D176

1981, 12. květen, Praha. – Zpráva o stavu životního prostředí, zpracovaná signatáři Charty 77.

Mluvčí Charty 77 obdrželi z okruhu jejích signatářů pojednání o stavu životního prostředí v naší zemi.^{E1Zpráva byla zpracována podle podkladů Ekologické sekce při Biologické společnosti ČSAV, která pořádala semináře, na něž zvala nezávislé iniciativy (v roce 1981 se semináře na Klínovci zúčastnil signatář Charty 77 Jiří Vančura). Někteří představitelé Ekologické sekce (B. Moldan, V. Mezřický, J. Stoklasa, P. Trpák) byli ve styku s Chartou 77. Blíže viz Vaněk, M.: Nedalo se tady dýchat. Praha, Maxdorf-ÚSD 1996, s. 71–74.}

Vítáme tento příspěvek i z toho důvodu, že řešení otázek zde zpracovaných či předložených umožňuje relativizovat faktické a obecně pociťované dělení této společnosti na mocné a bezmocné, na úřední místa a „obyčejné lidi“. Životní prostředí se týká přímo všech občanů, a najdeme-li při řešení této problematiky společný jazyk, je to nezanedbatelná šance jak pro životní prostředí, tak pro československou společnost osmdesátých let.

Je přirozené, že nastíněný pohled je jen dílčí a všímá si jen některých momentů široké, pohyblivé a dodnes plně nepodchycené problematiky. Vzhledem k povaze věci tomu ani nemůže být jinak, nadto přístup k informacím o této oblasti je obtížný nebo žádný. Pojednání např. nezpracovává otázky radiací, hlučnosti, hromadění škodlivých chemikálií v potravinách, těžby a vývozu dřevní hmoty a jiných surovin, znehodnocování spodních vod u nás používanou technologií těžby uranu, urbanistických zásahů do krajiny, vlivu mezinárodněpolitických vztahů apod. Očekáváme, že toto dílčí pojednání bude přijato kompetentními místy i veřejností především jako podnět k zpracování těchto a jiných momentů i k uvádění nastíněné problematiky do nejširších souvislostí, aby tak postupně byly hledány příčiny současného stavu věcí, naznačena východiska a přijata konkrétní opatření.

Je zřejmé, že otázka životního prostředí přesahuje rámec čistě odborné problematiky a je součástí jednoho ze základních práv člověka – a to práva na život. Toto právo mají však i ti, kdo přijdou po nás. Proto odpovědnost za životní prostředí je nedílnou součástí úsilí všech, kdo hájí základní práva a svobody člověka. I z předloženého pojednání je patrné, že bez součinnosti všech občanů tyto otázky řešit nelze.

Sám stav životního prostředí poukazuje na nutnost otevřené diskuse, svobody projevu a sdružování všech, kteří chtějí hájit nejen své zájmy, nýbrž uplatnit svou odpovědnost. V neposlední řadě poukazuje i na nezbytnost respektovat právo na sebeurčení národů a jejich svobodný rozvoj.

Přijímáme tuto zprávu o stavu životního prostředí jako text, od kterého očekáváme, že povzbudí řadu občanů i úředních míst k širšímu a hlubšímu zpracování problematiky a vyvolá v nich odhodlání podílet se na nápravě zlověstných jevů, které ohrožují nás i budoucí.

Václav Malý, prof. MUDr. Bedřich Placák, DrSc. dr. Jaroslav Šabata
mluvčí Charty 77
Ladislav Lis, člen kolektivu mluvčích

Zpráva o stavu životního prostředí

Za minulá tři desetiletí se v naší zemi mnohé změnilo. O pozitivních změnách, o růstu společenského bohatství, o vzniku nových hodnot se dovídáme často a podrobně. Bilance předkládané veřejnosti se však téměř nikdy nezabývají změnami k horšímu, zánikem hodnot či jejich ohrožením. Přitom nejde o přechodné změny, ale o trvalé a často nedozírné a nenapravitelné ztráty. Negativní změny lze pozorovat nejen ve vztazích mezi lidmi, postihly také vztah mezi člověkem a přírodou.

Změnila se krajina. Tam, kde vyrostlo nové sídliště, nemůže už samozřejmě půda rodit. Sídliště však nemusí být zakládána na zemědělské půdě nebo dokonce na nejlepší orné půdě. Jen za posledních sedm let jsme nejrůznější stavební činností ztratili více než deset procent veškeré zemědělské a orné půdy. Kvalita půdy, která zůstává, rok od roku klesá, pole udusaná těžkými mechanismy nepropouštějí vodu ani vzduch, obsahují málo humusu a stále více plevelů. Tato část přírody, na níž závisí přímo naše živobytí, je v povážlivém stavu.

Za dobu jedné generace les přestal být lesem ve smyslu evropského kulturního porostu. Kromě cizopasných václavek stále ubývá lesních plodů. Bez nadsázky lze říci, že značné části našich lesů hrozí bezprostřední nebezpečí zániku.

Jestliže v posledních letech několikanásobně poklesly stavy zajíců a bažantů, jestliže v krajině nenacházíme jedle ani koroptve, jde pouze o ukázku toho, jak se zužuje počet živočišných a rostlinných druhů. Přitom pestrost přírody není jen kulturní hodnotou, ale také významným genetickým činitelem, který nesmíme opomíjet, nechceme-li porušit nezbytnou rovnováhu v přírodě.

