D277

1984, 6. duben, Praha. – Dopis prezidentu republiky, žádající o prominutí ochranného dohledu nad politickými vězni po odpykání trestu a o přezkoumání zákona o tzv. ochranném dohledu, s přiloženou právní expertizou. (Dokument č. 8/84)

[…]^{E1Kancelářská poznámka KPS-452/KM-84. Podle rukopisných přípisů „s. Vajnar“ a „s. Kováč“ předal G. Husák dopis ministru vnitra ČSSR, který jej postoupil svému náměstkovi.}

Pane prezidente!

Neustáváme se solidarizovat se všemi, kdo jsou nuceni trávit dlouhá léta ve vězení, často za krutých a ponižujících podmínek, pouze pro své politické přesvědčení, pro svou občanskou či kulturní aktivitu, navíc provozovanou ve shodě s duchem zákonů a formami naprosto nenásilnými – ať již je to v Československu, či v kterékoli jiné zemi. Neustáváme se solidarizovat ani s těmi, kdo jsou bez jakéhokoli rozsudku či jiného právoplatného aktu podrobováni takovým policejním omezením a šikanám, že se jejich život mnohem více podobá pobytu v žaláři než důstojné existenci svobodných lidských bytostí – ať již jde např. o předsedu Solidarity Lecha Walęsu v Polsku a o akademika Andreje Sacharova v SSSR, nebo o řadu československých občanů, jimž jsou takové nežádoucí „pozornosti“ stále častěji prokazovány alespoň příležitostně (naposledy v nedávných dnech během návštěvy rakouského ministra zahraničí, necelý týden předtím zase v souvislosti s mírovou poutí italských katolíků). Takové praktiky jsou nejen nehumánní a naprosto protizákonné, ale také hluboce politicky škodlivé – a to dokonce i té momentální politické linii, jíž jste jako generální tajemník KSČ nejvyšším reprezentantem. Vzrůstá tím moc těch, kdo již jednou v nedávné minulosti neváhali obrátit svou zvůli od domnělých nepřátel do vlastních řad, mezi jiným i vůči Vaší osobě. Ostatně také ve veřejnosti vzbuzuje oprávněné rozhořčení, když v tomto čase vážných hospodářských obtíží (a vzrůstající obecné kriminality) desítky fyzicky zdatných příslušníků StB postávají celé dny a noci u dveří bytů nepohodlných občanů či se povalují v autech zaparkovaných před jejich domy.

Dnes se však na Vás obracíme především v záležitosti, jejíž pomocí mají ony nezákonné postupy Bezpečnosti nabýt zdánlivě legální formy. V minulých týdnech byli – po odpykání trestu uloženého jim za údajné delikty proti republice – propuštěni z vězení signatář Charty 77 ing. Jan Litomiský a mluvčí Charty 77 dr. Ladislav Lis, oba členové VONS.^{E2Srv. Sdělení VONS č. 358: Propuštění Jana Litomiského. Informace o Chartě 77, roč. 7 (1983), č. 3, s. 9. Dohlížecí orgán VB po propuštění z výkonu trestu mu odmítl povolovat účast při bohoslužbě v Opatově. Rovněž tak dohlížecí orgán VB znemožňoval L. Lisovi opouštět na sobotu a neděli byt v Praze, ačkoliv neměl soudně přikázáno žádné místo pobytu. Srv. Sdělení VONS č. 360: Propuštění dr. Ladislava Lise. Tamtéž, s. 10.} Oběma jim soud (stejně jako několika dalším politickým vězňům, kteří jsou doposud ve vězení) uložil ještě tzv. ochranný dohled, a to v polovině (2 roky), resp. na horní hranici (3 roky) zákonem stanovené sazby.

