D170

1981, 26. březen, Praha. – Dopis federálnímu ministrovi práce a sociálních věcí s kritickými připomínkami k argumentaci československého delegáta při projednávání stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů na porušování zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání v Československu.

K rukám ministra M. Štancela

Pane ministře,

v souladu s článkem 20 Ústavy ČSSR zasíláme Vám jako gestoru čs. účasti na činnosti Mezinárodní organizace práce připomínky občanské iniciativy pro zachování zákonnosti ve vztahu státních orgánů a občanů Charta 77, které se týkají otázky projednávané orgány MOP. Byly vypracovány na základě oficiálního protokolu jednání 66. konference práce v roce 1980.

Jsou neseny snahou odstranit jevy porušující závazky, jež vyplývají pro naši republiku z úmluvy 111, a tudíž poškozující pověst našeho státu na půdě MOP. Tuto pověst jsou s to poškodit podle našeho názoru i některá vystoupení čs. představitelů v orgánech této významné organizace, jak jsme se s jejich záznamem mohli seznámit v uvedených protokolech MOP.

Václav Malý, dr. Bedřich Placák
mluvčí Charty 77

Na vědomí: Ústřední odborová rada

Vyřizuje: Jan Ruml, Praha 10-Vršovice, Kremelská 104/150

Příspěvek signatářů Charty 77 k projednávání stížnosti Mezinárodní konference svobodných odborů na porušování čs. zákonodárství a úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání

Signatáři Charty 77 se s jistým časovým zpožděním podrobněji seznámili s průběhem a závěry 66. zasedání Mezinárodní konfederace práce v Ženevě v roce 1980, k projednávání stížnosti na porušování úmluvy č. 111 (dále jen Úmluvy) ve vztahu k signatářům Charty 77, kterou Mezinárodní organizace práce podala v roce 1977 Mezinárodní konfederaci svobodných odborů.E1Srv. D16 (30. 5. 1977), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D144 (15. 5. 1980), D204 (17. 5. 1982), D242 (24. 5. 1983), D279 (7. 5. 1984), D299 (20. 3. 1985), D303 (22. 5. 1985).

Projednávání této stížnosti na půdě Mezinárodní organizace práce (dále jen MOP) je pro signatáře Charty 77 velmi významné. Uvědomují si – a v této souvislosti to zdůrazňují – že dosavadní jednání o této stížnosti na porušování Úmluvy v praxi čs. zaměstnavatelů i úřadů a publicita s ním spojená, která je čs. orgánům velmi nepříjemná, protože se vážně dotýká mezinárodní prestiže Československa, zabránily širšímu rozšiřování a zesílení této formy represe a perzekuce, kterou čs. orgány rozpoutaly začátkem roku 1977 proti signatářům Charty 77, a přiměly tyto orgány posléze k tomu, že v průběhu roku 1978 změnily taktický postup, jak již Charta 77 ve svých předchozích stanoviscích podrobněji prokázala.

Zároveň však signatáři Charty 77 vyslovují své překvapení a údiv nad způsobem argumentace zástupce čs. vlády i zástupce čs. odborů, kteří se ve snaze obhájit neospravedlnitelné uchylovali k tvrzením, pro něž neměli žádné konkrétní důkazy, k tvrzením nepravdivým a k různým pomluvám, jež měly diskreditovat Chartu 77 a její signatáře a stoupence. Vyslovujeme své politování nad tímto způsobem „argumentace“, nedůstojným vysoké úrovně konference i závažnosti projednávané otázky, a soudíme, že přístup čs. zástupců a jejich odpovědi jen znovu prokázaly odůvodněnost stížnosti na porušování Úmluvy v praxi čs. zaměstnavatelů, odborů i úřadů a zároveň na jejich neochotu učinit skutečná a rozhodná opatření k nápravě tohoto stavu.

Blíží se doba, kdy se bude na půdě MOP, nejprve v komisi znalců, projednávat nová zpráva čs. vlády, pokud jde o stížnost na porušování Úmluvy proti signatářům a stoupencům Charty 77. Protože zpráva, kterou čs. vláda MOP předloží, nebude v Československu nikdy zveřejněna, nebudou mít signatáři Charty 77 možnost seznámit se s jejím obsahem. Považují však vzhledem k argumentaci čs. zástupců na 66. Mezinárodní konference práce za nutné znovu podrobněji vysvětlit svá stanoviska k této problematice a prokázat nepravdivost tvrzení čs. zástupců.

