D143

1980, 5. květen, Praha. – Sdělení a analýza situace důchodců v Československu.^{E1V záhlaví dokumentu je uvedeno „Ch. 12/80“.}

Příspěvek k problematice důchodců

Vztah společnosti k lidem, kteří pro nemoc či stáří nemohou pracovat, je jedním z významných kritérií její humánnosti. Péče o staré lidi patří v každé vyspělé společnosti k základním zásadám sociální politiky. Avšak i zde se u nás – tak jako v okolním měnícím se světě – spolu s jinými negativními sklony objevuje zvěcnění mezilidských vztahů i ochabnutí vědomí obecné sounáležitosti. Staří lidé, kteří stojí vůči znelidšťujícím vlivům technické civilizace a centralizované společnosti často bezmocní a osamocení, jsou jimi také nejcitelněji postiženi. Přezíravý a ponižující přístup vůči starým lidem jako těm, kteří se přiživují na výsledcích práce aktivního obyvatelstva, se projevuje někdy jak v byrokratickém jednání mnoha úředních míst, tak v nedostatku pečovatelů o osamělé staré lidi či často v krutém nezájmu dětí o vlastní rodiče.

Nedobré postavení starých spoluobčanů je dluhem každého z nás a jeho zlepšení je úkolem všech občanů i celé společnosti. Jsme si vědomi toho, že důstojné stáří není ani zdaleka jen záležitostí hmotného zabezpečení. Jelikož však i v této oblasti je patrná řada nedostatků, a právě zde by bylo účinné řešení na celospolečenské úrovni poměrně snadné, rozhodli jsme se zveřejnit příspěvek „Důchodci v Československu“, který chápeme jako jeden z podnětů k širšímu zpracování sociální a zdravotnické péče.

Na základě skutečností uvedených v textu se obracíme na kompetentní činitele se žádostí o zvýšení všech důchodů a zajištění plynulého zvyšování důchodů úměrně k obecné inflaci.

V harmonické společnosti mají staří lidé důstojné a nezastupitelné místo. Veškerá sociální péče, poskytovaná jim společností, je jenom splátkou dluhu, který vůči svým předchůdcům mají mladší generace. Umožnit starým lidem život bez obav o zajištění materiálních potřeb je projevem zasloužené úcty k nim a podnětem k tomu, aby se společnost vyrovnávala i s jinými naléhavými otázkami stáří.

Rudolf Battěk, Marie Hromádková, Miloš Rejchrt
mluvčí Charty 77

Důchodci v Československu^{E2Dokument vznikl patrně jako reakce na jednání předsednictva ÚV KSČ o úpravě důchodů dne 8. února 1980 (NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 132–133, a.j. 130, č. 7681, p. č. 5).}

Článek 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech: „…právo každého na přiměřenou životní úroveň… a na neustálé zlepšování životních podmínek.“

Pro velkou část starobních důchodců znamená přechod do důchodu náhlý a značný pokles příjmů a tím i životní úrovně. V roce 1978 činil tento pokles 43 %. Donedávna oficiálně stanovené životní minimum pro jednotlivce 600 Kčs měsíčně představuje při stoupající cenové hladině živoření a neumožňuje výdaje na jiné hodnoty než na základní potraviny. Jeho zvýšení na 780 Kčs v červenci 1979 situaci příliš nezměnilo a bylo nadto provázeno citelným zvýšením nezbytných výdajů každého občana včetně důchodců (světlo, plyn, topení). Také zvýšení ostatních důchodů o 30 Kčs měsíčně neznamená zlepšení postavení většiny důchodců, zvláště v domácnostech, kde není žádný výdělečně činný člen.

1. Důchodci – poměrně velká část čs. obyvatelstva

Důchodci tvoří poměrně velkou část čs. obyvatelstva. V roce 1960 činila věková kategorie 60 a více let 11,8 % obyvatelstva ČSSR, v roce 1977 již 16,4 % (Statistická ročenka 1978, s. 91 – všechny údaje jsou z tohoto pramene, pokud není uveden jiný).