Zákon o ochranném dohledu, platný od roku 1973, je v samém svém základě hluboce pochybný: zákonodárce nesledoval jen oprávněnou (byť zkušenosti s obdobným právním institutem např. ve Francii ukazují, že i za zcela jiných poměrů nepříliš šťastnou) snahu o resocializaci zvláště narušených osob, respektive o ochranu společnosti před jejich dalším kriminálním počínáním, nýbrž zcela zjevně se zhlédl v sovětském vzoru „vnitřního vyhnanství“, upraveném pro miniaturní (alespoň územně) domácí poměry. Výsledkem je porušení těch nejzákladnějších principů a zásad evropského právního myšlení, které jsou zaručeny také československou Ústavou a celým československým právním řádem. Zákon je formulován natolik neurčitě, že ochranný dohled může být podle libovůle soudu uložen prakticky kterémukoliv odsouzenému, dokonce i tehdy, jde-li o prvotrestaného a o pouhý přečin (už neúměrnost trestní sazby za přečiny a doba trvání ochranného dohledu zde bije do očí). Zásada presumpce neviny je vážně dotčena povinností prokazovat zdroje svých příjmů. Povinnost „trpět vstup tohoto orgánu do svého obydlí“ (přičemž podle zákona – což se také v praxi děje – může k tomuto „vstupu“ docházet jakkoli často a v kteroukoli denní či noční hodinu, aniž by doba pobytu a chování příslušníků byly čímkoli regulovány) znamená hrubé omezení nejzákladnějších práv ostatních členů domácnosti, popřípadě dalších spolubydlících, tedy uplatňování principu kolektivní viny a trestu, který je již po řadu století nejrůznějšími akty evropského mezinárodního i národního práva odmítán jako zvláště zavrženíhodný. Summa summarum deleguje zákon o ochranném dohledu prakticky veškerou rozhodovací pravomoc na výkonné orgány a předem vylučuje jakoukoli možnost kontroly či odvolání – což je postup nebezpečný vždycky, dvojnásob však v situaci, kdy vykonavatelem je orgán natolik mocensky nezávislý a natolik represivně zaměřený, jakým je československá Bezpečnost. Na tom nic nemění některé zásady (např. o respektování rodinných, sociálních a kulturních potřeb odsouzeného), obsažené v zákoně nebo v příslušných komentářích: jde o pouhé verbální deklarace, bez jakýchkoli taxativních omezení, navíc je jejich výklad opět plně ponechán na libovůli orgánů Bezpečnosti. Dosavadní desetileté uplatňování zákona o ochranném dohledu se skutečně může vykázat nanejvýš žalostnými výsledky: přesná čísla nejsou známa, lze však s jistotou tvrdit, že podstatná část odsouzených se během výkonu ochranného dohledu (často i několikrát) znovu vrací do vězení. To by mohlo svědčit alespoň o tom, že ve shodě s literou zákona je ochranný dohled ukládán opravdu jen osobám hluboce narušeným: jenže naprostá většina z nich není znovu odsouzena za trestné činy obecně kriminální povahy, nýbrž za tzv. maření výkonu úředního rozhodnutí, tedy za pouhé selhání tváří v tvář nesnesitelným podmínkám a ponižujícím šikanám ochranného dohledu (nezřídka jde o vědomé rozhodnutí, že život ve vězení, jakkoli tvrdý, je pořád ještě snesitelnější než feudální libovůle ochranného dohledu).

