D263

1983, 12. prosinec, Praha. – Rozbor ekologické situace v Československu zaslaný s průvodním dopisem předsedovi vlády ČSSR L. Štrougalovi. (Dokument č. 36/83)

Během sedmi let své činnosti upozorňovala několikrát Charta 77, že stav životního prostředí v naší zemi se prudce zhoršuje a že proti tomu nejsou podnikána dostatečná opatření.^{E1Viz D80 (27. 11. 1978), D102 (28. 4. 1979), D176 (12. 5. 1981), D251 (19. 7. 1983).}

Mluvčí Charty 77 měli nyní možnost seznámit se s rozborem ekologické situace v Československu, který vypracoval tým odborníků Československé akademie věd.^{E2Věta byla příjemcem podtržena a po straně označena výrazným vykřičníkem. Studii Rozbor ekonomické situace vypracovala na podzim roku 1983 ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV na podnět čs. vlády. Autory byli E. Hadač, M. Illner, R. Kolářský, V. Mezřický, B. Moldan, V. Samek, J. Stoklasa, K. Symon, R. Šram a P. Trpák. Byla vytištěna ve 20 exemplářích a postoupena vládě. Byla natolik alarmující, že se ji vláda rozhodla nezveřejnit. Jeden z výtisků získala prostřednictvím jednoho z autorů zprávy (zřejmě Václava Mezřického) Charta 77 (Rudolf Slánský a Pavel Rychetský) a v prosinci ji spolu s dopisem L. Štrougalovi zveřejnila v Informacích o Chartě, roč. 6 (1983), č. 12, s. 1–19). V lednu 1984 pak zprávu publikoval Le Monde, citovalo z ní vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. V únoru vyšla v berlínském Tageszeitung a v exilových Listech. 1. června její větší část otiskl Die Zeit. Za únik informací byl distributor zprávy J. Stoklasa nucen odejít z Prahy do Českých Budějovic. Podrobně o dokumentu Vaněk, Miroslav: Nedalo se tady dýchat. Praha, ÚSD 1996, s. 68–74.} I tato obsáhlá a seriózní studie konstatuje, že současná ekologická situace Československa je velmi vážná.

Obecně známé je ohrožení lesů v českých zemích. Rozbor uvádí, že do konce tohoto století, tj. za 15–20 let, bude 45–60 % z nich vážně narušeno nebo zničeno. Ve volné krajině je ohroženo přes 50 % rostlinných druhů, je ohrožena více než třetina ptáků, ryb a savců včetně většiny lovné zvěře. Mnohé zdroje vody jsou nepoužitelné pro dobytek, pro závlahy i pro průmyslovou výrobu. Vodárny řady měst – Prahy-Podolí, Brna-Pisárky, Hradce Králové, Ústí nad Labem i jiné – produkují vodu, která může a v řadě případů také ohrožuje zdraví obyvatel. Nedostatečné čištění splaškových vod vede v řadě případů k tomu, že tyto vody kontaminují vodu používanou k vodárenským účelům, což již vyvolalo řadu epidemií. Voda obsahuje stále více škodlivých a jedovatých látek – dusičnanů, solí těžkých jedovatých kovů, karcinogenních^{E3Slovo „karcinogenní“ podtrženo s rukopisnou poznámkou: „neodborný výraz (kancerogeny!)“.} a mutagenních látek. Problémem je také obsah radionuklidů, např. v důsledku těžby radioaktivních surovin. Např. kvalitu pitné vody může ještě více ohrozit stavba temelínské elektrárny.

Dnešní způsob zemědělského hospodaření, neodborné a nadměrné používání průmyslových hnojiv a ochranných látek i nevhodná agrotechnika na nadměrně velkých lánech ničí sám svůj základ – půdu. Následkem nadměrné koncentrace při ustájení hospodářských zvířat dochází často k haváriím, které ohrožují povrchové i podzemní zdroje vody. Do potravních řetězců – do obilí a píce, do masa jatečných zvířat, tedy do stravy lidí, se dostává stále více škodlivin a toxických látek.

Tam, kde dnes nemůže žít zvěř, ryby, ptáci a motýli, zítra nebude schopen žít člověk. Už dnes, jak o tom svědčí údaje uvedené v rozboru, se v nejvíce postižených oblastech prudce zvyšuje kojenecká úmrtnost, nemocnost dětí a dospělých, zhoršuje se zdravotní stav všeho obyvatelstva. Nejvíce jsou ohroženi obyvatelé Severočeského kraje, Prahy, moravských průmyslových aglomerací a obyvatelé Bratislavy. Pokud se vývojové trendy nezvrátí, budou v příštích letech bezprostředně ohroženi všichni obyvatelé našeho státu. Je reálné nebezpečí, že se začne snižovat průměrný věk občanů.

Výše výdajů věnovaných v Československu na ochranu životního prostředí je jen zlomkem výdajů vydávaných na stejné účely v SSSR nebo v jiných průmyslově vyspělých zemích. U nás tyto výdaje stále klesají. Nové investice zdaleka nestačí zamezit zhoršování životního prostředí. Československo má jen velice nedokonale vybudovaný systém sledování znečištění všech složek prostředí, takže řada údajů, např. o obsahu škodlivých až toxických látek v potravinách, není zpravidla vůbec známa.

Zjištění obsažená v rozboru ČSAV nejsou povzbudivá. Je však pozitivní, že zájem československé vlády o ekologickou problematiku dosáhl té míry, že ji již zajímají základní fakta o stavu životního prostředí u nás. Doposud byl stav takový, že to byly, bohužel, plány rozvoje národního hospodářství, které vedly ke zhoršování ekologických ukazatelů.

Cesty k nápravě nejsou neznámé. Po řadu let se hovoří o tom, že je nutné přejít od extenzivního způsobu hospodaření k intenzivnímu. Bezprostředně to souvisí s omezováním energeticky a surovinově náročných výrob. Vykročení touto cestou by vedlo i ke zlepšení ekologických ukazatelů, zdá se však, že v blízké budoucnosti tomu tak nebude. Většina investic pro příští léta – téměř 40 % – se opět plánuje pro rozvoj palivo-energetického komplexu – největšího znečišťovatele životního prostředí.

Pokračování v dosavadních trendech neblahého vývoje je zřejmě mimo jiné způsobeno i tím, že jak řadoví občané, tak zejména ti, kteří si vzali odpovědnost za osudy naší země, si dostatečně neuvědomují hrozící rizika. Často ani nemohou, protože většina údajů se nepublikuje. Jde zejména o údaje o zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva, o dnešním i budoucím ohrožení zdraví a života lidí, o škodlivinách v potravinách i ve vodě.^{E4Věta je podtržena a po straně rukou připsáno: „Nedělá se nikde. To měli napsat na Západ.“} Teprve až se lidé dozvědí fakta, uvědomí si vážnost, snad dokonce i tragičnost situace, až se dozvědí celou pravdu o rizicích, jimž jsou vystaveni, až budou moci o nich bez vnějších omezení diskutovat, budou moci prosazovat cesty k nápravě, na níž závisí záchrana životního prostředí, zdraví i života.

Často by k odvrácení ekologických katastrof stačil jen zlomek ze zbrojních nákladů vynakládaných na udržení rovnováhy strachu.

Doufáme, že s rozborem stavu ekologické situace v Československu se bude moci seznámit co nejvíce československých občanů, že poznání vážnosti ekologické situace naší země přiměje naše nejvyšší orgány k rychlým a účinným opatřením, k nimž se bude moci vyjádřit každý z obyvatel. Právo na to má – jde o zdraví a životy všech.

Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Anna Marvanová
mluvčí Charty 77^{E5Všechna jména mluvčích jsou připsána hůlkovým písmem.}

Rozbor ekologické situace ČSSR

1. Úvod

Sociálně ekonomický rozvoj společnosti je neoddělitelně spjat s přírodním prostředím. Pro uspokojení svých potřeb odčerpává člověk z přírody hmoty a energie, které transformuje v ekonomickém reprodukčním procesu (výrobě a spotřebě). Ve smyslu zákona o zachování hmoty a energie vypouští nebo ukládá veškerou tuto z přírody odčerpanou hmotu a energii po transformaci zpět do přírodního prostředí jako odpad všeho druhu (tuhý, plynný, tekutý, radioaktivní a „odpadní teplo“).

V dřívějších etapách vývoje společnosti byla tato transformace relativně malého rozsahu, a proto se většina odpadních látek zapojovala samovolně zpět do ekologických koloběhů. V posledních desetiletích dochází však k obrovskému zrychlení tohoto transformačního procesu, vytvářejí se stále nové kombinace látek, často v přírodě neznámých, a dochází k takové jejich koncentraci v důsledku urbanizace a soustředění průmyslu, že se příroda není schopna s nimi vyrovnat. V Československu je člověkem uvolněný tok hmoty dokonce asi desetinásobný nad světovým průměrem. Jenom těžbou nerostných surovin je z každého čtverečního metru plochy našeho státního území průměrně získáno ročně 5–7 kg látek, které se postupně změní na odpad, a to zčásti i toxický. Na každého občana našeho státu to činí cca 35 tun odpadů všeho druhu ročně.

Odpadní látky se jednak v některých ekosystémech kumulují a po určité době latence a dosažení určité koncentrace mohou způsobit jejich náhlé zhroucení, jednak kolují v rámci přírodních koloběhů v potravních řetězcích, kde se mohou v některých případech v potravních hladinách koncentrovat. V konečné instanci pak ohrožují zdraví člověka a dokonce samu genetickou podstatu lidské populace. Lidský organismus totiž není schopen se tak rychle adaptovat na takové změny. Ohrožení jednotlivých druhů planých rostlin a volně žijících živočichů je do určité míry indikátorem ohrožení člověka samého, neboť člověk je ekologicky přímo (potraviny, voda, ovzduší) i nepřímo na toto přírodní prostředí vázán.

To se bezesporu týká i ČSSR, která v důsledku relativně dlouhého průmyslového rozvoje má značně vyčerpané přírodní zdroje, vysoký průmyslový potenciál a tím i na mnoha místech značně narušenou ekologickou stabilitu. Proto také nezřídka i nevelké zásahy do přírodního prostředí mohou mít závažné ekologické důsledky, a proto také udržování stability krajiny je mimořádně náročné na dodatkovou energii. Naše přírodní poměry klimatické a geomorfologické jsou totiž navíc i poměrně nepříznivé z hlediska možnosti rozpadu škodlivin a ukládání odpadů. To ohrožuje nejen ekologickou stabilitu krajiny, její produkční potenciál a reprodukční schopnost, ale i zdraví obyvatelstva, což nakonec může brzdit i možnosti dalšího společensko-ekonomického vývoje společnosti.

