D251

1983, 19. červenec, Praha. – Dopis předsednictvu vlády ČSSR o ekologických, zdravotních a sociálních problémech Severočeského kraje s přílohou o policejní a soudní perzekuci tamních nekonformních občanů. (Dokument č. 26/83)

Severní Čechy

V dusivé atmosféře Československa je Severočeský kraj na jednom z prvních míst v nedýchatelnosti. Nemáme tu ovšem na mysli jenom vzduch zkažený průmyslovými exhalacemi.

Severočeský kraj (dále Sčk) je oblastí zcela zvláštní. Prvním specifikem je skladba jeho obyvatelstva. Na území bývalých Sudet žijí noví obyvatelé živelně dosídlení po druhé světové válce. Celý kraj trpí absencí tradičních, po generace děděných sociálních a kulturních vazeb. Ty obvykle brzdí v lokálním měřítku excesy jak asociální a kriminální, tak i mocensko-politické. Dodnes lze všude cítit atmosféru drancování a pohrdání zděděnými hmotnými statky (o duchovních nemluvě). Naprosto chybí patriotismus – a to i u mládeže, která se již v Sčk narodila. Není tu aktivní touha po zlepšení životního prostředí. Obecně převládá pocit, že se nezadržitelně blíží ekologická katastrofa. Kraj dodnes trpí tím, že až na malé skupiny reemigrantů z Ukrajiny a Polska (navíc záměrně atomizovaných po celém kraji) zajišťovaly doosídlování po Němcích převážně sociálně slabé vrstvy obyvatelstva z vnitrozemí. To se projevuje zejména vysokou zločinností, asociálností zejména mládeže v průmyslových centrech, nápadně nízkou kulturní úrovní, malou odbornou a mravní úrovní řídících kádrů ve všech oblastech, korupcí, alkoholismem, vzrůstající toxikomanií a jinými jevy, které jsou sice obecné, avšak v Sčk dosahují značně vysoké úrovně.

Druhým specifikem Sčk, kterého se chceme alespoň dotknout, je průmysl. Již naznačené sociální problémy jsou umocňovány stále rostoucím chemickým, uranovým, těžebním a jiným průmyslem. Severní Čechy jsou cynicky a vědomě exploatovány pod heslem „po nás potopa“. Z úst nejvyšších zodpovědných pracovníků zaznívají například slova, že se nedá nic dělat, co se týče porostu Krušných hor, že ekologická katastrofa je nutnou daní „průmyslové revoluce“. Přesto, že údaje o skutečném stavu znečištění životního prostředí jsou přísně tajné, a to i pro samotné výzkumné pracovníky v oboru ochrany životního prostředí (každý smí znát jen úzký úsek své práce), je zvláště mezi zdravotníky obecně známou pravdou, že ohrožení zdraví v důsledku průmyslových exhalací je v Sčk alarmující. Odhaduje se například, že více než polovina těhotenství je rizikových. Stoupá procento potratů i procento deformovaně narozených dětí (viz např. opakované porody mongoloidních dětí v Lovosicích mezi pracovnicemi podniku SECHEZA). Přídech hororu má těžba uranu na Českolipsku metodou vyplavování uranu ze země kyselinami; tato těžba je zcela řízena sovětskými experty. Čas od času dochází k nevysvětlitelným ekologickým krizím, jako je např. častá smogová a exhalační nakupení hraničící s nedýchatelností (např. Teplice, Chomutov); to bylo odpovědnými orgány řešeno čekáním na vítr a vágními doporučeními nevětrat v místnostech, nechodit na vzduch jinak než s kapesníkem přes ústa a podobně. Závažné jsou havárie ve výrobě, jako byl únik plynu tajeného původu v polovině března letošního roku v Ústí nad Labem. Plyn byl subjektivně zaznamenatelný i v sousedních okresech. I zde spočívalo jediné řešení ve varování škol snad celého kraje. Varovalo se před větráním a cvičením dětí, kterým se doporučovalo, aby nosily před ústy kapesník. Sdělovací prostředky havárii nezaznamenaly. Utajování takových skutečností vede k panice a k nejfantastičtějším dohadům občanů, nehledě na nedůstojnost takového utajování v civilizované společnosti. Množí se případy zhoubných nádorů, a to i jinak ne tak častých případů otevřené rakoviny kožní, oční apod. Stoupá procento vředových chorob. Chronické záněty horních cest dýchacích zejména u dětí se přiznávají i oficiálně. V četných věznicích v kraji se množí případy tuberkulózy, jejíž léčení je flagrantně zanedbáváno (viz dokumentaci případu Veselá), stejně jako léčení ostatních chorob.