Novou a zcela samostatnou kapitolou je systematické (počínaje zhruba rokem 1981) uplatňování zákona o ochranném dohledu vůči politickým odpůrcům: a to dokonce i vůči prvotrestaným a takovým, kteří před svým odsouzením vedli naprosto řádný život pracujícího člověka. Jsou-li odsuzováni za to, že se jejich politické či kulturní názory liší od názorů momentálně oficiálních, pak hloubka jejich „narušenosti“ je dokazována výlučně tím, že se těchto svých názorů nehodlají ani pod největším nátlakem vzdát: bludný kruh argumentace, nápadně připomínající označení „odlišného politického smýšlení“ či dokonce pouhé věrnosti svědomí za nebezpečnou duševní chorobu. Takovýmto soudním (a politickým: neboť Vy, pane prezidente, víte stejně dobře jako my, že žádný z těchto soudních výroků nebyl a nemohl být vynesen bez předběžného politického rozhodnutí) praktikám již dokonce ani pochybný zákon o ochranném dohledu neskýtá žádnou oporu, nanejvýš svou obecnou „gumovostí“: priority („sdělovat údaje o způsobu a zdrojích své obživy“) i celá dikce zákona jasně naznačují, že má postihovat ty, kdo se vyhýbají poctivé práci a opatřují si prostředky k živobytí další kriminální činnosti – což opravdu není případ politických vězňů. Také cíl zákona o ochranném dohledu může sice být interpretován různým způsobem, snaha přimět odsouzeného změnit své politické názory a upustit od své občanské angažovanosti mu však výslovně protiřečí.

Nejkurióznější a žel také nejotřesnější kapitolou je praxe uplatňování zákona o ochranném dohledu u politických vězňů, a to navzdory tomu, že zkušenosti s ní nepřesahují dobu několika týdnů. Především je zákon neustále závažným způsobem porušován (výjimečně i ku prospěchu odsouzených, což jen podtrhuje jeho konfúznost a vnitřní spornost). Namátkou několik nejmarkantnějších příkladů. Podle judikátu 40776 ukládá-li soud omezení podle § 2, odst. 2 Z[ákona o]O[ochranném]D[ohledu] „nelze ani zcela vyloučit možnost uložit povinnost zdržovat se v určitých nočních hodinách ve svém obydlí“: nuže, ač soud dr. L. Lisovi žádné omezení podle § 2 odst. 2 ZOD neuložil a do výroku proti ing. J. Litomiskému podle téhož odstavce nic podobného nezahrnul, je tato povinnost od obou vyžadována. Podle judikátu 42/75 nelze (ani soudně) „uložit taková omezení, která by odsouzeného nepřiměřeně omezovala v možnostech, aby se kulturně a osvětově vyžíval“: je nepochybně takovým nepřiměřeným omezováním, je-li ing. J. Litomiskému zakazována účast na bohoslužbách (protože jde o sousední obec), najmě ve farním sboru, kde je členem staršovstva. Ačkoli má dr. Ladislav Lis uložen ochranný dohled jen podle § 2 odst. 1 ZOD, kde je stanovena pouze povinnost „předem oznamovat tomuto orgánu vzdálení z místa pobytu“, orgány ochranného dohledu nezákonně interpretují toto ustanovení ve smyslu § 2 odst. 2 ZOD a trvají na udělení svého souhlasu k takovému vzdálení – a to dokonce v přímém rozporu s dalšími ustanoveními ZOD, neboť tak zabraňují dr. Lisovi řádně si obstarávat část prostředků k obživě chovem hospodářského zvířectva na své rekreační chalupě. Konečně v případu ing. J. Litomiského byly paradoxně (v jeho prospěch) porušeny shodné judikáty 40/74 a 1/75, že „po dobu výkonu ochranného dohledu nelze povinnosti a omezení podle § 2 odst. 2 ZOD měnit ani rušit“, když mu bylo povoleno pracovat v rozsahu polesí, daleko přesahujícím přikázané místo pobytu – ovšem s tím, že soud předtím při ukládání ochranného dohledu neprovedl „řádné a úplné objasnění věci v tom směru, zda odsouzený bude vůbec mít možnost bydlet a pracovat v přikázaném místě“, jak mu to ukládá judikát 56/75. Ne náhodou jsme se zde museli opírat převážně o judikáty, kterýžto institut není jinak pro československý právní řád typický – zákon o ochranném dohledu je opravdu formulován tak neurčitě, že bez neustálých dodatečných výkladů prakticky v žádném směru neobstojí. Kromě porušení zákona dochází při provádění ochranného dohledu nad politickými vězni i k jeho zjevnému zneužívání. Jeden příklad za všechny: zatímco se i ti nejnebezpečnější recidivisté musí hlásit orgánům ochranného dohledu jednou za týden či za čtrnáct dní, v naprosto výjimečných případech dvakrát týdně, byla ing. Litomiskému a dr. Lisovi uložena povinnost každodenního hlášení na policejní stanici, soboty a neděle nevyjímaje (po nástupu zaměstnání byla ing. Litomiskému tato povinnost „zmírněna“ na hlášení čtyřikrát týdně – při patnáctikilometrové vzdálenosti od místa bydliště a špatném dopravním spojení to představuje naprosto neúměrný a neodůvodněný zásah do jeho normálního života, nehledě na značné finanční výlohy). Teoreticky vzato zákon nevylučuje stanovit povinné hlášení třeba na každou hodinu: tedy jakousi tříletou policejní vazbu, ovšem bez jakýchkoli práv a záruk, jaké jinak má vězněná osoba. K tomu ke všemu se pojí ještě záměrné šikanování a provokování obou odsouzených (které je podle našich informací bohužel běžné i u kriminálních delikventů): orgány ochranného dohledu je nechávají celé hodiny čekat, než se uvolí zaznamenat jejich příchod, odmítají převzít jejich písemná podání či vydávají různé ústní příkazy, jejichž existenci pak dodatečně popřou a jejichž splnění se snaží interpretovat jako porušení pravidel ochranného dohledu – aniž by proti této zlovůli existovala jakákoli účinná ochrana.^{E3V květnu 1984 byl L. Lis znovu vzat do vazby, protože údajně včas písemně neoznámil svůj odjezd z Prahy na venkov, ačkoliv tak učinil devět dní před odjezdem, přičemž žádné podmínky pro lhůtu písemného oznámení stanoveny nebyly a přestože se při svém pobytu v Zahrádkách denně hlásil v České Lípě. Přesto Obvodní soud v Praze 6 vydal 15. 5. 1984 rozsudek a pominul přitom první stupeň trestu za nedodržení podmínek ochranného dohledu a rovnou použil druhého stupně – vězeňský trest 3 měsíců. V souvislosti s tímto rozsudkem vyhlásil Evropský parlament ve Štrasburku L. Lise spolu s A. Sacharovem za jednoho z nejohroženějších politických vězňů. Na obranu L. Lise zaslalo jedenáct britských politiků a veřejných činitelů v červnu 1984 prezidentu Husákovi dopis. Srv. ÚSD, sb. RFE, pol. blok č. 742, 25. května 1984.}

