D276

1984, 2. duben, Praha. – Připomínky k novému školskému zákonu zaslané Federálnímu shromáždění a předsedovi vlády ČSSR L. Štrougalovi. (Dokument č. 7/84)

Připomínky k novému školskému zákonu^{E1Nový školský zákon schválilo Federální shromáždění 22. března 1984. Ředitel pražského rozhlasu ve vysílání 23. března 1984 prohlásil: „Je to zákon hodný skutečně národa Komenského. Náš parlament odhlasoval svrchovanou demokracii a humanistickou výchovně vzdělávací soustavu, zcela otevřenou pro každého schopného žáka v horizontálním i vertikálním směru, odstraňující rovněž třídním nádechem zavádějící starý rozdíl mezi studentem a učněm.“ Na Slovensku vyvolal nový školský zákon velké pobouření u maďarské menšiny kvůli doplňku o vyučovacím jazyku v § 32. Miklós Duray 12. února 1983 napsal dopis prezidentu republiky, v němž upozornil, že tento doplněk otevírá cestu k zrušení maďarštiny jako vyučovacího jazyka. Na Slovensku se pod Durayovým vedením vytvořila Skupina na obranu maďarských škol, která vydala výzvu k 600 maďarských učitelů, dále k rodičům a členům a k oficiální organizaci československých Maďarů Csemadoku, aby protestovali proti navrhovaným doplňkům zákona. Do poloviny března bylo získáno asi 10 000 podpisů. Výsledkem protestů bylo přestupování dětí do maďarských škol.}

„Organizační a ideový ruch“ na školách neustává a rok 1984 si v jeho „rozvíjení“ jistě vyslouží oficiální ocenění – po mnoha odkladech a průtazích, během nichž byly značně nekoordinovaně prováděny různé praktické úpravy a jimiž se všeobecná nejistota ve školství stupňovala, má vbrzku vstoupit v platnost „nový školský zákon“. Bude to od skončení druhé světové války již pátá zákonná úprava celé struktury školství. V počtu reforem, postihujících všechny články školské soustavy, dosahuje tak Československo nesporného prvenství mezi všemi zeměmi Západu i Východu. Není však tento primát jedním z danajských darů, které jsme si od historie v poválečné době vysloužili?

I když připustíme, že současnost se svými sociálními, hospodářskými a kulturními proměnami vnesla nutnou dynamiku i do struktury a obsahu vzdělávání, stejně jako do jeho žákovské klientely, lze mít vážné pochybnosti o tom, zda tak časté zásahy byly a jsou nezbytné a vývoji vzdělanosti v našich zemích prospěšné. Časté názorové převraty v otázkách koncepce školství a jejich normativní důsledky pramení spíše z nerozhodnosti a bezradnosti než z cílevědomého sledování dlouhodobé perspektivy.