Tyto a mnohé další skutečnosti vyvolávají značnou sociální labilitu zejména u mladé generace. To se projevuje sklonem k destruktivnímu negativismu, celkovou ztrátou životních hodnot, agresivitou, alkoholismem a toxikomanií. Státní orgány si se situací nevědí rady a omezují se pouze na represivní a perzekuční řešení těchto problémů. Stíhají jakoukoli z hlediska etablované ideologie neortodoxní snahu o pozitivní práci s mladými lidmi; to ilustruje pronásledování aktivistů státem nepovolených náboženských společností či těch kněží a duchovních státem povolených církví, kterým se podařilo s těmito mladými lidmi pracovat; zmiňme v této souvislosti Josefa Kordíka, Zdeňka Bártu (viz dokumentaci), kněze Josefa Bártu a MUDr. Ladislava Trojana (viz dokumentaci). Jak končí pokusy realizovat v menším či větším měřítku novou integraci mladých lidí ve společenství, ukazují otřesné případy manželů Princových, usedlosti v Řepčicích i v Horní Vísce (viz dokumentaci); přístup státních orgánů k těmto záležitostem byl neskrývaně cynický; navíc byla rozvířena vulgární difamační kampaň ve stranickém tiskovém orgánu Průboj.

Restrikce, represe a zastrašování se ostatně projevují ve všech oblastech života. V kultuře například omezováním a zákazy produkce i jinde etablovaných uměleckých osobností či těles – např. zákaz vystoupení Spirituál kvintetu v Litoměřicích na podzim roku 1982 – texty prý byly náboženské. Ve školách jsou děti nuceny krom neustálé indoktrinace psát „anonymní“ dotazníky o svém náboženském a politickém profilu. (Otázky typu: Čemu dáváš přednost, spasení, či komunismu?) Občané, zvláště jsou-li nějak výrazněji angažovaní, jsou korumpováni StB a nuceni ke konfidentství. To se týká i duchovních a činných laiků v církvích.

K nejotřesnějším případům však dochází v oblasti právního řádu a trestního zákona. Zde se mnohdy udílejí zcela exemplární tresty, jak tomu bylo v případě „Švestka a spol.“ (viz dokumentaci), či v případech Jany Veselé, Vladimíra Krpálka a Heleny Abrahámové (viz dokumentaci). Tyto podivné akce postrádající právní zdůvodnění měly varovně odrazovat před jakoukoli prací s mladými lidmi; zastrašeni měli být především církevní činitelé a signatáři Ch 77 (viz kampaň v Průboji). V této souvislosti připomínáme případ Miloslava Černého – těžce postiženého poúrazovou epilepsií a 20% invaliditou; Černý byl odsouzen v Liberci v roce 1977 za údajnou propagaci Ch 77 ke třem letům vězení.E1Srv. D44 (11. 3. 1977). Zastrašení měla sloužit razie v Kadani v roce 1982. Co jiného než tupá represe a neomalené pokusy zastrašit jsou trestní postihy Gustava Vlasatého, Václava Umlaufa, Josefa Ourody, Ivana Kožíška, Jiřího Chmela, ing. Aleše Macháčka a ing. Vladimíra Laštůvky, Josefa Hegera, Ivany Holotové, Josefa Kliera, Petr Ouda (viz dokumentaci týkající se všech jmenovaných), a ovšem mnoha dalších, o nichž VONS ani Charta nevědí a vědět nemohou. Zvláštní kapitolou jsou případy zjevné msty orgánů státní moci uplatněné proti aktivistům Ch 77, z nichž jmenujeme Karla Soukupa, Jindřicha Tomeše, Františka Stárka, Michala Hýbka, Ivana Jirouse, Milana Friče a Ladislava Lise (všichni viz dokumentaci).