Pane prezidente, ve smyslu výše vyloženého a v souladu s podrobnějším právním rozborem zákona o ochranném dohledu (viz příloha) Vás naléhavě žádáme, abyste:

1. Použil svých ústavních pravomocí a neprodleně prominul ochranný dohled všem politickým vězňům, jimž byl uložen.
2. Dal jako nejvyšší představitel ČSSR zákonodárným sborům podnět k přezkoumání celého zákona o ochranném dohledu, které by vyústilo v jeho novelizaci nebo v jeho úplné zrušení.

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
dr. Ladislav Lis, odstupující mluvčí Charty 77 (dnešním dnem předává dr. Lis svému nástupci funkci mluvčího Charty 77, hodlá však být nápomocen jejím současným mluvčím a kdykoli je zastoupit v případě represí)
Mluvčí Charty 77 ing. Rudolf Battěk je nadále ve vězení – také on má po odpykání trestu uložen ochranný dohled.

Příloha: K zákonu o ochranném dohledu

K zákonu o ochranném dohledu

O[chranný]D[ohled] je jedním z druhů ochranných opatření (§ 71 odst. 1 trestního zákona), jehož úpravu trestního zákona (ustanovení § 71 odst. 3) svěřuje zvláštnímu zákonu – je jím zákon č. 44/1973 Sb. o ochranném dohledu.