Je totiž zřejmé, že naše omezené zdroje při vysoké energetické a surovinové náročnosti výroby, při malé rozloze státu pro ukládání a vypouštění odpadů do povětří vyžadují daleko větší prostředky na omezení poruch na životním prostředí než u jiných států, nemá-li být naše ekologická situace v porovnání s nimi podstatně horší. Přitom však podíl těchto prostředků u nás je zatím naopak nižší než v jiných státech a navíc má v posledních letech klesající tendenci. V SSSR činí výdaje na celkovou ochranu životního prostředí 2,7 % národního důchodu, ve Švédsku 0,8 %, v USA 1,5 %, v NSR 2 % hrubého národního produktu. I když tyto údaje nejsou z metodologického hlediska zcela srovnatelné, je bezesporu varující, že u nás činily tyto výdaje v 6. pětiletce jen 0,3 % užitého národního důchodu a 0,85 % celkových investic (tab. 1).

Ve světovém měřítku patříme ke státům s vysokými emisemi kysličníku (oxidu) siřičitého, což se jeví ještě nepříznivější po přepočtu na plochu či obyvatele (tab. 2). Vzhledem k tomu, že značná část těchto látek je od nás transformována vzduchem nebo vodou mimo naše území, mohly by v budoucnu navíc náklady na úhradu škod vyplývajících z mezinárodních dohod znamenat další závažné zatížení platební bilance. Přitom objem produkovaných emisí stále narůstá v důsledku zvyšování sirnatosti, snižování výhřevnosti spalovaného hnědého uhlí a s růstem energetické spotřeby (tab. 3), a to rychleji než v některých sousedních státech. Pod přímým vlivem emisí ČSR žije asi 3–4 mil. obyvatel a je ovlivněna asi jedna třetina lesů a nejméně 10 % zemědělské půdy. Znečištění ovzduší oxidem siřičitým způsobuje dále škody zvýšenou korozí nejrůznějších konstrukcí a hmot, poškozuje kulturní památky a fasády budov, vyvolává zvýšení nákladů na čištění (komunální, ale i soukromé) atd. Lze velmi zhruba odhadnout, že souhrn těchto škod činí v současné době asi 15–20 miliard Kčs ročně. V tom ovšem nejsou zahrnuta nekvantifikovatelná poškození, jako je zdraví lidí, nenahraditelné kulturní památky, ireverzibilní poškození přírody, vyhynutí různých druhů rostlin a živočichů, devastace krajiny, hodnoty estetické a tím narušení hodnot morálních a etických. Proto je racionální péče o životní prostředí jako důležitá součást životní úrovně nejen ekonomicky, ale i společensky nezbytná.

Je ovšem evidentní, že omezení výroby a tím i omezení hlavního zdroje odpadů a narušování životního prostředí, návrat k jakémusi „malému přírodnímu hospodaření“, „nulový růst“, bigotní důsledná „konzervace“ přírody, jak to navrhují někteří vědci a politici na Západě, není řešením. Ekonomický reprodukční proces je totiž nejen zdrojem znečištění prostředí, ale současně jediným producentem prostředků na jeho ochranu a cílevědomou tvorbu.

Tak jedině cesta marxistického poznání nedělitelného vztahu mezi ekonomickými a biologickými reprodukčními procesy umožňuje zásadní změnu koncepce tohoto společensko-ekonomického rozvoje, jeho principiální racionalizaci a intenzifikaci, snížení energetické a surovinové náročnosti a maximalizaci zachycení a využití odpadů všeho druhu, ale i zásadní změnu představ o cílech společenského vývoje, představ, že konzumní růst spotřeby za cenu devastovaného životního prostředí a rozvrácené krajiny je růstem životní úrovně a cílem rozvoje socialistické společnosti.

Tab. 1: Podíl investic na ochranu vod a ovzduší z celkových investic národního hospodářství

	Celkové investice mld. Kčs	Investice na ochranu v mld. Kčs běžných cen			„Životní prostředí v % k celkovým investicím“
		vod	ovzduší	celkem	vod	ovzduší	celkem
5. 5LP	403,4	2,8	2,0	4,8	0,7	0,5	1,2
6. 5LP	483,2	2,3	1,8	4,1	0,5	0,4	0,85

Tab. 2: Pořadí států podle celkové produkce kysličníku siřičitého a pořadí po přepočtu emisí na plochu a na obyvatele

Země	Celková produkce SO2 tis. t	Země	Emise t/km2	Země	Emise na obyvatele.
USA	27 000	NDR	36,9	NDR	0,234
SSSR	2 000	ČSSR	25,0	Kanada	0,23
Kanada	5 300	V. Británie	21,53	ČSSR	0,21
V. Británie	5 250	NSR	15,26	USA	0,12
NDR	4 000	PLR	7,98	SSSR	0,094
NSR	3 800	Francie	5,85	V. Británie	0,093
Francie	3 270	USA	2,88	PLR	0,073
ČSSR	3 200	SSSR	1,09	NSR	0,062
PLR	2 500	Kanada	0,55	Francie	0,061

Pozn.: Méně než 10 t/km² rok emitují dále BLR, RSR, Rakousko, Irsko, Švýcarsko, Portugalsko, Španělsko, Finsko, Norsko, Švédsko.

Tab. 3: Celkový objem produkovaných emisí (orientační propočet) mil. t/rok

	1960	1980	index růstu
Celkem plynné emise	3,6	7,3	202
z toho
CO	0,9	1,6	177
SO2	1,9	3,2	168
NO, NOx	0,5	1,6	320
OxHy	0,2	0,5	250
celkem pevné úlety	1,6	2,7	168

2. Ukazatele nepříznivého stavu životního prostředí

Současnou ekologickou situaci ČSSR lze charakterizovat jako velmi vážnou. Jen malá část hlavních ekologických ukazatelů je na přijatelné úrovni; většina naopak signalizuje narušení různých složek prostředí. Je nutno konstatovat, že ve světovém srovnání je situace u nás velice nepříznivá.

2.1 Volná krajina – příroda

Integrujícím indikátorem stavu přírodního prostředí je stav krajiny a flóry a fauny, protože ty jsou přímo ovlivněny všemi zásahy a škodlivinami, které člověk do přírody vypouští. Adaptabilita organismů i ekosystémů se stabilizovala po miliony let a na tak prudké změny, k jakým dochází v posledních desetiletích v krajině, nejsou schopny reagovat. I když člověk je zdánlivě daleko adaptabilnější, je svou podstatou i svými biologickými potřebami závislý na přírodě. Pro svůj život potřebuje naprosto nezbytně čistou vodu, čistý vzduch a čisté potraviny. Odpady, často toxické, které vypouští zdánlivě beztrestně do přírody, se mu navracejí ve znečištěné, zdravotně závadné pitné vodě, v zdraví škodlivých plynech, které dýchá nejen ve městech, ale i v rekreačních oblastech a na horách, v potravinách obsahujících rezidua jedovatých látek.

Volnou krajinu a přírodu neuvádíme na prvním místě z jakéhosi staromilského ochranářství, ale proto, že v přírodě se kumulují člověkem provedené zásahy a vypuštěné látky a vyhubení některých druhů fauny nebo flóry, rozvrat některých ekosystémů ukazuje vážné ohrožení člověka samého, protože ten stojí na nejvyšším stupni potravních řetězců, v nichž se s každým stupněm více koncentrují škodlivé látky. To, co nepřežije hmyz, ptáci a zajíci, by později nepřežil ani člověk. Navíc krajina s narušenou přirozenou rovnováhou ztrácí i svou produkční schopnost, je třeba do ní vkládat stále více dodatkové energie (chemizací a mechanizací), což zvyšuje náklady a energetickou náročnost bez zvyšování výnosů, tedy má vážné ekonomické následky. Stav krajiny, flóry a fauny je tedy vážným varujícím indikátorem nejen současných, ale zejména budoucích ekologických, ekonomických, ale i společenských kritických situací.

Situaci v naší krajině reálně signalizuje mizení nejen jednotlivých živočišných druhů, ale celých ekologických či taxonomických skupin. Tak podle současných šetření je ohroženo 30 % ryb, 60 % obojživelníků, 30 % plazů, 30 % ptáků, 35 % savců. Ještě nepříznivější je situace u bezobratlých, kdy v krajině je např. pouze 20 % původního stavu motýlů, v zemědělské krajině pouhých 5 %. Nejvýrazněji jsou ohroženi tzv. predátoři (druhy masožravé), neboť zde se zpravidla koncentrují škodlivé a toxické látky v potravním řetězci a to nezřídka vede až k narušení reprodukčního potenciálu postižených druhů živočichů.

Spolupůsobení různých vlivů narušilo také adaptační schopnosti populací drobné zvěře natolik, že v současné době dochází k jejich hromadným úhynům. Tak už došlo či dochází ke zhroucení populace křepelek, koroptví, bažantů (přestože je udržován v současné době v krajině formou umělých chovů), zajíců, a dokonce i u srnčí zvěře se už začínají projevovat zřetelné poruchy. Dokladem toho je pokles úlovků proti roku 1970, u koroptví o 98 %, u bažantů o 40 %, u zajíců o 80 %. To přirozeně má i určité ekonomické dopady (např. export živé zvěře i zvěřiny).

U flóry a vegetace je celá situace o to závažnější, že zelené rostliny jsou primárním producentem organické hmoty, a tedy výchozím článkem a podmínkou pro existenci všech konzumentů (včetně člověka). V ČSR je přes polovinu druhů vyšších rostlin v určité míře ohroženo, dokonce i některé hospodářsky významné druhy (např. jedle bělokorá). U lišejníků je podíl ohrožení ještě vyšší, protože lišejníky jsou zvláště citlivé na vlivy emisí a jsou proto i prvním indikátorem znečištěného ovzduší. Vážně ohroženy jsou i četné houby – a z nich především houby mykorrhizní, které mají nemalý ekonomický význam, protože podmiňují prosperitu lesních dřevin – a to právě v ekologicky zhoršených poměrech. Dochází ovšem nejen k vyhubení a mizení jednotlivých rostlinných druhů (či dílčích populací), ale mizí velmi rychle i celé vegetační typy.

