In: Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 12, s. 17–18.

Komentář

• ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-669 (5. května 1979).

E1.	Viz D80 (27. 11. 1978).
E2.	Viz D74 (19. 10. 1978).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	28
Měsíc	4
Rok	1979
Zpracovaný	true
OCR	false