Nikdy dříve nedošlo k tak významným změnám za tak krátkou dobu. Žádná z generací, které obývaly naši zemi, neublížila přírodě tolik jako generace naše. Příroda už není schopna vypořádat se s následky lidské činnosti. Budeme-li pokračovat v nastoupené cestě, ohrozíme přirozené zdroje své existence a naše území se stane neobyvatelným.

Je patrné, že zhoršení životního prostředí úzce souvisí s nebývalým růstem výroby. Tuto daň pokroku (může-li samotný kvantitativní vzestup výroby znamenat společenský pokrok) platí všechny průmyslově vyspělé země. Ohrožení životního prostředí v ČSSR je však specifické a v mnoha směrech závažnější než v jiných zemích. Vyplývá to z některých zvláštností našeho hospodářského života.

V mezinárodním srovnání jsme zemí spíše střední velikosti, avšak rozměry a charakter naší země neodpovídají množství a zejména druhu naší hospodářské činnosti. Příliš je u nás zastoupen těžký průmysl, přičemž úroveň ochrany životního prostředí vůči jeho neblahým průvodním jevům a následkům je nízká. Naše průmyslová činnost vyžaduje značné množství energie: nejprve na dopravu (v menší míře na těžbu) veškerých surovin, pak na jejich energeticky náročné zpracování a posléze znovu na dopravu těžkých a prací nepříliš zhodnocených výrobků.

Při veškeré této činnosti vzniká odpad, který poškozuje či přímo ničí životní prostředí. V porovnání s množstvím odpadu a škodlivých zplodin jsme nuceni považovat naši zemi za příliš malou, než abychom si mohli takové počínání delší dobu dovolit. V produkci popela na jednoho obyvatele zaujímáme první místo na světě. Znečišťujeme vodu, jako by nás bylo o 4 miliony více – a čistíme ji, jako by nás bylo o 6 milionů méně. Ve srovnání s vyspělými evropskými státy je naše ochrana životního prostředí méně účinná, jak úroveň a nasazení technických prostředků, které by mohly zlepšit současný stav, tak i společenský postih průmyslových a jiných podniků, které životní prostředí trvale znehodnocují, jsou nedostatečné.

Kvalitě životního prostředí se přitom již léta nevěnuje náležitá pozornost. Životní prostředí zůstalo na okraji zájmu i na nedávném sjezdu KSČ. V diskusním příspěvku předsedy vlády ČSR bylo řečeno: „Nezapomínáme však ani na to, že bez zdravého vzduchu, čistých řek a dostatku lesů by naše péče o životní úroveň zcela ztrácela smysl.“

Skutečně nezapomínáme?

Vzduch, který dýcháme

Naše ovzduší je zamořeno škodlivými látkami, někde v slabších koncentracích, jinde nad únosnou mez. I v místech, kam dojíždíme za „zdravým vzduchem“, lze už naměřit značné dávky znečištění. Spolu se vzduchem vdechujeme především kysličníky síry, uhlíku, dusíku, halogeny, fenoly, nitráty, sirovodík, zplodiny benzinových a naftových motorů a celou řadu dalších škodlivých látek, s nimiž dosavadní vývoj lidského organismu nepočítal.

Plynnými exhalacemi jsou zamořovány celé oblasti. Podkrušnohoří a Krušné hory, od Karlovarska po Děčín. Prudce se zhoršuje ovzduší středních Čech v oblasti Mělnicka, zasaženo je Pardubicko i průmyslový sever Moravy. K průmyslovým exhalacím se přidal motorismus: ovzduší v Praze i v Bratislavě se rovná zamořeným oblastem Mostecka a Chomutovska. V některých pražských obvodech je koncentrace SO₂ dokonce vyšší než v severočeské krajině (viz Večerní Praha ze dne 29. 2. 1981). K plynným exhalacím přistupuje spad pevných částic. Spad popílku v ČSSR činí v průměru 280 kg na jednoho obyvatele ročně (jsme na předním místě světové tabulky), v městech spadne 300–500 tun pevných částí na km² ročně. Na 4 miliony obyvatel ČSSR, tj. 26 % obyvatel republiky, žije v nadměrně zamořených, zdraví škodlivých oblastech.

Hlavním zdrojem znečišťování je spalování fosilních paliv. V Evropě je ročně vysíláno do ovzduší na 25 milionů tun síry a náš podíl na nich značně přesahuje průměr, který by odpovídal rozloze a počtu obyvatel ČSSR. Naše palivoenergetická základna je totiž v rozhodující míře postavena na spalování méně hodnotných paliv, zejména hnědého uhlí a lignitu. Tato paliva se vyznačují malou výhřevností a velkým množstvím zplodin, především síry a popela. Na této skutečnosti se nic k lepšímu nezmění, naopak, obsah síry v uhlí neustále stoupá a s klesající výhřevností je nutné spalovat jej stále větší množství. Kromě elektráren a výrobních závodů používá tohoto uhlí také 70 % domácností.

Vysoké komíny, dosahující už několika set metrů, nejsou řešením, nýbrž projevem alibismu. Ulehčují situaci v bezprostřední blízkosti zdroje, zato rozptylují škodlivé látky na širší území. Takto si vyměňují své exhalace jednotlivé kraje i sousední státy.

Znečištěné ovzduší je v poslední době i obrovskou zátěží pro národní hospodářství. Kromě jiného zvyšuje kyselost půdy, rozrušuje stavby a způsobuje rychlé stárnutí konstrukcí. Nejvážnější jsou však důsledky pro živé organismy. Ponecháme-li stranou vliv na člověka (neboť ani zdaleka jsme ještě nepoznali všechny i dlouhodobě škodlivé důsledky exhalací), varovný je už dnes stav našich lesů.