Tím dochází k ochuzování různorodosti (diverzity) krajiny, což spolu s rozsáhlými zemědělskými a lesnickými monokulturami a přešlechtěnými druhy rostlin bez proložení s rozptýlenou stabilizační zelení může vést k ekologické destabilizaci rozsáhlých krajinných celků, neboť v takových podmínkách se snadno rozmáhají „agresivní“ druhy plevelů a škůdců, kteří nemají přirozené nepřátele (parazity, ptáky atd.) a v monokulturních podmínkách pak dochází k jejich kalamitnímu přemnožení. To pak vyžaduje nasazení pesticidů se všemi negativními ekologickými důsledky a ekonomickými náklady.

Současná situace ve vývoji volné krajiny je ekologicky kritická také proto, že se uplatňují bezprecedentní vlivy (např. imise). Proto také „klasické formy“ ochrany přírody nejsou účinné a v mnohých případech nemohou člověkem vyvolaným změnám v přírodním prostředí zabránit. Snaha po ochraně alespoň přírodovědně nejvzácnějších lokalit vedla k vyhlašování státních přírodních rezervací. Tyto poměrně malé lokality, pokud jsou obklopeny běžně zemědělsky nebo lesnicky obhospodařovanou krajinou, se nemohou ubránit negativním vlivům. Proto jsou vyhlašována velkoplošná chráněná území a ve zvláště významných případech národní parky (v ČSSR jsou 4). Tato území mají v současné době rozsah v ČSSR celkem 14 682 km², tj. 11,4 % z plochy celého území státu (ČSR 10 377 km², tj. 13,13 %, a SSR 4305 km², tj. 8,78 %). Tento rozsah zhruba odpovídá poměrům v okolních státech (PLR 11 %, NDR 18 %, NSR 16 %), avšak odhaduje se, že zejména v ČSR jsou tyto chráněné krajinné oblasti a národní park (KRNAP) v imisních oblastech, a v ČSR je 75 % chráněných území již narušeno a asi 25 % vážně poškozeno.

Nakonec je nutno zdůraznit, že vyhubení řady organismů může znamenat potenciální hospodářskou ztrátu, protože nelze vyloučit budoucí možnosti využití a vždycky znamená ztrátu kulturní. Proto je obecně tento jev chápán jako určitá eticko-kulturní míra úrovně společnosti a je dnes běžně užíván (až zneužíván) i jako argument politický.

2.2 Lesy a lesní hospodářství

Za velmi vážnou považujeme situaci v oblasti lesního hospodářství, což platí jak z hlediska produkce dřeva, tak i s ohledem na mimoprodukční funkce. Přitom s poklesem plochy pěstěné a ošetřené stoupá podíl nahodilých těžeb. Do budoucnosti bude imisní zátěž lesů a krajiny narůstat, takže bude narůstat i poškození lesních porostů. Přímé poškození zasáhne velmi pravděpodobně 45–60 % plochy lesů ke konci století. Nepřímý vliv imisí ve formě kyselých srážek už dnes zasahuje absolutní většinu území ČSR. Území SSR je na tom poměrně lépe, ovšem už i zde se objevují výrazná regionální poškození lesů a krajiny a lze tudíž očekávat, že tento trend bude rychle narůstat (postupy poškození se obecně zrychlují).

Kyselé srážky mají negativní dopad na vegetaci, půdu, ale i na vodní biomy (ryby apod.). Podvazují plodnost dřevin (klesá plodnost a roky mezi vysokou úrodou se prodlužují), vedou k odumírání citlivých dřevin (jedle mizí už i na Šumavě), ale velmi negativně se odrážejí i ve vývoji půd.

Přitom velmi kyselé srážky (pod pH 3,5) mohou občasně (epizodicky) zasáhnout prakticky většinu území ČSR (plocha SSR zasahovaná kyselými srážkami je podstatně omezenější). Jednotlivé [srážky] pod pH 3 se dnes vyskytují i v oblastech považovaných za „čisté“ (např. Českomoravská vysočina). Takové srážky (mající charakter slabých kyselin) jsou pro většinu rostlin nebezpečné (leptají jemná pletiva – např. květní apod.) a narušují reprodukci rostlin. Dokonce i ubývání borůvky (druh rostoucí na kyselých půdách) se přičítá kyselým srážkám.

Imisemi je tedy narušován produkční potenciál lesů, a to hned v několika směrech: obecně se snižuje pod vlivem imisí přírůst dřeva, přičemž zpravidla jsou postihovány porosty starší, a to většinou dřevin jehličnatých (s univerzálním použitím dřeva). Imisemi jsou nepříznivě ovlivňovány půdy, a to až do stavu, který ohrožuje nejen vlastní produkci dřeva, ale existenci dřevin vůbec. Velmi rychle mizejí i cenné místní populace hospodářských dřevin (např. produktivní a plastický „beskydský“ smrk, populace smrku s rezonančním dřevem apod.). Pokud se nepřistoupí urychleně k aktivní záchraně cenných populací („odsun“ mimo imisní oblast – ex situ), bude hospodářské riziko nově zakládaných porostů neznámých vlastností z místně neadaptovaných druhů v budoucnosti velmi vysoké.

Imisemi je vyvolána i přímá ztráta na dřevě. Už dnes stojí „na sucho“ odhadem 1 mil. m³ dřevní hmoty. Je nutno také počítat se zhoršením celkové kvality dřeva. Má-li se totiž těžba udržet zhruba v rozmezí 10–13 mil. m3 ročně, pak brzo celou sumu bude tvořit těžba nahodilá, prakticky „imisní“, a ta má vysoký podíl méně hodnotného dřeva. Na tyto změny je třeba připravit i dřevozpracující průmysl.

Je třeba počítat s tím, že nejpozději na zlomu století se projeví nedostatek dřeva (i pro domácí potřebu), alespoň v určitých sortimentech. Proto by bylo účelné těžby regionálně diferencovat tak, aby mimo imisní oblasti byly porosty „zašetřovány“ (a to i s racionálně přijatelnou ztrátou na přírůstku), a takto zašetřená hmota by po vyvrcholení imisních těžeb do určité míry vyrovnávala celkový nedostatek dřeva. Bude také žádoucí přistoupit k zakládání „lignitkultur“, což jsou rychle rostoucí dřeviny, vybrané podle místních podmínek a zpracovatelského poslání. Na tyto změny ve struktuře dodávaných dřevin musejí plánovitě navazovat změny ve zpracovatelských kapacitách dřevozpracujícího průmyslu, aby tyto akce skutečně pomohly řešit i nedostatek dřeva v budoucnosti a nikoliv pouze ekologické problémy, např. ochranu špatně zalesnitelných oblastí a náhradu vodohospodářských a protierozních funkcí lesa.

Další nezbytnou nutností je péče o půdu. Vzrůst kyselosti půd, spojený s výrazným vyplavováním či blokováním hlavních živin (Ca, Mg, K aj., resp. P) a naopak s uvolňováním hliníku a jiných toxických kovů, je už tak velký, že k omezení těchto procesů by bylo třeba zhruba 5 až 10, ale nezřídka až 20 t/ha^-1 vápence. Vápnění si podle odhadů vyžaduje již asi 30 % lesní plochy ČSR (na území SSR tato opatření nejsou zatím v podstatě potřebná). Vhodné by bylo tato opatření realizovat preventivně v oblastech ohrožených imisemi a periodickými kyselými srážkami. Technická, technologická a energetická náročnost předpokládaných zásahů je evidentní. Vysoké dávkování vápence na tak velké ploše lesů znamená navíc jeho velkou potřebu, tedy podstatné zvýšení těžby, která je zatím orientována na potřeby stavebnictví. Navíc je nutno vzít v úvahu případnou vysokou potřebu vápence v souvislosti s navrhovanou metodou fluidního spalování jako formy odsiřování spalin z hnědého uhlí. Je tedy třeba již nyní bilancovat budoucí potřeby vápence a jeho rozdělení. Pokud by se však k vápnění v lesích nepřikročilo včas, dojde na určité ploše prakticky k ireverzibilním změnám v půdě, které znemožní obnovu mnohých dřevin. Přitom je nutno zdůraznit, že vápnění není úplným či konečným řešením, ale jen nezbytným racionálním a dílčím opatřením.

Z mimoprodukčních funkcí jsou nejvíce ohroženy funkce vodohospodářské (v širokém slova smyslu – tj. včetně funkcí půdoochranných apod.) a funkce rekreační. Změna vegetačních a ekologických poměrů na lesním půdním fondu vyvolá řadu změn v hydrických poměrech. Tak například rozsáhlá odlesnění, vznik velkoplošných a uniformních holin způsobí zkrácení doby jarního tání sněhu, změnou druhové skladby nově založených porostů a změnou věkové struktury (převládnou mladé výsadby) dojde k snížení retenční schopnosti odlesněných půd a k podmáčení. To vše a řada jiných změn nutně vyvolá změny v hydrickém režimu nejen zasažených území, ale i níže položených oblastí (viz kap. 2.3).

Značné vodohospodářské dopady má i těžba a doprava dřeva. Současná technologie totiž vyvolává rozrušení půdního povrchu a vede velmi často až k erozi (v Jizerských horách jde o vznik erozivních rýh v celkové délce přes 100 km). To se přirozeně odráží v pohybu splavenin (nebezpečí „zanesení“ nádrží) a v zhoršování čistoty vod (nebezpečí hlavně pro vodárenské nádrže; viz následující kapitolu).

Zdrojem mnohých střetů lesního a vodního hospodářství je donedávna prosazovaná priorita řešení imisní kalamity s cílem maximální záchrany dřevin. Z celospolečenských hledisek by mělo naopak jít o řešení, v němž dominuje racionální zpomalování postupu imisního poškozování lesů a zmírňování dopadů vyvolaných tímto poškozením. Platí to jak ve směru dřevoprodukčním (těžby s ohledem na obnovu, záchrana genofondu dřevin aj.), tak na úseku mimoprodukčních funkcí – v prvé řadě funkcí vodohospodářských (v širokém slova smyslu). Důraz by pak měl být kladen na strategická preventivní opatření, která jsou většinou méně náročná a zpravidla účinnější než opatření nápravná.

V mnoha postižených územích dnes už pak nejde ani o optimalizaci jako spíše o zajištění takových „limitních“ parametrů, které by uchránily daný systém (např. vodárenské nádrže) před funkčním zhroucením. Taková opatření zahrnují jak prostorové uspořádání lesů (a to včetně využívání funkcí odumřelých porostů), tak technologii hospodaření (především pak těžby a dopravy dřeva), ale i ochrany lesů (srv. původní hmyzí kalamity – obaleč modřínový aj.) a řadu jiných opatření (např. regulace mysliveckého hospodaření apod.). Realizace takových opatření nesmí však být brzděna současnou legislativou či zvyklostmi, které měly plné oprávnění v normálním lesním hospodářství, ale jsou určitou překážkou v mimořádné imisní situaci. Je ovšem přirozené, že operativní plány musí vycházet z obecné strategie a taktiky.