Absolutní počet obyvatelstva důchodového věku byl v roce 1977:

• ženy 55 let a více 1 849 000
• muži 60 let a více 1 016 000

K tomu pozn.: Tyto údaje nejsou zcela přesné. Existují u nás společenské skupiny, které mají nižší věkovou hranici pro důchod, ať již pro namáhavou práci (horníci), nebo pro politická privilegia (např. Bezpečnost, armáda). Uvedená čísla vyjadřují stav u převážné většiny obyvatelstva.

Celkový počet obyvatelstva v důchodovém věku byl tedy v roce 1977 2 865 000 (s. 96). To bylo téměř 20 % všeho obyvatelstva (včetně dětí a mládeže do 15 let). Kromě toho bylo v roce 1977 v ČSSR 702 000 invalidních důchodců, tedy dalších 5 % obyvatelstva. Důchodci tvoří tedy početně velkou složku našeho obyvatelstva. Životní úroveň tak velké části populace je významným kritériem pro celkovou úroveň společnosti.

2. Příjmy důchodců – srovnání s příjmy pracovně aktivního obyvatelstva

Statistická ročenka 1978 (s. 514) uvádí údaje o příjmech všech hospodařících domácností podle sociálních skupin pro rok 1976. Podle těchto údajů byl průměrný měsíční příjem (na hlavu) 1236 Kčs. U důchodců bez aktivního člena domácnosti byl v témže roce průměrný měsíční důchod 937 Kčs. Domácnosti důchodců tvořily tehdy 21,2 % všech domácností (1,61 mil. obyvatel). Jde o domácnosti důchodců bez aktivně činného člena. Domácností důchodců s aktivně činným členem bylo 5,76 % – celkem tedy 26,7 % domácností důchodců.

Pod 600 Kčs na hlavu mělo tedy 13,5 % domácností bez aktivně činného člena (asi čtvrt milionu osob).)

Asi tři čtvrti milionu osob z domácností bez ekonomicky aktivního člena mělo měsíční příjem pod 800 Kčs.

Pod 1000 Kčs na hlavu mělo 65,4 % domácností důchodců bez aktivně ekonomicky činného člena (plus 20,4 % domácností důchodců s aktivním členem).

Zvýšení minimálních důchodů v červenci 1979 u jednotlivce na 780 Kčs a u ostatních důchodců o 30 Kčs měsíčně podstatně nezlepšilo situaci důchodců, neboť stouply i životní náklady.

3. Krajní póly – bohatí a chudí

Jedním z humánních cílů socialismu je odstranění příkrých sociálních rozdílů. Zkoumáme-li situaci po více než 30 letech po osvobození, ukáže se, že příkré sociální rozdíly trvají. Pouze se změnila povaha společenských vrstev, které tvoří krajní póly nejchudších a nejbohatších.

O skupině velmi bohatých lze bezprostředně z oficiálních statistik vyvodit velmi málo. Zmíněná tabulka o rozložení příjmů v domácnostech podle sociálních skupin v roce 1976 určuje nejvyšší příjmovou kategorii s ročním příjmem 31 200 Kčs a výše – tedy 2600 Kčs měsíčně a výše. Ono „a výše“ nemá vlastně hranic. Ale i z této tabulky lze dojít k určitým závěrům. Pouze 1,6 % domácností dělníků dosahuje tohoto příjmu. Největší podíl v této příjmové kategorii má nejasná skupina „zaměstnanci“ (5,5 %), do níž je zařazen generální ředitel, ministr i vrátný. Velká část domácností uvedených v této statistice měla příjem pod stanovený průměr na hlavu (1236 Kčs měsíčně – 47,7 %; 72,3 % domácností mělo příjem nižší než 1600 Kčs na hlavu). Výše průměrného příjmu byla tedy ovlivněna početně malou skupinou s velmi vysokými příjmy.