V některých případech jsou lesní porosty zasahovány až dvojnásobkem dávky, která nutně vede k jejich odumření. Jiné, které vegetují ve zdánlivě snesitelné koncentraci škodlivin, bezprostředně nehynou, ale jsou vážně oslabovány. Podléhají pak leckterému napadení, s nímž by se zdravý les dříve sám vyrovnal, živočišným škůdcům i meteorologickým zvratům. S výjimkou Šumavy, kde jsou změny zatím jen málo patrné, veškeré lesy v českých pohraničních horách jsou silně poškozeny. Některé se patrně již nepodaří zachránit: Krušné, Lužické a Jizerské hory, západní část Krkonoš. Do situace hrozící zánikem se však mohou dostat také lesní porosty Beskyd, Jeseníků, Orlických hor a další lesy ve vnitrozemí. Následky exhalací a oslabení jehličnatých stromů jsou zde již zřetelné.

Naše lesy nejsou jen bohatstvím, které jsme zdědili po předcích a máme uchovat příštím pokolením (strom vyrůstá sto let), nejsou jen rekreačním pásmem a neodmyslitelnou ozdobou naší země, ale také nenahraditelným činitelem ve vodním hospodářství, v ochraně půdy, rostlin a živočichů a v tvorbě ovzduší. I kdyby nebylo jiného důvodu než záchrana lesů, musí být vynaloženo veškeré úsilí ke zlepšení kvality vzduchu.

Voda, kterou pijeme

Podobně znepokojujícím jevem je i znečištění vody. V dohledné době budeme muset převážet jakostní vodu na velké vzdálenosti a kupovat ji v nádobách jako mléko a jiné nápoje.

Je přirozené, že všechny látky rozptylované do vzduchu se dříve či později dostanou také do vody. Navíc k tomu přistupují nečistoty, které vnikají do vody bez zprostředkování ovzduším, a nečistoty, které jsou do vody přímo ukládány.

Naše pitná voda obsahuje řadu prvků, které se do vody dostávají převážně jako odpad. Na druhé straně tato voda postrádá některé přirozené stopové prvky, nezbytné pro vývoj organismu.

Na znečišťování vody se podílejí – přibližně rovným dílem – dva hlavní činitelé. První z nich ji znehodnocuje po celé délce vodních toků a v celém procesu vodního koloběhu. Takto se dostávají do vody chemické látky používané v zemědělství, především dusičnany. Spolu s dešťovou vodou prosakují do půdy a spodních vod hnojiva i další látky rozvážené na pole a průmyslové exhalace dopadající na celé území. K těmto soustavně přibývajícím nečistotám se každoročně řadí i stovky tzv. havárií, které postihují povrchovou a podzemní vodu. Nejvážnější z nich je unikání ropy, způsobené nejrůznějšími technickými nedostatky. (Poslední vážnou ropnou havárií byl únik z ropovodu u Havlíčkova Brodu. Je politováníhodné, že veřejnost nebyla – jako v podobných případech – informována ani o příčinách, ani o rozsahu kalamity.) Tento znehodnocující činitel je většinou všeobecný a anonymní.

Druhý činitel, pro vodu stejně zhoubný, má téměř vždy přesnou adresu a míru zavinění. Na stovkách míst jsou odpadní látky vědomě vypouštěny přímo do vodních toků: městské a průmyslové odpady, zbytky, které výroba nedokáže zpracovat. Nejvíce organických nečistot pochází z kanalizací, dále z potravinářského, chemického a textilního průmyslu i z papíren. Ostatní průmysl se podílí sice menším množstvím, často však látkami mimořádně škodlivými.

Většinu těchto tzv. odpadních vod lze před vypouštěním do vodních toků vyčistit, upravit na přijatelnou, hygienickými zásadami přípustnou úroveň. Naše zákony již dvaadvacet let čištění odpadních vod nařizují, jenže zároveň zmocňují vládu k udělování výjimek. V současné době je těchto výjimek uděleno více než tři tisíce a nikdo ze zasvěcených nepochybuje, že až se jimi česká a slovenská vláda znovu bude zabývat, nezbude jim než výjimky většinou prodlužovat. Každoroční plány na výstavbu čistících zařízení jsou již na centrálních orgánech kráceny a ani schválený zbytek nebývá zdaleka vždy v praxi uskutečněn. Při dosavadním tempu bychom dnes potřebná zařízení mohli postavit až za padesát let (tempo výstavby nových čističek v letech 1976–1980 bylo totiž nižší než v letech 1961–1965), a protože zdrojů znečištění bude v dohledné době spíše přibývat než ubývat, kvalita vzduchu a kvalita vody se bude v příštích letech dále zhoršovat.

Venkovský vzduch je přece jen o něco čistší než ovzduší v průmyslových aglomeracích, ale o vodě to říci nelze. Mnohá voda na venkově je natolik znečištěna dusičnany, že ji lze považovat za tekutinu vhodnou ke hnojení. Někdy je tak špatná, že nemůže být použita ani k závlahám. Městská voda obsahuje zpravidla méně dusičnanů, zato více ostatních škodlivin včetně desítek druhů virů, schopných infikovat statisíce lidí ročně.

Ohrožená země – ohrožený člověk

Znečištěný vzduch a znečištěná voda mají záporné důsledky na lidském zdraví. Přitom musíme počítat s tím, že zdaleka ne všechny tyto důsledky už se projevují a že tedy zatím ani všechny neznáme. Zhoršení životního prostředí nastalo příliš náhle, změny nás zastihly nepřipravené. Lidský organismus si nestačil vytvořit ochranné mechanismy – pokud jsou vůbec možné.