2.3 Voda a vodní hospodářství

Z ekologických a vodohospodářských hledisek jde v podstatě o dva základní aspekty: 1. celkové množství disponibilní vody a 2. kvalita (čistota, jakost) vody.

2.3.1 Celkové množství disponibilní vody

Na celkovou bilanci disponibilní vody (především pro ČSR) není dosud mezi vodohospodáři jednotný názor. Někteří (zřejmě většina) soudí, že situace je i v tomto směru již nyní velmi vypjatá, jiní kalkulují s předpoklady, které je nutno dodržet, aby se množství vody nestalo (do roku 2000) limitujícím faktorem rozvoje celé společnosti. Předpokládají, že se do té doby podaří zajistit pro deficitní oblasti dostatek vody vybudováním potřebných retenčních nádrží a dále zařízeními na převod vody z míst, kde i v budoucnu bude vody dostatek. Je však v této souvislosti nutno uvážit rychle postupující devastace lesů imisemi a s tím spojené ohrožení jejich vodohospodářských funkcí právě v pramenných oblastech. Navíc je jasné, že takovéto „optimistické“ představy předpokládají relativně obrovské investiční prostředky, rozsáhlá technická zařízení, využívání povrchových vod, jejichž znečištění stále stoupá, to vše právě v období, kdy celková ekonomická situace nedává předpoklady pro příliš velkorysá technická a investiční řešení. Zdá se tedy, že sice teoreticky by mohl být koncem století relativní dostatek vody ve všech oblastech, ale pouze za předpokladu splnění velice náročných ekonomických a technických podmínek, které se s největší pravděpodobností nepodaří realizovat v potřebném časovém horizontu, což by pak mělo katastrofální následky pro celou společnost.

Přitom je známo, že již nyní se limitní situace dalšího rozvoje některých oblastí z důvodů nedostatku vody objevují (např. Ostravsko) a jinde se mohou v kritické situaci takové bariéry rychle objevit (Severočeský a Středočeský kraj). Navíc je důležitým faktorem čas, který může mít rozhodující význam, pokud by např. imisemi velkoplošně narušený vodní režim nebo déle trvající sucho nepředvídaně a rychle celou situaci vyhrotilo. Příkladem je rozsáhlé omezování dodávek pitné vody v mnohých oblastech v roce 1982.

Proto k základním technologickým předpokladům zajišťování celkového množství vody v první řadě patří maximální hospodárnost využívání vody u všech odběratelů (včetně recirkulace aj.) a omezování ztrát v rozvodech vody (část sítě je v havarijním stavu a ztráty jsou poměrně vysoké – 20 až 40 %). Je si ovšem třeba uvědomit, že se nejedná jen o kapající kohoutky, kde by bylo možno snížit ztráty lepší údržbou, případně racionálnějším měřením spotřeby vody a zvýšením její ceny, ale hlavní problém je v havarijním stavu rozvodné sítě, která je většinou stará přes 100 let, bez kvalitní údržby, a nově instalované rozvody chátrají velice rychle. Zanedbaná údržba rozvodné sítě pitné a užitkové vody si v nejbližší době vyžádá obrovské náklady a kapacity zemních prací, ale jejich další odkládání bude jen znamenat zvyšování již tak vysokých ztrát stále obtížněji získávané a upravované vody v rozvodech.

K fytotechnickým či ekologickým předpokladům pak patří především racionální, funkčně zaměřené hospodaření ve vodohospodářsky významných oblastech (v chráněných oblastech přirozené akumulace vod – CHOPAV, a obecně ve všech pramenných oblastech).

Je totiž, mimo jiné, nutno počítat s tím, že mnohé závažné a bezprecedentní vodohospodářské problémy vyvstanou během 2–3 desetiletí v lesních oblastech postižených imisemi. Na přelomu tisíciletí bude totiž jen v ČSSR imisemi poškozeno vážně okolo 1 mil. ha plochy lesů. Na těchto plochách pak ztratí alespoň zčásti lesní ekosystémy svou hydrickou účinnost. Závažnost těchto problémů vyplývá i ze skutečnosti, že v postižených oblastech leží prakticky více než 60 % našich pramenných oblastí a velká část vodních nádrží.

V imisních oblastech lze celkově očekávat následující hlavní změny hydrického režimu:

– Stoupne celkový odtok z příslušných (většinou horských) povodí, a to o několik procent až o několik desítek procent. To je jev, který sám o sobě je pozitivní, využije-li se tento „zisk“ vodohospodářsky.

– Stoupnou špičkové průtoky, zvláště jarní a přívalové, a to o desítky, ale asi až o stovky procent. Tím narůstá i nebezpečí povodní a říční eroze se všemi vodohospodářskými a ekonomickými důsledky. Stoupnou objemy povodňových vln u vod stoletých pravděpodobně až na dvojnásobek.

– Zvýší se výrazně i srážková eroze, především rýhová (většinou pod vlivem těžkých mechanismů), a to o stovky procent (podle geologického a geomorfologického charakteru území). Tím narůstá nebezpečí spojené např. se zanášením vodních nádrží (srv. rychlý postup u Jirkovské nádrže v Krušných horách, tedy v oblasti relativně málo „erozibilní“; velmi akutní je toto nebezpečí obecně ve flyšovém území, např. v Beskydech).

Hydrické změny ovšem neovlivní jen vlastní „horské“ území, ale většinou se negativně projeví i v podhůří, což může mít dalekosáhlý dopad na některá území nebo dokonce na celou ekonomiku státu (např. nebezpečí zatopení dolů v SHD apod.). Současný přístup k řešení vodohospodářských problémů „horských“ oblastí (např. hospodaření v lesích) naznačuje, že nebezpečí z narušení hydrického režimu není dosud považováno kompetentními místy za ekonomicky závažné.

Dosud také nelze odhadnout, jak dalece mohou tyto změny malých horských povodí ovlivnit velká povodí. I zemědělské půdy totiž výrazně mění své hydrické parametry (zvyšuje se podíl povrchového odtoku), a tak nelze ani změny ve velkých povodích vyloučit. Je však nesporné, že už dnes dochází prakticky na celém území našeho státu k vodohospodářským změnám, s kterými současný Směrný vodohospodářský plán nepočítal a které nemohl předvídat. Proto je nezbytná jeho aktualizace na základě současných vědeckých poznatků a prognóz všech vzájemných vazeb a souvislostí ekologických změn.

2.3.2 Znečišťování vod

Za velmi závažný problém je nutno považovat rostoucí znečišťování vod. V období 1960–1980 stouplo jen v ČSR „vypouštěné“ znečištění o 18,7 % na celkovou výši přes 167 tisíc t za rok (vyjádřeno biochemickou spotřebou kyslíku za 5 dní – BSK) a v evidovaných zdrojích znečištění vod o 1664 na celkem 4795 t. Tak po určitém zlepšení situace v 60. letech je poslední období charakterizováno rychlým zhoršováním stavu.

V podstatě jde o čtyři hlavní okruhy znečišťování: zemědělství, průmysl, komunální znečištění (sídliště) a znečištění vod z imisí) (nejrůznějšího typu).

Kritickým zdrojem znečišťování vod je zemědělství, už proto, že většinou jde o zdroje rozptýlené či plošné a tudíž těžko kontrolovatelné. Nejčastěji je znečištění vyvoláno organickými látkami (močůvka, silážní šťáva aj.), průmyslovými hnojivy a pesticidy (vymýváním přebytečných nerozpuštěných látek z půdy, úniky u nevhodného uskladnění), ropnými látkami atd. Odhaduje se, že znečištění ze zemědělství (z polí, velkochovů, siláží, skladišť apod.) činí asi 50 % veškerého znečištění povrchových vod.

Komunální znečištění je rovněž velmi závažné. Nejlépe to dokumentuje pokles čistoty vod – obvykle o jeden stupeň – na úsecích toků pod většími městy (Vltava pod Prahou, Svratka a Svitava pod Brnem, Odra a Ostravice pod Ostravou apod.). Řadě měst byly totiž uděleny výjimky ze zákona 138/73, např. i Praze, Bratislavě, krajským městům, z nichž Hradec Králové a Ústí nad Labem nemají vůbec žádná zařízení na čištění odpadních vod, stejně jako 25 okresních měst a většina nově postavených sídlišť. Tak jen vypouštění odpadních vod veřejnými kanalizacemi stouplo od roku 1970 do roku 1980 téměř o 70 %.

Přímé znečišťování vod průmyslem se v posledních letech udržuje zhruba na stejné úrovni, popř. lze regionálně vystopovat i mírný trend k poklesu. Závažná jsou ovšem kampaňová znečištění, která mohou dlouhodobě narušit biotickou složku vod a tím snížit dlouhodobě ekologickou funkci vodního biomu. Nedořešeným problémem je znečištění vod celulózkami (horní Vltava, horní Labe a další). Zcela specifickým problémem je ovšem znečištění podzemních vod petrochemickým průmyslem. Nebezpečné jsou nepřímé vlivy energetiky, dopravy a dalších zdrojů plynných emisí kyselého charakteru. Suchým a mokrým spadem se dostávají okyselující látky z ovzduší do půdy a ovlivňují povrchové vody. Nejvíce jsou postiženy horské oblasti, kde prakticky ve všech oblastech je okyselena voda jezer a vodních toků (např. včetně Šumavy). Postupně lze očekávat okyselování toků i v nížinných oblastech a rovněž okyselování mělčích horizontů podzemních vod. V okyselených vodách je omezen až znemožněn život a tyto vody se stávají nebezpečnými i pro člověka v důsledku zvýšeného obsahu toxických kovů, které z půdy a z imisních spadů jsou právě kyselými srážkami uvolňovány.

Z hlediska humánně hygienického je tento jev velmi závažný proto, že už dnes postihuje acidifikace vod především povodí důležitých vodárenských nádrží.

V imisních lesních oblastech jsou vlivem zvýšených těžeb a dopravy dřeva, tedy vysoké eroze, znečišťovány vody vyplavovanými huminovými látkami a dokonce dusičnany, takže toto znečištění nelze pokládat jen za organoleptický (chuťový a pachový) nedostatek, ale za poruchu se zdravotními dopady.