V Československu se neustále projevuje diskriminační praxe, zakázaná Úmluvou, pokud jde o přístup k vykonávání určitých zaměstnání a povolání jednotlivými občany (a celými jejich skupinami), kteří v roce 1970 a následujících letech byli obětí tzv. třídně-politických prověrek. MOP ostře kritizovala tuto diskriminační praxi, při které desetitisíce lidí musely odejít ze svých pracovních míst na základě novelizovaného Zákoníku práce, jehož ustanovení (§§ 46 a 53) bylo v jasném rozporu s Úmluvou. Čs. orgány na základě tohoto odsouzení na půdě MOP posléze v roce 1975 modifikovaly znění příslušných ustanovení Zákoníku práce, aby je formálně uvedly do souladu s Úmluvou. Diskriminační praxe však i po této zákonodárné změně přetrvává a má velmi tíživé důsledky pro početné skupiny pracovníků, kteří musí vykonávat zaměstnání hluboko pod úrovní své kvalifikace, nepřiměřená nejen jejich vzdělání a pracovním zkušenostem, ale i jejich zdraví atd., jen aby si opatřily prostředky k nutnému zaopatření sebe a svých rodin; rovnost možností a zacházení v otázkách zaměstnání nebo povolání stanovená článkem 1, písmeno h Úmluvy pro ně neexistuje, stejně jako je pro ně omezena možnost změnit zaměstnání apod.

Svědčí o tom fakt, že je stále v platnosti usnesení předsednictva ÚV KSČ, fakticky nejvýznamnějšího politicko-mocenského orgánu v Československu, „Ke kádrové a personální práci“ z roku 1970, kdy byla ve velkém měřítku v Československu porušována Úmluva i Ústava ČSSR a byla provedena změna pracovního zákonodárství legalizující diskriminaci v zaměstnání z politických motivů. Toto usnesení je v praxi čs. úřadů, zaměstnavatelů i odborů důležitější než Úmluva, než Ústava i Zákoník práce. V tomto usnesení se praví: „Kvalifikaci tvoří politická vyspělost, třídní uvědomělost, požadovaný stupeň teoretických znalostí a vědomostí, životních a zejména pracovních zkušeností, dovedností a návyků, všeobecného rozhledu a intelektu, morálních vlastností a osobních schopností. Její významnou součástí jsou politické postoje, věrnost socialismu, marxisticko-leninské politice KSČ a socialistického státu, přátelství k Sovětskému svazu.“ – Citováno z článku Rovnoprávnost není nivelizace – Rudé právo, 1. 8. 1980.

Úmluva má sice v článku 1, b. 2 ustanovení, že „jakékoli rozlišování, vyloučení nebo preferování, založené na vyžadované kvalifikaci pro určité povolání, není považováno za diskriminaci“. Kvalifikace podle tohoto ustanovení Úmluvy však je chápána mnohem restriktivněji, v podstatě jako vzdělání a odborný výcvik a pracovní zkušenosti, jež jsou nezbytné pro určité zaměstnání. Kvalifikace podle uvedeného politického dokumentu je pojata tak extenzivně, že neguje všechna základní ustanovení Úmluvy.

Čs. orgány by měly vysvětlit Mezinárodní organizaci práce, jak se slučuje takovéto posuzování pracovníků, kterým se v praxi řídí i „nezávislé“ soudy, s ustanoveními Úmluvy, čs. Ústavy i Zákoníku práce o právní rovnosti občanů jako pracovníků, o rovnosti příležitosti a zacházení v práci. Čs. orgány by měly podat přesná konkrétní vysvětlení, jakou národní politiku podle článku 2 Úmluvy provádějí, aby zajistily metodami, které jsou ve shodě s národními podmínkami a zvyklostmi, stejné příležitosti a stejné zacházení v otázkách zaměstnání a povolání s ohledem na to, aby byla odstraněna jakákoli diskriminace v této oblasti.

V praxi čs. státních orgánů a zaměstnavatelských organizací se stále uplatňují uvedená politická kritéria, která negují princip právní rovnosti občanů v pracovních vztazích. Proto nemohou ti občané, kterým byl vpálen cejch tzv. politické nespolehlivosti, vykonávat některá povolání (např. učitelské povolání i jiné tzv. kulturní profese), zastávat určité funkce, být zaměstnáni ve státní službě apod. Pro zastávání určitých míst se stále vyžaduje např. příslušnost ke KSČ atd.

Tato skutečná praxe se v Československu ani po změně Zákoníku práce v roce 1975 i přes ujišťování čs. orgánů, že uvedla do souladu s Úmluvou nejen zákonodárství, ale i praxi příslušných státních a hospodářských orgánů a organizací podstatněji nezměnila.