Ochranná opatření jsou druhem sankcí, která vedle trestu zná trestní zákon. U ochranných opatření jde především o resocializaci pachatele, odstranění či alespoň snížení podmínek a příčin k další trestné činnosti. Toto platí pro ochranné léčení, ochrannou výchovu a zabrání věci, nikoli však pro ochranný dohled. OD má blíže k trestu. Je s ním spojeno negativní hodnocení pachatele – musí jít o „osobu zvlášť narušenou“ (§ 1 ZOD). Tím je dána i přímá souvislost se stupněm nebezpečnosti spáchaného trestný činu či přečinu.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 ZOD je účelem OD „přispět k dalšímu posílení ochrany společnosti před protispolečenskou činností osob zvlášť narušených, jakož i k dovršení nápravy odsouzeného“.

Pojem „osoby zvlášť narušené“ vymezuje ZOD v ustanovení § 4 odst. 1 a 2. Podle ustanovení § 4 odst. 1 ZOD „uloží soud OD pachateli, kterého odsuzuje jako zvlášť nebezpečného recidivistu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“. V tomto případě se OD ukládá obligatorně.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 ZOD „může soud OD uložit též pachateli, kterého odsuzuje za úmyslný trestný čin nebo úmyslný přečin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nelze-li vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu způsobu života, k prostředí, v kterém žije a k povaze spáchané trestné činnosti očekávat, že bez OD povede řádný život pracujícího člověka“.

V tomto druhém případě jde o fakultativní ukládání OD. Kdežto v případě obligatorního ukládání OD soud zkoumá pouze formální podmínky k uložení OD, v případě fakultativního uložení OD musí soud vedle formálních podmínek (ostatně velmi široce stimulovaných – může jít i o osobu prvotrestanou, a to dokonce pouze za úmyslný přečin) zkoumat též materiální podmínky k uložení OD. Musí totiž hodnotit osobu pachatele a posuzovat povahu trestné činnosti. ZOD zde na prvním místě, a tedy jako základní, uvádí hodnocení osoby pachatele. Při tomto hodnocení musí soud přihlížet k povahovým rysům pachatele a způsobu jeho dosavadního života (předchozí odsouzení, postoj k práci, dodržování pravidel soc. soužití, prostředí, v němž pachatel žil atd.). Podle judikatury (R 54/75) musí jít o pachatele s tak asociálním způsobem života a tak morálně narušeného, že jeho resocializace bez uložení OD není možná.

Při posuzování povahy trestné činnosti se v podstatě posuzují okolnosti rozhodné pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Zásadně by mělo jít v případě fakultativního uložení OD o recidivistu, popř. o pachatele rozsáhlé a závažné trestné činnosti, kdy z osoby pachatele a z povahy trestné činnosti lze usuzovat na asociální charakter pachatele, trvalé sklony k páchání trestné činnosti a hlubší stupeň jeho morálního narušení.

Již z charakteristiky „osob zvlášť narušených“ je zřejmé, že ZOD nebyl zákonodárcem zamýšlen k aplikaci na kategorii pachatelů politických deliktů. U těch ostatně nejde o řádný či neřádný život pracujícího člověka, nýbrž o řádný či neřádný život pracujícího člověka jakožto občana. Uložení OD má ochraňovat společnost před protispolečenskou činností. U politických deliktů nejde o ochranu společnosti, nýbrž o ochranu statu quo výhodného vládnoucím. „Protispolečenská činnost“ politických delikventů naopak může z hlediska jiného než momentálně vládnoucího společnosti sloužit v nejvyšším smyslu toho slova.

