D138

1980, 30. březen, Praha. – Sdělení o zveřejnění analýzy § 109 čs. trestního zákona o nedovoleném opuštění republiky a o jeho uplatňování.

Uveřejňujeme úvahu o funkci a uplatňování § 109 trestního zákona dotýkajícího se jednoho ze základních občanských práv – práva na svobodu pohybu a cestování. Tematicky navazuje na dokument Charty 77 č. 24 z 26. 3. 1979 (o svobodě cestování), zejména na část II – Střežení státních hranic, a III/A – sankce trestního práva proti emigraci bez povolení.^{E1Viz D97 (z 26. 3. 1979).}

Úvaha přináší některé nové pohledy na trestně právní praxi v dokumentu neuvedené.

Proto považujeme za účelné tento příspěvek uveřejnit.^{E2Dokument reaguje na přípravu zákona o státním občanství, do jehož rámce spadalo řešení občanství těch, kteří se zdržovali v cizině bez povolení úřadů. Viz NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 143, a.j. 139, s. 32, Usnesení 139. schůze předsednictva ÚV KSČ ze dne 30. května 1980.}

Rudolf Battěk, Marie Hromádková, Miloš Rejchrt
mluvčí Charty 77

§ 109 trestního zákona

„(1) Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku.

(2) Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině.

(3) Kdo čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zorganizuje, nebo kdo přes hranice převede skupinu osob nebo opětovně převádí osoby, které bez povolení opouštějí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku.“(Trestní zákon, § 109)

„Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.“

(Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 12, odstavec 2)

I. Zásadní hlediska

Vycházíme ze stejných zásad, jež v úvodu vyhlašuje dokument [Charty 77] č. 24: „Lidé se rodí a zůstávají svobodní, svoboda znamená možnost činit vše, co neškodí druhému.“

„Člověk XX. století nesmí být držen v otroctví či nevolnictví. Avšak ani státy nesmějí omezovat svobodu pohybu svých občanů a vytvářet stav některými svými prvky obdobný stavu otroctví či nevolnictví pod záminkou, že jde o jejich občany, vůči nimž mají neomezená práva.“

II. Povolení k vycestování. Obtíže legálního vystěhování

K přechodu státních hranic je vyžadováno povolení, za něž jsou ze strany čs. státu považovány cestovní pas a výjezdní doložka.^{1Dokument č. 24 nenapadl explicitně ten zcela nezákonný fakt, že platný cestovní pas není sám o sobě ze strany čs. státních orgánů považován za platný a dostačující dokument a musí být doplněn výjezdní doložkou, která jeho platnost časově a územně omezuje. (Odhlížíme od případné nutnosti udělení vstupního víza, příp. jiných dokumentů vyžadovaných státem, na jehož území směřuje cesta čs. občanů.) Tento fakt pregnantně napadají Sdělení VONS č. 84 o prvním případu Pavla Skály, sdělení č. 112 o případu Pavla Büchlera a souhrnná Sdělení VONS č. 63, 123 a 124.}

Přechod hranic bez tohoto povolení je stíhán jako trestný čin. K získání cestovního pasu a výjezdní doložky potřebuje čs. občan desítky jiných potvrzení a povolení. Celou řadu formalit a překážek, jež musí čs. občan překonat, aby pas a doložku získal, popisuje dokument č. 24 z 26. 3. 1979.

Chce-li občan získat oficiální cestou vystěhování, zejména jde-li o vystěhování do státu, jenž není členem Varšavské smlouvy, jsou tyto překážky, obsahující zpravidla šikanování a ponižování různého druhu, ještě větší. Občan se však zároveň obává – a třeba dodat, že oprávněně – že podáním žádosti o trvalé či časově omezené vystěhování si zhorší své kádrové hodnocení, stane se „nespolehlivou“ osobou bez práva zastávat odpovědnější místo, bez práva na vzdělání – diskriminovanou osobou, jejíž nejbližší příbuzní mohou být postiženi stejně. Zamítnutím této žádosti se zároveň znemožňuje i pokus o nelegální pobyt v cizině navazující na krátkodobý zájezd.

Mnoho lidí se ani nepokouší podat oficiální žádost o vystěhování, neboť je všeobecně známo, že tyto žádosti se převážně zamítají.

