D278

1984, 1. květen, Praha. – Odpověď na otevřené dopisy britských mírových hnutí Campaign for Nuclear Disarmament (CND) a European Nuclear Disarmament (END). (Dokument č. 9/84)

Vážení přátelé!

Děkujeme Vám za Vaše otevřené dopisy, které k nám dorazily teprve s jistým zpožděním a kterými mj. reagujete na naše iniciativy z podzimních měsíců loňského roku.^{E1Srv. D261 a 263 z listopadu 1983.} Jsme Vám vděčni za podporu, kterou našemu počínání vyjadřujete jak ve svých dopisech, tak svými dalšími konkrétními akcemi. Jsme potěšeni, že naše stanoviska k celé řadě zásadních problémů se značně přiblížila a že vzrůstající vzájemné porozumění skýtá nadějné vyhlídky pro další dialog a dokonce konkrétní spolupráci.^{E2Setkání zástupců CND a END, kteří byli pozváni na Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce v červnu 1983 v Praze (srv. D247 z 15. 6. 1983), se zástupci Charty podnítilo v CND a END interní diskusi o vztahu k neoficiálním občanským iniciativám ve východní Evropě a výměnu názorů mezi Chartou a západními mírovými organizacemi. Charta 77 informovala západoevropské mírové hnutí o svých stanoviscích k míru a umístění sovětských atomových raket v Československu. V dopise Chartě 77 z 19. 12. 1983 CND vyslovilo plné porozumění pro postoj Charty proti rozmístění sovětských jaderných raket v Československu a její důraz na nedělitelnost míru a lidských práv. Kopie dopisu CND podepsaného tajemnicí mezinárodního výboru CND Jane Mayersovou byla zaslána také čs. velvyslanectví v Londýně. Velvyslanec M. Houštecký reagoval na dopis CND ujištěním, že v Československu jsou umísťovány jaderné zbraně jen jako obrana proti rozmístění amerických jaderných střel v západní Evropě. Srv. dopis CND Chartě 77 a dopis čs. velvyslance paní Mayersové in Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 3, s. 15–17.}

Zde je však nezbytné opustit půdu zdvořilostí a diplomatických řečí a jasně si definovat některé základní skutečnosti. Charta 77 ze samé své podstaty není, nechce být a nemůže být mírovým hnutím. Především není hnutím: je to trvalá společná iniciativa jednotlivých občanů nejrůznějšího věku, povolání, politických názorů i náboženských přesvědčení, které spojuje pocit odpovědnosti za běh věcí obecných a odhodlání zasazovat se za nápravu jejich neutěšeného stavu na základě neotřesitelného respektu k určitým základním hodnotám, jako jsou svoboda, spravedlnost a důstojnost člověka – ne zcela přesně a spíše v žurnalistické zkratce bývá toto úsilí označováno za obhajobu lidských a občanských práv. Charta 77 tedy neodpovídá obvyklému pojmu hnutí přinejmenším ve dvou základních parametrech (přičemž to nejsou „kyselé hrozny“ nějaké kryptoopoziční skupiny živořící v podmínkách totalitního systému, nýbrž důsledně sledovaný záměr, o němž jsme dokonce přesvědčeni, že představuje důležitý nový prvek v nápravě celosvětové krize politiky a morálky): usiluje mnohem spíše o prohlubování zmíněného pocitu spoluodpovědnosti než o nějakou masovost, o získání co největšího počtu přívrženců, a není ani dost dobře schopna klást si konkrétní politické cíle, alespoň ne v tom smyslu, v jakém se slovu politika doposud rozumí.

Tím méně lze Chartu 77 označit za hnutí mírové. Samozřejmě jsme si vědomi, že nepominutelnou podmínkou svobody, spravedlnosti a důstojnosti lidského života je sama existence tohoto života – a v tomto smyslu je obrana míru legitimní a podstatnou součástí našeho úsilí. Slova mír však může být použito ve vztahu k nejrůznějším sférám. Může znamenat mír duše, smíření a plodnou jednotu uvnitř konkrétní osobnosti. Může označovat mír občanský, tj. pokojné a na spravedlnosti založené vztahy jak mezi jednotlivými občany navzájem, tak mezi občany a jejich státem. Konečně jím může být míněn mír mezi národy a státy, jejich klidné a solidární spolužití (přičemž je snad jasné, že od „absence války“ vede ke skutečnému míru ještě velice klopotná cesta). Již ze samotné povahy naší aktivity vyplývá, že pokládáme za pošetilou a nebezpečnou – politicky i lidsky – snahu „zachránit sám sebe“, založit problém míru na čistě spirituálním základu, na vnitřní nápravě izolovaného individua. Stejně pošetilou a nebezpečnou se nám však jeví redukce míru na otázku dohod a uvolňování mezi státy a bloky, aniž by byla jakkoli změněna jejich vnitřní válečná, a tedy i k vnější válce vždy pohotová struktura, či dokonce na pouhá částečná odzbrojovací opatření a omezení.