Je proto jen litovati, že komise pro plnění dohod a doporučení a jí ustavená komise znalců Mezinárodní organizace práce se nevrátily k podnětu, který schválila sekce pracující v průběhu jednání komise MOP pro uplatňování dohod a doporučení o čs. zprávě, odůvodňující soulad novelizovaného znění Zákoníku práce z roku 1975 s Úmluvou. Tento návrh komise znalců zněl: „Protože příslušné zákonné předpisy existují od roku 1969, může být žádoucí, aby vláda ohlásila komisi znalců, jaká opatření byla učiněna, aby se revidovaly případy, u nichž se ustanovení použilo.“ (Zápis č. 36. OIT, 60. zasedání, Ženeva 1975, Zpráva komise pro uplatňování dohod a doporučení.) Bylo by žádoucí, kdyby si orgány MOP od čs. vlády takovou podrobnou zprávu o těchto případech diskriminace vyžádaly, protože v tomto ohledu žádná opatření ke skutečné revizi případů porušení Úmluvy v Československu přijata nebyla a diskriminace v zaměstnání a povolání z politických důvodů trvá a uplatňuje se i v současnosti. Pracovněprávní perzekuce signatářů Charty 77 organicky zapadá do této praxe. Je nová jenom tím, že k ní došlo již po tzv. uvedení pracovněprávního zákonodárství do souladu s Úmluvou a že při ní byla tak bezostyšně a brutálně porušována všechna základní ustanovení Úmluvy, mezinárodních paktů o občanských a politických i hospodářských, sociálních a kulturních právech i čs. Ústavy a Zákoníku práce i dalších zákonů.

Signatáři Charty 77 proto soudí, že všechny výhrady a námitky komise znalců, jakož i komise pro uplatňování dohod a doporučení, která se zprávou komise znalců zabývala, ke zprávě čs. vlády byly a jsou zcela oprávněné. Vláda na ně nedala potřebná pravdivá vysvětlení, protože také neučinila žádná skutečná opatření, aby byla napravena porušení Úmluvy, k nimž došlo pracovněprávní perzekucí signatářů Charty 77.

Svědčí o tom i vystoupení čs. zástupce, který se pokoušel obhájit kritizovaný postup čs. úřadů a zaměstnavatelů, nemohl uvést žádné přesvědčující důvody a důkazy, jimiž by uvedené námitky a projevy nesouhlasu věcně i právnicky vyvrátil. A jestliže tvrdil, že motivem výpovědí z práce signatářů Charty 77 nebyla kritika, nýbrž lži a pomluvy předem zveřejněné v zahraničí, pak signatáři Charty 77 musí, byť s politováním, konstatovat, že těmito vlastnostmi se vyznačoval právě projev čs. zástupce o Chartě 77 a o úmyslech a činnosti jejích signatářů. Čs. zástupcem uváděná tvrzení nejsou opravdu ničím jiným než lží a pomluvou, což signatáři Charty 77 mohou snadno dokázat, pokud by představitelé MOP přijeli do Československa na místě vyšetřit skutečnou situaci v porušování Úmluvy, v pracovní diskriminaci signatářů Charty 77. Mohou to prokázat i četní signatáři Charty 77, kteří byli represí čs. úřadů donuceni k emigraci, když v Československu nemohli nalézt zaměstnání a snášet trvalý útlak.

Proto je třeba znovu kategoricky zdůraznit, že Prohlášení Charty 77 i další stanoviska Charty 77 se nikterak nedotýkají, jak prohlásila i komise znalců, bezpečnosti státu a jeho vnitřního pořádku. Uvedené Prohlášení Charty 77, pro jehož podpis bylo mnoho signatářů propuštěno ze zaměstnání, i další stanoviska Charty upozorňují nejvyšší čs. státní orgány na konkrétní případy a situace porušování občanských práv a svobod, jakož i na rozpory mezi ustanoveními Paktu o občanských a politických právech, Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které jsou integrální součástí čs. právního řádu, a některými zákony a právními předpisy ve vztahu k právům občanů, k jejich právnímu postavení. Signatáři Charty 77 proto žádají, aby čs. státní orgány učinily potřebná opatření k sjednocení právního řádu ve smyslu ustanovení obou paktů i k tomu, aby praxe státních, hospodářských i dalších orgánů a organizací byla v souladu s ustanoveními těchto paktů, Ústavy i dalších zákonů. Ti, kdo signovali Prohlášení Charty 77, netvořili a netvoří – a nikdy se o to nepokoušeli, nikdy to nebylo jejich cílem – žádnou organizaci, tím méně organizaci protistátní, která by chtěla změnit sociální systém v zemi, jak bez důkazů tvrdí oficiální stanoviska čs. úřadů včetně známého stanoviska generálního prokurátora ČSSR,E2Viz D7 (3. 2. 1977) a pozn. 1 k D16 (30. 5. 1977). na jejichž základě soudy potvrzují platnost okamžitých propuštění nebo výpovědí signatářů Charty 77 ze zaměstnání. Charta 77 byla a je občanskou iniciativou lidí, neformálním společenstvím těch, kdo cítí vnitřní mravní odpovědnost za stav věcí veřejných a kdo se chtějí v rámci a na základě platné čs. Ústavy a obou paktů o občanských právech zasazovat o ochranu a dodržování občanských práv a svobod.