III. Způsoby nelegálního vycestování

Lidé žijící v Československu, kteří trvají na svém právu na delší dobu vycestovat, zejména do zemí Západu, jsou nuceni celou řadou okolností k nelegálnímu přechodu hranic. Způsoby vycestování volí podle okolností a svého povahového založení – ale téměř všichni jsou nuceni nepočítat s návratem. Rozhodnutí o nelegálním vycestování nepostrádá rysů tragiky a osudovosti.

V zásadě volí lidé tyto způsoby vycestování:

1. Vyjíždějí do ciziny přímo na krátkodobý zájezd a zůstávají pak v cizině. Tím naplňují skutkovou podstatu trestného činu podle §. 109, odst. 2. Někdy jsou v nepřítomnosti odsuzováni.
2. Odjíždějí do jiných států Varšavské smlouvy (zejména do Maďarska a Polska, ale i do Bulharska, Rumunska či NDR) v domnění, že zde bude přechod hranic snazší.^{2Viz případ prvního odsouzení Pavla Skály (pokus o přechod přes Polsko do Švédska) a případ Pavla Büchlera (pokus o odlet z Maďarska do Francie) ze Sdělení VONS.} Zde volí buď cestu přes celnice na hranicích či letištích využitím nesprávných dokladů, anebo se pokoušejí o překročení hranice mimo oficiální přechod.
3. Snaží se různým nelegálním způsobem překročit čs. hranice, především do Spolkové republiky Německo či do Rakouské republiky. Naši občané nacházejí skutečně rozmanité způsoby překonávání hraničního pásma, zátarasů a jiných překážek.^{3“Kopečkář“ si může vybrat od nejjednoduššího postupu nočním plížením či vyzbrojen sekyrou, s níž si lze porazit dva smrčky a sestrojit žebřík pro přelezení zátarasu, až po důmyslné přístroje, vystavené s úděsným cynismem v muzeu SNB v Praze, např. doma postavený obrněnec pro celou rodinu, který nepřejel hranice pro poruchu na motoru, či z poslední doby známý vírník ing. Vojtěcha Valy.}

Do 3. bodu patří též velmi nebezpečné a naprostou většinou obyvatelstva odsuzované únosy letadel. Případy těchto únosů jsou snad nejtragičtějším důsledkem omezování svobody cestování a volají po brzkém vyřešení v tom smyslu, jak to naznačuje dokument Charty 77 č. 24 i tento příspěvek v závěru.

IV. Stovky vězněných podle § 109 trestního zákona

Čs. trestní zákon obsahuje řadu ustanovení, která se neslučují s Ústavou ČSSR a s mezinárodními úmluvami a pakty. Je to zejména řada ustanovení I. hlavy trestního zákona (trestné činy proti republice). Sem je zařazen i § 109.^{4Proti některým ustanovením I. hlavy trestního zákona byly podány protesty a návrhy na jejich změnu či zrušení. Dr. Šabata, JaroslavJaroslav Šabata je autorem podání FS o § 98 (podvracení republiky). V dopise JUDr. M. Dojčárové z roku 1977 napadli § 98 bývalí političtí vězni podle tohoto ustanovení odsouzení. Janýr, PřemyslPřemysl Janýr ml. zaslal v roce 1978 FS podnět ke zrušení § 112 trestního zákona (poškozování zájmů republiky v cizině). Podpisy asi 80 občanů pod tímto dokumentem zabavila StB. Z mnoha dopisů a podání Charty 77 a ze Sdělení VONS vyplývá zneužívání 100–104 trestního zákona i jiných ustanovení. Oficiální statistiky (ročenka) v některých letech uvádějí trestné činy podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona bez § 109 trestního zákona se zjevným úmyslem zakrýt skutečné počty emigrantů.}

Nespravedlivost a nesoulad ustanovení trestního zákona se zvyšují jejich pochybným uplatňováním v policejní a právní praxi. Jedná se o účelové užití různých ustanovení zákona o SNB, trestního řádu a trestního zákona a často i jejich porušování, o častou snahu odsoudit člověka stůj co stůj za jeho občanské a politické postoje. Právní nezodpovědnost je spojena s ledabylým vyřizováním případů, chabým a často nelogickým důkazním materiálem apod.

Dokument č. 24 si podrobně všímá trestního postihu lidí, kteří bez povolení zůstanou za hranicemi Československa. Pro nedovolené opuštění republiky jsou však uvězňováni lidé, kteří se z nějakých důvodů do Československa vrátili, a především ti, kterým se vycestování nepodařilo.