Pokládáme za nutné se ohradit proti pasáži z dopisu END, podle níž „dáváme jasně najevo, že vlády, které zvyšují závody ve zbrojení ve jménu obhajoby těchto svobod a práv (rozuměj základních demokratických svobod a lidských práv), pouze přibližují nebezpečí jaderné války v Evropě a tím ohrožují právě onu civilizaci, z níž původně vzešly principy lidských práv a demokratických svobod“.^{E3Srv. dopis END Chartě 77 z 16. 3. 1984 in Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 4, s. 14–15. Mluvčí považovali za nutné se ohradit, aby vztah Charty k otázkám míru nebyl ztotožňován s pacifistickým pojetím. Organizace END ve své odpovědi Chartě z 21. 5. 1984 (tamtéž, č. 6 (1984), s. 10) komentuje kritiku Charty 77 jako „velmi závažné obvinění“ a dokládá, že nevycházela ve svém úsudku z pasáže prohlášení Charty 77 k západoevropským mírovým hnutím ze dne 16. 11. 1981, kde byly zohledněny souvislosti mírového hnutí s aspekty vojenskými, hospodářskými a diplomatickými a kde se výslovně pravilo, že „sotva jsou skutečnými obránci těchto práv a svobod ti, kdo zvyšují tempo závodů ve zbrojení a přibližují nebezpečí války“. Srv. D183 (16. 11. 1981).} Nic podobného jsme nikdy, jasně ani nejasně, najevo nedali a pro většinu z nás je taková formulace nepřijatelná jak pro svou přílišnou jednostrannost, tak pro svou politickou naivitu. Víme sice, že jaderné zbrojení se svou perspektivou totálního zničení vytváří kvalitativně novou situaci, na niž je tradiční pojmy možno aplikovat jen s velkou opatrností. Jsme si vědomi také nebezpečí, která v sobě skrývá každý rozhodný a militantní postoj, byť se i děje ve jménu obhajoby lidských a demokratických práv: nezbytná omezení těchto práv se mohou velmi snadno proměnit v jejich pohodlné suspendování, vždyť z hlediska mocensko-vojenského uvažování budou tato práva vždy představovat jen pouhý nepříjemný balast. Jsme však daleci toho, abychom stavěli na stejnou úroveň agresi a obranu, útočníka a jeho oběť. Nesouhlasíme s šíleným hromaděním zbrojních arzenálů, které představuje vážnou hrozbu pro celé lidstvo; stejně rozhodně se však stavíme i proti krokům jednostranného odzbrojení a nevyvážených ústupků, které by za dané situace nedostatku poctivých úmyslů, mezinárodní důvěry a hlavně občanské kontroly mocensko-militaristických center tuto hrozbu celému lidstvu pronikavě zvýšily – osobní strach je přece jen mocnou brzdou, není nic nebezpečnějšího než vystavovat ty, kdo drží prst na spoušti nové a poslední války, pokušení představ o možném vítězství a přežití. Konečně oproti Vám disponujeme prožitou zkušeností, že kromě termonukleární války existují i jiné, méně nápadné, avšak neméně účinné formy zániku civilizace: přinejmenším někteří z nás proto dávají přednost rizikům (byť velikým) pevného postoje před jistotou neblahých důsledků appeasementu – a my jsme ve svých aktech vázáni všeobecným konsensem.^{E4Od této pasáže se distancoval Petr Uhl ve svém příspěvku Mluvčím Charty 77 V. Bendovi, J. Rumlovi a J. Šternové, když mj. napsal: „… pro ty signatáře Charty 77, kteří odsuzují stupňování závodů ve zbrojení a kteří zároveň soudí, že odpovědnost za ně padá i na hlavu současné americké vlády, byla část dokumentu č. 9/84, z něhož bylo lze vyčíst podporu ‚pevnému postoji‘ americké vlády, nepříjemná.“ Srv. Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 10, s. 15. Václav Benda v osobním dopise z 2. 6. 1986 Vilému Prečanovi o dokumentu 9/84 napsal: „Každopádně koncipován a přijat s jednoznačnou podporou mluvčích i řady signatářů, mezi nimi i většiny tvůrců ‚mírové linie‘ Charty (ne ovšem Jiřího Hájka, tehdy technicky nedostupného – nicméně jeho výhrady jsou zdrženlivé a sám je označuje za nepodstatné). Zdá se, že se stal jakýmsi ‚kamenem úrazu‘. Mnozí (většina?) jej přijímají nadšeně a označují jej za konečně vyřčené jasné slovo a nepochybný krok vpřed, a to jak v zásadním, tak v taktickém ohledu – jiní se pohybují ve škále od mírné distance až po diagnózu naprosté katastrofy. Pokud je mi kuse a nepřesně známo, došlo k podobné polarizaci i venku (např. Kavan na pólu negace, holandská Strana práce na pólu přitakání). Osobně se domnívám, že to nejvlastnější, co spojuje všechna spontánní a napříč klasickým politickým mechanismům směřující hnutí – iniciativy, je potřeba vyslovovat svou pravdu bez taktických ohledů a kosmetických úprav, neboli mluvit ‚jak nám zobák narost‘ (nehledě na to, že dialog bez nesouhlasu je nonsens). Koho to pohorší, ten již dávno opustil půdu spontaneity a prosté lidské odpovědnosti a dal se do služeb ‚velké hry zájmů‘ – zajisté i s takovým je třeba mluvit, ale jeho odmítnutí nás nenaplní velkou lítostí. Rád se dám poučit a opravím si svůj názor: ne však abstraktními řečmi o ‚tónu‘, nýbrž na základě věcných námitek proti sdělenému.“ ČSDS, sb. Charta, korespondence.}