S touto iniciativou vystoupili tito občané v době, kdy čs. představitelé podepsali v roce 1975 v Helsinkách Závěrečný akt Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci a kdy se oba mezinárodní pakty staly součástí čs. právního řádu (v roce 1976). Jestliže se tedy legální iniciativa k realizaci těchto paktů v životě čs. společnosti z oficiálních míst prohlašuje za ohrožování bezpečnosti státu, jeho vnitřního pořádku, za činnost protistátní, pak to zároveň znamená, že tato místa neberou ustanovení obou paktů vážně, že je chápou pouze jako instrument propagandy, nikoli jako platné a obecně závazné – jak pro státní orgány, tak i pro občany – právní normy. Každý stát, každá vláda, která se chce těmito pakty, každým jejich ustanovením důsledně řídit, resp. v praxi je respektovat a garantovat, musí uvítat iniciativu občanů, která si klade takový cíl, nikoli ji prohlašovat za kriminální záležitost a pronásledovat ji.

Prohlášení Charty 77 nebylo inspirováno a organizováno ze zahraničí, ale bylo přirozenou odezvou na vnitřní čs. situaci. Tato občanská iniciativa byla a je v souladu s článkem 29 platné Ústavy i ustanoveními obou paktů. Jeho signatáři nebyli a nejsou také, jak tvrdil čs. zástupce, za tuto činnost ze zahraničí placeni.

Někteří signatáři Charty 77 dostávali podporu od odborových a jiných organizací ze zahraničí, když byli v rozporu s Úmluvou propuštěni z práce a nemohli nalézt v Československu žádné zaměstnání, aniž dostávali podporu v nezaměstnanosti. V této souvislosti znovu oceňují projev mezinárodní solidarity a jsou zaň vděčni. Není proto žádného důvodu tuto mezinárodní soudržnost ve prospěch signatářů Charty 77 postižených pracovní perzekucí špinit bezdůvodnými pomluvami, když v ČSSR také odbory organizují sbírky na podporu např. nezaměstnaných ve Francii. Jde-li v tomto případě o humánní projev internacionální solidarity pracujících, proč má jít v jiném případě o něco jiného? Ať čs. zástupce prokáže, zda opravdu byly čs. orgány ochotny poskytnout těmto nezaměstnaným signatářům Charty 77 podporu v nezaměstnanosti a kolika z nich ji skutečně poskytly.

Proto také Charta 77 musí kategoricky odmítnout názor čs. zástupce o dvojím rozdílném právním hodnocení Charty 77; na jedné straně to má být hodnocení orgánů MOP a na druhé straně čs. orgánů. Charta 77 zdůrazňuje, že z hlediska Úmluvy je možné pouze jediné hodnocení, a to takové, které neumožňuje signatáře tohoto prohlášení pracovněprávně postihnout. Proto také komise znalců právem prohlásila, že podpis nebo podpora takového dokumentu jako je Charta 77 nemůže ospravedlnit porušení zásady ochrany svobody mínění poskytované Úmluvou.

Proto výklad, který zaujala čs. vláda a který podával v MOP čs. zástupce, není jen rozdílným výkladem Úmluvy, ale je s duchem i literou této Úmluvy v zásadním rozporu a v praxi znamená, pokud se podle něj postupuje, její otevřené porušování.

Stanoviska Charty 77 jsou kritikou v rámci a na půdě platného čs. práva; proto nelze ty, kdo s touto kritikou vystupují, právně ani jinak pronásledovat, protože takovýto postup znamená porušení ústavních i dalších práv těchto občanů. A to se právě stalo signatářům Charty 77 propuštěným ze zaměstnání pro její podpis.