Náplň ochranného dohledu vymezuje ustanovení § 2 ZOD. V odst. 1 tohoto ustanovení jsou taxativně uvedeny povinnosti a omezení, které soud uložením OD ukládá vždy. V odst. 2 jsou pak příkladmo uvedeny další povinnosti a omezení, které soud může uložit. V prvém případě stačí ve výroku rozsudku (či usnesení) odkázat na ustanovení § 2 odst. 1 ZOD a až v odůvodnění rozhodnutí uvést výčet povinností a omezení podle písmene a) až d) citovaného odstavce. V druhém případě nutno další povinnosti a omezení ukládané soudem dle ustanovení § 2 odst. 2 ZOD uvést přímo ve výroku rozhodnutí o uložení OD. OD včetně vymezení jeho rozsahu, který nemůže být dodatečně měněn, ukládá totiž pouze soud.

Ustanovení § 2 odst. 1 ZOD stanoví osobě, které byl uložen OD, tyto povinnosti a omezení:

a) Sdělovat orgánu vykonávajícímu OD (tj. orgánům VB, v jejichž obvodu je místo pobytu osoby, které byl uložen OD) potřebné údaje o způsobu a zdrojích své obživy a na jeho žádost tyto údaje prokazovat; s ohledem na měsíční výplaty by kratší než jednoměsíční žádosti o sdělení a prokázání skutečností zde rozhodných byly šikanózní.

b) Osobně se hlásit u tohoto orgánu ve lhůtách, které jí stanoví; tyto lhůty nesmí být takové, aby de facto znamenaly přikázaný pobyt, znemožňovaly odjezd na dovolenou, na chalupu za rekreací či obstarání domácího hospodářství atd. Podle judikatury (R 42/75) nelze ani v rámci ustanovení § 2 odst. 2 ZOD uložit v rámci OD taková omezení, která by odsouzeného nepřiměřeně omezovala v možnostech kulturně a osvětově se vyžívat. Tím spíše to tedy platí pro rámec daný ustanovení § 2 odst. 1 ZOD.

c) Trpět vstup tohoto orgánu do svého obydlí; zde není zahrnuto právo na výkon domovní prohlídky, ta může být vykonána jen podle ustanovení § 82 a násl. trestního řádu Pobyt orgánu po vstupu má trvat a probíhat pouze v míře nezbytně nutné k dosažení účelu OD.

d) Předem oznamovat tomuto orgánu vzdálení z místa pobytu; nejde o souhlas se vzdálením, nýbrž o pouhé sdělení o vzdálení se. Zákaz k vzdálení, popř. stanovení lhůt podle písmene b) citovaného ustanovení tak, aby znemožňovaly vzdálení z místa pobytu, by byly šikanózní a nezákonné. Místem pobytu je území, v němž přísluší orgánu NV prvního stupně výkon státní správy (R 55/75).

Ustanovení § 2 odst. 2 ZOD uvádí příkladmo dva typy povinností a omezení:

a) Nenavštěvovat určitá místa, místnosti, podniky nebo shromáždění; soud musí přesně tato místa atd. vymezit.

b) Pobývat v přikázaném místě nebo obvodě a nevzdalovat se z něho bez souhlasu orgánu vykonávajícího OD.

Soud může uložit i další, popř. jiné povinnosti a omezení, např. aby odsouzený nepožíval alkoholické nápoje atp.

Při ukládání a výkonu všech těchto možných povinností a omezení nutno respektovat, že nelze nepřiměřeně omezovat odsouzeného v možnostech kulturně a osvětově se vyžívat (R 42/75), že nelze do práv odsouzeného zasahovat nad míru, tak, aby se vytvořily překážky pro plné pracovní či společenské uplatnění odsouzeného. U přikázání místa pobytu je např. nutno přihlížet k tomu, že odsouzený zde musí mít reálnou možnost přiměřeně bydlet a pracovat a že nesmí být narušeny jeho rodinné vztahy.

Obecně se musí uložení i výkon OD omezit na účel OD, tj. na prevenci konkrétní trestné činnosti, v souvislosti s níž je OD uložen konkrétnímu odsouzenému, tak, aby zásah do jeho práv jako člověka i občana byl omezen na nejnutnější míru.