V danou chvíli jsou v čs. věznicích na stovky odsouzených podle § 109 trestního zákona Tento údaj vychází z odhadu bývalých i nedávno propuštěných vězňů a nemáme možnost si ho ověřit; v každém případě není počet odsouzených podle § 109 vykonávajících trest odnětí svobody zanedbatelný.

Vězni odsouzení podle § 109 bývají umísťováni většinou v tzv. pevných věznicích – nikoli ve vězeních typu „lágr“; bývá jim určován zvláštní režim a přísnější dozor. Jsou častým objektem pozornosti bezpečnostních složek Sboru nápravné výchovy, jsou často předváděni k výslechům před pracovníky StB apod.

V. Odsouzení za dokonaný „trestný čin“ podle § 109

Za dokonaný „trestný čin“ podle § 109 je uvězněno v poměru k uvězněným za přípravu a pokus k § 109 trestního zákona poměrně malé množství lidí. Jsou to většinou pouze ti, kteří se z emigrace z nějakých důvodů vrátili.^{5V roce 1970 byla prezidentem republiky vyhlášena amnestie pro vracející se emigranty. Ti byli zpravidla souzeni a vynesený trest nenastupovali – mělo se na ně hledět jako na netrestané. Při současné kádrové politice však diskriminaci neušli a v některých případech byl dokonce trest vykonán. Amnestie pro navrátilce jsou udíleny periodicky, mnozí se vracejí do Československa, aniž by splňovali podmínky (jsou někdy i špatně informováni na čs. zastupitelských úřadech v cizině). Lidé se vracejí i mimo lhůty, které uvádí amnestie. Ve všech těchto případech jsou zadržováni již na celnici a putují rovnou do výkonu trestu odnětí svobody, pokud jsou již odsouzeni v nepřítomnosti. Pokud odsouzeni nebyli, jsou bráni do vazby či trestně stíháni na svobodě. Asi 50 % takto odsouzených bývá po několika měsících propuštěno cestou milosti, zbytek trest odpyká. Tresty (již dříve uložené, jejichž výkon se nepromlčuje) jsou asi 6–18 měsíců, pokud tu není ještě některý „souběžný“ trestný čin; takové okolnosti nepovoleného zahraničního pobytu jsou s oblibou vyhledávány: padělání listiny, ohrožení státního tajemství, nesplnění vyživovací povinnosti, služba v cizí armádě apod.} Dále jsou za dokonaný „trestný čin“ podle § 109 stíháni emigranti, kteří byli zadrženi při průjezdu Československem, při krátkodobém pobytu v Československu nebo také v jiné zemi Varšavské smlouvy za účelem rekreace, návštěvy příbuzných nebo dokonce pohřbu někoho z blízkých příbuzných. Po dobu pobytu za hranicemi neběží totiž promlčecí doba pro výkon trestu. (§ 68, odst. 2 trestního zákona)

Do skupiny „pachatelů“ dokonaného „trestného činu“ podle § 109 patří rovněž ti, kteří byli zadrženi v jiné zemi Varšavské smlouvy bez platného cestovního pasu. Právní praxe se většinou uchyluje k domněnce, že dotyčný měl v úmyslu emigrovat na Západ. Je příznačné, že emigraci jiným směrem úřady ani nepředpokládají.

Dokonaný „trestný čin“ podle § 109 je dle právní praxe spáchán i tehdy, překročí-li čs. občan, který vycestoval s platným pasem do ciziny, dobu uvedenou ve výjezdní doložce k pasu. Jedná-li se o drobnější závadu, bývá někdy užit i § 5 písmeno d zákona o přečinech.^{6“Pro přečin proti zájmům socialistické společnosti v oblasti styku s cizinou bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem do výše 5000 Kčs nebo propadnutím věci, kdo… závažnějším způsobem poruší předpisy o cestovních dokladech nebo o podmínkách pobytu v cizině, zejména tím, že vyláká cestovní doklad nebo výjezdní doložku na základě nepravdivých nebo neúplných údajů nebo nedodrží bez závažných důvodů časovou a územní platnost cestovního dokladu nebo výjezdní doložky.“}

Všichni, jejichž jednání soud zhodnotí jako dokonaný trestný čin podle § 109 trestního zákona, jsou odsuzováni k nemalým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Tresty jsou zpravidla vyšší než 1 rok a podmíněný odklad trestu téměř nepřichází v úvahu.

VI. Příprava a pokus opuštění republiky

Přípravou trestného činu se dle trestního zákona rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které spočívá ve vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu (§ 7, odst. 1 trestního zákona).