Pracovněprávní perzekuce, která byla – spolu s různými formami administrativního nátlaku – uplatňována proti signatářům Charty 77, nemohla být – a není – právně odůvodnitelná. Bylo flagrantním porušením Úmluvy, když čs. orgány a podle jejich pokynů zaměstnavatelé i odborové organizace ji využily jako prostředku k zastrašování těch pracovníků, kteří Chartu 77 signovali, i dalších občanů, aby je nepodporovali, ale naopak aby v atmosféře strachu o pracovní místo, funkci apod. se od nich odvrátili a izolovali je.

Dále je zcela nepravdivé tvrzení čs. zástupce, jako by snad text Prohlášení Charty 77, který je ve spisech MOP, byl svým obsahem nejmírnější oproti jiným verzím tohoto dokumentu, podepsaným a ev. rozšiřovaným jeho signatáři uvnitř Československa. Text prohlášení, který je ve spisech MOP, je pravý a správný, což lze srovnat i s textem obsaženým v žalobě dr. Z. Mlynáře, který je dokumentací k této otázce zaslanou Chartou 77 MOP. Jeho autenticitu mohou potvrdit i ti signatáři Charty 77, kteří žijí v cizině. Čs. zástupce mohl tvrdit takovou nehoráznost jen proto, že v ČSSR text tohoto dokumentu nesměl být nikde ve sdělovacích prostředcích publikován – z obavy politické moci, že by s ním mnoho občanů souhlasilo. Pokud bylo více verzí tohoto dokumentu Charty 77, pak tyto ostatní verze – mimo tu, která je ve spisech MOP – byly dílem někoho jiného než signatářů Charty 77. Signatáři Charty 77 však prohlašují, že žádný jiný text než ten, který podepsali, neznají.

Musíme rovněž odmítnout tvrzení čs. zástupce, kterým se pokoušel zlehčit závažnost porušení Úmluvy, k němuž došlo propuštěním signatářů Charty 77 ze zaměstnání, vskutku zvláštním odůvodněním. Vyloučení určitých signatářů z některých povolání bylo oprávněné, protože se jednalo o lidi, kteří dříve zaujímali významné pozice a podepsáním Charty 77 se prý bouřili v rozporu s Ústavou proti společenskému režimu v ČSSR. Toto tvrzení, které je i po skutkové stránce nepravdivé, protože mezi propuštěnými signatáři byli lidé různých politických přesvědčení, různých profesí, patřící k různým generacím, a rozhodně to nebyli jen – ani ne především – bývalí politikové či státníci. I kdyby tomu tak bylo, byl by však tento fakt irelevantní z hlediska Úmluvy a ochrany, kterou má poskytovat proti diskriminaci z politických důvodů. Čs. zástupce, který se takto snažil snížit dosah negování Úmluvy, prokázal bezděky, že chápe právo zvláštním způsobem, takovým, jakým se právo v pracovněprávních vztazích opravdu uplatňovalo v Československu v 70. letech. Pracovní zákonodárství se uplatňovalo a uplatňuje různě k různým lidem v závislosti na jejich politické příslušnosti, resp. politických postojích. Takovýto přístup je ovšem neslučitelný se základními zásadami moderní úpravy práv a svobod občanů a je přirozeně neslučitelný s úmluvou č. 111. Je lhostejné, kdo byli signatáři Charty 77 a čím byli před jejím podpisem; podstatné je, že z hlediska úmluvy č. 111 diskriminace pracovníků z politických důvodů je nepřípustná a že v Československu k takovéto diskriminaci došlo.

Signatáři Charty 77 se plně ztotožňují se závěrem komise pro plnění dohod a doporučení, který byl pojat do zprávy předložené konferenci, že „otázka se vztahuje k principu nediskriminace, a to nezávisle na počtu postižených. Komisi nejde o to, jaký kde je společenský a hospodářský systém, ale o plné uskutečnění zásad Úmluvy.“ I pokud jde o počet postižených pracovní perzekucí, čs. zástupce významně zkresloval skutečný stav. Charta 77 ve svém stanovisku z 19. 1. 1978 uvedla, že počet těch, kteří byli propuštěni ze zaměstnání jen za to, že podepsali Chartu 77 nebo s ní vyslovili souhlas nebo ji odmítli odsoudit, přesáhl počet jednoho sta. Mezinárodní organizaci práce předložila Charta 77 dokumentaci k 40 případům, jimi se však počet postižených nevyčerpává.