Toto ohrazení bylo nezbytné, protože do našich vlastních úst byla vložena formulace, respektive interpretace nám nepřijatelná. Také s řadou dalších názorů, vyslovených v dopisech obou Vašich hnutí, se nemůžeme ani zdaleka ztotožnit, ať již proto, že s nimi věcně nesouhlasíme, nebo proto, že překračují meze naší „kompetence“. Těmito odlišnými názory, které prezentujete jako své názory, jsme však naopak potěšeni: vždyť půda pro plodný a smysluplný dialog existuje právě tam, kde se naskýtají názorové diference. Charta 77 se zásadně neuzavírá žádnému rovnocennému a poctivě míněnému dialogu: v jistém smyslu je totiž založena na přesvědčení, že skutečný, otevřený dialog je jedinou cestou, po níž je možno (při zachování a plném respektování všech rozdílů politických, ideologických i náboženských) dospět ke shodě o nedělitelných, nezadatelných hodnotách lidské svobody, spravedlnosti a důstojnosti – a zároveň zvrátit proces devalvace těchto hodnot v dnešním světě. Rozhodně se nemusíte obávat, že bychom se od dialogu s Vámi dali odvrátit jakýmikoli utilitárními politickými zřeteli: ať již by to měla být hrozba zvýšených represí či ztráty důvěry našich mocensky význačnějších příznivců. Naopak, dialog s mírovými hnutími (tedy ne s institucemi, vzniklými z vůle moci a sterilně sledujícími její taktické cíle) je pro nás dvojnásob vítaný a také závazný. Podle našeho názoru nejsou tato hnutí produktem cizí ideologické manipulace, zmrazujícího strachu či hysterického útěku před skutečně závažnými rozhodnutími (byť všechny tyto prvky v nich zajisté objevit lze), ale výrazem hluboké občanské odpovědnosti, která se v nesporné celosvětové krizi neváhá osobně a nezištně angažovat ve jménu lidského života a jeho základních hodnot. Také Vaše směřování jaksi „napříč“ klasickým demokratickým strukturám a politickým mechanismům (a opět: jsme hluboce přesvědčeni, že tyto struktury představují nezbytný základ, jehož popření nebo zfalšování vždy přineslo jen vystupňované zlo; jsme si však vědomi, že marasmus těchto struktur má významný podíl na stávající krizi světa a že bez radikálně nových impulsů a obrozujících proměn nemůže být východisko z této krize nalezeno) je velmi blízké smyslu i formám našeho usilování. Vážíme si proto dialogu s Vašimi hnutími a věříme, že je schopen významně modifikovat a obohatit jak stanoviska rozmlouvajících, tak vědomí těch, kdo našemu rozhovoru toliko zpovzdálí naslouchají. Pokud bude existovat opravdový respekt k odlišným postojům druhé strany, dobrá vůle pochopit nezbytnost těchto rozdílů a dát jim pozitivní, konvergující smysl, má náš dialog šanci proměnit se ve věcnou, plodnou spolupráci. A bez takové spolupráce přes hranice bloků, ideologických schémat i rozdílných zkušeností nemá rozumné vyhlídky ona nedílná věc, o kterou snad všichni usilujeme: ať již ji nazýváme věcí míru či věcí lidských a demokratických práv.

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 4, s. 9–11.

Plné znění

• In: Listy, roč. 14 (1984), č. 4, s. 25–26
• Americké listy, 1. června 1984
• Studie, III–IV, 1984, č. 93–94, s. 339–341
• Nový domov, roč. 35, č. 13–14 (28. června 1984).

Pole