Zatím se při znečištěném vzduchu a znečištěné vodě dá žít. Ale jak – a jak dlouho? Hlavní hygienik ČSR úředně oznamuje, že koncentrace 660 jednotek kysličníku siřičitého je tou hlavní hranicí, kterou snese člověk bez úhony na zdraví. Avšak podle plošného měření v roce 1979 dosahuje koncentrace SO₂ v městě Chomutov 860 jednotek, v Klášterci nad Ohří 880, v okolí Chomutova až k horám 1300, v Jirkově 1000, ve Vejprtech 1200 jednotek. Obdobně tomu je na mnoha místech Mostecka, Teplicka, Ústecka, ale i v okolí Karlových Varů a Chebu.

Děti, které vyrůstají v oblastech se zvýšeným spalováním energetického uhlí, mají až o pětinu zvýšený počet červených krvinek. Organismus tak reaguje na kysličník siřičitý v ovzduší, zajišťuje si potřebný kyslík. Je to nouzové opatření. Každá podobná změna odčerpává z organismu energii, která pak někde chybí. Nedostatek rezerv, spotřebovaných na obranu proti znečištěnému ovzduší, se projeví zejména při onemocněních. Ve znečištěných průmyslových oblastech (v plné míře mezi ně patří např. i pražské průmyslové obvody) ani nemusí být více zánětů horních cest dýchacích, ale zato mnohem závažnější bývají jejich komplikace. V silně postižených oblastech je častější dětská leukémie a např. kostní zrání dětí je opožděno o rok.

Všechna tato poškození v dětském věku se přenášejí do dospělosti. Voda s dusičnany podávaná kojencům vytváří předpoklady pro srdeční onemocnění po třicátém roce věku. Jestliže je nahrazována vodou minerální, mohou být poškozeny dosud se utvářející ledviny, takže jediným předpokladem zdravého vývoje je čistá voda.

V oblastech se silným znečištěním se již dnes průměrná délka života zkrátila o tři roky. Teprve budoucnost ukáže, jak tomu bude u generací, které žily ve znečištěném prostředí od dětství, a co z vlastního poškození předají svým dětem již při početí.

Hospodářské ztráty způsobené zhoršením životního prostředí jsou tak velké, že někdy bývají srovnávány s částkou vyplácenou na veškeré důchodové zabezpečení. Mnohem podstatnější jsou však ztráty, které nelze vyčíslit a které znamenají výrazné snížení kvality života.

Utajování oddaluje nutné změny

O zhoršeném životním prostředí v naší zemi se mluví jen s úředně odvážnou mírou kritičnosti. Některé údaje se čas od času objeví v publikacích s omezeným nákladem určeným úzkému kruhu odborníků, jiné, např. o vlivu škodlivin na zdraví obyvatelstva, jsou tajné. Považujeme toto faktické utajování za nebezpečné. Snaha o vyvolání dojmu, že zhoršování životního prostředí je problém sice nepříjemný, ale druhořadý, výhledově zvládnutelný a už dnes řešený, je zřejmě vedena obavami z paniky. Avšak panika by byla důsledkem právě dlouhodobého zastírání alarmujících skutečností. Kdyby se uvedlo, čemu je denně vystavováno třeba obyvatelstvo Chomutova, odliv z této oblasti by zřejmě rázem stoupl: mnoho lidí by dalo přednost vlastnímu zdraví a zdraví svých dětí před vyššími výdělky, nastaly by hospodářské komplikace. Mohla by však také vyvstat otázka odpovědnosti a především pochybnost, zda hospodářský rozvoj byl v uplynulých letech rozumně plánován a správně pojat, znamenal-li ve svých důsledcích tak negativní změny životního prostředí.

Je však zřejmé, že bez přiznání pravého stavu věcí a beze změn v současné orientaci našeho národního hospodářství, po kterých tento stav volá, se životní prostředí bude dále zhoršovat.

Kupříkladu těžba a spalování hnědého uhlí má v nadcházejících letech a desetiletích stále stoupat. Přitom uhlí těžené v příštích letech bude mít sedm až deset procent síry, takže obsah síry v ovzduší, již dnes kritický, se zvýší o další polovinu. Toto uhlí bude navíc těženo s obrovskými náklady. Novým povrchovým dolům, hlubokým několik desítek metrů, padnou za oběť další města a průmyslové komplexy, které bude nutno přemístit, a nikdo nemá reálnou představu o tom, kdy a zda se podaří obnovit plochy zničené krajiny.

Při dosavadním postupu se také bude rok od roku zhoršovat kvalita vody, protože zdroje znečištění narůstají zatím rychleji než opatření proti nim. Už dnes je povážlivé množství dusičnanů ve vodě, přičemž intenzivní zemědělská výroba je teprve v počátcích. Cesta škodlivých látek prostupujících půdou se projevuje s určitým zpožděním, nelze tedy říci, že obsah dusičnanů (a nejen jich) ve vodě již odpovídá současnému množství chemických produktů používaných v zemědělství.

Jedno je jisté: při dosavadním hospodářském myšlení a jemu odpovídající praxi, které spatřují svůj cíl jednostranně ve stále kvantitativním zvyšování výroby, budou vzduch a voda horší zítra než dnes.