Specifickým problémem je znečišťování vod radionuklidy. Takovéto znečišťování se objevuje nejen v místech těžby radioaktivních surovin a v souvislosti s provozem jaderných elektráren, ale i v emisích elektráren spalujících hnědé uhlí. Předpokládá se i určitá kontaminace vody Vltavy v důsledku výstavby jaderné elektrárny Temelín, což by v souvislosti s omezením využitelnosti Jizery a Želivky a obecně s rostoucím zemědělským znečišťováním vod mohlo vyvolat vážnou situaci v zásobování pražské aglomerace pitnou vodou.

Znečišťování vod má dopady nejen krajinně ekologické, humánně hygienické, ale odráží se už dnes i v průmyslové výrobní sféře.

Z hlediska krajinně ekologického chronické zatížení vod i epizodické „havárie“ vedou k oslabení samočisticí schopnosti vody a k poruchám vodního biomu (ve smyslu kvantitativním i kvalitativním). Je tedy nutno počítat s tím, že také chov ryb bude ve zvyšující se míře postihován různými kalamitami (nemocemi a úhynem ryb). Ztrátu samočisticí schopnosti vodních biomů je nutno dříve či později kompenzovat výstavbou čistíren vod.

Z hlediska humánně hygienického se výrazně omezuje možnost použití znečištěných vod k vodárenským účelům. Ve vodních biomech jsou vysoké obsahy dusičnanů, koluje zde celá řada toxických, případně karcinogenních a mutagenních látek, které se do lidského těla dostávají jak s pitnou vodou, tak i přes potravní řetězce (např. závlahami). Přitom je možný synergismus různých látek, případně za určitých okolností nepředvídatelné uvolňování toxických látek ze sedimentů (např. opětovné uvolňování rtuti ze sedimentů při vniknutí posypových solí do vod aj.).

K humánně hygienickým aspektům znečišťování vod patří i rekreační využívání vodních ploch. Ubývá vodních ploch umožňujících plně hodnotnou obnovu tělesných a duševních sil, neboť znečištěná voda má nepříznivý vliv na psychoemocionální stav člověka, a navíc rekreace v znečištěných (většinou entrofizovaných) vodách vede k vysokému výskytu různých kožních alergií i k závažnějším infekčním onemocněním.

Důsledky znečištění vod se promítají také do výrobní sféry. Některé vody už dnes nejsou pro znečištění vhodné ani pro přímé použití v živočišné výrobě (např. Novomlýnské nádrže na jižní Moravě, přičemž právě závlahy a rekreace patřily k hlavním argumentům pro jejich výstavbu). Dokonce místy dosahuje znečištění celých vodních biomů (včetně sedimentů) takového stupně, že ohrožuje i chov vodní drůbeže (botulismus u kachen). Znečištěné vody mají omezené použití i v některých průmyslových odvětvích a již nyní vylučují některé oblasti pro speciální výrobu náročnou na čistotu vody (např. elektroniku, výrobu filmových materiálů apod.). Přirozeně jsou znečištěné vody nevhodné pro většinu potravinářského průmyslu.

V ČSR klesala zejména v minulé pětiletce výstavba čistíren komunálních a průmyslových odpadních vod (tab. 4), což se projevuje v nárůstu znečištění vod. Tento nárůst se bude zrychlovat, pokud se adekvátně nezrychlí výstavba čistíren a pokud se nezajistí odpovídající legislativní a organizační opatření (např. omezení udělování výjimek, zavedení účinné represe apod.).

Je nutno zdůraznit, že péče o čistotu vod musí zahrnovat nejen péči o povrchové vody, ale i péči o podzemní vody, neboť patříme (např. v rámci RVHP) ke krajinám chudým na zásobu podzemních vod (tab. 5).

Nezbytnou součástí péče o kvalitu vod je i odpovídající monitorování, a to nejen přístrojové, ale i sledování bioindikátorů a biotestů (řas, ryb, vodního hmyzu).

Tab. 4: Základní údaje o výstavbě čistíren odpadních vod

Ukazatel	1970	1980	index
Plán ochrany ŽP (mil. Kčs běžných cen)	500,25	543,60	92,1
Plán investorů (dtto)	548,98	471,50	85,9
Skutečně prostavěno (dtto)	467,88	354,00	73,7
Plnění plánu ochrany ŽP (%)	79,4	65,1	82,0
Plnění plánu investorů (%)	85,7	75,1	88,1
Počet dokončených akcí v roce (ks)	98	13	13,3
Počet dokončených akcí v pětiletce	1971–75 408	1976–80 69	16,9

Tab. 5: Zásoby vod v některých státech RVHP

Stát	Využitelná zásoba (na 1 obyvatele/1 den)
ČSSR	150
BLR	390
NDR	960
MLR	1 600
SSSR	2 450

2.4 Zemědělství

Z ekologického hlediska za zvláště kritickou považujeme situaci v oblasti zemědělství – a to přesto, že se v období posledních 15–20 let podstatně zvýšila zemědělská výroba. Tento vzrůst byl podmíněn především šlechtěním, zvýšeným používáním chemických prostředků (zejména průmyslových hnojiv a pesticidů), rozsáhlou mechanizací, koncentrací v živočišné výrobě atd. Zdá se však, že těmito prostředky bylo dosaženo horní hranice ekologických možností jak v rostlinné, tak v živočišné výrobě a naopak dochází k narušení některých ekologických vztahů, které by v budoucnu mohly mít nedozírné následky. Devastace krajiny, koncentrace „odpadů“ z velkochovů, vysoká energetická náročnost, vysoké míry znečištění vod, to vše jsou bariéry, na které budou narážet dosavadní koncentrační a „intenzifikační“ trendy zemědělské velkovýroby nerespektující naše specifické přírodní podmínky (převážně zvlněný až pahorkatý terén, omezené zdroje vody, průmyslové zatížení, vysoká hustota osídlení atd.).

Při dnešním stylu hospodaření je možno počítat spíše už s poklesem hektarových výnosů, protože se zhoršují primární produkční podmínky (hlavně půdní, ale i atmosférické – např. imise) a pravděpodobně ani inovace pesticidů neudrží výnosy na současné výši. V některých oblastech se skutečně už několik let projevuje stagnace výnosů některých plodin, či dokonce jejich pokles.

Zvyšování výnosů u hranice produkční kapacity plodin je samo o sobě energeticky velmi náročné. Tak při růstu spotřeby průmyslových hnojiv (a navíc i pesticidů) na 360 % v období 1960–1979 vzrostly hektarové výnosy obilnin jen asi na 150 %, brambor na 195 %, cukrovky pouze na 106 % a u olejnin se výnosy nezvýšily.

Je známo, že máme velmi nízkou výměru orné půdy na obyvatele, takže je nutné s ní maximálně šetřit. Je ovšem nutné zdůraznit, že z úbytku 421 000 ha v období 1966–1980 činil úbytek na průmyslovou a občanskou výstavbu jen 13,3 %, zatímco převod do kategorie neplodných ploch činil téměř 31 % a do lesního a půdního fondu skoro 41 %.

Velmi závažný je ovšem problém antropogenní kvality zemědělských půd, která se v poslední době pod vlivem zemědělského hospodaření, ale i jiných lidských vlivů, zřetelně zhoršuje. Organické hnojivo je totiž stále více nahrazováno průmyslovými hnojivy (vyhnojuje se méně než 18 % orné půdy ročně). Za období 1960–1979 se zvýšila spotřeba průmyslových hnojiv dokonce 4,1krát. V současné době (1980) se používá zhruba 360 kg čistých živin na hektar orné půdy (v roce 1960 necelých 100 kg). Nejsou ovšem výjimky aplikace až 600 kg/ha. Vzhledem ke stavu půd se odhaduje např. únik dusíkatých hnojiv do spodních i povrchových vod zhruba na 40 %, přičemž vyšší dávka znamená podstatné zvýšení úniku. Proto také většina vod v zemědělské krajině vykazuje vysoké koncentrace dusičnanů (v Moravském krasu vlivem vysokých dávek hnojiv dochází dokonce k rozpouštění krápníků). Cenovým zvýhodněním průmyslových hnojiv prakticky došlo k tomu, že poprvé v dějinách zemědělství se stal hnůj odpadem. A tak byl přetnut koloběh látek podmiňující poměrně vysokou a nutričně hodnotnou produkci při nízkých energetických nárocích. V důsledku tlaku na snížení spotřeby pohonných hmot jsou pozemky v nejbližším okolí velkochovů, kam jsou vyváženy jejich chlévské odpadky a kejda z bezstelivových chovů, soustavně přehnojovány se všemi negativními důsledky až po kontaminaci různými škodlivinami, zatímco na vzdálenějších polích vzniká závažný nedostatek organické hmoty v půdě.

Půda tím ztrácí příznivou strukturu a schopnost sorbce (vazby živin). Tento stav dále umocňuje těžká mechanizace, která vede nezřídka ke zhutnění půdy až na 50–70 % plochy. To pak v kombinaci s předchozími faktory vytvořilo stav, že srážková voda se do půdy nevsakuje. Tím na jedné straně vzniká nedostatek vláhy pro plodiny, na druhé straně to vede k zvyšování podílu povrchového odtoku, spojeného nezřídka s plošnou až rýhovou erozí. To znamená obrovské energetické ztráty ve formě živin. Asi 88 % dusičnanového dusíku a asi 48 % vápníku atd. v povodí Labe je antropogenního původu. V mnohých oblastech s těžšími půdami vznikají obrovité „mísy“ soustavně zamokřované nad „speklou“ krustou. Zde klesá nezřídka produkce až na nulu.

Dosud se nedoceňuje postupné okyselování půd (imise, okyselující průmyslová hnojiva). Přitom asi 60 % půd ČSR lze označit za slabě kyselé až kyselé. To přirozeně může mít nepříznivý dopad na produkci, takže je nutné počítat i s větší potřebou vápnění, přičemž potřeba vápence poroste i pro vápnění lesů a využití pro fluidní spalování, jak jsme se o tom již zmínili.

Zvyšování dávek dusíku, převaha pěstování obilnin (jsou pěstovány 3–4krát po sobě) a nevhodná agrotechnika (kombajny při sklizni vyfukují semena plevelů zpět na pole s plevami) vyvolává neúnosná zaplevelení polí. To si opět vynucuje zvyšování dávek herbicidů, které dnes tvoří asi 80 % aplikovaných pesticidů.