Jak již řečeno, OD vykonávají orgány VB, v jejichž obvodu je místo pobytu osoby, které byl OD uložen. Podle ustanovení § 6 odst. 1 ZOD tyto orgány vykonávají OD „v rozsahu stanoveném v rozhodnutí soudu. Přitom dbají, aby do práv odsouzeného bylo zasahováno jen v míře nezbytně nutné k dosažení účelu OD.“

Tyto orgány jsou plně vázány rozhodnutím soudu, pokud jde o počet, druh a obsah povinností a omezení uložených podle § 2 odst. 2 ZOD. Jsou vázány přirozeně i rozhodnutím soudu o trvání OD (1–3 roky – § 3 odst. 1 ZOD). Pokud však jde o uložení povinností a omezení podle § 2 odst. 1 ZOD mají tyto orgány značnou – až neomezenou – možnost ztěžovat je pro odsouzeného až k nesnesení. Zde bude základním omezením citovaná 2. věta § 6 odst. 1 ZOD, spolu se zásadami humanity, zákonnosti a přiměřenosti, jež jsou upraveny v §§ 2 a 3 zákon č. 40/1974 Sb. o SNB.

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 4, s. 4–9
• Pochybnost zákona o ochranném dohledu. In: Studie, 1984, č. 93–94, s. 349–351.

Bez přílohy

• In: Národní politika, roč. 16 (1984), č. 5.

Výňatek bez přílohy

• Charta 77 1977–1989, s. 251–253.

Komentáře

• Ještě k propuštění L. Lise. Americké listy, 6. dubna 1984
• Z kriminálu do kriminálu. Tamtéž, 25. května 1984
• Sdělení VONS č. 378, 360, 374
• Informace o Chartě, roč. 7 (1983), č. 3 a č. 5
• ÚSD, sb. RFE, K. Kyncl, pol. blok 728, 12. 5. 1984 a S. Volný, pol. blok 740, 23. 5. 1984.

E1.	Kancelářská poznámka KPS-452/KM-84. Podle rukopisných přípisů „s. Vajnar“ a „s. Kováč“ předal G. Husák dopis ministru vnitra ČSSR, který jej postoupil svému náměstkovi.
E2.	Srv. Sdělení VONS č. 358: Propuštění Jana Litomiského. Informace o Chartě 77, roč. 7 (1983), č. 3, s. 9. Dohlížecí orgán VB po propuštění z výkonu trestu mu odmítl povolovat účast při bohoslužbě v Opatově. Rovněž tak dohlížecí orgán VB znemožňoval L. Lisovi opouštět na sobotu a neděli byt v Praze, ačkoliv neměl soudně přikázáno žádné místo pobytu. Srv. Sdělení VONS č. 360: Propuštění dr. Ladislava Lise. Tamtéž, s. 10.
E3.	V květnu 1984 byl L. Lis znovu vzat do vazby, protože údajně včas písemně neoznámil svůj odjezd z Prahy na venkov, ačkoliv tak učinil devět dní před odjezdem, přičemž žádné podmínky pro lhůtu písemného oznámení stanoveny nebyly a přestože se při svém pobytu v Zahrádkách denně hlásil v České Lípě. Přesto Obvodní soud v Praze 6 vydal 15. 5. 1984 rozsudek a pominul přitom první stupeň trestu za nedodržení podmínek ochranného dohledu a rovnou použil druhého stupně – vězeňský trest 3 měsíců. V souvislosti s tímto rozsudkem vyhlásil Evropský parlament ve Štrasburku L. Lise spolu s A. Sacharovem za jednoho z nejohroženějších politických vězňů. Na obranu L. Lise zaslalo jedenáct britských politiků a veřejných činitelů v červnu 1984 prezidentu Husákovi dopis. Srv. ÚSD, sb. RFE, pol. blok č. 742, 25. května 1984.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	6
Měsíc	4
Rok	1984
Zpracovaný	true
OCR	false