Hlavní zdroje znečištění a cesta k nápravě

Máme za to, že k dosažení účinného obratu je třeba zaměřit se na hlavní zdroje znečištění. I když nechceme opomíjet zdroje další, hlavní příčinou zkaženého ovzduší jsou škodlivé emise vznikající spalováním hnědého uhlí, převážně emise z tepelných elektráren.

Dosud se u nás neuplatnila technologie, která by při procesu spalování vázala síru a zabránila jejímu rozptylování do ovzduší. Pokud k tomu v širokém měřítku nedojde, nezbývá než spalování hnědého uhlí dále nestupňovat, ale omezit.

Naše energetická bilance se nemusí zhoršit, překonáme-li dosavadní způsob nazírání, který přikazuje, aby se na každý nový požadavek výroby reagovalo novým zvýšením výroby. Kapacitu jednoho sta (nebo tisíce nebo pěti tisíc) megawattů elektrické energie, předpokládanou pro nutný přírůstek v energetické bilanci, lze řešit dvěma způsoby: novou investiční výstavbou, což je tradiční, běžně uplatňovaný způsob, nebo snižováním dosavadní spotřeby o stejné množství. Není pochybností o tom, že druhý způsob je stejně účinný, navíc pak levnější a prospěšnější z hlediska životního prostředí.

Státní program racionalizace energetické spotřeby u nás existuje, je však neuspokojivý a především neuspokojivě plněný. Není to proto, že jsme došli až na konec našich možností, spíše proto, že jsme dostatečně neuplatnili podněty, které by ekonomické subjekty k úsporám vskutku neúprosně vedly. Mezinárodní srovnání zřetelně ukazuje, že ve spotřebě energie na jednotku výroby jsme značně pozadu za vyspělými státy. Téměř třicet procent úspor nám může přinést vyrovnání s dosud známým technickým vývojem. Místo progresivních investic do energetických úspor, které by prospěly životnímu prostředí, vynakládají se však investice setrvačně na rozvoj těžby hnědého uhlí a na další elektrárenské kapacity, které životnímu prostředí škodí.

Převážnou většinu elektrické energie – asi tři čtvrtiny – spotřebují velcí a střední odběratelé, tedy výroba. Výrobní podniky jsou však stále ještě nedostatečně pobízeny k tomu, aby se energetickými úsporami vážně zabývaly. Kalkulace a finanční náklady je k tomu nenutí – počítá se s nimi ve výrobních nákladech a s limitovaným odběrem elektrické energie se už naučily žít, je to snazší a pohodlnější než podstupovat komplikace při zavádění nových, energeticky úspěšnějších technologií.

Netečnost mnohých podniků k potřebě energetických úspor je především důsledkem ekonomické kalkulace za daných ukazatelů. Vědí, že nadřízené orgány, které jejich výrobky vyžadují, jim nakonec vždy energii přidělí. A bude-li nejhůř, je tu jejich rezerva volných sobot. Boj o energii se vede při jednání s rozvodnými závody a nadřízenými orgány, nikoli v technických útvarech.

K řešení energií nejsou podniky většinou ani vybaveny. Zatímco ve vyspělých průmyslových zemích existuje již řadu let funkce odborného pracovníka pro snižování spotřeby energie, naši podnikoví energetici nemají často ani základní technické znalosti. A když je mají, nemohou či nesmějí je uplatnit. Neočekává se od nich, že budou kvalifikovaně snižovat spotřebu, mají spíše za základní úkol zajistit dostatek energie a převážně podle toho jsou hodnoceni. Nadpodnikové resortní či státní orgány, které by se touto problematikou měly zabývat a poskytovat výrobním podnikům praktickou pomoc, rovněž neexistují. Za tohoto stavu je přirozené, že ve výrobě je mnoho nevyužitých možností k energetickým úsporám a že hlavní vývojový trend linie směřuje k zajišťování nových zdrojů.

Nedostatečně informovaní občané sice sami zakoušejí, jak se životní prostředí zhoršuje, ale neznají jeho skutečný stav a jeho souvislosti. Proto také pokládají výzvy k energetickým úsporám (především úsporám ve výrobním procesu, které mohou být nejúčinnější) za jedno z četných mravokárných nabádání k hospodárnosti vůbec a podle toho na ně také reagují. Pokud nutnost ozdravit kriticky ohrožené životní prostředí se nestane předmětem otevřeného celospolečenského rozhovoru, pokud i energetické úspory nebudou pochopeny jako úkol přesahující všechny ekonomické či politické imperativy, jako požadavek směřující k ochraně zdraví člověka a k záchraně krajiny, nelze ani s obratem k racionální spotřebě elektrické energie počítat.

Řídící orgány jsou společnosti dlužny nejen informace, ale také účinnou praktickou pomoc a orientaci na rozumnější využívání energie.

Nelze brát vážně slova národohospodářů o nutnosti šetření energií, jestliže v okresním městě nelze sehnat ani prosté těsnění do oken a dveří. Je známo, že u nás, snad víc než kdekoli ve střední Evropě, topíme tak říkajíc pánubohu do oken. Ve společnosti, pro kterou je spalování uhlí tak velkou zátěží životního prostředí, očekáváme větší zájem státu o nápravu. Daly by se předpokládat instituce – neměly by u nás ani zdaleka světové prvenství – které například snímkují tepelné vyzařování domů (místo největších ztrát) a pak majiteli poradí, jak účinně ztráty omezit, jak využít doplňkových zdrojů energie, jak v této oblasti hospodařit. Nebo: naprostá většina občanů žijících v sídlištích nemá na úsporách teplé vody a otopu bezprostřední hmotný zájem. Spotřeba se tu totiž sčítá do velkých celků. Energetici mají prakticky vyzkoušeno, že měření spotřeby tepla a teplé vody v jednotlivých domácnostech vede k výrazné hospodárnosti (okamžitý pokles asi o 30 %). Na zavádění teplovodních vodoměrů a kalorimetrů však nejsou prostředky. Automatická regulace v teplárnách je úsporná, chybí však pro ni zařízení (malé a střední teplárny ve městech ostatně nemají často ani odlučovače popílku). Chybí termostaty v potřebném sortimentu a přijatelné ceně. Většina elektrických spotřebičů pro domácnost je energeticky rozmařilá a racionální konstrukce jsou zatím drahé. Zaostáváme za celosvětovým trendem energetických úspor, aniž uvažujeme účinné technické novinky.