Posuďme oprávněnost takových výhrad k dosavadnímu vývoji našeho školství a k právě přijatému zákonu o základních a středních školách na osudech principu, který byl jedním z hlavních argumentů, uplatňovaných při první poválečné reformě čs. školství v roce 1948. Tehdy prosazený zákon o jednotné škole zavedl společné vzdělávání mládeže ve dvou vertikálně návazných školských institucích od šesti do patnácti let, když k pětileté národní škole přičlenil nově zřízenou školu střední, nahrazující dřívější paralelní školské větve – nižší ročníky gymnázia a školu měšťanskou. Argumentovalo se nezbytností oddálit osudové rozhodnutí o studijní dráze, podstatně předurčující pozdější životní zařazení, z jedenáctého roku věku na patnáct let, kdy lze lépe posoudit předpoklady mladého člověka pro pozdější zaměření a druh povolání. Jednotná devítiletá školní docházka byla však vzápětí týmiž politickými činiteli, kteří ji prosazovali na politickém kolbišti do roku 1948, doslova škrtnutím pera bez jakékoli diskuse zrušena. Aby se čs. školství přiblížilo svou strukturou školství sovětskému, byla totiž roku 1953 devítiletá docházka nahrazena osmiletou. Neudržitelnost jak tohoto rozhodnutí, tak zkrácení vyšší střední školy ze čtyř na tři roky byla brzy zřejmá a školský zákon z roku 1960 konstituoval integrovanou základní devítiletou školu, která se u nás udržela téměř celá dvě desítiletí. Jednotné devítileté školní docházce však znovu začala zvonit hrana na základě usnesení ÚV KSČ z roku 1976. Podle následného zákona z roku 1978 byla základní devítiletá škola, umožňující rozhodování o další dráze mladého člověka v patnácti letech, postupně odbourávána a nahrazována základní školou „čtyři plus čtyři“, tj. s jednotnou docházkou o rok kratší než předtím. Tento fakt byl v intenzivní propagandistické činnosti minulých let zakrýván rozhodnutím o připravovaném prodloužení povinné školní docházky z dosavadních devíti na deset let. Patří k nejparadoxnějším výsledkům školské politiky KSČ, která vždy pečlivě sledovala vývoj sovětského školství, že ve stejném roce, kdy má být u nás zavedena kratší společná docházka mládeže do osmileté základní školy, je v Sovětském svazu vyhlašován projekt, který předpokládá, že vstupem dětí do prvního ročníku o jeden rok dříve, totiž v šesti letech, se dosavadní osmiletá společná docházka celého populačního ročníku prodlouží na devítiletou a významný věkový předěl patnácti let, kdy se další vzdělávání mládeže větví na různé typy škol, zůstává beze změny zachováván!

Historický rytmus vývoje délky společné docházky mládeže do jednotné základní školy 9–8–9–8 je světovou raritou, jejíž mechanismus je patrně skryt i těm, kdo o reformách rozhodují. Při pokusu o zpětnou analýzu v duchu platné hodnotící terminologie jsme v rozpacích, kterou z reforem máme označit za „pokrokovou“ a které další za „zpátečnické“. Měříme-li je současnými uznávanými trendy, pak asi návrat k původní koncepci jednotné školy v roce 1960 byl přece jen perspektivnější; dnes se však zásadně reviduje v souladu s už tehdy zastaralou soustavou sovětského školství z padesátých let, avšak bez zřetele k plánovaným změnám sovětského školství v osmdesátých letech. Je to ironie snah o permanentní reformu československého školství nebo nedostatek předvídavosti či dokonce plné podřizování vzdělanosti národa požadavkům ekonomiky na počty pracovních sil?

V poválečném vývoji světového školství lze vysledovat výrazné tendence: prodlužování školní docházky a demokratizaci školství, přesněji snahu o odstranění bariér, které brání rovnému přístupu všech dětí ke všem stupňům vzdělání. Ponechme stranou otázku, proč k prodloužení povinné školní docházky (na údajných deset let – ovšem s větvením po osmém ročníku) dochází u nás teprve nyní, když mnohé jiné země tuto cestu nastoupily již dříve a bez zbytečných oklik typu oscilace 9–8–9–8. K oběma uvedeným tendencím se oficiální československé politické orgány všech stupňů hlásí a považují je za základ současných přeměn. Posuďme však nová opatření z obou hledisek a se zřetelem ke školské realitě, dané tradicemi tří typů současné střední školy.