Pokusem trestného činu se rozumí dle trestního zákona jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§ 8, odst. 1 trestního zákona).

Příprava i pokus trestného činu jsou podle zákona stejně trestné jako čin dokonaný. U přípravy trestného činu je však možno za určitých okolností užít trestu pod spodní hranicí daného zákonného ustanovení, u § 109 to však možné není. U pokusu trestného činu je nutno přihlížet k jeho způsobilosti, tj. ke schopnostem a možnostem pachatele za daných okolností dovést pokus trestného činu k dokonání.

Dokument č. 24 z 26. 3. 1979 popisuje podrobně, jakým nebezpečím se vystavují lidé snažící se bez povolení překročit hranice. Ani nebezpečí uvěznění a dokonce usmrcení nebrání v tomto zoufalém úmyslu.^{7Paralela stát-vězení se zdá být pro případ Československa neobyčejně přiléhavá. Stejně tak se spíše než o emigraci často hovoří o útěku. Podobných paralel existuje více. (Možnost k útěku, jež se nečekaně naskytla v létě 1979, znamenala náhlou emigrační vlnu, srovnatelnou snad jen s roky 1948 a 1968.)} Občané ČSSR, kteří se pokoušejí o přechod hranic bez povolení, bývají zadržováni příslušníky a členy různých státních a policejních organizací působících v pohraničním pásmu a též prostými občany, kteří zde žijí. (Viz dokument č. 24, hl. II.) V případě, že příslušník Pohraniční stráže vyzve podezřelého k zastavení a ten neuposlechne, je příslušník povinen zahájit střelbu. Zadržela-li někoho na hranicích hlídka a je jí při tom patrné, že se dotyčný pokoušel o překonání některého z drátěných zátarasů, které brání zejména na hranici s NSR a Rakouskem volnému přechodu státní hranice, je vždy zadržen. Obvykle bývá pak zadržený převezen na vojenskou posádku a odtud do předběžného zadržení, kde na něj bývá uvalena vazba. Podobně jsou zadržováni i lidé, kteří se pohybují v hraničním pásmu, zejména pokud se nemohou legitimovat, nemají razítko od zaměstnavatele v občanském průkazu^{8V těchto případech se často stává, že nelze-li dotyčného odsoudit podle § 109, překvalifikuje se jeho konání na § 203 – příživnicví.} či nějakým způsobem budí podezření. Každý cizí člověk poblíž nebo uvnitř hraničního pásma bývá alespoň obtěžován pohraniční hlídkou, bývá mu doporučováno opustit pohraničí, může však také být odvezen k výslechu, může mu být udělena pokuta apod. Při dalším navštívení pohraničního pásma se pak nebezpečí zvyšuje.

U příprav „trestného činu“ nedovoleného opuštění republiky se velmi často setkáváme s chabým logickým a právním hodnocením jednání odsouzených. Stává se například, že je zatčen čs. občan s platným cestovním pasem na turistickém pobytu v zemi Varšavské smlouvy. Po zadržení a odvozu do Československa je obviněn z přípravy přechodu přes státní hranici jiného státu „socialistické soustavy“ (většinou z Maďarska do Jugoslávie). Zadržení se nemusí nutně konat na hranici, ale např. na nádraží vlaků k hranici směřujících, dvacet kilometrů ve vnitrozemí apod.

Někteří jsou také vězněni za verbální projevy, v nichž justice spatřuje přípravu nebo pokus nedovoleného opuštění republiky.^{9Viz např. případ Tomáše Stejskala z trestní věci proti L. Ševecovi a spol. – Sdělení VONS č. 125.} Podobně jako u jiných trestných činů verbální povahy (např. §§ 100, 102, 104, 112) se skutková podstata činu těžko dokazuje, velmi často veškerý důkazní materiál spočívá ve svědeckých výpovědích, jež se málokdy shodují. Často stačí, aby byl odsouzený pouze přítomen hovoru o nedovolené emigraci, případně hovoru, jenž se tohoto tématu týkal jen okrajově. Zaujatý svědek má navíc možnost citelné pomsty vůči obviněnému, resp. obžalovanému. Často tak dochází k nespravedlivým rozhodnutím.

Autoři tohoto příspěvku k dokumentu č. 24 jsou toho názoru, že činnost konaná slovem, písmem nebo obrazem zásadně nemůže společnost ohrozit, a proto by žádná taková činnost neměla sloužit za podklad trestního stíhání, pokud není přímo spojena s trestnou činností.

