D242

1983, 24. květen, Praha. – Dopis Mezinárodní organizaci práce o zmírnění pracovní diskriminace v důsledku tlaku Mezinárodní organizace práce na čs. vládní orgány a o dalších mimoprávních politických způsobech diskriminace. (Dokument č. 18/83)

Občanské společenství Charta 77 již v roce 1977 zdokumentovalo několik desítek případů diskriminace v zaměstnání a povolání těch československých občanů, kteří podepsali její základní prohlášení.^{E1Viz D16 (30. 5. 1977) a D19 (30. 6. 1977).} S touto praxí československých zaměstnavatelů, justice a odborů seznámila Mezinárodní organizaci práce Mezinárodní konfederace svobodných odborů, neboť tu šlo o zřejmý případ porušení úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání, kterou Československo ratifikovalo v roce 1964 a která se tak stala nedílnou součástí československého právního řádu.

Mezinárodní organizace práce po řadu let projednávala a stále ještě projednává tuto stížnost.^{E2Viz D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D144 (15. 5. 1980), D170 (26. 3. 1981), D204 (17. 5. 1982).} To mělo a nesporně má kladné důsledky. Československá oficiální místa byla nucena revidovat alespoň některé z nejkřiklavějších případů propuštění ze zaměstnání signatářů Charty 77, zpravidla těch, kteří vykonávali dělnická povolání. Zaměstnavatelům, tj. vedoucím pracovníkům státních podniků a organizací, bylo uloženo, aby se pro přítomnou dobu vyhnuli hromadnému propouštění nových signatářů Charty 77. Po projednání ve Federálním shromáždění ČSSR byl zpřesněn výklad některých ustanovení Zákoníku práce, která se používají pro právní zdůvodnění výpovědí ze zaměstnání. Charta 77 je vděčna všem, kteří se svým zájmem a aktivitou přičinili o odstranění alespoň některých nejviditelnějších projevů pracovní diskriminace posledních let.

Přes všechny tyto nesporně pozitivní skutečnosti však diskriminace při výkonu zaměstnání a povolání v Československu pokračuje. Její hlavní formou dnes už není propouštění občanů ze zaměstnání pro jejich politické názory a občanské postoje; ostatně to není hlavní formou diskriminace už od velkých čistek z počátku 70. let (krátké období po zveřejnění Charty 77 bylo z tohoto hlediska spíše výjimkou), ale nepřipouštění všech těch, kteří mají nebo by potenciálně mohli mít politické názory odlišné od názorů oficiálních, do všech jen trochu významných míst ve státní správě, v hospodářském životě, v kulturní a vědecké sféře. Takový postup se uplatňuje vůči desetitisícům a statisícům československých občanů.

Tato praxe – praxe tzv. „kádrového stropu“ – často uniká pozornosti, ale všichni čs. občané jsou s ní důvěrně seznámeni, neboť je provází od prvních let školní docházky prakticky až do hrobu. Neopírá se o žádné normy obsažené v československém právním řádu, ale o normy stanovené orgány té politické síly, která soustřeďuje veškerou moc v zemi – orgány Komunistické strany Československa. Právní normy jsou z hlediska praktického průběhu pracovněprávních vztahů těmto normám podřazeny.

Podle norem neopírajících se o právní řád, norem porušujících ústavní zásadu rovnosti všech občanů, probíhá např. výběr na všechny střední a vysoké školy i výběr k vědecké průpravě. Při něm má daleko větší význam postavení rodičů v mocenské sféře než schopnosti, vědomosti a píle uchazečů. Podle obdobných norem se „kádrují“ i uchazeči o všechna jen trochu významná místa v profesionální sféře – místy např. mistrů v závodech, úředníků na ministerstvech či elévů v redakcích počínaje a řediteli závodů, děkany univerzit a „volenými“ funkcionáři společenských organizací konče. Základním kritériem přitom není odborná zdatnost, ale oddanost moci. Ukázkou takové mimoprávní normy, zajišťující již uvedená kritéria výběru, je usnesení předsednictva ÚV KSČ o kádrové a personální práci ze dne 6. 11. 1970,^{E3Viz NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 143, a.j. 221. Blíže Hradecká, V. – Koudelka, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974. Praha 1998, ÚSD AV ČR, s. 120–133. Viz též Kolektiv autorů katedry teorie a praxe výstavby strany: Aktuální otázky kádrové politiky a kádrové práce. Vysoká škola politická ÚV KSČ 1974, 239 s.} jež platí dodnes (následující je z Rudého práva ze dne 1. 8. 1980): „Kvalifikaci tvoří politická vyspělost, třídní uvědomělost, požadovaný stupeň teoretických znalostí a vědomostí, životních a zejména pracovních zkušeností, dovedností a návyků, všeobecného rozhledu a intelektu, morálních vlastností a osobních schopností. Její významnou součástí jsou politické postoje, věrnost socialismu, marxisticko-leninské politice Komunistické strany Československa a socialistického státu, přátelství k Sovětskému svazu.“ Obdobně se dvojí druh norem používá pro občany v důchodovém věku, kde se těm, jež prokázali služby a oddanost moci, udělují podle nikdy nezveřejněných norem tzv. „osobní“ důchody, jež jsou značně vyšší než penze „normálních“ občanů.

Základním znakem těchto mimoprávních norem je, kromě jejich nadřazenosti normám právním, že občan je jen pasivním subjektem aplikace jejich ustanovení. Zpravidla nemůže znát jejich přesné znění (citovaný úryvek je vzácnou výjimkou), neví, který orgán podle nich o něm rozhoduje, nemá možnost se takového jednání účastnit, nezná povětšinou ani obsah rozhodnutí, jež se ho dotýkají, i když nese a pociťuje jejich důsledky, nemá možnost se proti takovým rozhodnutím kamkoli odvolat. Avšak kádrové spisy obsahující tato rozhodnutí nebo hodnocení jej doprovázejí ze školy do školy, od zaměstnavatele k zaměstnavateli. Z tohoto systému není v Československu úniku – platí doslova ve všech podnicích, institucích, organizacích, družstvech, školách.

Proto pro zjištění, zda se v Československu dodržuje úmluva č. 111 v každodenní praxi, nestačí jen studovat znění příslušných zákonných ustanovení. Bez znalosti těchto mimoprávních, avšak závazných norem (daleko závaznějších, než jsou normy právního řádu), bude každý soud neúplný a zkreslený. Bylo by proto účelné, kdyby zjištěním skutečného stavu v oblasti pracovněprávních vztahů, zjištěním skutečné míry diskriminace v zaměstnání a povolání, byla Mezinárodní organizací práce pověřena komise znalců, která by na místě prozkoumala situaci. To by byl podle našeho názoru skutečně účinný prostředek, jak zmenšit reálnou míru diskriminace v zaměstnání a povolání, jíž jsou vystaveny desetitisíce a statisíce československých občanů.

Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Anna Marvanová
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 6 (1983), č. 6, s. 1–2.

Plné znění

• Studie, III–V, 1983, č. 88–89, s. 376–378
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok 4.–5. 6. 1983.

Komentář

• Národní politika, červenec 1983, s. 6.

Pole