Oficiální statistiky neuvádějí příjmy v odvětvích, kde lze předpokládat velké zastoupení nejlépe placených osob (vyšší složky státního a stranického aparátu, armáda, Bezpečnost apod.). Navíc mnoho středních a vyšších kádrů disponuje fondy a má možnost vedlejších výdělků. Jisté možnosti vedlejších příjmů nezachycených ve statistikách mají i některá pracovní odvětví (např. tam, kde se manipuluje s nedostatkovým zbožím). Oficiální statistika tato fakta nemůže zachytit.

Privilegovaná skupina nepocítila zvýšení cen ani v červenci 1979. Měsíční platy příslušníků SNB a armádních důstojníků byly podle hodností zvýšeny o 300–700 Kčs. Tím se ještě zvětšil rozdíl příjmů mezi privilegovanými skupinami a ostatním obyvatelstvem.

4. Důchodci – nejchudší vrstva obyvatelstva

Směrnice XV. sjezdu KSČ uvádějí: „Příjmy důchodců byly v minulém roce o 6 miliard vyšší než v roce 1970.“

Podívejme se na toto číslo střízlivě: v roce 1970 bylo vyplaceno 3 319 000 důchodů. Na osobu by tedy připadlo z oněch šesti miliard 150 Kčs měsíčně, ale i to je nepřesné; počet důchodů totiž každý rok roste. V roce 1977 bylo již 3 672 000 důchodů, v roce 1978 3 718 000 (RP z 26. 1. 1979).

To se týká i zvýšení důchodů v červenci 1979, které „představuje v ročním objemu částku 1,2 miliard Kčs a týká se více než 3 mil. důchodců“ (RP z 21. 7. 1979). S úpravou nejnižších důchodů je to náklad 1,7 miliardy Kčs za rok. Pro srovnání: je to nejméně 2krát až 3krát nižší částka, než činí náklady na nový Palác kultury v Praze.

Úprava důchodů k 1. 1. 1976 byla již zcela nezbytná. Vždyť v roce 1970 mělo 11 % důchodců důchod pod 400 Kčs měsíčně, 45 % pod 600 Kčs a 65 % pod 800 Kčs měsíčně.

I po úpravě důchodů v roce 1976 zůstaly průměrné starobní důchody nízké. V roce 1977 byl starobní důchod na člena domácnosti u samostatně hospodařících 581 Kčs měsíčně (vdovské důchody činily dokonce 431 Kčs, tedy o 1 Kčs více než v roce 1976), u družstevníků 717 Kčs měsíčně a u kategorie kuriózně označené jako „pracovníci“ 1095 Kčs měsíčně (Statistická ročenka 1977, s. 593).

Růst důchodů je ve srovnání s průměrným růstem mezd a cen nepatrný. Mezi léty 1976–1977 se zvýšily starobní důchody „pracovníků“ o 12 Kčs měsíčně – tedy o něco více než 1 %: z 1095 Kčs na 1107 Kčs (tamtéž).

3. Přechod do důchodu – prudký pokles životní úrovně

Prudký pokles příjmu po nastoupení do důchodu má důsledky netoliko ekonomické. Tato změna je pro mnohé důchodce tvrdým zásahem do jejich celkového způsobu života. To vede často ke zhoršení duševního stavu těchto lidí, k ohrožení jejich celkového postavení, společenské prestiže, někdy i k otřesu jejich postavení v rodině.

Relace výše důchodu k výši mezd je u nás nepříznivá ve srovnání s východoevropskými zeměmi (kromě NDR). Tato relace byla k 1. 1. 1976 (u srovnávaných zemí k 1. 1. 1975) nižší ve srovnání s Bulharskem, Rumunskem, SSSR, Maďarskem a Polskem. U nejnižší platové kategorie (50 % průměrného příjmu) byly tyto rozdíly: ČSSR 52 %, Bulharsko 72 %, Rumunsko 80 %, SSSR 72 %. Podobně jsou tyto relace nepříznivé ve srovnání s Maďarskem a Polskem. U skupiny na úrovni průměrné mzdy byly tyto rozdíly: ČSSR 45 %, Bulharsko 58 %, Rumunsko 65 %, SSSR 55 %. (Informátor č. 4, Praha 1976, s. 43.)