VII. Trestní stíhání zahraničních státních příslušníků pro porušení § 109

Podobně jako jsou zadržováni naši občané v NDR, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku, jsou občané těchto států (včetně občanů SSSR) zadržováni na území Československa, a to zejména v blízkosti státní hranice s NSR a Rakouskem. Někteří z nich zabloudí z neznalosti terénu či se chovají z hlediska členů Pohraniční stráže či jiných složek podezřele, a proto bývají odsuzováni za pokus či přípravu k § 109.

Někteří se pokoušejí o přechod státní hranice a bývají většinou zadržováni a souzeni za pokus k § 109. Pro občany NDR je to o to nepříjemnější, že za stejný čin bývají ve své vlasti souzeni a trestáni opět, obvykle k ještě vyšším trestům. Elementární právní normy nedovolují opakované souzení a trestání pro jeden a tentýž čin.

VIII. Účel trestu

„Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka a tím působil výchovně na ostatní členy společnosti.“ (§ 23/1 trestního zákona)

Jakým právem je převychováván v tzv. nápravně-výchovných ústavech člověk, který chtěl vycestovat z Československa? Jakým způsobem mohl svým vycestováním ohrozit čs. společnost? Jak si vysvětlit, že podle § 110 trestního zákona jsou cizinci, kteří neoprávněně vstoupí na čs. území, trestáni nižší sazbou než naši občané podle § 109 trestního zákona?

Nemáme jiné vysvětlení než to, že čs. občan nese ve svém postavení jisté rysy nevolníka a nesmí cestovat podle své vůle. Tak slouží potrestání neposlušného cestovatele-„kopečkáře“ jako odstrašující příklad pro ostatní společnost. Stovky vězněných pro zastrašení milionů.

Sám vězněný se patrně má napravovat, aby příště cestoval jen na základě platných povolení a vracel se do Československa. (V nejbližších deseti letech po propuštění z výkonu trestu žádné takové povolení s největší pravděpodobností stejně nedostane.) Absurdnější postavení si těžko dokážeme představit.^{10Odsouzený Skála, PavelPavel Skála odmítal např. v NVÚ Plzeň-Bory pracovat, neboť byl do Československa vrácen násilím. Za to byl opět odsouzen k 10 měsícům odnětí svobody (též za údajnou propagaci fašismu). Viz dotyčná Sdělení VONS.}

IX. Závěry

Ze všech navrhovaných legislativních úprav vyplývajících z dokumentu č. 24 vidíme jako nejsnazší a nejpřirozenější první krok v umožnění uplatňování práva čs. občanů cestovat do zahraničí, zrušení § 109 trestního zákona, zastavení všech trestních stíhání podle tohoto ustanovení trestního zákona a rehabilitaci odsouzených. Zároveň požadujeme zrušení § 5, zejména písmeno d zákona o přečinech a celou tuto problematiku řešit podle práva přestupkového.

Jsme přesvědčeni, že tento krok přispěje k ozdravění ovzduší v Československu a povede k dalším kladným rozhodnutím.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 7, s. 1–5.

Komentář

• ÚSD, sb. RFE, Sláva Volný: Nezákonné omezování cest čs. občanů na Západ, pol. blok S-1095, 4. 6. 1980.