Charta 77 usiluje o dialog.

Jsme si vědomi, že předkládaný dokument je poněkud chmurného rázu. Nejde nám však o kritiku za každou cenu. Jsme přesvědčeni, že teprve otevřená, pravdivá a poctivá společenská diskuse – a nikoli utajování faktů před veřejností, represe a zastrašování – může přispět k ozdravění ovzduší v ČSSR, v tomto případě v Severočeském kraji.

K otevřené diskusi a upřímnému dialogu chce přispět i tento dokument.

Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Anna Marvanová
mluvčí Ch 77

Na vědomí zasláno: Federálnímu shromáždění ČSSR, Severočeském kraji

Charta 77 26/83 – Dokumentace

Ing. Vladimír Laštůvka a ing. Aleš MacháčekE2Srv. D24 (17. 10. 1977) a D39 (18. 1. 1978).

V září 1977 byli odsouzeni KS v Ústí nad Labem k trestům odnětí svobody V. L. k 2 a půl a A. M. k 3 a půl letům nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky dle § 98 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že od začátku roku 1975 do ledna 1977 rozšiřovali v Severočeském kraji „publikace a tiskoviny jako Listy, Svědectví, Informační materiály, Dialektiku moci, Souostroví Gulag a jiné“. Oba byli ve skutečnosti odsouzeni za držení uvedených textů a nejvýše za jejich sporadické zapůjčování, což k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvracení republiky nestačí.

Jiří ChmelE3Srv. D83 (9. 12. 1978).

V říjnu 1978 byl odsouzen OS v Mostě k 18 měsícům odnětí svobody nepodmíněně za trestný čin pobuřování dle § 100 odst. 1 písmeno a trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že v jeho bytě byla ve společnosti několika osob podepisována Charta 77. Celé trestní řízení probíhalo za mimořádně četných porušení mnoha ustanovení trestního řádu – např. někteří svědci byli vyslechnuti jako svědci v trestní věci Jiřího Chmela ještě před zahájením trestního stíhání proti J. Chmelovi, všichni svědci u soudu hovořili o nepřípustném nátlaku v průběhu vyšetřování, svědek Ouda byl vyslechnut ve stadiu hlavního líčení mezi dvěma zasedáními soudu vyšetřovatelem; navržené, zvláště svědecké důkazy ve prospěch obžalovaného byly zamítnuty, protokoly o výsleších svědků z přípravného řízení, které svědčily ve prospěch obžalovaného, nebyly přečteny atd. Soud nepřipustil žádné důkazy ve prospěch obžalovaného, prováděl pouze důkazy v neprospěch, leč ani těch se nedostávalo. Vina obžalovaného nebyla vůbec prokázána. Všichni klíčoví svědci, kteří v přípravném řízení, vedeném navíc nezákonně, vypovídali v neprospěch obžalovaného, při hlavním líčení změnili své výpovědi s poukazem na nezákonný nátlak vyšetřovatelů v přípravném řízení a vadnou protokolaci.

Josef Heger, Ivana Holotová, Josef Klier, Petr Ouda

Na podzim roku 1978, ještě v průběhu trestního řízení proti J. Chmelovi, byli nepodmíněně odsouzeni k trestům odnětí svobody za trestný čin křivé výpovědi § 175 J. H. na 20 měsíců, I. H. na 14 měsíců, J. K. na 2 roky (plus § 154), P. O. na 2 roky. Tohoto trestného činu se měli dopustit, když u hlavního líčení v trestní věci J. Chmela odvolali své výpovědi z přípravného řízení s odůvodněním, že byly vyšetřovateli vynuceny a vykonstruovány. U Petra Oudy nezákonnost tohoto odsouzení bije do očí tím více, že jeho výpověď z „přípravného řízení“, jež byla v rozporu s výpovědí při hlavním líčení, byla zcela nezákonně provedena již v době soudního líčení vyšetřovatelem na pokyn předsedy senátu OS v Mostě – zde šlo očividně o tzv. výslech na zkoušku, bez přítomnosti obhájce obžalovaného.