Rozumnější energetická spotřeba, všestranně podporovaná státem a podle potřeby dotovaná na úkor těžby uhlí a tepelných elektráren, může přispět k tomu, aby se ovzduší dále nezhoršovalo. K tomu, aby se začalo zlepšovat, je nutno postupně odstraňovat veškeré průmyslové exhalace a zejména přebudovat celou energetiku.

Některé mezinárodní souvislosti

I když nebudeme zvyšovat množství škodlivých látek při spalování hnědého uhlí, ani potom se nemůžeme spoléhat na to, že se obsah škodlivin v našem ovzduší už nebude zvyšovat.

Na území severních Čech se na celkovém znečištění podílejí zdroje z Německé demokratické republiky téměř polovinou. Do oblasti Lužických a Jizerských hor výrazně zasahují zdroje z Polské lidové republiky. Naše vlastní úsilí o zastavení růstu exhalací by mělo jen omezený výsledek, jestliže se uskuteční plánované rozšíření hnědouhelných elektráren v NDR a v Polsku, a to právě v oblastech, odkud jsme již dnes postihováni.

Zatímco dosavadní vztah ke vzájemnému znečišťování životního prostředí byl veden vědomím, že si nemáme co vyčítat, účinná opatření uskutečňovaná jednou stranou musí nastolit vztah zcela nový: nutnost důrazné obhajoby národních zájmů a společného mezinárodního řešení kritické situace.

Jsou jaderné elektrárny východiskem?^{E2Viz též D80 (27. 11. 1978) a D102 (28. 4. 1979).}

V Evropě a v ostatních částech světa je již řadu let aktivní hnutí odpůrců jaderných elektráren. Rozumíme jeho pohnutkám, pozorně sledujeme jejich argumenty. Pro nás, československé občany, jsou však bezprostředním ohrožením dosavadní, tradiční zdroje elektrické energie. Zamořují nás plynnými a pevnými exhalacemi natolik, že ohrožují život. Nechceme-li se vzdát většiny elektrické energie a klesnout na nižší technickocivilizační úroveň, musíme se orientovat na jiné, i netradiční energetické zdroje.

Skutečným východiskem jsou nové „čisté zdroje“ – přímá přeměna sluneční energie v elektrickou, geotermální a slapová energie atd. Praktické využití těchto zdrojů však bude sotva vyřešeno do roku 2000. Samozřejmě, měli bychom již teď využívat všech technicky zvládnutelných možností, slunečních kolektorů a tepelných čerpadel k ohřevu vody atd. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat výstavbě vodních elektráren, zejména na menších tocích, kde byla řada malých elektráren neprozřetelně likvidována. V poslední době pak se dostaly do popředí pozornosti jaderné elektrárny.

Výzkumy prováděné ve světě uvádějí, že jaderná energetika je pro zdraví občanů mnohonásobně (anglická zjištění tvrdí, že stočtyřicetinásobně) bezpečnější než provoz tepelných elektráren. V československých podmínkách to zní slibně. Přesto bychom měli vzít v úvahu jak nesporná, tak i předpokládaná rizika. Chceme-li dát nicméně jaderným elektrárnám dnes přednost pro jejich větší „čistotu“, musíme ovšem trvat na tom, aby všechna opatření na ochranu lidského zdraví a životního prostředí byla důsledně dodržována.

Československý atomový program je založen na elektrárnách typu VVER. Tyto elektrárny v Jaslovských Bohunicích či Dukovanech nemají však aktivní zónu chráněnou dvojitým pláštěm, jak je již dnes běžné při stavbě všech jaderných elektráren na Západě a jak je tomu i ve Finsku, které instalovalo tentýž typ. Jde o nezbytnou opatrnost v zájmu obyvatelstva, o nutné opatření v zemích, kde jaderná elektrárna prostě nemůže být postavena stranou civilizace, ale třeba jen dvacet kilometrů od nejbližšího osídlení. V západoevropských zemích jsou ochranné pláště elektráren propočítávány a zkoušeny proti vnějšímu nárazu, který se rovná pádu havarovaného letadla. Pravděpodobnost, že místo jaderné elektrárny bude někdy totožné s bodem možné letecké katastrofy, je více než nepatrná, avšak důsledky takové nepravděpodobné shody by v zemi s hustým osídlením bylo natolik zhoubné, že není těžké této opatrnosti rozumět a posuzovat ji i u nás.

Stejně úzkostlivá opatření musí být dodržována při ukládání vyčerpaného paliva (plná neprostupnost na dobu 600 let), při likvidaci vod zatížených tritiem a konečně při odborné přípravě a pracovním zatěžování technického personálu jaderných elektráren. Budou-li tito odborníci pracovat třeba jen dvanáct hodin týdně, avšak s možností maximálního soustředění, je to pro společnost důležitější než jejich tzv. produktivní využití s rizikem selhání lidského činitele. Jinými slovy, při stavbě a provozu jaderných elektráren hledisko ekonomičnosti nemůže mít tutéž váhu jako při jakémkoli jiném podnikání.