Čs. zástupce se ve své argumentaci uchýlil k laciné demagogii, když tvrdil, že čs. vláda nemohla nutit ty propuštěné signatáře Charty 77, kteří se proti propuštění ze zaměstnání neodvolali k soudu, aby tak učinili. Kdyby čs. orgány opravdu měly zájem na důsledném uplatňování Úmluvy, pak by nemohlo k takovému demonstrativnímu porušení dojít a pak by nevznikl ani takový zvláštní jev, že občané, jejichž práva byla porušena, se u soudu ani nedomáhají jejich ochrany. Protože však soudní spory byly – a to již předem, když ještě před začátkem vlastního řízení žalující signatáři Charty 77 již v soudních spisech nacházeli stanoviska prokuratury odsuzující Chartu 77 jako dokument protistátní povahy – rozhodnuty a diskriminační propuštění z práce byla potvrzena, vytvořila se atmosféra, kdy se mnoha propuštěným jevilo zbytečné účastnit se takové nedůstojné frašky. Tato jednání, zvláště v roce 1977 a v prvé polovině roku 1978 (potom se již jejich režie modifikovala, aby čs. úřady měly vůbec nějaké argumenty na svou obranu při jednání v MOP), byla porušením všech ústavních a zákonných zásad a norem o soudním řízení. V dokumentaci MOP jsou i rozsudky soudů I. a II. instance v těchto sporech. Z odůvodnění těchto rozsudků vyplývá zcela jednoznačně, že jediným a rozhodujícím důkazem, na jehož základě byly žaloby signatářů zamítány a jejich propuštění z práce potvrzováno, bylo již zmíněné stanovisko Generální prokuratury. Čs. zástupce se pokoušel popřít tento fakt, který i z předložených soudních rozsudků jasně vyplývá. Dále pak tvrdil, že podle čs. občanského práva se nemusí prokazovat skutečnosti všeobecně známé. Prohlášení Charty 77 nebylo v ČSSR nikde veřejně publikováno – soud ani nepovolil žalujícím signatářům číst jeho text a odmítal jejich návrhy, že prokáží – oproti stanovisku Generální prokuratury – pravdivost jeho jednotlivých tvrzení a hodnocení. Jestliže dokument Charty 77 obsahoval, jak tvrdil čs. zástupce, jen lži a pomluvy, pak bylo třeba toto tvrzení prokázat. Ten nemohl být považován za všeobecně známou věc, když Prohlášení Charty 77 bylo nové a veřejnosti neznámé!

Skutečnost, že soudy fungovaly jako pouhý instrument diskriminační politiky proti signatářům Charty 77, což rozsudky zaslané MOP prokazují, vyvrací argument čs. zástupce, že soudy soudily podle principů soudcovské nezávislosti. Nešlo o jednotlivá chybná rozhodnutí soudů nižší instance, ale rozhodnutí soudů I. instance byla v uvedeném období roku 1977 do poloviny roku 1978 soudy odvolacími, tj. soudy II. instance, běžně potvrzována a předložené rozsudky prokazují zcela jednoznačně, že i rozhodování soudů bylo usměrňováno právě stanoviskem Generální prokuratury, necháme-li stranou systém jejich politického řízení podle intencí moci.

V argumentaci čs. zástupce je obsažen logický rozpor, když obhajoval praxi propuštění signatářů Charty 77 z práce včetně zamítavého rozhodování soudů v těchto sporech a když dále tvrdil, že to, že později nedošlo k propuštění, stačí, aby se prokázalo, že se situace zlepšila. Prohlásil dokonce, že pracující, když se odvolal, byl znovu zaměstnán, měl-li pravdu, a dostal náhradu.

Jestliže tedy nastala v praxi zaměstnavatelů a čs. orgánů změna, když se připustilo, že určitá rozhodnutí byla nesprávná, pak by bylo třeba podobná nesprávná rozhodnutí revidovat. Čs. orgány však, ačkoli k tomu mají potřebné právní prostředky, žádné kroky k revizi takovýchto porušení Úmluvy nepodnikly a také stanovisko Generální prokuratury v této věci nebylo modifikováno. Nedošlo ke změně soudních rozhodnutí, i když z rozsudků je zřejmé, že jde o typickou diskriminaci v zaměstnání z politických důvodů, nepřípustnou podle Úmluvy, a propuštěným se nedostalo ani morální, ani materiální satisfakce. Přitom rozbor konkrétních případů prokazuje, že mezi signatáři, jejichž propuštění soudy I. a II. instance potvrdily, a těmi, kteří v druhé polovině roku 1978 u soudu uspěli, nebyl žádný rozdíl; změna rozhodnutí soudů byla způsobena z důvodů taktických – vzhledem k průběhu projednávání stížnosti na půdě MOP – nikoli z důvodů jiné povahy projednávaných případů.