Gustav VlasatýE4Srv. D50 (24. 4. 1978).

V březnu 1978 byl odsouzen OS v Mostě k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců za trestný čin pobuřování dle § 100 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že na nástěnce ve své kanceláři vedle novinových výstřižků o snižování životní úrovně na Západě vyvěsil dvě své výplatní pásky z různých období. Spoluzaměstnanci G. Vlasatého měli zato, že je ve skutečnosti postihován za svou kritiku poměrů v podniku Chemopetrol.

Václav Umlauf

V květnu 1980 byl OS v Mostě odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky nepodmíněně za trestný čin pobuřování dle § 100 trestního zákona a poškozování zájmů republiky v zahraničí dle § 112 trestního zákona, jichž se měl dopustit tím, že se na pracovišti kriticky vyjádřil k nedostatečné a zastaralé mechanizaci, že v rozmluvě se spolupracovníky odsoudil vpád sovětských vojsk do Afghánistánu, že rozšiřoval blíže neurčenou tiskovinu „protistátního charakteru“, že odeslal do Velké Británie svému příteli soukromý dopis, v němž označoval odsouzení šesti členů VONS (říjnový proces v roce 1979 v Praze) za „nezákonné, protože jejich činnost byla zcela ústavní a protože jsou to lidé počestní“. Trest byl v odvolacím řízení u KS v Ústí nad Labem zmírněn na 20 měsíců (§ 112 zrušen).

Josef Ouroda

V květnu 1980 byl odsouzen OS v Mostě k odnětí svobody nepodmíněně na dva roky za trestný čin pobuřování dle § 100 trestního zákona a trestný čin poškozování zájmů republiky v zahraničí dle § 112 trestního zákona, jichž se měl dopustit tím, že v obchodním domě měl pronést výrok: „Dřu jako blbec za 1700 měsíčně a funkcionáři berou nezaslouženě hodně peněz“, že měl navázat styky se signatáři Charty 77 (jimž poskytl kritický podnět k otázce hospodaření s nadnormativními zásobami) a dále s pracovníky zahraničních rozhlasových stanic, že v dopise velvyslanectví ČLR měl schvalovat čínskou agresi ve Vietnamu, že se stýkal s diplomaty ČLR a Albánie.

Karel Soukup a Jindřich TomešE5Srv. D152 (30. 8. 1980).

V listopadu 1980 byli odsouzeni OS v Ústí nad Labem k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání 10 a 12 měsíců za trestný čin výtržnictví dle § 202 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že na svatbě přítele v uzavřené společnosti zpívali „různé písničky s protistátním obsahem“, v nichž „používali vulgární výrazy“. Svědectví o zpívaných textech se rozcházela, takže skutečnosti nešly spolehlivě soudem zjistit.

Ivan Kožíšek

V prosinci 1980 byl OS v Děčíně odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně na 7 měsíců za trestný čin útoku na státní orgán a orgán společenské organizace dle § 155 a § 156, jehož se měl dopustit tím, že v dopise prezidentu republiky, jímž žádal o propuštění ing. Rudolfa Battěka, právě odsouzeného v první stolici za podvracení republiky dle § 98 trestního zákona, uvedl, že „se domnívá, že ing. Battěk byl odsouzen nespravedlivě“. Vynesený rozsudek nad ing. R. B. v té době nebyl pravomocný.

Jana Veselá, Vladimír Krpálek, Helena AbrahámováE6Viz Sdělení VONS č. 259, Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 6, s. 4–5.