Nepříznivé je pro nás také srovnání s evropskými kapitalistickými zeměmi, jako je Francie, NSR, Rakousko, Švédsko, Itálie aj.

6. Potřeba dynamického přizpůsobování výše důchodů rostoucím cenám a mzdám

Řešení tak nepříznivě prudkého zlomu v příjmech při přechodu do důchodu je naprosto nutné, nemá-li se u nás zvětšovat vrstva obyvatelstva žijící na pokraji životního minima nebo pod ním. K tomu je nutné dynamické pojetí důchodového zabezpečení, tj. neustálé přizpůsobování výše důchodů růstu mezd a cen.

V některých zemích bylo již pravidelné přizpůsobování výše důchodu růstu mezd (a cen) uzákoněno (NSR, Rakousko).

Dynamické pojetí výpočtů důchodů – jejich přizpůsobování růstu mezd by znamenalo, že i důchodci mají prospěch z rozvoje národního hospodářství a že se příliš nezvětšují disproporce mezi průměrnými výdělky a průměrnými důchody.

7. Pracující důchodci

Patříme k zemím s nejnižší věkovou hranicí pro přechod do důchodu. To je skutečnost pozitivní a humánní. Vnucuje se však otázka, zda velmi nízké důchody nepůsobí jako ekonomický nátlak pro pracovní činnosti i po nároku na důchod.

Mikrocenzus v roce 1970 ukázal, že z celkového počtu pracujících důchodců (u nás je jich 700–800 000) bylo 45 % s důchodem pod 800 Kčs měsíčně a 58 % pracujících důchodkyň mělo důchod do 600 Kčs měsíčně.

Důchodci, kteří po přiznání důchodu nikdy nepracovali, uvedli jako důvod, že se necítí zdrávi: 72 % mužů a 62 % žen. Je zjevné, že hlavní pohnutkou pokračování v práci jsou nízké důchody. (Ve zmíněném mikrocenzu pouze 12,1 % mužů důchodců odpovědělo kladně, zda stačí důchod na živobytí; z dotázaných žen pouze 4,5 %.)

Tyto údaje jsou staršího data, ale stále platí, protože ekonomická situace důchodců se nezlepšuje. To znamená, že část důchodců je z ekonomických důvodů nucena přesunout přechod do důchodu nad státem určenou věkovou hranici. Týká se to hlavně dělníků-důchodců, kteří tvoří více než 50 % z celkového počtu pracujících důchodců.

Pro důchodce, kteří chtějí pracovat, je také někdy problémem najít vhodné zaměstnání či sjednat nějaký pracovní poměr na dobu určitou. A tak jsme svědky, že v době vědeckotechnické revoluce, computerů a proklamovaného nedostatku pracovníků důchodci mající zájem o brigády pilně sledují v novinách rubriku „volná místa“, nebo se po takových volných místech poptávají ve svém okolí. Většinou však bezvýsledně, protože organizace hledají prakticky výhradně jen stálé pracovníky… (RP z 12. 4. 1980.)

8. Životní náklady důchodců a životní minimum

Výše minimálního důchodu se udržuje na hladině 42–43 % průměrné spotřeby. Domníváme se, že již dnes pod horním bodem pásma existenčního minima poživatelé nejnižších státem stanovených důchodů jsou. To se týká zvláště domácností důchodců bez ekonomicky aktivního člena. Platí to i po úpravě důchodů v červenci 1979. Několik příkladů ze Statistické ročenky 1978: nákupy v maloobchodech stouply v roce 1977 proti roku 1970 o 40 % (s. 131). To se nemůže týkat důchodců – důchody nemají takovou dynamiku.