Čs. zástupce se nemohl ovšem nijak vypořádat s názorem komise znalců, že „Úmluva má chránit pracující proti diskriminaci v zaměstnání, jež mají v době, kdy vyjadřují své mínění.“ Bylo-li jim nabídnuto jiné nebo zda si je sami našli nebo se rozhodli pro jiný způsob života, neznamená to, že byla jejich situace znovu projednávána tak, aby byla respektována zásada rovnosti práv i jednání, jak ji vyžaduje Úmluva.

O skutečném vztahu čs. úřadů k Úmluvě svědčí, jak prokazují doklady a důkazy předložené Chartou 77, že někteří propuštění nemohli nalézt práci po dobu půldruhého roku a déle, a sám způsob jejich pozdějšího zařazení do zaměstnání potvrzuje existující diskriminaci pracujících z politických důvodů. Kromě toho mnozí signatáři Charty 77 dodnes nenašli žádné zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci, jak to stanoví čs. předpisy, ale pracují v místech, která jsou hluboko pod úrovní jejich vzdělání a odborných zkušeností a znalostí. Např. středoškolský profesor J. Urban pracuje jako dělník, profesor MUDr. B. Placák jako noční hlídač, univerzitní profesor V. Kašík jako uklízeč, dětská psycholožka Dana Němcová jako uklízečka, farář V. Malý jako topič, farář F. Lízna jako sanitář, básník A. Stankovič jako topič, teoretik umění I. Jirous jako dělník, farář A. Kocáb jako topič, docent M. Hübl je stále bez trvalého zaměstnání.

Skutečný stav porušování Úmluvy či jejího dodržování, jak tvrdí zástupce čs. vlády, ve vztahu k signatářům Charty 77 propuštěným ze zaměstnání nelze prokázat obecnými paušálními tvrzeními. Vystoupení čs. vládního zástupce (i jeho odborářského kolegy) jsou toho dokladem. Je třeba, aby čs. orgány konkrétně prokázaly u jednotlivých případů, zda a proč byl ten či onen pracující, který signoval Prohlášení Charty 77, oprávněně propuštěn. Je přirozené, že tu nestačí obecné odsouzení Charty 77, jak je obsahuje stanovisko Generální prokuratury, ale musí být konkrétně doloženo, v čem ten nebo onen signatář ohrožoval bezpečnost nebo vnitřní pořádek státu. Dále mělo být prokázáno, jak mohly soudy rozhodovat jako nezávislé soudy, když z jejich rozsudků je zřejmé, že se opíraly pouze či převážně o uvedené již stanovisko Generální prokuratury, a proč nebyl dán podnět ke stížnosti pro porušení zákona; proč státní orgány, které dozírají nad dodržováním zákonnosti, nezasáhly proti nezákonným propouštěním z práce, i když se postižení třeba sami k soudu neodvolali (tyto případy jim byly známé). Rovněž by bylo třeba konkrétně doložit, kde nyní pracují takto propuštění občané, kdy dostali – a za jakých okolností – nové místo, zda si je obstarali sami nebo zda – a proč – k tomu bylo nutno – a na základě jakého podnětu – zásahu příslušného státního orgánu (národního výboru) podle zákona č. 70/1958 Sb. Jen takovýto konkrétní rozbor může prokázat, zda diskriminace z politických důvodů proti uvedeným signatářům a stoupencům Charty 77 trvá, nebo nikoli, jak tvrdí čs. orgány.

Komise znalců vyjádřila v závěru své zprávy naději, že čs. vláda poskytne podrobnější informace, jaké kroky byly učiněny, aby soudní praxe napomáhala k plnění mezinárodních úmluv, zejména pokud jde o změnu uvedeného oficiálního stanoviska generálního prokurátora i soudní praxe na něm založené, a ještě všeobecněji, jaká instrukce nebo jiná rozhodnutí byla učiněna k zpřesnění interpretace a aplikace zákonů ve smyslu odpovídajícím Úmluvě.