Současný charakter hospodaření vedl také k výrazné změně struktury v krajině. Pod tlakem velkoplošných technologií a těžké mechanizace byla krajina silně uniformována; byly odstraňovány meze, rozptýlená zeleň (a to včetně břehových prostorů), mokřiny a jiné „nezemědělské“ vegetační formace. Krajina byla nezřídka velmi násilně přizpůsobována „neekologické“ technologii, zatímco by měla být technologie a mechanizace racionálně přizpůsobována krajině. Tento proces zákonitě vede k oslabení bioregulačních mechanismů v krajině a obecně k ekologické destabilizaci krajiny a otvírá tak cestu k nejrůznějším kalamitním výskytům škůdců a nemocí (ale i konkurenčně agresivním plevelům). Např. jen párek poštolek je schopen ročně pochytat hraboše, kteří by jinak způsobili škodu na úrodě za 179 000 Kčs, pesticidy jsou likvidováni paraziti plevelů a škůdců, omezením rozptýlené zeleně je omezena možnost hnízdění ptactva, které likviduje škodlivý hmyz atd.

Velké lány souhrnných pozemkových úprav otevřely mnohde cestu erozi. Archivní šetření ukazují, že ve srovnání s polovinou 19. století eroze regionálně výrazně stoupla a na mnohých územích je dnes více než 50 % plochy ohroženo erozí. Eroze znamená obrovskou a nenahraditelnou ztrátu ornice (1 cm ornice se vytváří cca 80–100 let), a tím i ztrátu živin.

Negativní důsledky nadměrné aplikace pesticidů na ekologickou rovnováhu v krajině, na kvalitu krmiv i na kvalitu potravin jsou obecně známy. Bez těchto prostředků ochrany rostlin se dnes již asi neobejdeme, nicméně nelze jimi řešit „chyby“ v agrotechnice, ale musí být aplikovány na základě ekologických poznatků pouze jako jedno z opatření integrované ochrany rostlin.

Hygienický stav zemědělské krajiny neindikují jen volně žijící živočichové, jako už bylo uvedeno (kap. 2.1), ale dokumentuje ho i skutečnost, že přes 60 % všech nucených porážek v živočišné výrobě je způsobeno různými otravami a dietetickými poruchami z krmiv (proti 3,7 % infekčním). Potravní řetězec je totiž zatížen nejen vysokými koncentracemi dusičnanů a pesticidů (a jejich metabolity), ale je kontaminován těžkými kovy (rtutí, olovem, kadmiem aj.), které se v poslední době ukazují jako zvláště závadné. Roste i ohrožení produkce krmiv i potravin cizorodými látkami, např. mykoteiny (vadné uskladnění krmiv apod.). Ve velkochovech se šíří i četné infekce, zejména kmeny salmonel a jiných patogenních mikrobů (většinou jako důsledek nedodržování technologické kázně a vysoké koncentrace zvířat). Nedostatečná hygiena a veterinární péče o skot je příčinou vysokého výskytu mastitid (až 70 %), a tak i špatné kvality mléka (které nezřídka nelze použít na zpracování na sýry).

Nelze pominout ani skutečnost, že ve většině velkochovů dochází nerespektováním biologických zákonitostí k zbytečným ztrátám (kvantity a kvality) produkce. Často se totiž nerespektuje přirozené chování zvířat (etologie), zejména pokud jde o specifické nároky na prostor (teritorialita), narušují se vazby matka – potomek příliš časným odnětím telat dříve, než získají od matky přirozené protilátky proti infekcím, a jsou soustředěna do odchoven, kam jsou zaneseny infekce z různých stájí. Proto také úhyn telat je neúměrně vysoký. Nejsou principiálně odděleny chovy skotu na maso od chovu na produkci mléka. Celkový stav skotu je nutno podstatně zvýšit, aby dosáhl přiměřeného poměru cca 1 zvířete na hektar. Je třeba, zejména v horských a podhorských oblastech, rozšířit v přiměřeném rozsahu pastvu dobytka a obhospodařování horských luk, z nichž část byla zanesena náletovým lesem, protože ji nebylo možné bez speciální horské mechanizace obhospodařovat. Právě tyto plochy bude nutno pro živočišnou výrobu znovu v přiměřeném rozsahu použít.

Celková živočišná výroba v posledních letech stoupá, ovšem u výroby jatečného skotu, mléka a vajec se tento růst v současné době značně zpomaluje až klesá. Přitom navíc stále větší podíl výroby jatečného skotu připadá (zhruba už 10 let) na brakované krávy (v roce 1980 přes 30 %). Brakování krav negativně ovlivňuje i dojivost, protože jsou poráženy krávy daleko dříve, než dosáhnou vysokou dojivost.

Při ustájení a při manipulaci se zvířaty, a to i při vlastní porážce, se zcela zbytečně vyvolávají stresy (jde o živé vnímavé organismy), které snižují finální kvalitu masa (zvýšení obsahu některých hormonů a enzymů vyvolaných stresem). Nezřídka je kvalita masa snižována také nedodržováním ochranných lhůt mezi posledním podáním biochemických preparátů (hormonů, antibiotik aj.) a porážkou. To vše se nutně odráží v nutriční hodnotě masa a masných výrobků.

Je třeba zdůraznit, že pohyb škodlivých a toxických látek (tj. noxů) od primární produkce po finální výrobek se u nás systematicky nesleduje (nemonitoruje), takže prakticky na tomto úseku nelze z našeho území podat ucelené údaje. Jednotlivá šetření a analogie z jiných zemí však naznačují, že jde o velmi závažnou, humánně hygienickou problematiku. Tento náš nedostatek analýz reziduí v potravinách nám způsobuje značné ztráty v zahraničním obchodě s potravinářskými surovinami. Někdy je tento nedostatek kontroly zneužíván i k neoprávněným reklamacím, kterým nemůžeme čelit, protože nemáme vlastní kontrolu, ale i k různým nepřátelským politickým akcím, např. v turistice.

Z hlediska racionální výživy je nutno alespoň se zmínit o výrobě zeleniny a ovoce. Současná forma intenzivní výroby zeleniny vede k tomu, že značná část produkce je hygienicky závadná (např. vysoký obsah dusičnanů). Ke zbytečným ztrátám a ke snížení kvality dochází také při dlouhé manipulaci se zeleninou a ovocem (uvadáním a hnitím). S vysokou pravděpodobností je zelenina z intenzivních kultur kontaminována kovy či jinými škodlivinami, např. v důsledku opakovaného používání kompostů z některých odpadů na tomtéž pozemku, automobilovými exhalacemi z blízkých komunikací apod.

Nakonec nelze pominout celkovou energetickou bilanci zemědělství – především s ohledem na ekologické principy. Přitom, i když chybí přesnější analýzy, je zřejmé, že jen část vložené energie jde na primární produkci organické hmoty v rostlinné výrobě, kdežto nepřiměřeně velký podíl energie je věnován dopravě hmot (nebo lidí) na velké vzdálenosti v důsledku nadměrné koncentrace výroby a organizačního odtržení rostlinné výroby od živočišné. Je zřejmé, že již z hlediska úspory pohonných hmot bude nutný rozptyl zemědělské výroby do menších, relativně samostatných farem v rozsahu bývalých katastrů obcí. Navíc dosavadní struktura živočišné výroby s vysokým podílem výroby vepřového masa je energeticky nevýhodná (vysoká spotřeba krmiv, především obilovin) proti chovům skotu, který jako polygastrické zvíře (přežvýkavec) lépe využije objemná krmiva. Navíc vysoká spotřeba vepřového masa není ani z hlediska racionální výživy nijak žádoucí.

Jsme přesvědčeni, že důsledné využívání ekologických poznatků v systémovém pojetí by v zemědělství přineslo nejen výrazné úspory energie, ale vedlo by i k nastolení nové ekologické stability na vyšší, vědecky podložené úrovni. Znamenalo by snížení zdravotních rizik pro populaci lidskou, ale i snížení ohrožení rostlin a živočichů, celkové zvýšení rekreační a estetické hodnoty naší krajiny.

3. Člověk – hygienicko-ekologické aspekty

Socioekonomické faktory, které v nedávné minulosti vedly k výraznému zlepšení zdravotního stavu naší populace a k zřetelnému prodlužování lidského života, se jeví – alespoň ve své extenzivní formě – víceméně vyčerpány. Výrazné zhoršení životního prostředí může tento trend nejen zastavit, ale dokonce jen zvrátit. Adaptabilita člověka, resp. lidské populace na nepříznivě působící změny prostředí je poměrně omezená. Navíc mnohé účinky se mohou projevit až po určité době v důsledku kumulace vlivů nebo zpožděného účinku, některé se mohou dokonce projevit až v následujících generacích (mutagenní účinky). Vzhledem k tomu, že životní prostředí se zhruba od padesátých let progresivně zhoršuje a protože mladá generace bude delší dobu pod vlivem tohoto zhoršujícího se prostředí (delší dobu ve stresu) je nutno celému komplexu vztahů populace – prostředí věnovat mimořádnou pozornost. Je totiž pravděpodobné, že mnohé zdravotní poruchy se u mladé generace projeví v dřívějším věku, často už ve vrcholu produktivního období, než tomu je u dnešní starší populace, u které se řada poruch projevila až v postproduktivním věku.

Řada škodlivých vlivů u nejnižší věkové skupiny (novorozenců, dětí předškolního a školního věku) se uplatňuje v procesu tělesného a duševního vývoje, ale projevuje se až v dospělosti (např. poškození srdečního svalu kojenců dusitany a dusičnany se může projevit ve zvýšené náchylnosti k infarktu). Mnohé faktory ovlivňují vývoj embryí a plodů a navozují vznik vrozených vad (teratogenní účinky). Jiné faktory působí vznik alergií, a to na základě postupně narůstající přecitlivělosti organismů.

K tomu je nutno dodat, že nejrůznější škodliviny (noxy) se mohou vzájemně ovlivňovat, a to tím, že se jejich účin sčítá až znásobuje (např. některé pesticidy a antibiotika aj.), nebo naopak tím, že se jejich účin (např. podávaných léků) ruší, což může mít nežádoucí důsledky při léčení. Mnoho těchto vzájemných účinků se objevuje zcela nepředvídaně (např. po zavedení nového přípravku), takže vyvolané poruchy se mohou napravovat teprve dodatečně. Totéž platí obecně o vlivu zhoršeného prostředí, protože vlastní důsledky často kumulovaných vlivů se většinou projeví v časovém zpoždění.

V kapitalistických státech jsou z tohoto hlediska většinou dlouhodobá a úplnější sledování, zatímco u nás jsou k dispozici spíše jednotlivá, nesystematická šetření. Příkladem může být rtuť a její sloučeniny. Ještě před deseti lety nebyly u nás odpovídající informace o tomto kovu v prostředí, a proto se soudilo, že tento problém u nás neexistuje. Jakmile se však provedla podrobnější šetření, bylo zřejmé, že toto riziko platí pro nás v obdobné míře jako v jiných státech.