Prodloužení povinné školní docházky z devíti na deset let se uskutečňuje tím, že mládež je po ukončení společné (nyní zkrácené) školní docházky v základní škole povinna vstoupit do některého ze tří typů střední školy – středního odborného učiliště, střední odborné školy nebo gymnázia. Teprve zde dokončí povinnou školní docházku, vždy však již ve specifickém vzdělávacím ovzduší příslušného typu školy. Jaképak prodloužení povinné docházky?! Vždyť i dříve – při devítileté povinné docházce – drtivá většina žáků pokračovala ve vzdělání na uvedených typech škol. Zkrácení společné základní školy je však na úkor právě všeobecné vzdělanosti. Kvalita vzdělání dosažená v různých typech středních škol nemůže být rovnocenná, zejména pokud jde o humanitní oblast, jejíž podíl je ostatně u nás ne-li potlačován, tedy přinejmenším nedoceňován na všech typech škol. Podceňování humanistického všeobecného vzdělání na základních a středních školách se projevuje v našem školství v porovnání se zeměmi východní Evropy nejradikálněji. Kromě mnoha jiných vyučovacích předmětů to postihlo např. klasické jazyky, což je typické pro podceňování dosavadních celoevropských tradic: součin počtu hodin a žáků učících se klasickým jazykům je u nás ze všech východoevropských zemí absolutně nejnižší.

Nezletilé mládeži i jejím rodičům, kteří mají přirozený a přednostní zájem o řádné vzdělání svých dětí, se staví do cesty bariéra povinné selekce čtrnáctiletých. Jestliže dřívější výběr se týkal pouze těch žáků, kteří vstupovali do „výběrových“ středních škol (gymnázia a průmyslovky), stal se z něho dnes univerzální nástroj rozhodování o dětech na základě požadavků hospodářských odvětví na profesní a kvalifikační strukturu. Škola a vzdělání se tak dostávají do přímé závislosti na výkyvech ekonomického vývoje. Ještě škodlivější je však okolnost, že při selekci do různých typů škol v osmém roce, tedy „uvnitř“ povinné školní docházky, budou o budoucnosti žáka zřejmě daleko více než dosud rozhodovat tzv. „objektivní“ faktory: do hry vstoupí ještě intenzivněji známé „komplexně hodnotící“ zřetele – třídní původ rodičů, jejich minulost, „kádrový profil“, politické smýšlení, náboženské přesvědčení, „angažovanost“ rodičů a dítěte či dokonce vnější politické zásahy přes ředitelství školy (v pozitivním či negativním smyslu). Složitý byrokratický mechanismus tzv. přijímacího řízení, který se novým zákonem i příslušnými prováděcími předpisy zajisté rozšíří, bude znamenat ještě intenzivnější manipulaci s dětmi a jejich rodiči. Děti nepřijaté do zvoleného typu střední školy mohou být administrativní mocí – přece v rámci pokračující povinné docházky! – donuceny ke vstupu do školy, jež prakticky trvale určí jejich pracovní a společenské zařazení. Jak se to srovnává s článkem 24 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech, zákonně platného i v ČSSR, bránícím nezletilce před manipulací a diskriminací? Jak se to srovnává s článkem 26 odst. 2 Ústavy ČSSR, v němž se rodina deklaruje jako základní faktor při rozvoji mládeže? Jak se to srovnává s Všeobecnou deklarací práv dítěte, jejímž signatářem je i Československo a podle níž přísluší rodině vedoucí role jak při výchově dítěte, tak při rozhodování o jeho dalších osudech?

Koncepce tří proudů střední školy, do nichž je mládež zařazována před ukončením povinné školní docházky, je vyhlašována za perspektivní a má údajně v příštích desítiletích vést k realizaci tzv. úplného středního vzdělání s maturitou u většiny populace mládeže. Zároveň se tvrdí, že tato tendence je v souladu s vývojem v ostatních socialistických zemích. Uvedené tvrzení je v rozporu se známými skutečnostmi přinejmenším ve školství SSSR a NDR. Většina populačního ročníku v obou těchto zemích vstupuje bez speciálního administrativního řízení do vyšších ročníků střední školy všeobecně vzdělávacího typu, pouze menší část odchází do učňovských škol a škol odborných, které se ale zároveň budují jako nástavba nad středními všeobecně vzdělávacími školami. Odlišnosti školského vývoje československého od vývoje v ostatních zemích jsou však u nás bagatelizovány a odborná srovnání nemají naději na zveřejnění.