Žádná změna tohoto druhu nenastala a žádná opatření, která by směřovala k tomu, aby případy porušení Úmluvy byly revidovány, nebyla přijata. Rovněž zmíněné stanovisko Generální prokuratury nebylo změněno. Dokonce, jak signatáři Charty 77 prokázali již ve svém stanovisku z roku 1979, Nejvyšší soud ČSSR ve svém zhodnocení poznatků soudů při uplatňování zákona č. 20/1975 Sb. (novely Zákoníku práce) o otázkách skončení pracovního poměru (Sbírka soudních rozhodnutí č. 9–10/1978, str. 500–501, vydané v roce 1979) přijal takový výklad § 46, odst. 1, písmeno e Zákoníku práce, který prakticky znehodnocuje význam změny tohoto ustanovení Zákoníku práce z roku 1975, kterou Federální shromáždění ČSSR přijalo na základě kritiky MOP, že čs. Zákoník práce je v tomto ohledu v rozporu s Úmluvou.

Podle tohoto nového výkladu Nejvyššího soudu organizace může dát podle § 46, odst. 1, písmeno e Zákoníku práce pracovníkovi výpověď pro nesplňování požadavků, jež jsou nezbytné pro řádný výkon práce a jejichž neplnění organizace nezavinila. Tyto požadavky nemusí být stanoveny žádným právním předpisem a mohou se dotýkat (podle druhů vykonávané práce nebo zastávané funkce) občanské angažovanosti, morálně politických kvalit pracovníka apod.

Výklad Nejvyššího soudu ČSSR sankcionuje tak všechny nezákonné rozsudky proti signatářům Charty 77 a prakticky jen potvrzuje, že organizace může kohokoli z politických důvodů propustit a soud jí takový výpovědní důvod uzná, když by ev. pracovník žaloval neplatnost takové výpovědi. Pracovní právo se tak v této interpretaci mění v instrument politického tlaku na ty občany, kteří nemají konformní postoj k současné moci. Je jasné, že tak je porušován duch a litera Úmluvy, která má právě pracovníkům poskytnout v práci ochranu před politickou diskriminací. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČSSR dostalo z okruhu signatářů Charty 77 kvalifikovaný právnický rozbor tohoto výkladu Nejvyššího soudu, ale nikterak na něj nereagovalo.

Ke zjištění skutečného stavu, pokud jde o porušování Úmluvy v činnosti zaměstnavatelů i úřadů v Československu by zřejmě nejvíce prospělo, kdyby celková situace i jednotlivé konkrétní případy byly prošetřeny na místě, aby bylo možno konfrontovat tvrzení uváděná v oficiální čs. zprávě s konkrétními zkušenostmi jednotlivých osob, které byly či ještě stále jsou objektem diskriminace v zaměstnání a povolání.

Bylo by proto zřejmě nejúčelnější, kdyby MOP vyslala do ČSSR komisi, která by na místě prověřila všechny skutečnosti podstatné pro objektivní posouzení této problematiky a na základě toho by vypracovala zprávu ke stížnosti, kterou MOP předložila Mezinárodní konfederaci svobodných odborů o pracovní diskriminaci signatářů Charty 77.

Signatáři Charty 77 jsou připraveni v souladu se svými právy, zaručenými Ústavou ČSSR i pakty o lidských právech, poskytnout Mezinárodní organizaci práce a takovéto její komisi, pokud by byla do ČSSR vyslána, veškerou dokumentaci o případech porušování úmluvy č. 111, kterou shromáždili, jakož i další vyžádanou pomoc.E3Podle záznamů Státní bezpečnosti věnovalo federální ministerstvo práce a sociálních věcí tomuto dokumentu značnou pozornost a rozeslalo jeho text k posouzení a konzultaci zainteresovaným rezortům – ministerstvům zahraničí, vnitra, spravedlnosti, Generální prokuratuře a ÚV KSČ. AMV, A 3/3, sv. Charta, inv. č. 118, VS-0016/4-81, čj. SM-003/01-1981, sv. č. 6, 15. dubna 1981.

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.
E1.Srv. D16 (30. 5. 1977), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D144 (15. 5. 1980), D204 (17. 5. 1982), D242 (24. 5. 1983), D279 (7. 5. 1984), D299 (20. 3. 1985), D303 (22. 5. 1985).
E2.Viz D7 (3. 2. 1977) a pozn. 1 k D16 (30. 5. 1977).
E3.Podle záznamů Státní bezpečnosti věnovalo federální ministerstvo práce a sociálních věcí tomuto dokumentu značnou pozornost a rozeslalo jeho text k posouzení a konzultaci zainteresovaným rezortům – ministerstvům zahraničí, vnitra, spravedlnosti, Generální prokuratuře a ÚV KSČ. AMV, A 3/3, sv. Charta, inv. č. 118, VS-0016/4-81, čj. SM-003/01-1981, sv. č. 6, 15. dubna 1981.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den26
Měsíc3
Rok1981
Zpracovanýtrue
OCRfalse