V červenci 1981 odsouzeni OS v Ústí nad Labem k odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně za trestný čin křivé výpovědi dle § 175 a, b trestního zákona – „zamlčení okolností podstatného významu“, jehož se měli dopustit tím, že v trestním řízení proti Petru Švestkovi & spol. jako svědci odmítli vypovídat.

V NVÚ půl roku před propuštěním Jana Veselá prokazatelně onemocněla Tbc (snímek), aniž se jí dostalo nejmenšího ošetření. V současné době se léčí.

Petr Šantora

V březnu 1980 byl odsouzen OS v Ústí nad Labem k trestu odnětí svobody nepodmíněně na 18 měsíců za trestný čin pobuřování dle § 100, jehož se měl dopustit tím, že měl rozšiřovat časopis Listy a že měl na pracovišti mapu, do které zaznamenával postup čínských vojsk ve Vietnamu. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o zapůjčování zájemcům a mapa patřila jinému zaměstnanci.

František Stárek, Michal Hýbek, Ivan Jirous, Milan FryčE7Srv. D207 (23. 6. 1982) a D211 (11. 8. 1982)

V červenci 1982 byli odsouzeni OS v Chomutově k nepodmíněným trestům odnětí svobody: F. S. na 2 roky (II. NVS), M. H. na 18 měsíců, I. J. na 3 a půl roku (III. NVS), M. F. na 15 měsíců – za trestné činy výtržnictví dle § 202/1, 2 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že se podíleli na vydávání a rozšiřování časopisu VOKNO; M. H. a I. J. byli navíc odsouzeni za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů dle § 187/1 trestního zákona, neboť v průběhu domovní prohlídky bylo u nich v bytě nalezeno určité množství marihuany, ač oba v průběhu celého trestního řízení popírali, že by někdy marihuanu vlastnili, měli v držení či požívali. M. H. byl navíc odsouzen též za přečin nedovoleného držení střelné zbraně – šlo o upravenou vzduchovou pistoli, léta již nepoužívanou. O časopisu VOKNO soud dospěl k názoru, že „má ve své podstatě protisocialistické zaměření“. Jak ve „znaleckém“ posudku Vítězslava Rzounka, tak i v „odborném“ vyjádření Ministerstva kultury ČSR nebylo žádného konkrétního rozboru, nýbrž pouze zcela povšechně odmítavé hodnocení. Z trestního řízení nevyplynulo, kde a kdo vlastně neoficiální časopis VOKNO vydával a proč byl proces veden v Chomutově.

Páter Josef KordíkE8Srv. D184 (2. 12. 1982).

V říjnu 1981 byl OS v Lounech odsouzen P. J. Kordík, administrátor v Libčevsi, okres Louny, k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi dle § 178 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že v březnu a dubnu 1981 celebroval v Libčevsi, Kozlech a Merunicích bohoslužby ještě poté, co mu byl rozhodnutím KNV v Ústí nad Labem odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Soud vůbec nepřihlédl k ustanovením právního řádu o nabytí právní moci a účinnosti rozhodnutí, v daném případě KNV v Ústí nad Labem, ani k tomu, že Pater J. Kordík v plném souladu s ustanovením § 1 vládního nařízení č. 219/49 Sb. vyčkával, až bude z duchovenského úřadu odvolán svým církevním představeným, takže vykonával-li až do té doby své kněžské povinnosti, jednal v plném souladu se zákonem.

Pater Josef Bárta, Pater MUDr. Ladislav TrojanE9Srv. D196 (10. 3. 1982) a D209 (8. 7. 1982).

V dubnu 1982 byli OS v Liberci odsouzeni P. J. B. k odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně a P. MUDr. L. T. na 10 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 3 roků za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi dle § 178 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že bez státního souhlasu k duchovenské činnosti slavili za účasti dalších osob mši svatou a vedli společné modlitby. P. J. Bárta měl krom toho řídit kapitoly duchovní obnovy, připravovat a vést exercicie, výuku bohosloví, připravovat mladé lidi na řeholní život, k čemuž si měl sám zpracovávat studijní materiály, jejichž rozmnožování měl zajišťovat, měl vést konzultace a provádět zkoušky studujících v rámci libereckého františkánského konventu.