Ledacos mohou napovídat počty mládeže procházející jednotlivými proudy našich středních škol. V posledních letech se to rozdělení ustálilo takto: pouze 15 % absolventů základní školy vstupuje na gymnázia (při podstatně větším podílu dívek), 25 % do středních odborných škol a zbývajících 60 % do škol připravujících na dělnická povolání, popřípadě přímo do praxe. Střední odborná učiliště poskytují možnost dosáhnout maturity jen asi 8 % populace ze základních škol. Zásadní otázkou je, zda se opravdu podaří oněm více než 50 % populace otevřít přístup k úplnému střednímu vzdělání, a zejména, jaké možnosti skýtá v tomto ohledu pro budoucnost současná reforma. Přes optimistické tvrzení školské správy a tisku lze vyslovit zdůvodněné obavy ohledně možnosti dosáhnout rovnocenného všeobecného vzdělání cestou přes střední odborná učiliště. Je totiž iluzorní, že na školách s tradicí pro manuální povolání vznikne ovzduší příznivé všeobecnému vzdělání a tudíž vzdělání rovnocennému s ostatními druhy středních škol. Skepsi vůči rovnocennosti středních odborných učilišť posiluje navíc četba nových zákonných opatření, z nichž je zřejmé, že horizontální přestup z jednoho typu školy na druhý je téměř uzavřen. Přestupy se totiž povolují „jen ze závažných důvodů“, v souladu s plánem přípravy pracovních sil pro jednotlivé obory a na základě rozdílových zkoušek. Deklarovaná rovnocennost prvních dvou ročníků středních škol zahrnutých do povinné školní docházky je těmito ustanoveními zcela zpochybněna. Jistého stupně „zrovnocenění“, ovšem za cenu znehodnocení dosavadních „výběrových“ škol, má být dosahováno též tím, že se gymnáziím odnímá značná část všeobecně vzdělávacího humanitního zaměření zaváděním tzv. polytechnizačních zřetelů a předmětů, inkludujících též výrobní praxi zemědělského nebo průmyslového typu.

Zvláštní kapitolou „nového“ školského zákona je problém menšinového školství, neboť obsahem a formulacemi je v rozporu s ústavním zákonem o národnostech: umožňuje totiž direktivní změny vyučovacího jazyka nebo nabádání k nim, čímž dává průchod eventuálnímu etnickému pronásledování, a to podle nálad orgánů různé kompetenční úrovně či podle momentálních všeobecných politických tlaků.

Tento dokument Charty 77 zdaleka neaspiruje na to, aby představoval zevrubný rozbor všech stránek školského zákona, který je ostatně tak problematický a rozporuplný, že teprve na základě prováděcích předpisů a konkrétní praxe bude možno změřit jeho dopad. Nelze ovšem mlčet nebo čekat, až takový rozbor bude možno vypracovat. Byla by to stejně práce vskutku sysifovská – vždyť původní předloha podaná Federálnímu shromáždění předsedou vlády v roce 1978 byla již několikrát zásadně pozměňována. Nový školský zákon byl totiž před několika dny přijat a nepochybně rozhodujícím způsobem zasáhne do života nastupujících generací a tím i celého národního společenství. Přitom se za bezmála osm let „zákonodárné aktivity“ v tomto směru nejen nenašlo místo pro seriózní diskusi o navrhované reformě (neboť čas od času propukající propagandistickou kampaň nelze za diskusi opravdu pokládat), ale dokonce i informace o konkrétní podobě zákonné předlohy a jejích neustálých proměnách jsou před veřejností pečlivě utajovány. Charta 77 v minulosti opakovaně poukazovala jak na jednotlivé protiprávní praktiky, tak na obecnější zhoubné trendy v systému československého školství, které přece kdysi patřilo k předním v Evropě. Tentokrát se ozýváme v hodině dvanácté (ne vlastní vinou, nebylo snadné opatřit si poslední verzi zákonné předlohy), kdy je reforma v plném proudu a byla právě definitivně posvěcena zákonodárnými sbory. Škody z těchto změn pro národní vzdělání (a kupodivu také pro národní hospodářství, neboť jeho momentální nároky bývají často protichůdné podmínkám umožňujícím jeho dlouhodobý harmonický rozvoj) již vzešly a vzejdou, je však ještě čas pokusit se tyto škody omezit na minimum.