U důchodců tvoří ve skladbě výdajů největší podíl potraviny. V roce 1977 připadalo ve skladbě výdajů na potraviny a veřejné stravování u dělníků 28,7 %, u zaměstnanců 25,8 %, u rolníků 27,1 % všech výdajů. Tento podíl je vyšší u nižších příjmů, protože určité množství potravin je nezbytné k udržení života. Výdaje důchodců na potraviny činily v témže roce 58 % všech výdajů. Relativně vysoký byl u důchodců také podíl nákladů na služby: 15,4 % (s. 239).

Zvýšení nákladů na základní existenční prostředky v červenci 1979 (elektřina, plyn, otop o 50 %, poštovné o 100 %) postihlo krutě důchodce a sotva je může saturovat měsíční zvýšení důchodu o 30 Kčs. Pro naprostou většinu důchodců se např. vlastnictví telefonní stanice stává finančně neúnosné.

Cílovou představou důchodového zabezpečení by mělo být zajištění možnosti pokračovat v navyklé životní úrovni. Tento princip zastávají odborníci v zemích RVHP a je obsažen v Chartě Světové odborové federace. To však vyžaduje dynamický přístup k pravidelnému přizpůsobování důchodů růstu pracovních příjmů a cen. Předpokladem je optimální koncepce, která by přihlížela ke všem s tím souvisejícím faktorům. Rýsuje se i nutnost přestavby v rozdělení příjmů pracovně aktivního obyvatelstva a důchodců.^{E3V jiném textu, který koloval v samizdatu, byl přičleněn oddíl Sociální péče o osamělé důchodce. V této verzi, u níž chybělo sdělení mluvčích, byl v úvodní pasáži navíc odstavec: „Důchodci jsou jednou z nejbezbrannějších sociálních skupin. O jejich osudu se rozhoduje v institucích, kde nemají své zástupce. Toto rozhodování je direktivní a většinou neveřejné. V jednání úředníků s důchodci se často objevuje nevlídnost, přezíravý a ponižující přístup. Byrokraté na ně pohlížejí jako na ‚příživníky‘, kteří žijí z výsledků práce aktivně činného obyvatelstva. Stále se připomíná, co jim ‚stát dává‘. Přitom se nebere v úvahu, že několik desítek let si platili na budoucí důchodové zabezpečení a právě oni ‚vydržovali‘ tehdejší důchodce.“ Citováno podle Charta 1977–1989, s. 231.}

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 7, s. 6–10
• Důchodci v ČSSR. In: Listy, roč. 10 (1980), č. 5, s. 19–21.

Zkráceně

• In: Charta 77. 1977–1989, s. 230–231.

Komentář s citacemi

• ÚSD, sb. RFE, Josef Jedlička, pol. blok S-1111 (20. 6. 1980).

E1.	V záhlaví dokumentu je uvedeno „Ch. 12/80“.
E2.	Dokument vznikl patrně jako reakce na jednání předsednictva ÚV KSČ o úpravě důchodů dne 8. února 1980 (NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 132–133, a.j. 130, č. 7681, p. č. 5).
E3.	V jiném textu, který koloval v samizdatu, byl přičleněn oddíl Sociální péče o osamělé důchodce. V této verzi, u níž chybělo sdělení mluvčích, byl v úvodní pasáži navíc odstavec: „Důchodci jsou jednou z nejbezbrannějších sociálních skupin. O jejich osudu se rozhoduje v institucích, kde nemají své zástupce. Toto rozhodování je direktivní a většinou neveřejné. V jednání úředníků s důchodci se často objevuje nevlídnost, přezíravý a ponižující přístup. Byrokraté na ně pohlížejí jako na ‚příživníky‘, kteří žijí z výsledků práce aktivně činného obyvatelstva. Stále se připomíná, co jim ‚stát dává‘. Přitom se nebere v úvahu, že několik desítek let si platili na budoucí důchodové zabezpečení a právě oni ‚vydržovali‘ tehdejší důchodce.“ Citováno podle Charta 1977–1989, s. 231.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	5
Měsíc	5
Rok	1980
Zpracovaný	true
OCR	false