Motorismus

Obyvatelé měst s živým dopravním ruchem, kteří žijí v blízkosti dopravních komunikací, trpí nejen průmyslovými exhalacemi, ale navíc jsou postihováni škodlivými zplodinami z benzínových a naftových motorů. Jejich zdraví je tak ohroženo dvojnásob.

Konstrukce našich motorů, chemické složení pohonných hmot ani údržba vozidel neodpovídají světovému vývoji a požadavkům na ochranu životního prostředí uplatňovaným ve vyspělých zemích. Ačkoli zamořování ovzduší zplodinami spalovacích motorů zůstává nadále světovým problémem, v některých dříve kriticky zamořených oblastech se díky účinným technickým opatřením začala situace lepšit (Tokio). Zamoření našich velkých měst, hlavně Prahy a Bratislavy, však sotva bude mít v dohledné budoucnosti sestupnou tendenci. Radikální omezení místní automobilové dopravy a vyloučení průjezdních tras skrze město není zatím na obzoru, naopak, Praha získala novou zónu zamoření (dálnice vede středem města). O zavedení trolejbusů pro městskou hromadnou dopravu se neuvažuje, o elektromobilech také ne. Přitom neustále ubývající vysoká zeleň přestává ve městech plnit funkci přirozeného filtru. Žádoucí plocha vysoké zeleně na 1 obyvatele je 20–25 m², v Bratislavě však je pouze 4 m² vysoké zeleně na osobu, podle údaje z Večerní Prahy 9. 4. 1981 je v oblasti Nového Města v Praze 1,2 m² zeleně na osobu, na Smíchově 0,89 m².

Co lze učinit pro čistou vodu

Ve vodním hospodářství se přistupuje k důslednějšímu dodržování hygienických zásad v okolí místních vodáren, v tzv. ochranných pásmech. Toto úsilí je třeba vítat a všestranně podporovat. Omezení zdrojů znečišťování pocházejících ze zemědělství nevyžaduje ani tak investice a nákladná opatření, jako spíše rozumné a uvážlivé počínání.

Nejsou výjimečné případy, kdy se vpravují do půdy nejrůznější chemické látky nikoli proto, že by to pole nezbytně potřebovalo nebo že by nebylo možné dosáhnout stejného účinku jinými, čistšími metodami, ale proto, že rozvoz chemikálií je stereotypně plánován a smluvně tedy už zajištěn.

Mnohem přehledněji lze pak omezovat znečištění vody pocházející z vypouštění škodlivých látek, kanalizací a průmyslových odpadů do vodních toků. Bylo již uvedeno, že výstavba čistících zařízení se značně opožďuje za plánem a za růstem znečištění – v příštích dvaceti letech se má množství organických nečistot zvýšit o celou třetinu dosavadního stavu. Ústřední orgány dosud zřejmě nepřikládají čistotě vody pro obyvatelstvo prvořadý význam, neboť na výstavbu čistíren odpadních vod se vynakládá méně než jedna polovice procenta všech plánovaných investic. Nejrůznějších potřeb a zájmů, které se při každém dělení společenských prostředků setkávají, je jistě mnoho, avšak čistota vody, životně nezbytné látky, kterou denně užíváme a na níž závisí současné i budoucí zdraví národa, má nepochybně větší hodnotu než dvoustý díl všech předpokládaných zájmů.

Naše úkoly

Tvrdíme, že stav životního prostředí v ČSSR je velmi vážný, přinejmenším vážnější, než se oficiálně připouští. Dosáhnou-li odpovědní občané v naší zemi toho, aby se v nejbližších letech stav životního prostředí přestal zhoršovat, bude to významný obrat.

Zlepšení kvality ovzduší, kvality vody a celkového stavu přírody je pro budoucnost našich národů nezbytné. Vyžádá si modernější technologické postupy, nově koncipované, méně náročné na energetickou spotřebu, např. zpracovávající i to, co dnes považujeme za odpad. Ozdravění našeho životního prostředí nebude možné bez základní odvětvové přestavby průmyslu, který napříště musí více umožňovat přírodě, aby se vyrovnala s jeho rušivými vlivy.

V neposlední řadě nás čeká postupné osvojování ztracené i nově tušené moudrosti, která dokáže rozeznat, co je v lidském životě opravdu důležité. Vyčerpatelnost životních zdrojů nás musí přivést nejen k umění uvážlivě hospodařit, nýbrž i k ochotě odříci se nároků na stále pohodlnější a technickými vymoženostmi zajištěnější způsob života, orientovaný na spotřebu hmotných statků. Stojí před námi i nové promýšlení a uspořádání hodnot, i probuzení k nové odpovědnosti. Sám stav našeho životního prostředí k tomu vyzývá. Chceme, aby i pro příští generace byla tato země i celá planeta zdravým a vlídným domovem.

Navrhujeme:

– Otevřeně informovat širokou veřejnost o stavu a vyhlídkách životního prostředí a umožnit jí, aby se na jeho ozdravění mohla účinně podílet i prostřednictvím spontánně vzniklých sdružení a iniciativ. Pouze součinností úředních míst a informovaných občanů lze dosáhnout příznivých změn. Navazovat přitom na podněty již existující, které se v tomto ohledu více či méně prosazují. Rozšířit pravomoc stávajícího Svazu ochránců přírody, umožnit vznik a svobodnou činnost obdobných sdružení a výborů na všech úrovních.