O škodách a negativních důsledcích znečištění životního prostředí svědčí např. údaje o zdravotním stavu dětí v Severočeské uhelné pánvi (okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem). Kojenecká úmrtnost v této oblasti byla v roce 1980 o 12 % vyšší, než činí průměr ČSSR.

Stav byl v posledních letech následující (v promile)

rok	Chomutov	Most	Teplice	Ústí n. l.	průměr	ČSR
1979	18,7	17,2	17,3	17,1	17,6	15,8
1980	20,7	17,7	19,2	22,6	20,1	16,8

Podstatně větší je v těchto okresech i podíl novorozenců, kteří byli během pobytu v nemocnici nebo při propuštění nemocní. V okrese Most je tento ukazatel dokonce 3krát vyšší (36,65 %) než v celé ČSR (9,54 %).

Při preventivních prohlídkách dorostového věku konaných v uvedených okresech roku 1980 nebyly zjištěny pouze u 38,4 % osob chorobné změny (ČSR 57,7 %). Týká se to zejména akutních infekcí cest dýchacích a jiných nemocí horních cest dýchacích (ČSR 2,7 %, S[evero]Č[eská] oblast 4,1 %), nemocí trávicí soustavy (ČSR 0,4 %, SČ oblast 1,3 %), nemocí kůže a podkožního vaziva (ČSR 1,7 %, SČ oblast 4,6 %), nemocí svalové a kosterní soustavy a pojivé tkáně (ČSR 8,6 %, SČ oblast 12,7 %).

Výskyt duševních chorob byl v této oblasti o 120 % vyšší než v ČSR, 2,2krát častěji se zde vyskytuje virový zánět jater, 3,61krát více je zde onemocnění infekčních a parazitárních.

I když tyto skutečnosti mohou být důsledkem i jiných faktorů, má na ně zhoršené životní prostředí bezpochyby rozhodující vliv. Kromě toho je nutno vzít v úvahu, že do jisté míry je toto území „modelové“ pro postupující zhoršování životního prostředí v ostatních oblastech ČSSR.

Znečišťování ovzduší je tedy nesporně faktor, který významně narušuje zdraví člověka. Platí to zvláště pro populaci dětí a mladistvých. V postižených oblastech je u dětí nejen zvýšena nemocnost dýchacích cest, ale zvláště je zvýšen výskyt komplikací tzv. banálních onemocnění horních cest dýchacích (záněty plic, záněty středního ucha a jiné). Jsou významně změněny hodnoty některých ukazatelů krevního obrazu (počet červených krvinek, množství krevního barviva, odolnost červených krvinek), hodnoty imunitní (imunoglobuliny), hodnoty některých enzymů, jakož i hodnoty tělesného vývoje a růstu (kostní zrání). Ale i u dospělých najdeme častější výskyt chronických nemocí dýchacích cest (bronchitis, astma) a postižení pravého srdce (cor pulmonale). Střední délka života je v SČ kraji kratší než průměr ČSSR asi o 3 až 4 roky. Vedle hlavního znečištění vzniklého spalováním fosilních paliv, průmyslových procesů a dopravy (prašnost a SO_x) se totiž do ovzduší dostávají i kysličníky dusíku, sloučeniny toxických prvků (arzen, kadmium, vanad, nikl, olovo, beryllium, selen aj.) a polycyklické uhlovodíky s karcinogenními vlastnostmi.

Další významnou součástí životního prostředí mající zásadní vliv na zdraví je voda. Člověk používá vodu jako vodu pitnou, užitkovou, provozní a pro rekreaci. Pitná voda ovšem musí být nejen „neškodná“ pro naše zdraví, ale musí být chápána jako integrální součást výživy člověka, především pokud jde o obsah minerálií, makro- i mikroprvků. Proto také „obyčejná“ pitná voda není trvale zastupitelná žádnou minerálkou.

Problémy se zajišťováním vhodné pitné vody vyvstávají již při vymezování ochranných hygienických pásem zdrojů vody. Máme sice dokonalé směrnice, ale zásady hospodaření v nich nejsou ještě zdaleka vyřešeny (časté střety hygienických požadavků se zemědělstvím). Proto také stále dochází k hrubým narušením kvality vody již ve zdrojích a často k jejich dočasnému i trvalému vyřazení z použití. Většinou jde o znečištění vody škodlivými či toxickými odpady a látkami z nejrůznějších zdrojů (viz kap. 2.3.2).

Takové situace již u nás nastaly a stále se opakují a závažným následkům bylo často zabráněno jen včasnou kontrolou a vyřazením (alespoň dočasným) těchto zdrojů z užívání (např. Rychnov nad Kněžnou a Mýto na Rokycansku – kyanidy, Prachatice – dusíkaté vápno, Chemko Strážské – polychlorované bifenyly a formaldehyd, Cheb – rtuťnaté soli, Praha-Podolí – virová kontaminace, Želivka – stoupající trend rtuťnatých solí v rybím mase apod.).

Také pitná voda ze zdroje kontaminovaného mikroby nebo viry může způsobit vážná nakažlivá onemocnění (břišní tyfus, paratyfy, úplavici, nakažlivou žloutenku, choleru, jakož i řadu dalších těžkých onemocnění). Z minulosti jsou známy u nás epidemie břišního tyfu a úplavice, epidemie leptospiróz, v posledních letech se pak vyskytly rozsáhlé epidemie žloutenky (Ústí nad Labem, Jablonec, Kysucké Nové Mesto a jinde).

Jako zdroje pitné vody jsou užívány u nás převážně povrchové vody (toky, údolní nádrže, rybníky), jejichž kvalita mnohdy nevyhovuje ani pro závlahy. Dosud používaná technologie úpravy (chemické čiření, filtrace a dezinfekce) je naprosto nedostatečná a obyvatelstvo v mnoha městech (Praha-Podolí, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Brno-Pisárky aj.) dostává jako pitnou vodu „výrobek“, který může a v řadě případů také skutečně ohrožuje jeho zdraví. Toto „ohrožení“ spočívá v tom, že i při relativně nízkých koncentracích toxických látek jde o každodenní (dlouhodobé) požívání vody se zdravotními následky, které se projevují s mnohaletým odstupem. Je dobře známo, že dosavadní technologie úpravy vody nezachycuje či neodstraňuje pesticidy, sloučeniny toxických kovů a četné škodlivé či toxické organické a jiné látky. Akutní ohrožení zdraví představuje i kontaminace patogenními organismy, zvláště viry, proti kterým jsou dosud používané způsoby (dávky chlóru) neúčinné. Platí to zejména pro takové situace, kde díky udělovaným „výjimkám“ nejsou zneškodňovány splaškové vody (nové části sídlišť apod.) a jsou vypouštěny do toku v krátkých vzdálenostech nad odběrem vody pro vodárnu, která svým způsobem „úpravy“ vody je nevyhovující (Ohře, Louny). Navíc pak je známo, že při chlórování vody vznikají karcinogenní trihalometany a že toxicita většiny organických látek se chlórováním zvyšuje.

Vážnou problematiku tvoří i dusičnany, jejichž množství trvale stoupá v podzemních i povrchových vodách (fekální odpady, průmyslová hnojiva). Podáváním minerálek je sice (do určité míry) realizována prevence kojeneckých methemoglobinezií, ale je třeba zdůraznit, že také u dospělých lidí vzniká při zvýšeném příjmu dusičnanů (z vody i z potravy) riziko tvorby karcinogenních nitrosaminů v trávicím traktu a v močovém měchýři, které podmiňují vyšší výskyt nádorových onemocnění. Dokonce i u skotu se objevují často zdravotní poruchy, ba i úhyny po zkrmení pícnin přehnojených dusíkatými hnojivy.

Stále se zvyšující znečištění povrchových vod odpadními vodami všeho druhu působí jejich eutrofizaci (přívod živin – především dusíku a fosforu), a v mnoha případech je vylučuje z dalšího použití, a to i pro rekreaci.

To, co bylo řečeno o pitné vodě, platí i o cizorodých látkách v potravinách, protože škodlivé i toxické látky se dostávají do potravin potravinovými řetězci z půdy, z vody díky chemizaci zemědělství, díky závlahám znečištěnými odpadními vodami, díky znečištění ovzduší a atmosférickým srážkám (kyselé srážky, sloučeniny kovů aj.), ale také díky potravinářským technologiím (chemické konzervanty, obaly, additiva, mikrobiální kontaminace). Tyto cizorodé látky představují nejen zdravotní, ale i genetické riziko.

Přitom je třeba zdůraznit, že kvalita potravin rostlinného i živočišného původu je následně určována zemědělskou výrobou. Jak již bylo uvedeno, nutriční hodnota je v mnohých případech nízká a nezřídka dokonce jde o produkty zdravotně závadné. Přitom existují možnosti, jak tyto poruchy odstranit. Jednou z nich je racionální uplatňování poznatků ekologie už při vlastní zemědělské výrobě. Další zdroje znehodnocení potravin jsou pak nejen ve vlastní výrobě a úpravě, ale i v distribuci; ty však spadají do oblasti technologie a organizace.

I když to nelze přímo očekávat, je zřejmé, že výživa a nemocnost jsou v poměrně úzké závislosti. V plánovaném hospodářství by tedy výroba potravin, a to jak ve smyslu kvalitativním, tak i ve smyslu kvantitativním, měla vycházet z vědeckých poznatků o racionální výživě. Platí to přirozeně i pro cenovou politiku. Je obecně známo, že mnohé trendy spotřeby (u nás) jdou proti směru odborně doporučených dávek (srv. tab. 6). Zřejmě zde chybí zpětné vazby včetně ekonomických stimulů a spotřebních tradic.