Zdeněk BártaE10Srv. dopis Z. Bárty synodní radě Českobratrské církve evangelické, Informace o Chartě, roč. 6 (1983), č. 4, s. 8.

Vikář ČCE v Chotíněvsi, okres Litoměřice. V březnu 1980 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské služby bez udání důvodu. Zřejmě se v jeho případě jedná o součást tažení proti neortodoxním pokusům pracovat s mladou generací v Severočeském kraji.

Petr Švestka, Olga Rychtářová, Miloš Mašek, Jarosl. KušnírováE11Viz Sdělení VONS č. 259, tamtéž, roč. 4 (1981), č. 9, s. 4–5.

V srpnu 1980 byli KS v Ústí nad Labem odsouzeni k trestům odnětí svobody nepodmíněně za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů dle § 187/1 O. R. na 18 měsíců, P. Š., M. M. a J. K. na 20 měsíců. Ačkoliv se jednalo o menší množství marihuany, která není v seznamu tzv. tvrdých jedů, byla výše trestu stanovena v horní polovině. Celý případ se projevil perzekucemi na mladých lidech v celém Severočeském kraji, zejména domovními prohlídkami a výslechy chartistů.

Usedlost v ŘepčicíchE12Srv. D110 (19. 7. 1979).

V roce 1980 byla po jedenapůlročním řízení vyvlastněna usedlost čp. 1 v Řepčicích, kterou obývaly tři rodiny se šesti dětmi. Vlastníci usedlosti – manželé Parkanovi a Kubíčkovi – byli signatáři Charty 77. Usedlost byla vyvlastněna za účelem rekonstrukce silniční křižovatky v obci, přestože soudní znalec, přizvaný vlastníky usedlosti, jednoznačně prokázal celkovou absurditu a ekonomickou nerentabilnost zamýšleného projektu.

Usedlost v Nové Vísce

V roce 1980 bylo zahájeno řízení o vyvlastnění zemědělské usedlosti čp. 4 v Nové Vísce (okres Chomutov) spoluvlastníků Ivana Černogy a Vendelína Laurenčíka (oba signatáři Ch 77) pro účely CO. (Jestliže je objekt vyvlastňován „z důvodů obrany státu“, nemusí příslušný NV uvádět žádné podrobnější důvody.) Odvolání vlastníků nebylo úspěšné. V červenci 1980 byli oba bývalí spoluvlastníci uznáni povinnými nemovitost vyklidit do 15 dnů od přidělení náhradního bytu rozsudkem OS v Chomutově. V září 1980 byl Laurenčíkovi přidělen byt 2 plus 1 v Chomutově. Ve vyvlastněném objektu je nyní rekreační středisko chomutovských požárníků.

Manželé Princovi

Dalším příkladem perzekuce severočeských mladých lidí je rodina ing. Květy a Jana Princových a jejich přátel. Z usedlosti v Rychnově okres Děčín, kde bydleli v letech 1976–77 spolu s několika přáteli, byli vystěhováni pod záminkou budování autobusové otočky. Ačkoliv byl dům zbourán, je na místě dodnes jen rumiště. Ze skupiny lidí – obyvatel usedlosti – dostali náhradní ubytování pouze manželé Princovi. V květnu 1980 se Princovi spolu s šesti dalšími dospělými stěhují na faru v Robči, okres Litoměřice, od 50. let silně zdevastovanou, na niž měl nájemní smlouvu ing. Hochman, a urychleně ji zvelebují. Od toho okamžiku však MNV a poté církevní tajemník útočí na platnost smlouvy a dosahují jejího zrušení. Náhradu za materiál a práci na zvelebení objektu, který mezitím stoupl v odhadní ceně z 12 000 na 48 000 Kčs nedostal ing. Hochman dodnes. Ani soudně ověřené povolení majitele nemovitosti (kapitulního vikáře) k prodloužení pobytu o půl roku není tímtéž soudem respektováno a 18. 12. 1981 dochází k exekuci s mimořádně silnou policejní asistencí. V roce 1982 se manželé Princovi stěhují do usedlosti manželů Koulových v Mastířovicích na Roudnicku čp. 18. Žije zde 9 dospělých lidí a 8 dětí. V květnu 1983 proběhlo vyvlastňovací řízení zdůvodněné tím, že litoměřický OÚNZ zde potřebuje vybudovat sklad CO. Objekt se nalézá ve středu obce a má nejméně tři bytové jednotky a hospodářské budovy. Soud odmítl vzít na vědomí i solidární petici spoluobčanů, dokazující nevhodnost volby objektu za sklad CO a dodanou spolu s fotodokumentací prázdných a nevyužitých objektů v obci, vhodných k účelům CO. Odvolací řízení dosud neproběhlo.