– Národní výbory všech stupňů budou informovat a budou informovány občanskou veřejností i o škodách na životním prostředí způsobených průmyslovou či zemědělskou činností, která svým významem přesahuje hranice působnosti toho kterého národního výboru.

– V závodech, jejichž výroba negativně ovlivňuje životní prostředí (chemičky, vápenky, cementárny, velkoelektrárny, hutě, těžební závody), zakládat svobodně volené závodní výbory na ochranu životního prostředí a hygienicko-pracovních podmínek zaměstnanců. Tam, kde se v důsledku výroby bude životní prostředí nadále zhoršovat a nápravná opatření nepřinesou žádoucí efekt, mají tyto výbory právo navrhovat i zrušení výroby a výstavby investičních celků.

– Založit výbor obrany životního prostředí, který by jako samostatná občanská iniciativa nezávisle na oficiálních orgánech či již existujících sdruženích zpracovával zmíněnou problematiku a navrhoval vhodná řešení.

– Při projektování a provozu jaderných elektráren uplatňovat všechna bezpečnostní opatření obvyklá v evropských zemích s hustým osídlením.

– Působit na závodní výbory ROH a vyšší odborové orgány, aby v souladu se svým posláním prosazovaly dodržování zákonů a norem, které se této oblasti týkají, ev. navrhovaly jejich doplnění a úpravu. Odborové orgány ať v případě potřeby revidují své kolektivní smlouvy a doplní je o body týkající se ochrany životního prostředí jak na podnikové, tak i na širší rovině.

– Obracíme se na ekonomy-národohospodáře, aby nestranně posoudili vliv soudobé národohospodářské koncepce našeho státu na zhoršování životního prostředí a navrhli optimální řešení a předložili je veřejnosti k posouzení.

– Ekologickým otázkám zajistit zaslouženou publicitu, zveřejňovat jak práce čs. odborníků, tak překlady závažných děl zahraničních v dostatečném nákladu. Vydávat pravidelně přehlednou zprávu o stavu životního prostředí a jeho trendech ve všeobecně přístupných publikacích na celostátních i regionálních úrovních. Vydání ekologického atlasu republiky s označením hlavních zdrojů znečištění vod a ovzduší a s informací o stavu fauny a flóry v ČSSR atp. Zejména v ohrožených oblastech informovat obyvatelstvo i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků o stupni koncentrace škodlivých exhalací, o havarijním stavu pitné vody ve všech jednotlivých vážnějších případech atd.

– Připravit trojstranné jednání mezi ČSSR, NDR a PLR, kde by se koordinovaly akce proti dalšímu zhoršování životního prostředí v pohraničních oblastech. Přijmout zásadu, že opatření kterékoli z těchto zemí nesmějí být znehodnocována zvyšováním škodlivých emisí v zemích ostatních. Pokud taková jednání proběhla či probíhají, zveřejnit jejich výsledky. Navrhujeme, aby státní představitelé ČSSR dali podnět k vytvoření stálé evropské rady pro životní prostředí na základě principů spolupráce mezi účastníky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Po předchozí výměně informací a programů usilovat v první fázi o efektivní spolupráci se všemi sousedními zeměmi, v druhé fázi přistoupit k jednání na celoevropské úrovni.

– Existujícím orgánům i v budoucnu vzniklým organizacím, sdružením i jednotlivcům, kteří se zajímají o problematiku životního prostředí, umožnit svobodu komunikací a výměnu informací s obdobnými orgány, sdruženími či jednotlivci v zahraničí.

– Navrhujeme, aby ve Směrnicích pro národohospodářský rozvoj na léta 1981–1985 byla kompetentními místy zpracována řešení negativních důsledků současné orientace výroby, těžby surovin a dopravy na životní prostředí. Ve Směrnicích stanovit podíl investic na instalaci či inovaci odlučovačů popílku, na odsiřovací zařízení elektráren a výtopen, na výstavbu čistíren odpadních vod atd. Dát jednoznačně najevo podnikům a národním výborům, že v souladu s příslušným zákonem nebudou již vlády ČSR a SSR po roce 1985 udělovat výjimky pro čištění odpadních vod. Začlenit do zmíněných směrnic taková opatření, aby k rozhodujícímu ozdravění životního prostředí došlo nejpozději do konce tohoto desetiletí.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Listy, roč. 11, č. 6 (prosinec 1981), s. 34–40
• Londýnské listy (červenec–srpen 1981), s. 6–10 (dokončení září 1981, s. 6–7)
• Informace o Chartě 77, roč. 4 (1981), č. 6, s. 1 (pouze sdělení bez analýzy s poznámkou redakce: text koluje v samizdatu)
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok 29. dubna 1981.

E1.

Zpráva byla zpracována podle podkladů Ekologické sekce při Biologické společnosti ČSAV, která pořádala semináře, na něž zvala nezávislé iniciativy (v roce 1981 se semináře na Klínovci zúčastnil signatář Charty 77 Jiří Vančura). Někteří představitelé Ekologické sekce (B. Moldan, V. Mezřický, J. Stoklasa, P. Trpák) byli ve styku s Chartou 77. Blíže viz Vaněk, M.: Nedalo se tady dýchat. Praha, Maxdorf-ÚSD 1996, s. 71–74.

E2.

Viz též D80 (27. 11. 1978) a D102 (28. 4. 1979).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	12
Měsíc	5
Rok	1981
Zpracovaný	true
OCR	false