Tabulka 6: Spotřeba potravin v ČSR a doporučené dávky na rok (kg/obyvatele na rok)

Sortiment	Spotřeba		Doporučená dávka
	1975	1980
Mléko a mléčné výrobky1V hodnotě mléka bez másla.	210,4	232,6	251,0
Brambory	95,8	76,1	96,0
Zelenina (v hodnotě čerstvé)	73,7	65,6	103,0
Ovoce (dtto)	47,7	53,6	70,0
Tuky celkem	23,5	24,2	20,0
Cukr celkem2Po odpočtu na alkoholické nápoje.	36,3	34,6	28,0
Obilniny celkem3V hodnotě mouky včetně rýže.	108,7	106,7	91,0

Velmi závažný je problém hluku. Je to jednak proto, že hluk má výrazný dopad na obyvatelstvo, jednak proto, že tento faktor velmi rychle narůstá, a to nejen v pracovním prostředí, ale i v sídlištích, ba dokonce v rekreačních prostorách. V Praze na některých lokalitách vzrostl hluk zhruba z 65 dB (A) v roce 1935 téměř na 90 dB (A) v roce 1975. Ve značné části města se ekvivalentní hladiny hluku pohybují mezi 70–80 dB (A), což jsou hladiny, které mají zřetelně negativní dopad na zdraví populace. Obecně dochází k celkovému poklesu rezistence organismu, k zhoršení výkonových a adaptačních schopností. V našich poměrech je odhadem takto postiženo asi 40 % populace, projevující se zvýšením výskytu „civilizačních chorob“, zejména hypertenze. Šetření v Praze také prokázala, že se vzrůstem hluku také vzrůstají neurotické poruchy, poruchy sluchu a obecně celková nemocnost (včetně. spotřeby sedativ, počet kuřáků aj.). Podle šetření v Praze znamená zvýšení hlučnosti v noční době z 50 dB (A) na 65 dB (A) zvýšení celkové nemocnosti o 7 %. Náklady na léčení a ekonomické ztráty produktivity z „pouhé“ hlukem vyvolané únavy jsou značně vysoké a tedy celospolečensky závažné (i při odhlédnutí od etické stránky tohoto problému).

Speciální kapitolou je zdravotnicko-hygienická problematika urbanizovaných prostor, výstavby sídlišť a bydlení. Ve světovém měřítku je prokázáno, že soustředěním obyvatelstva ve městech se zhoršují zdravotní ukazatele městské populace. Platí to především pro větší města, ale lze to dokumentovat u nás už i na řadě měst „krajské“ velikosti (Plzeň, Ostrava, Košice aj.). Ve velkých městech a průmyslových aglomeracích je výrazně větší počet onemocnění než na venkově. Je tu ovšem i vyšší výskyt sociopatologických jevů, jako je kriminalita, prostituce, agresivita, ale i sebevražednost (asi o 30 % sebevražd více, než je celostátní průměr, a o 90 % více pokusů o sebevraždu). Tak např. v Praze je zhruba o 30 % více kardiovaskulárních příhod než v celostátním průměru. Neobyčejně závažná je skutečnost, že se u mnohých ukazatelů projevuje narůstající trend (tab. 8) a že se rozdíly mezi městem a venkovem stále rozevírají. Tak např. úmrtnost na nemoci oběhového ústrojí byla v Praze v roce 1976 o 6,1 % vyšší a v roce 1977 už o 11,6 % vyšší než průměr ČSR. Počet úmrtí na nemoci srdce za poslední dva roky stoupl v Praze o 7,1 %, ale průměr ČSR jen o 1,9 %. Ještě nepříznivější je rozdíl v nemocnosti zhoubnými novotvary (1976–1977 v Praze vzestup o 7 %, v ČSR jen o 1,5 %).

Podobné rozdíly lze zjistit také u průmyslových aglomerací – ve srovnání s neprůmyslovými oblastmi (tab. 9). K tomu je třeba dodat, že jednotlivé příklady (kazuistický přístup) nemusí být dostatečně přesvědčivé, ovšem dosud neexistuje vhodný integrující ukazatel, který by sumárně vyjádřil dopad životního prostředí na zdraví lidské populace. Nejde totiž jen o tzv. „velké znečištění“, ale o řadu „drobných znečištění“, často zcela přehlížených. Jako příklad lze uvést používání dřevotřískových desek, lepených močovinoformaldehydovou pryskyřicí. Z nábytku i ze stavebních konstrukcí se v tomto případě uvolňuje formaldehyd, což je silně dráždivý plyn a způsobuje u obyvatel záněty spojivek i sliznic horních cest dýchacích a je také kromě alergického působení podezřelý z karcinogenního účinku. Aktuální je i prověření použití odpadových surovin (některé škváry, popílky a odvaly) ve stavebnictví, které představuje reálné riziko expozice ionizujícího záření (vyšší obsah radionuklidů), kterému jsou obyvatelé těchto staveb dlouhodobě vystaveni.

Tab. 7: Úmrtnost na nemoci oběhové soustavy v letech 1975–1979 (počet zemřelých na 100 000 obyvatel)

Příčina	1975	1976	1977	1978	1979
Nemoci oběhové soustavy	689,1	654,3	694,1	685,6	725,6
z toho srdce	397,8	346,4	402,7	393,1	415,5

Tab. 8: Nemocnost dexpenzarizovaných dětí pro onemocnění plic a dýchacích cest a pro alergická onemocnění v Severočeském kraji

Onemocnění	Věková skupina	Okresy*
		Průmyslové	Ostatní
Plic a cest dýchacích	0–6	770	377
	6–15	681	382
Alergické	0–6	773	511
	6–15	443	537

^*Okresy průmyslové: Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem; druhá skupina zahrnuje ostatní okresy Severočeského kraje.

Poznámka: Všechny rozsevy jsou nad kritickou hodnotou Chí²₁ (0,01).

Je nutno se zmínit o genetickém riziku pod vlivem znečištění prostředí, které ovlivňuje zejména budoucí generace.

Při vzniku mutací v pohlavních buňkách je důsledkem poškození zvýšený výskyt vrozených vývojových vad a přenos zvýšené dispozice k nádorovému bujení a i k urychlenému stárnutí. Při vzniku mutací v zomatických buňkách je zvýšena pravděpodobnost vzniku nádorového bujení a aterosklerózy. Nové poznatky byly získány i o významu profesionální expozice otců mutagenům; podmiňují totiž významné zvýšení vrozených vývojových vad u jejich dětí. Bylo prokázáno genetické riziko u pracovníků v chemickém průmyslu při výrobě a zpracování plastických hmot, nově i riziko expozice zdravotnických pracovníků při aplikaci nových cytostatik. (Pravděpodobně i jako výsledek kombinace mutagenů s viry.) Je nutno však zdůraznit, že při mutagenní aktivitě vedle znečištěného prostředí spolupůsobí i celkový způsob života.

Ze zjištěných poznatků vyplývá, že by v oblastech se zvýšeným znečištěním vody a ovzduší měla být pravidelně vyšetřována jejich mutagenní aktivita jako součást kontroly kvality ovzduší a pitné vody.

Shrneme-li současné poznatky o zdravotním stavu obyvatelstva, lze za hlavní příčiny úmrtí pokládat srdečně cévní nemoci, nádorová onemocnění, úrazy a nemoci dýchacího ústrojí. Z hlediska ekonomického je přirozeně významný posun určitého podílu úmrtí z postproduktivního a produktivního věku. Stejně tak ekonomicky je závažná skutečnost, že nemocnost, resp. pracovní neschopnost neustále prudce stoupá, jak ukazují následující indexy:

Rok	1960	1965	1975	1980
index	100	119,4	126,7	148,2

Na uvedených jevech se nesporně vedle vlivů zhoršujícího se životního prostředí podílí i nevhodný životní styl a režim, resp. špatné návyky.

Zdravá populace je základním předpokladem racionálního rozvoje společnosti. Degradace životního prostředí a s ním spojené zhoršování (tělesného i duševního) zdravotního stavu populace znamená nejen obrovské přímé ztráty (na produktivitě práce), ale i druhotné národohospodářské ztráty (výdaje na zdravotní péči aj.). Nelze dnes odhadnout poměr mezi ekonomickou ztrátou vyvolanou zhoršeným zdravotním stavem populace a potřebnými náklady na adekvátní zlepšení životního prostředí, ale lze s jistotou tvrdit, že oddalováním zavedení účinných opatření exponencionálně porostou poruchy lidské populace a není vyloučen vznik těžko odstranitelných poruch v budoucích generacích.

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, Fotokopie.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 6 (1983), č. 12, s. 1–19
• Horizont, č. 7 (leden 1984)
• Výběr ze čtenářské samoobsluhy, 1984, č. 1, s. 15–46. Průvodní dopis bez přílohy in: Charta 77 1977–1989, s. 244–246.

Výňatky

• In: Národní politika, roč. 16 (1984), č. 2
• Svědectví, roč. 18 (1983), s. 236–238.

Komentáře

• Zanikají lesy, kazí se voda, odumírá půda. In: České slovo, č. 4 (duben 1984), s. 6
• Ekologie, drogy, alkohol. Tamtéž, č. 1 (leden 1984), s. 1–2
• Vaněčková, D.: Komu chybí ekologická uvědomělost. In: Listy, roč. 14 (1984), č. 1, s. 34–40
• Schulz, M.: Komentář o životním prostředí. ÚSD, sb. RFE, pol. blok 870 (30. 9. 1984).

1.	V hodnotě mléka bez másla.
2.	Po odpočtu na alkoholické nápoje.
3.	V hodnotě mouky včetně rýže.

E1.	Viz D80 (27. 11. 1978), D102 (28. 4. 1979), D176 (12. 5. 1981), D251 (19. 7. 1983).
E2.	Věta byla příjemcem podtržena a po straně označena výrazným vykřičníkem. Studii Rozbor ekonomické situace vypracovala na podzim roku 1983 ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV na podnět čs. vlády. Autory byli E. Hadač, M. Illner, R. Kolářský, V. Mezřický, B. Moldan, V. Samek, J. Stoklasa, K. Symon, R. Šram a P. Trpák. Byla vytištěna ve 20 exemplářích a postoupena vládě. Byla natolik alarmující, že se ji vláda rozhodla nezveřejnit. Jeden z výtisků získala prostřednictvím jednoho z autorů zprávy (zřejmě Václava Mezřického) Charta 77 (Rudolf Slánský a Pavel Rychetský) a v prosinci ji spolu s dopisem L. Štrougalovi zveřejnila v Informacích o Chartě, roč. 6 (1983), č. 12, s. 1–19). V lednu 1984 pak zprávu publikoval Le Monde, citovalo z ní vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. V únoru vyšla v berlínském Tageszeitung a v exilových Listech. 1. června její větší část otiskl Die Zeit. Za únik informací byl distributor zprávy J. Stoklasa nucen odejít z Prahy do Českých Budějovic. Podrobně o dokumentu Vaněk, Miroslav: Nedalo se tady dýchat. Praha, ÚSD 1996, s. 68–74.
E3.	Slovo „karcinogenní“ podtrženo s rukopisnou poznámkou: „neodborný výraz (kancerogeny!)“.
E4.	Věta je podtržena a po straně rukou připsáno: „Nedělá se nikde. To měli napsat na Západ.“
E5.	Všechna jména mluvčích jsou připsána hůlkovým písmem.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	12
Měsíc	12
Rok	1983
Zpracovaný	true
OCR	false