Ladislav LisE13Srv. D226 (10. 1. 1983), D237 (4. 5. 1983), D252 (25. 7. 1983).

V lednu 1983 bylo zahájeno v České Lípě trestní stíhání proti Ladislavu Lisovi pro trestný čin pobuřování dle § 100 odst. 1 trestního zákona. L. Lis měl pobuřovat nejméně dvě osoby tím, že je seznámil s tiskovinami a jinými materiály pobuřujícího charakteru. Původní obvinění z přečinu, že měl doma kukuřici „pravděpodobně z polí velkovýkrmen Zákupy nejméně v hodnotě 100 Kčs“, bylo v průběhu řízení staženo. Spisy obviněného jsou po několik měsíců uzavřeny. Dopisy od L. Lise jsou zadržovány, až po jeho 10denní hladovce byla manželce povolena třicetiminutová návštěva. Zdravotní stav L. Lise je velmi špatný, zhubl o 25 kg.

Zdroj
  • ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.
Plné znění
  • Informace o Chartě 77, roč. 6 (1983), č. 7, s. 2–7
  • Právo lidu, roč. 86 (1983), č. 4, s. 7
  • Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku, roč. 16 (1983), č. 9, s. 2–9 
krácený text
  • Národní politika, č. 9–10 (září–říjen 1983)
  • České slovo, č. 8–9 (srpen–září 1983), s. 9.
Komentáře
  • Ekologický koutek, Váhy, 1983, č. 5, s. 37–39
  • Životní prostředí na prodej, Listy, roč. 13 (1983), č. 1
  • Vaněčková, D.: Ekologická pohroma v Československu, Svědectví, roč. 13 (1983), č. 69, s. 63–82
  • Sever, V.: Ohrožená země, Listy, roč. 13 (1983), č. 5, s. 15–18
  • Hromádková, M.: Dopis Marcele Vaňorové, redaktorce Rudého práva, Informace o Chartě, roč. 7 (1984), č. 3, s. 20–23.
E1.Srv. D44 (11. 3. 1977).
E2.Srv. D24 (17. 10. 1977) a D39 (18. 1. 1978).
E3.Srv. D83 (9. 12. 1978).
E4.Srv. D50 (24. 4. 1978).
E5.Srv. D152 (30. 8. 1980).
E6.Viz Sdělení VONS č. 259, Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 6, s. 4–5.
E7.Srv. D207 (23. 6. 1982) a D211 (11. 8. 1982)
E8.Srv. D184 (2. 12. 1982).
E9.Srv. D196 (10. 3. 1982) a D209 (8. 7. 1982).
E10.Srv. dopis Z. Bárty synodní radě Českobratrské církve evangelické, Informace o Chartě, roč. 6 (1983), č. 4, s. 8.
E11.Viz Sdělení VONS č. 259, tamtéž, roč. 4 (1981), č. 9, s. 4–5.
E12.Srv. D110 (19. 7. 1979).
E13.Srv. D226 (10. 1. 1983), D237 (4. 5. 1983), D252 (25. 7. 1983).

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den19
Měsíc7
Rok1983
Zpracovanýtrue
OCRfalse