1.	Dokument č. 24 nenapadl explicitně ten zcela nezákonný fakt, že platný cestovní pas není sám o sobě ze strany čs. státních orgánů považován za platný a dostačující dokument a musí být doplněn výjezdní doložkou, která jeho platnost časově a územně omezuje. (Odhlížíme od případné nutnosti udělení vstupního víza, příp. jiných dokumentů vyžadovaných státem, na jehož území směřuje cesta čs. občanů.) Tento fakt pregnantně napadají Sdělení VONS č. 84 o prvním případu Pavla Skály, sdělení č. 112 o případu Pavla Büchlera a souhrnná Sdělení VONS č. 63, 123 a 124.
2.	Viz případ prvního odsouzení Pavla Skály (pokus o přechod přes Polsko do Švédska) a případ Pavla Büchlera (pokus o odlet z Maďarska do Francie) ze Sdělení VONS.
3.	“Kopečkář“ si může vybrat od nejjednoduššího postupu nočním plížením či vyzbrojen sekyrou, s níž si lze porazit dva smrčky a sestrojit žebřík pro přelezení zátarasu, až po důmyslné přístroje, vystavené s úděsným cynismem v muzeu SNB v Praze, např. doma postavený obrněnec pro celou rodinu, který nepřejel hranice pro poruchu na motoru, či z poslední doby známý vírník ing. Vojtěcha Valy.
4.	Proti některým ustanovením I. hlavy trestního zákona byly podány protesty a návrhy na jejich změnu či zrušení. Dr. Jaroslav Šabata je autorem podání FS o § 98 (podvracení republiky). V dopise JUDr. M. Dojčárové z roku 1977 napadli § 98 bývalí političtí vězni podle tohoto ustanovení odsouzení. Přemysl Janýr ml. zaslal v roce 1978 FS podnět ke zrušení § 112 trestního zákona (poškozování zájmů republiky v cizině). Podpisy asi 80 občanů pod tímto dokumentem zabavila StB. Z mnoha dopisů a podání Charty 77 a ze Sdělení VONS vyplývá zneužívání 100–104 trestního zákona i jiných ustanovení. Oficiální statistiky (ročenka) v některých letech uvádějí trestné činy podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona bez § 109 trestního zákona se zjevným úmyslem zakrýt skutečné počty emigrantů.
5.	V roce 1970 byla prezidentem republiky vyhlášena amnestie pro vracející se emigranty. Ti byli zpravidla souzeni a vynesený trest nenastupovali – mělo se na ně hledět jako na netrestané. Při současné kádrové politice však diskriminaci neušli a v některých případech byl dokonce trest vykonán. Amnestie pro navrátilce jsou udíleny periodicky, mnozí se vracejí do Československa, aniž by splňovali podmínky (jsou někdy i špatně informováni na čs. zastupitelských úřadech v cizině). Lidé se vracejí i mimo lhůty, které uvádí amnestie. Ve všech těchto případech jsou zadržováni již na celnici a putují rovnou do výkonu trestu odnětí svobody, pokud jsou již odsouzeni v nepřítomnosti. Pokud odsouzeni nebyli, jsou bráni do vazby či trestně stíháni na svobodě. Asi 50 % takto odsouzených bývá po několika měsících propuštěno cestou milosti, zbytek trest odpyká. Tresty (již dříve uložené, jejichž výkon se nepromlčuje) jsou asi 6–18 měsíců, pokud tu není ještě některý „souběžný“ trestný čin; takové okolnosti nepovoleného zahraničního pobytu jsou s oblibou vyhledávány: padělání listiny, ohrožení státního tajemství, nesplnění vyživovací povinnosti, služba v cizí armádě apod.
6.	“Pro přečin proti zájmům socialistické společnosti v oblasti styku s cizinou bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců nebo nápravným opatřením nebo peněžitým trestem do výše 5000 Kčs nebo propadnutím věci, kdo… závažnějším způsobem poruší předpisy o cestovních dokladech nebo o podmínkách pobytu v cizině, zejména tím, že vyláká cestovní doklad nebo výjezdní doložku na základě nepravdivých nebo neúplných údajů nebo nedodrží bez závažných důvodů časovou a územní platnost cestovního dokladu nebo výjezdní doložky.“
7.	Paralela stát-vězení se zdá být pro případ Československa neobyčejně přiléhavá. Stejně tak se spíše než o emigraci často hovoří o útěku. Podobných paralel existuje více. (Možnost k útěku, jež se nečekaně naskytla v létě 1979, znamenala náhlou emigrační vlnu, srovnatelnou snad jen s roky 1948 a 1968.)
8.	V těchto případech se často stává, že nelze-li dotyčného odsoudit podle § 109, překvalifikuje se jeho konání na § 203 – příživnicví.
9.	Viz např. případ Tomáše Stejskala z trestní věci proti L. Ševecovi a spol. – Sdělení VONS č. 125.
10.	Odsouzený Pavel Skála odmítal např. v NVÚ Plzeň-Bory pracovat, neboť byl do Československa vrácen násilím. Za to byl opět odsouzen k 10 měsícům odnětí svobody (též za údajnou propagaci fašismu). Viz dotyčná Sdělení VONS.

E1.	Viz D97 (z 26. 3. 1979).
E2.	Dokument reaguje na přípravu zákona o státním občanství, do jehož rámce spadalo řešení občanství těch, kteří se zdržovali v cizině bez povolení úřadů. Viz NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 143, a.j. 139, s. 32, Usnesení 139. schůze předsednictva ÚV KSČ ze dne 30. května 1980.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	30
Měsíc	3
Rok	1980
Zpracovaný	true
OCR	false