Snad již tento náčrt dostatečně ukazuje, že perspektiva našeho školství podle právě schváleného zákona je v řadě aspektů protichůdná obecným trendům (dokonce i v SSSR). A nejen to: zákon se nesrovnává s platnými vyššími zákonnými normami, jakými jsou Ústava a přijaté mezinárodní pakty. Kdyby vskutku existoval nezávislý Ústavní soud, nepochybně by proti této předloze vznesl zásadní námitky. Poněvadž však tento soud nebyl – navzdory nejvyšší československé právní normě – nikdy zřízen, je povinností a odpovědností jednotlivých občanů naléhavě upozorňovat na nezákonné rysy a všeobecnou škodlivost nového školského zákona.^{E2Ve složce dokumentu 7/84, ÚSD, sb. FMV-Ch je uložen originál vyjádření ředitele odboru ministerstva školství Čáry z 20. 4. 1984 s dobovou obhajobou tzv. socialistického školství. Připomínky k dokumentu mají 6 strojopisných stran. Na první straně je rukou připsáno: „S. Čára, ředitel odboru MŠ ČSR: materiál lze oficiálně použít, s. Čára je ochoten dle s. Lagrona i oficiálně vystoupit k tomuto problému. V.“}

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, průpis.

plné znění

• In: Listy, roč. 14 (1984), č. 4, s. 27–29
• Národní politika, roč. 16 (1984), č. 5
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok 700, 13. dubna 1984.

Komentář

• In: České slovo, č. 4 (4. dubna 1984).

E1.

Nový školský zákon schválilo Federální shromáždění 22. března 1984. Ředitel pražského rozhlasu ve vysílání 23. března 1984 prohlásil: „Je to zákon hodný skutečně národa Komenského. Náš parlament odhlasoval svrchovanou demokracii a humanistickou výchovně vzdělávací soustavu, zcela otevřenou pro každého schopného žáka v horizontálním i vertikálním směru, odstraňující rovněž třídním nádechem zavádějící starý rozdíl mezi studentem a učněm.“ Na Slovensku vyvolal nový školský zákon velké pobouření u maďarské menšiny kvůli doplňku o vyučovacím jazyku v § 32. Miklós Duray 12. února 1983 napsal dopis prezidentu republiky, v němž upozornil, že tento doplněk otevírá cestu k zrušení maďarštiny jako vyučovacího jazyka. Na Slovensku se pod Durayovým vedením vytvořila Skupina na obranu maďarských škol, která vydala výzvu k 600 maďarských učitelů, dále k rodičům a členům a k oficiální organizaci československých Maďarů Csemadoku, aby protestovali proti navrhovaným doplňkům zákona. Do poloviny března bylo získáno asi 10 000 podpisů. Výsledkem protestů bylo přestupování dětí do maďarských škol.

E2.

Ve složce dokumentu 7/84, ÚSD, sb. FMV-Ch je uložen originál vyjádření ředitele odboru ministerstva školství Čáry z 20. 4. 1984 s dobovou obhajobou tzv. socialistického školství. Připomínky k dokumentu mají 6 strojopisných stran. Na první straně je rukou připsáno: „S. Čára, ředitel odboru MŠ ČSR: materiál lze oficiálně použít, s. Čára je ochoten dle s. Lagrona i oficiálně vystoupit k tomuto problému. V.“

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	2
Měsíc	4
Rok	1984
Zpracovaný	true
OCR	false